Blog

Kapitola 35 – Svatba nesvatba

 

 

A/N: Pokud by tu byl někdo zběhlý v šlechtických titulech a kapitola by mu v tomto ohledu neseděla, dovolím si podat malé vysvětlení. Pokud jsem si to zjistila správně, uznávají ve Velké Británii (od spodu) tituly baron, hrabě (earl) a vévoda. Nepodařilo se mi dohledat, zda Sir je samostatný titul nebo zdvořilostní oslovení muže, který je nositelem některého z výše uvedených titulů. V této povídce slovo sir používám jako zdvořilostní oslovení šlechtice a nikoli jako titul. Dávám to sem, abyste se nedivili, že Goodroy je jednou sir a jindy baron.

 

 

Mužovo sevření povolilo a ona toho využila a s chutí m vrazila loket do břicha. Muž zaúpěl a sevřel ji pevněji. Určitě z toho budu mít modřiny, pomyslela si. Měla toho akorát dost. Jen co vystrčila nos ze školy, respektive ušla necelý blok, někdo se k ní na ulici přichomýtl a než stihla jakkoli zareagovat, přemístil se s ní pryč. Tady už na ně čekali další dva muži, kteří ji bleskově sebrali školní tašku i hůlku. Načež byla přivlečena sem. Evidentně na vlastní svatbu. Jediná věc, která jí trochu zvedala náladu, byla, že její potenciální manžel na tom byl s dobrovolností jen nepatrně líp než ona.

„Sešli jsme se dnes…“

„Byli jsme uneseni,“ opravila ho sarkasticky Lara a vysloužila si za to zacpání úst.

„Ehm. Sešli jsme se dnes, abychom spojili tohoto muže a tuto ženu ve svazek manželský. Ptám se Vás, pane Thomasi Vereforde, berete si zde přítomnu Elizabeth Greenovou dobrovolně?“ otočil se oddávající na mladíka stojícího vedle ní. Vrhl po ní znechucený pohled a zarytě mlčel.

„Jistě že bere,“ odfrkl si vedle stojící muž, pravděpodobně jeho otec.

„A vy slečno Elizabeth Greenová, berete si zde přítomného Thomase Vereforda dobrovolně?“

„Beru,“ odpověděl za ni muž, který ji držel na místě a druhou rukou jí zacpával pusu.

„Tímto vás prohlašuji za ehm hm mh?!“ vyvalil oddávající oči. „Tímto vás prohlašuji za hm hgrr?“ zkusil to znovu.

„O co se tu snažíte?!“ sykl na něj nenávistně sir Goodroy, který zatím stál nezúčastněně opodál.

„Ja … Ja…. Já nevím. Nedokážu to říct,“ vykoktal překvapený oddávající.

„Prostě je oddejte!“

„Prohlašuji vás za hm gmh gr, za hm gmh hmg. To nejde. Nejde je oddat.“

Goodroy něco zavrčel a postoupil ke stolku, kde ležely nějaké dokumenty.

„Jste Elizabeth Greenová, dcera Eleonory a Huga Valenceových?“ točil se vztekle k Laře.

„A vy jste sakra kdo?“

„Baron Nathaniel Tobias Silasius Goodroy, otec té nezvedené nevděčnice, tvé matky.“

„Greenová,“ sykla naštvaně. „A ani v nejmenším mě netěší.“

„Odpovězte na otázku!“ přikázal.

„Proč bych měla?“ zeptala se bojovně. Vzápětí ji Goodroy udeřil hřbetem ruky do obličeje takovou silou, že by upadla na zem, kdyby ji muž za ní stále nedržel.

„Na drzosti si nevykej, ty malá potvoro. Budeš mi prokazovat patřičnou úctu a začneš s tím hned teď!“

„A proč bych měla?“ sykla. Nedivila se, že její matka z téhle rodiny odešla. Docela živě si dokázala představit, že to své vydědění pěkně divoce oslavila. Záležet to jen na ní, nezůstala by v přítomnosti těchto lidí ani minutu.

„Jsem hlavou téhle rodiny a ty mě budeš poslouchat.“

„Tak si to v té rodině užijte. Já se k ní rozhodně počítat nehodlám.“

„Tak to bys měla rychle začít!“

„Nevidím jediný důvod, proč by měla!“ prásk od dveří ledový hlas a Laře v tu chvíli spadl ze srdce balvan velikosti Mount Everestu. Všichni přítomní se překvapeně otočili ke dveřím, jimiž právě procházel Severus v doprovodu několika bystrozorů a panem Greyem, vedoucím sociálního odboru Miniterstva kouzel osobně.

