Blog

Kapitola 36 – Ruka uvnitř klece

 

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ zchladil Thomasovo nadšení. „To, že se minule chovala rozumně a pamatuje si, co jako vlkodlak dělala, je sice nezanedbatelný pokrok, ale neznamená to, že jsme skončili. Čekají nás ještě měsíce testů a teprve, když dopadnou dobře, budeme vědět, že je to bezpečné, že jí najednou nerupne v hlavě a nevrhne se na nás. Rozhodně si nehodlám vzít na svědomí, že vám přidělá pár dalších jizev.“

„Já vím, že se to může zvrtnout, dokonce jsem byl jednou u toho,“ zvedl hrozivě poškrábaná předloktí, „ale to nemění nic na tom, že chci být s ní. Chci, aby věděla, že mi to nevadí. Před a po každém úplňku se mě straní, jako by byla malomocná. Jako by mohla za to, že ji ten zmetek pokousal. Není schopná pochopit, že mi nevadí, že je vlkodlak.“

„Neměl byste tohle říct spíš jí?“

„Myslíte, že jsem to nezkoušel?“

„Já tu nesupluji manželskou, partnerskou ani jinou vztahovou poradnu. Já chci pouze dotáhnout výzkum do konce, zbavit se každoměsíční přítomnosti vlkodlaků ve svém domě, dřív, než tu někoho zakousnou, a upřímně, je mi úplně jedno, jaký dopad to bude mít na váš vztah.“

„Hele, já jsem vám fakt vděčnej, že do toho investujete čas, hlavu a bůhví co ještě, ale trocha vstřícnosti by vás nezabila. Já po vás přece nechci, abyste jí za mě umluvil nebo umlátil kytkama, jen chci, abyste mi dovolil být tu s ní během úplňku.“

„Hodláte strávit noc tím, že na ni budete koukat skrze mříže?“

„Mříže?! Vy ji tu držíte v kleci?“

„Ne. Já i má rodina natolik tužíme po tom stát se vlkodlaky, že nemám nic proti tomu, aby se mi po domě promenádoval divoký neovladatelný vlkodlak. Jistěže je v kleci. Pokud byť nepatrně pozměním recepturu, tak, dokud nemám jistotu, že se plně ovládá, začíná večery v kleci i Remus. To jedno extempore mi víc než stačilo.“

„To děvče, Lara. Pořád tu bydlí?“

„Nedávno jsem ji adoptoval, takže ano, pořád tady bydlí.“

„Tiana, ehm.“

„Ne. Nekousla ji, jen vyděsila.“

„To je dobře. Něco takového už by si asi neodpustila.“

„Ale odpustila. Člověk si odpustí spoustu věcí, když musí. Když už se tu bavíme, plánujete s Tianou děti?“ Thomas se zamračil a napřímil se v křesle.

„Plánujete mi udělat přednášku na téma dědičnosti lykantropie?!“ ohradil se. Doma si toho užil dost od Tiany i od svých rodičů, kteří nikdy nepochopili, jak může milovat vlkodlaka, a ještě k tomu takového, který ho málem zabil.

„Ani v nejmenším. Jsem si jist, že rizika dědičnosti jste si dobře vědom. Řekněme, že si dělám menší soukromý výzkum a protože předpokládám, že Tianě by toto téma mohlo být nepříjemné, ptám se vás.“

„Já chci děti, ona ne,“ připustil Thomas.

„Odůvodnila to nějak?“

„Co třeba tím, že nechce, aby se její děti měnily ve zrůdy stejně jako ona?“ neodpustil si trochu sarkasmu.

„Takže, pokud by měla řekněme záruku, že vlkodlačí gen nepředá další generaci, změnila by názor?“

„Pravděpodobně, proč?“

„Začínám uvažovat, čemu se budu věnovat, až skončíme s tím lektvarem. Dědičnost lykantropie se právě dostala do užšího výběru.“

„Ono by s tím vážně šlo něco udělat?“

„Teoreticky ano. Vzato kolem a kolem, lykantropie je choroba projevující se drobnou změnou genomu, která následně činí magické jádro člověka velmi náchylným na, pro normálního člověka nepostřehnutelné, změny přirozené magie v prostředí během lunárního cyklu. Skokové zvýšení v době 48 hodin kolem úplňku pak způsobuje změny na buněčné úrovni. Prakticky je to mnohem složitější, protože do dnešní doby jsme nebyli schopni zjistit, co konkrétně vede ke změně genomu, ačkoli proces přenosu je obecně znám.“

