Všeho moc škodí, hlavně punče to chce poskrovnu

Beta-read: Denice

Varování: Nevhodné pro mladší 18 let.

Ani nevěděla, co ji to vlastně probudilo. Možná nějaký zvuk, možná ta neskutečně tvrdá postel, která ji všude tlačila, nebo to možná byla tupá pulzující bolest hlavy, která se hlásila o slovo, či ta děsivá poalkoholová pachuť v puse a pocit vyprahlosti, proti kterému i Sahara v poledne působila jako deštný prales. Merline, čím si to zasloužila. Ministerský vánoční večírek, no jistě. Sešlost všech těch nudných úředníčků, klevetivých pomlouvačných bab z kanceláří, doplněných o ministra kouzel, válečné hrdiny s povinnou účastí, a to vše sem tam proložené nějakým tím bystrozorem a zahraničním hostem. Účastnila se toho už pošesté z titulu válečné hrdinky a po druhé z titulu zaměstnance Ministerstva, konkrétně prokurátorky. Rok od roku větší nuda, delší proslov ministra a více tváří, které rozhodně nechtěla vídat i mimo svou pracovní dobu. Prostě nudná povinnost, kterou musela jednou za rok se zatnutými zuby přetrpět.

Chtěla se překulit z nepohodlné polohy na břiše na bok, a její alkoholem nedávno otupená mysl jí až teď sdělila dosti podstatnou informaci. To, na čem ležela, nebyla jen extrémně tvrdá postel. Vlastně to vůbec nebyla postel. Ležela na podlaze. Další znepokojivé informace na sebe nenechaly dlouho čekat. Ta podlaha byla pokrytá kobercem a ona v bytě rozhodně žádný koberec neměla, už vůbec ne takhle huňatý koberec.  A skutečnost, že se vedle ní pohnulo cosi velkého, co hřálo, ji na klidu nepřidala.

Pokoj, ve kterém ležela, byl velký a tmavý. Těžké, snad černé, snad tmavě modré závěsy do něj nepustily ani paprsek slunečního světla, ačkoli linka světla v místech, kde se závěsy téměř dotýkaly podlahy, dávala tušit, že venku je dávno den. Dřevěný nábytek z tmavého dřeva, možná z ebenu, nepoznávala, nebyl jí ani vzdáleně povědomý. I její nepříliš jasná mysl mohla čestně a zodpovědně prohlásit, že v téhle místnosti nikdy nebyla. Na stěnách viselo několik portrétů, ale kvůli tmě neokázala poznat, co nebo kdo na nich je. A jediné další vodítko, kdo by mohl být její společník, byl podle všeho pánský, kvalitní a jistě i drahý společenský hábit, který jim momentálně sloužil za přikrývku, ale ona ho nepoznávala.

Merline. Probudila se nahá s kocovinou v cizím pokoji a snad ne s úplně cizím mužem – alespoň doufala, že mužem -v cizí posteli, tedy přesněji na cizím koberci. Zoufale se snažila rozpomenout, kdo všechno včera na tom večírku byl a s kým mluvila.

Ron a Harry, samozřejmě, a taky Minerva, Lupin, Tonksová, jejich sedmiletý syn, Hagrid (ne, nic mě neolizuje ani po mě neleze a ten hábit nemá chlupy, takže Hagrida jsem nedopatřením nesvedla, ujistila hned samu sebe), Albus, Snape, Brousek, Kingsley, Artur a Molly Weasleyovi a další tři stovky čarodějů a čarodějek, včetně jedné delegace z Konga a jiné ze Zimbabwe. A ona si nedokázala vzpomenout na víc, než společný tanec s Ronem, pak s Harrym a potom s několika lidmi z ministerstva, včetně Brouska a jejího kolegy Henryho a na svůj zbabělý ústup ke stolům s občerstvením. Vzpomenout by si měla, a to brzo, protože tělo vedle ní se znovu pohnulo a soudě podle slabé tupé bolesti v klíně jí v noci poskytlo onen druh pozornosti, který by bylo vhodné si pamatovat. Zejména když to byla první pozornost tohoto druhu po více než dvou letech od jejího rozchodu s Oliverem Woodem.