„Obávám se, že jdete pozdě. Slečna Eizabeth se právě vdala. Zbývá jen vystavit oddací list,“ pokoušel se Goodroy blufovat.

„Elizabeth možná ano, ale LARA určitě ne,“ zdůraznil dívčino křestní jméno. „Ale na ten oddací list, si klidně počkáme,“ poznamenal klidně Severus a pohodlně se usadil do jednoho z volných křesel. Měla chuť na něj zařvat, ať ji kouká vzít domů, ale něco z jeho klidu se přeneslo i na ni. Věřila, že ví, co dělá.

Severus si udělal pohodlí a sledoval Goodroyovu snahu donutit oddávajícího vystavit oddací list. Marně.

„Myslím, že je na čase tuhle frašku ukončit,“ ozval se po pár minutách. „Dal byste laskavě ty ruce pryč z mojí dcery?“ obrátil se na muže, který stále ještě držel Laru. Ten ji nepříliš ochotně pustil. Promnula si naraženou čelist.

„Patří mně,“ zavrčel vztekle Goodroy. „Je to moje vnučka. Na mě přešla rodičovská práva a já rozhodnu o tom, koho si vezme!“

„Přešla rodičovská práva?“ zeptala se nevěřícně Lara. „A kdy prosím vás? Když jste mě nechal šoupnout na šestnáct let do děckého domova? Když jsem ještě před rokem nevěděla, že existujete? Když ani nevíte, jak se jmenuju? Nenechte se vysmát. Jestli vy jste nějaký rodič, tak já jsem ministr kouzel!“

„Mrcho nevděčná!“ zařval a napřáhl se k další ráně. Severus jeho ruku na posední chvíli zadržel.

„To bych nedělal, jestli si k tomu únosu nechcete připočíst i ublížení na zdraví,“ varoval ho chladně.

„Je provdaná. Tím to končí!“ prskal Goodroy.

„Smím se podívat na oddací list?“ ozval se pan Grey klidně.

Goodroy mu ho neochotně podal. Věděl, že Grey okamžitě pozná, že je neplatný.

„Obávám se, že oddací list je neplatný. Pokud pomineme fakt, že se neobjevilo magické stvrzení sňatku, což znamená, že svatební obřad neměl všechny podstatné náležitosti, a proto nemohl vést ke vniku manželství, chybí zde zákonem požadovaný souhlas osoby s rodičovskými právy, neboť je slečna mladší třiceti let.“

„Já se svatbou souhlasím,“ prohlásil Goodroy škrobeně.

„Váš souhlas je zcela irelevantní,“ pravil chladně pan Grey.

„Mám k ní všechna rodičovská práva!“

„Pokud vám to přitom plánování, podotýkám, že nelegální, svatby uniklo, tak k přechodu rodičovských práv je nutné, abyste se o dítě staral, a jeho umístění v dětském domově se dá těžko považovat za „starání se“. Krom toho jste víc než dva roky neprojevil o dané dítě žádný zájem, z toho důvodu bylo uvolněno k adopci, ke které před několika týdny skutečně došlo. Slečna Greenová byla 12. října tohoto roku adoptována zde přítomným panem Snapeem. A na něho tak přešla rodičovská práva nad slečnou Greenovou, tedy abych byl přesný, slečnou Snapeovou. Všechny potřebné dokumenty jsou na požádání k nahlédnutí v archivu Ministerstva,“ vysvětlil klidně Grey a ani na vteřinu se nenechal vyvést z míry měnící se barvou obličeje sira Goodroye, který přešel od bledé, přes rudou k temně fialové.

„Ty couro mizerná!“ zařval vztekle a udeřil Laru do obličeje dřív, než ho Severus stihl zarazit. Rozmáchl se k další ráně, ale než stihla dopadnout, trojice naráz vyslaných ozbrojovacích kleteb ho odmrštila na druhou stranu místnosti, kde nepříliš jemně přistál mezi nábytkem.

„V pořádku?“ sklonil se Severus nad Larou.

„Jo, snad jo,“ odpověděla nepřesvědčivě a nechala si pomoc na nohy. Promnula si naraženou tvář. Pak zcela spontánně vklouzla Snapeovi do náruče.