„Smím se zeptat, co se ještě dostalo do užšího výběru?“

„Užití mámele v analgetických lektvarech, zmírnění dlouhodobých následků opakovaného užití zakázaných kleteb, zkrácení doby přípravy veritaséra se zmírněním vedlejších účinků a prodloužení účinnosti mnoholičného lektvaru.“

„Myslíte, že dneska je ještě potřeba veritasérum, když je šest let po válce?“

„Vzhledem k tomu, že jsem jeden ze tří lektvarologů na ostrovech, kteří ho jsou schopni uvařit ve kvalitě požadované ministerstvem, si to nemyslím. Já to vím,“ upozornil ho Severus a pohodlně se v křesle opřel. „Většina zatčených a odsouzených Smrtijedů se pokouší dostat ven, nebo si alespoň zmírnit trest tím, že na své kolegy nakydají co nejvíc špíny. Nějak se to přefiltrovat musí,“ pokrčil rameny.

„Myslím, že nemusím říkat, že bych byl pro, abyste se věnoval lykantropii.“

„Ne, to skutečně nemusíte.“

„Takže co s tím úplňkem? Můžu přijít s Tianou?“

„Nejsem příliš nadšen přítomností další potenciální oběti vlkodlaka v tomhle domě, ale ano, můžete, ovšem za podmínky, že se nebudete do ničeho plést, přinesete si hůlku a budete poslouchat.“

„To je fér,“ přikývl Thomas.

 

+

 

„Říkala vám, ať jdete pryč,“ poznamenal Severus a podal mu sklenku whisky. Přeměna člověka ve vlkodlaka není skutečně vůbec nic hezkého, a když si jeden nedá porasdit, je to pak těžké.

„To je to vždycky tak hrozné?“ zeptal se zcela konsternovaný Thomas.

„Bývalo to horší. Ale buď si na to tělo pomalu zvyká, nebo má pozměněná receptura tlumivý účinek i na tohle. Nedokážu s určitostí říct, co je pravda.“

„Co je jí?“ kývl Thomas hlavou k Tianě. Ta ležela schoulená uprostřed klece, hlavu schovanou pod tlapami a srdceryvně kňučela.

„Soudě podle Remusovy reakce, vy,“ ukázal pro změnu na staršího vlkodlaka. Ten seděl u mříží a výhružně vrčel Thomasovým směrem.

„Já? Co jsem udělal?“ děsil se Thomas a začal se rozhlížet, jako kdyby snad měl nějaká chapadla, která by mohla dívku děsit.

„Očividně vás tu nechce.“

„Ale… ale proč?“

Podíval se na něho jako na hlupáka a spolkl kousavou poznámku. „Nechce, abyste ji viděl v téhle podobě, nebo spíš při přeměně.“

„Ale mně to přeci nevadí! Vím, že se mění na vlkodlaka, tak proč by…?“

„Mně to nemusíte říkat, řekněte to jí,“ zavrtěl Severus hlavou, než se otočil k lahvičkám, do kterých měl v plánu nasbírat dnešní vzorky. Neměl však ani ponětí, že ho druhý muž poslechne tak doslovně. Uvědomil si to teprve ve chvíli, kdy za sebou zaslechl mazlivé: „Mě to nevadí… vždyť to přeci víš, Tiano.“

Ten cvok seděl přímo u klece a STRKAL RUKU DOVNITŘ!

„Zbláznil jste…,“ vydechl Severus a chtěl se vrhnout dopředu, aby mu v té bláznivině zabránil. Ale bylo už pozdě. Vlkodlak se zvedl, natáhl se dopředu a nechal čumák vklouznout do nabídnuté dlaně.

V lektvaristově hrudi se úlevou rozbušilo srdce. Na tohle už začínám být starý. „To vám jeden vlkodlak v rodině nestačí?! Máte nutkání dělat jí rovnocennou společnost i o úplňku, nebo jste se totálně zbláznil?!“ nevydržel to a vyjel na Thomase. Strčit ruku do klece k vlkodlakovi. To by snad nenapadlo ani nejmladšího Weasleyho a že za dob svého studia provedl pitomostí, že by to ani nespočítal. Na druhou stranu Thomas ověřil jeho hypotézu, že se Tiana ovládá dost na to, aby nezakousla první živou věc, co se jí dostane pod tlamu.