„Bože, ať to není Brousek, Popletal nebo někdo, koho vůbec neznám, nebo někdo mladší než já nebo ženská a už vůbec, ať to není Henry, prosím, ať to není Henry,“ zamumlala a otočila se odhodlaná podívat se pravdě do očí – nebo na zadek.

No, rozhodně to nebyla ženská a už vůbec ne Henry, ani Brousek a naštěstí ani Popletal. Oni rozhodně neměřili bezmála dva metry a jejich kůže neměla barvu hořké čokolády. To o něco zužovalo možnosti, ale pořád tam včera bylo bezmála dvacet Afričanů, z nichž víc než dvě třetiny viděla poprvé v životě. Jestli se z té hory svalů vedle vyklube velvyslanec z Konga, nebo zástupce zimbabweského ministra kouzel, bude to vážně velmi, ale opravdu velmi trapné. Zhluboka se nadechla a šťouchla svého společníka do boku. Hora svalů se zavlnila a otočila čelem k ní.

„Kingsley?“

„Ano, Hermiono?“ Trochu šokovaně koukal na množství modřinek na jejím krku a dekoltu, které jí mohl způsobit jen on.

„Nemáš tušení, jak ráda tě právě teď vidím,“ přiznala upřímně a svezla se zpět na podlahu.

„Opravdu?“ uchechtl se.

„Nesměj se,“ mrskla po něm hábitem, ale hned jak si uvědomila, že je pod ním nahá, si ho zase přitáhla zpět a přitiskla na prsa.  „Ty jsi nestrávil posledních pět minut úvahami nad tím, jak velký mezinárodní trapas to bude, jestli jsi nedopatřením svedl státníka z Konga či ze Zimbabwe,“ odfrkla si.

„Můj otec jsem přišel v šestnácti z Botswany, což je východní soused Zimbabwe,“ upozornil ji a protáhl se. Snažila se na něj nezírat. Vážně se snažila, ale nešlo to. Ještě včera by byla přísahala, že má Oliver nadprůměrnou výbavu. Ona opravdu měla v posteli tohle a nepamatuje si to?! Merline, za co mě trestáš?!

„Vážně jsem ráda, že jsem nezpůsobila žádný mezinárodní skandál,“ přetáhla si jeho hábit přes obličej, takže další slova zamumlaná do těžké látky málem přeslechl. „A ještě radši, že jsem se nevzbudila vedle někoho, koho ani neznám jménem.“

Uchopil látku svého hábitu a stáhl jí ho z obličeje.

„Stává se ti to často?“

„Opít se a pak vyvádět Merlin ví co? Ne.“

„Měl bych se za včerejšek omluvit?“ zeptal se opatrně. Upřímně sám sobě přiznával, že ačkoli ani on se včera alkoholu nevyhýbal, byl z nich dvou střízlivější, a tudíž měl být i ten zodpovědnější.

Usoudila, že mu dluží upřímnost.

„Nemám nejmenší tušení,“ přiznala zahanbeně. Z toho mála, co si pamatovala, to klidně mohla být ona, kdo svedl jeho. „Ehm, máš tušení, kde to jsme?“ odvážila se zeptat.

„Ty máš úplné okno, viď?“ zeptal se přátelsky s poťouchlým úsměvem na rtech.

„Moje vzpomínky končí tak hodinu po Popletalově proslovu,“ přiznala červená až za ušima. „Co jsem vyváděla?“ otočila se na něj zoufale.

„Na večírku? Nic strašného. Minimálně si se nepokoušela tančit na stole bez spodního prádla. Mimochodem, běžně chodíš pod šaty naostro?“

Nejraději by se studem propadla do země.

„Jen na extrémně nudné ministerské večírky,“ špitla.

„Škoda.“

„Jestli jsem se chovala nějak nevhodně, tak se vážně omlouvám, já ….“, zmlkla, když ji jednou rukou objal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.

„Když jsme spolu tancovali, sahalas mi na zadek,“ informoval ji s úsměvem. „A říkala něco o hořké čokoládě, ačkoli nevím nebo si nepamatuji, co,“ pokračoval. „A pak jsi mě úspěšně svedla. Považuje se to za nevhodné chování?“

„To asi,“ kousla se do rtu. „Záleží na tom, jak moc ti to vadí,“ donutila se doříct.