„Kde jste byl tak dlouho?“ zeptala se napůl vyčítavě, než zabořila tvář do jeho hábitu.

„Snažil jsem se zabránit Dracovi sem vtrhnout a použít pár nepromíjitelných,“ odpověděl. „Což mi připomíná, že bychom měli jít, než nějakou použije na Hermionu. Tím domácím vězením nebyl dvakrát nadšený.“

„Pane Snape?“ vyrušil je jeden z bystrozorů. „Budete si přát vznést proti baronovi obvinění z únosu, omezování osobní svobody a za napadení?“

„Rozhodně ano,“ odpověděl Snape.

„Ty hajzle mizerná!“ ozvalo se z konce místnosti, kde zatím druhý z bystrozorů sbíral z podlahy sira Goodroye. „Ty jeden mizernej smrtijedskej parchante. Dostanu tě, dostanu! Budeš litovat!“

„A pokud čistě náhodou najdete ještě nějaké další skutky, z kterých by ho šlo obvinit, například urážku na cti, tak to prosím udělejte,“ požádal ho Severus.

„Neměla bych o tomhle rozhodnut já?“ zeptala se opatrně Lara.

„Ledaže bych to rozhodnutí nechal na tobě, což neudělám, protože jak tě znám, nechala bys to být, jen aby kvůli tobě nikdo neměl nepříjemnosti a Goodroy si ty nepříjemnosti víc než zaslouží. A se svědeckou lavicí už se znáš. My půjdeme,“ omluvil je Severus. Už byli pryč dost dlouho a vzhledem k Dracovu rozpoložení, když ho nechával doma, měl obavy, aby to jeho dům přežil v jednom kuse. Respektive, aby to Hermiona přežila ve zdraví.

„Sebrali mi hůlku a školní tašku,“ postěžovala si. Rozhodně tu neplánovala nechat nic, co jí říkalo paní.

„Zařídíme to,“ ozval se jeden z bystrozorů. „Zítra si vás pozveme k výslechu a při té příležitosti vám věci vrátíme,“ ujistil ji. „Stejně bychom je museli zaevidovat mezi důkazy.“

„Půjdeme, nebo mi Draco prošlape všechny koberce,“ usmál se na ni Severus a nasměroval ji k východu.

„Jak jste tak rychle věděli kam jít? Nejsou to ani tři hodiny, co jsem ještě byla ve škole.“

„Okruh potenciálních únosců nebyl zrovna dlouhý, a když uvážíme, že se dotyčný musel přemisťovat, bylo jasné, že za tím má prsty Goodroy,“ vysvětlil klidně. „A navíc, stačilo jednoduché kouzlo, aby mi rodová magie řekla, že jste poblíž Liverpoolu, kde má Goodroy shodou okolností jedno ze svých sídel.“

„Můžete mě jeho prostřednictvím sledovat?“

„Jen zhruba. Rozhodně nezjistím, že jsi v té a té ulici v domě číslo XY, ale město určit dokážu. Chovali se slušně?“ změnil téma.

„Ano, docela ano. Až na ty dvě facky mi nic neudělali. Ale docela mě vyděsili. Asi budu muset změnit cestu do školy. Nikdy by mě nenapadlo, že mě někdo unese přímo z centra Londýna.“

„Neboj, na další únosy nebude mít hodně dlouho ani pomyšlení. Mám takový, samozřejmě zcela neopodstatněný dojem, že mu v blízké budoucnosti vypadne pár zajímavých kostlivců ze skříně a on nebude vědět, co tutlat a vysvětlovat dřív,“ ušklíbl se. Nebylo to tak dávno, co strávil pár nudných odpolední s rodinným advokátem a přípravou menšího preventivně – odvetného úderu, což se teď víc než hodilo.

„Jste hrozný,“ poznamenala se smíchem. „Ale přiznávám, že mu to přeju. Ten chlap je hroznej dinosaurus. Jak v dnešní době může někdo říct, že mu někdo patří?!“

„Svým způsobem má pravdu. Třeba zrovna sňatek. Sama jsi viděla, že bez mého souhlasu to nejde a do tvých třiceti let ani nepůjde.“

„Takže proto nemohl říct, že nás prohlašuje za muže a ženu,“ došlo jí.

„Mimo jiné.“