„Tak polez,“ otevřel dveře Remusovy klece a vyhnal ho ven. Věděl, že se ovládá a nepředstavuje pro ně riziko. Remus jako obvykle obešel laboratoř a zapadl do Severusovy provizorní postele.

„Nerad ruším, ale potřeboval bych trochu spolupráce,“ přiklekl s injekční stříkačkou v ruce k Tianině kleci. Ta drcla hlavou do Thomasovy ruky, kterou měl na její hlavě a prsty jí probíral srst mezi ušima, a popošla k Severusovi. Uvelebila se u mříží a jednu tlapu prostrčila ven. Prohrábl jí srst na přední tlapě, našel žílu a nabral trochu krve. Testy z minulého úplňku dopadly naprosto fantasticky a on pomalu začínal doufat, že na to konečně přišli. Nejistě k ní natáhl ruku a po krátkém zaváhání ji podrbal na krku.

„Jak vám je? Nějaká nevolnost, pocit slabosti, motání hlavy?“

Vlk rozmáchle zakroutil hlavou a vyplázl na Severuse jazyk. Vstala a packou několikrát udeřila do dveří od klece.

„A vy myslíte, že si to zasloužíte?“ nadzvedl obočí. Ano, Thomasova ruka v kleci, která nedoznala žádné úhony, byla celkem pádným argumentem pro to, pustit ji ven, ale na druhou stranu, troje, pro vlkodlaka vcelku chatrné, dveře odsud spala Hermiona a Lara a Draco. To byl zase velice pádný argument pro to, přidat na mříž ještě jeden zámek.

„Sice to má potenciál stát se to mým druhým nejhorším nápadem na mém soukromém žebříčku hloupých nápadů, ale pustím vás ven.“

Vlkodlak potěšeně vyštěknul.

„Ale jestli se jen přiblížíte ke dveřím ze sklepa, nebudu váhat ani vteřinu a udělám z vás škvarek dřív, než stihnete štěknout, jasné?!“

 

+

 

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se Remuse, když se objevil v hale. On sám opustil sklep už zhruba před půl hodinou. Tiana v té době napůl spala stočená do klubíčka na staré dece uprostřed sklepa, Thomas spal jako špalek, a chrápal přitom jak starý dřevorubec, opřený hlavou o Tianin bok a Remus klidně oddechoval v jeho provizorní posteli. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam musel být a sledovat další nevábnou proměnu.

„Když jsem odcházel, tak hlavou do zdi nemlátila, takže dobře. Vypadá to, že nakonec nebyl špatný nápad, přibrat Thomase.“

„Ze začátku to tak rozhodně nevypadalo,“ rýpl si Severus.

„Hele, zcela upřímně, ty jsi jediný člověk, a to včetně Jamese, Siriuse i Petera, který mě kdy viděl při přeměně, nepočítaje ten politování hodný incident u vrby mlátičky, a při těch prvních proměnách před tebou bylo vědomí, že mě při tom někdo sleduje horší, než samotná proměna. Dovedu si docela živě představit, jak odpudivý pohled to je. Většina vlkodlaků by se raději nechala pozorovat při sexu, než při přeměně. Svým způsobem to je pro ně mnohem intimnější a soukromější než cokoli jiného.“

„Já na své přítomnosti netrvám proto, že bych měl nějakou nutkavou potřebu vidět někoho trpět a podotýkám, že na vás při přeměně vážně není zrovna pěkný pohled, ale měli byste si uvědomit, že vzhledem k zoufalému nedostatku relevantních informací o lykantropii střílím více méně od boku. První úpravy lektvaru vznikaly asi tak, že jsem na základě účinků jednotlivých přísad odhadl, které by tam šly přidat, aby posílily účinek lektvaru a zároveň z něj neudělaly jed a kdokoli z vás mohl mít kdykoli alergickou reakci na kteroukoli z těchto přísad a vzhledem k tomu že jsi zažil úplně první verze vlkodlačího lektvaru, víš, jak nebezpečné to může být. Tehdejší statistiky úmrtnosti vlkodlaků v souvislosti s požitím vlkodlačího lektvaru ti snad nemusím připomínat.“