„Mnohem víc mi vadí skutečnost, že si z mého nočního výkonu nic nepamatuješ,“ jeho dech ji pošimral na krku. Ačkoli ona si z noci nic nepamatovala, jejímu tělu se to zjevně líbilo, a proto jí dávalo jasně najevo, že by nebylo proti si to zopakovat.

„Takže víš, kde jsme?“ zeptala se na to, co ji už delší dobu trápilo.

„Podle nábytku, co jsem sám kupoval, to tipuji na svůj obývák, ačkoli si nepamatuji, proč jsme nedošli až do ložnice,“ uklidnil ji. Tady jim žádná nečekaná návštěva rozhodně nehrozila. „Možná to bylo zapříčiněno tím, že jsi kromě pláště a bot měla na sobě jeden jediný kousek oděvu,“ ukázal kamsi do šera pokoje, kde po chvíli mžouraní identifikovala svoje šaty ležící přes něco, co asi ještě včera bylo poměrně zdařilým aranžmá sušených květin.

„Vstaneme, oblékneme se a po svátcích budeme v práci předstírat, že se nic nestalo, nebo vynecháme to oblékání a přesuneme se do ložnice?“ rozhodl se postavit k jejich situaci čelem.

„Já … nemám zrovna praxi v tom navazovat vztahy na jednu noc,“ snažila se ho nějak nedotknout.

„Pokud na tom vyloženě netrváš, tak to na jednu noc nebude,“ nabídl jí. Překvapeně se k němu otočila. Jistě. Znali se už z Řádu, tedy bezmála deset let, a poslední dva roky se prakticky denně potkávali v práci, ale nikdy si nevšimla, že by se k ní choval jinak než  s naprosto profesionálním odstupem, a tak ji jeho nabídka mátla.

„Pamatuješ na McPearsonův případ?“ zavrněl jí do ucha pobavený jejím překvapením. „Když jsi tam rázovala před soudci v rudé sukni s tím neskutečně sexy rozparkem, ze kterého při každém kroku vykukoval černý podvazek, myslím, že s výjimkou starého Wilkinse nebyl v soudní síni nikdo, kdo by ti to nechtěl udělat přímo na lavici svědků.“

„Ještě dneska ji spálím,“ zamumlala a zabořila hlavu do jeho ramene, aby neviděl, jak příšerně se stydí.

„Opovaž se! Tu si hezky necháš a budeš ji často nosit, i s těmi podvazky. Protože díky ní, jsem si uvědomil, že už nejsi to děsně zvědavé děvče z řádu, ale dospělá, sexy a žádoucí žena, a děsně jsem žárlil, kdykoli jsi s někým z našeho oddělení šla na pracovní oběd, na výslech nebo do terénu. Málem jsem kvůli tobě a tvým sukním odvelel Dewera na Hebridy, aby ho tam něco sežralo,“ vzpomněl si na modrookého blonďatého bystrozora, který měl tu kliku, že většina jeho případů skončila na Hermionině stole.

„Brala jsem si jeho případy schválně, abych neměla tvoje,“ přiznala a snažila se nevnímat, jak při těch slovech ztuhl. „Nechtěla jsem s tebou pracovat,“ pokračovala srdnatě, „protože jsem se ve tvé přítomnosti nedokázala soustředit na práci. Připadala jsem si jako školačka přistižená po večerce na chodbě. Už v Řádu mě k tobě něco poutalo. Starší rozumný muž, schopný kouzelník a bystrozor k tomu. To mělo určité kouzlo. Přičítala jsem to nějakému pubertálnímu poblouznění, jenže když jsme se začali potkávat v práci, bylo to zpátky a ještě horší,“ dokončila své přiznání a čekala na rozsudek.

„Vědět, jak to dopadne, opil jsem tě už po McPearsonovi,“ odtáhl se od ní. Zklamaně se na něj podívala. „Teď musím trvat na tom, abychom se přesunuli do ložnice, kde se postarám o to, abys na dnešek měla spoustu vzpomínek.“