„Ne, to skutečně nemusíš. Moc dobře vím, že jsme tehdy nebyli nic jiného než nedobrovolní pokusní králíci a že nad úmrtími někdo tam nahoře jen mávl rukou s tím, že je o pár krvelačných bestií míň. Populace vlkodlaků se tehdy snížila téměř o třetinu. Bohužel zrovna o tu třetinu, která bojovala proti tomu, čím se stala.“

„Pořád tě žere, že Fenrir si běhá někde volně po světě?“

„Jo. Tak trochu jo. Nenapadá mě moc lidí, kteří by si nějaký trpký konec zasloužili víc než on.“

Severus pokrčil rameny. To jeho by pár lidí napadlo, i když Fenrir by se na jeho pomyslnou černou listinu asi dostal taky. Určitě by se pro něj našla nějaká nepohodlná a hodně vlhká azkabanská cela.

„No, abych nezapomněl, na tvém místě bych tak hodinku do laboratoře rozhodně nechodil.“

Pozvedl tázavě obočí.

„Víš, ta upravená verze lektvaru má trochu ehm afrodiziakální účinky, takže bych jim preventivně popřál trošku soukromí.“

„Podívám se na to,“ slíbil Severus.

„Opovaž se. Když už to chutná jako vývar z měsíc nošených a nepraných ponožek, tak by tomu mohlo zůstat i nějaké to pozitivum, což mi připomíná, že když hned nevypadnu, nestihnu Tonksovou doma. Takže zatím.“

„Zatím,“ zavrčel Severus. Jeho ego právě dostalo těžkou ránu. On se tu s tím patlá přes tři roky a jako jediné pozitivum jeho mravenčí práce, kterou mimochodem dělal zcela zdarma a se značnými náklady spočívajícími v ne zrovna levných surovinách a v nekonečných hodinách práce, je shledán fakt, že si pár zablešenců bude chtít vrznout. Usoudil, že rozčilovat se v půl šesté ráno nemá nejmenší cenu a zároveň, že je nejvyšší čas jít si konečně lehnout.

 

+

 

„Hmp,“ zamumlal, když se mu někdo jemně, ale neúnavně pokoušel přetrhnout spánek, když se mu výjimečně nic nezdálo.

„Chtěl jsi vzbudit ve dvě hodiny,“ připomněla mu jemně Hermiona a znovu ho políbila na tvář.

„Hmm.“

„Přinesla jsem ti snídani, tedy spíš svačinu, a spoustu černé kávy bez cukru a pozvánky na Vánoční ples na Ministerstvu,“ snažila se ho povzbudit. „Stalo se včera něco? Lektvar nefunguje tak, jak má?“

„Ale funguje,“ zavrčel a konečně otevřel oči. „Nicméně funguje i jako afrodiziakum, což, jak mi bylo řečeno, je jeho největší pozitivum.“

„Co?“ vyprskla Hermiona smíchy.

„Výsledkem naší tříleté práce je viagra pro vlkodlaky,“ odfrkl si.

„To ti řekla Tiana? Nechce se mi tomu věřit. Ona přece musí ocenit i jiné klady lektvaru.“

„Ne. Řekl mi to Remus.“

„Tak vidíš.“

„Ona si to v té době nejspíš rovnou rozdávala s Thomasem v MOJÍ laboratoři.“

„Té laboratoři to neublíží,“ pokusila se ho uchlácholit. „My jsme ji taky párkrát použili za podobným účelem a nevšimla jsem si, že by jí to něco udělalo. Přímo viagra?“ neodpustila si.

„To jsme byli my,“ odfrkl si. „A spíš afrodiziakum, i když zrovna tyhle partie jsem Remusovi nezkoumal.“

„Nejsi nabručený spíš proto, že jim závidíš?“ rýpla si jemně.

„A co prosím tě? Třísky v zadku?“

„Pro pořádek, třísky jsi neměl ty, ale já a bylo to ve stehně a byla jedna. A myslím, že jim závidíš, že zatímco ty jsi po probdělé noci odrovnaný, oni si užili.“

„Odrovnaný? No počkej!“ popadl ji za paže a stáhl k sobě na postel. „Ukážu ti, jak moc odrovnaný jsem.“

„Vystydne ti snídaně,“ pokusila se protestovat, ale bylo to marné. Přisál se na její rty a zabránil jí tak dál protestovat. „Snídaně počká,“ zamumlal, když se trošku odtáhl, aby jí mohl svléknout tričko. „Rozhodně počká.“