Kapitola 34 – Pac a malá

„Vypadáš podezřele spokojený sám se sebou,“ poznamenal Remus, když si od něj bral pohár s lektvarem, z něhož se ještě kouřilo.

„Našli jsme s Hermionou chybu v přepočtu poměru přísad. Tak trochu doufám, že to byl důvod, proč to nefungovalo.“

„Snad máte pravdu,“ povzdechla si Tiana a vypila páchnoucí lektvar. „Fuj. Mám dojem, že to úplněk od úplňku chutná hůř a hůř.“

„Tentokrát to vzhledem k provedeným změnám nebude ani tak váš dojem, jako realita,“ poznamenal suše a vzal si od nich prázdné poháry. „Nechci vás honit, ale byl bych raději, kdyby další konverzace probíhala přes mříže. Za necelou půlhodinu vyjde měsíc.“ Tiana se poslušně nechala zavřít do klece, kde přes sebe přehodila připravenou deku a začala se svlékat, aby dala včas oblečení ze svého dosahu. Už to, že se každé ráno po úplňku probrala nahá ve své kleci, bylo dost ponižující. Studem by se musela propadnout, kdyby ještě musela Snapea žádat, aby jí půjčil něco na sebe.

„Ty dneska taky,“ obrátil se Severus na Lupina. „Ta změna byla dost podstatná a já nechci riskovat, že dostaneš chuť na půlnoční svačinku.“ Remus s povzdechem vlezl do druhé klece a následoval Tianina příkladu. Severus se otočil a šel k dřezu vymýt poháry od lektvaru. Chtěl jim dopřát alespoň zdání soukromí. Když šustění dek ustalo a za ním bylo naprosté ticho, otočil se. Remus i Tiana seděli zachumlaní do dek uprostřed svých klecí, oblečení leželo srovnané v úhledném komínku před mříží. Z bezpečnostních důvodů jim tam nemohl nechat ani židli. Už takhle si Tiana každý měsíc odnášela ošklivé pohmožděniny od mříží. Posbíral jejich oblečení a odložil ho zcela z jejich dosahu. Vrátil se ke svým kotlíkům. Pro jistotu tu s nimi vždy zůstával celou noc a tak se rozhodl, že čas stráví produktivně. Vzhledem k tomu, že těch pár dní v Irsku vztahu Lary s Dracem evidentně prospělo, rozhodl se přidělat nějaký antikoncepční lektvar. Samozřejmě že nevěděl s jistotou, jestli spolu ti dva už spali nebo spí, ale jistota je jistota. Vylít ho může vždycky. Vyrušilo ho bolestné sténání z klecí, nezaměnitelný to zvuk přeměny. V duchu si poznamenal, že jako další krok by měl najít způsob, jak do lektvaru přimíchat nějaká analgetika, aniž by snížil jeho účinnost. Podíval se na oba vlkodlaky. Remus jako vždy nervózně přecházel po kleci. Dělal to tak po každé přeměně. Byl to jeho způsob jak si zvyknout na změnu perspektivy. Upoutalo ho však něco jiného. Tianiným zvykem bylo vrhnout se ihned po přeměně bezhlavě na mříže a sápat se po nich tak dlouho, dokud se zcela vyčerpaná nestočí uprostřed klece do klubíčka, aby nabrala sílu na další útok. Obvykle stihla čtyři až pět zhruba čtvrthodinových ataků na mříže za noc. Teď se žalostným kňučením odlezla do nejzazšího rohu klece. Schovala hlavu pod tlapu a byla naprosto tichá, jen občas slabě zakňučela. Všiml si, že Remus ji z protější klece zaujatě pozoruje. Nebyl si tak úplně jistý, co si o tom myslet, ale doufat, že to skutečně zabralo, se zatím neodvažoval. Když zůstala další hodinu téměř bez pohnutí, usoudil, že to od ní nebude léčka. Divoký vlkodlak by takhle dlouho v klidu nikdy nevydržel. Na okamžik zaváhal, ale pak ze šuplíku vytáhl dlouhé rukavice z dračí kůže, které byly schopny odolat i zubům vlkodlaka. Dřepl si poblíž klece, ale dost daleko, aby na něj vlkodlak nedosáhl. Nepovažoval se za zbabělce, ale už jednou měl tu pochybnou čest ocitnout se na menu vlkodlaka a byl si dost dobře vědom, čeho jsou schopni, takže před nimi měl víc než zdravý respekt. Vytáhl z rukávu hůlku, aby ji měl pohotově připravenou.

„Tiano?“ oslovil vlkodlaka. Všiml si, že pohnula ušima a pak se choulila do pevného klubíčka, což vhledem k jejímu mohutnému tělu vypadalo skutečně zvláštně.

„Tiano?“ zkusil to znovu. Remus ve vedlejší kleci tiše zavrčel. Zvedla hlavu. Nedokázal posoudit, jestli reaguje na něj nebo na Remuse.

„Tiano, pojď sem,“ vyzval ji. Snažil se mluvit důrazně, ale dával pozor, aby to neznělo jak povely pro psa. „Pojď,“ pokračoval, když mu věnovala pozornost. „Pojď,“ pobízel ji. Vlkodlak se pomalu zvedl do plné výšky. Taky si stoupnul, protože se před ní cítil nesvůj. Když stál, sahala mu někam do pasu. To bylo o něco přijatelnější, než když ho v podřepu převyšovala o hlavu. Hodně zubatou hlavu. Došla až k přední mříži, kde si sedla a jednou tlapou se opřela o mříž. Preventivně o krok ustoupil.

„Hodná holka,“ pochválil ji. Tiše zavrčela. Nevycenila přitom ani zuby, ale i tak to znělo celkem hrozivě. Hluboký dunivý zvuk ho rozechvěl do morku kostí. Z vedlejší klece se ozvalo cosi, co s trochou dobré vůle mohlo být považováno za uchechtnutí.

„Tak pomiň,“ ohradil se. Zase si dřepl. Dokud se nepromění zpátky, nebude si tím zcela jist, ale zdálo se, že lektvar funguje. Minimálně utlumil agresivitu a dovolil jí reagovat na vnější podněty i jinak než instinktivně. Což byl oproti úplné nepříčetnost bezesporu významný pokrok.

„Vím, že to zní hrozně, ale podáš mi tlapu?“ vyzval ji a ani se nepohnul. Nechtěl jí naznačit, co po ní chce. Přesto protáhla jednu tlapu skrz mříže a podržela ji asi půl metru nad zemí. Když chvíli nereagoval, naklonila hlavu na stranu a vyštěkla. Pomalu k ní natáhl ruku. Byl dost nervózní. Přeci jen si s vlkodlakem každodenně rukou nepotřásal. Dával si pozor, aby měl ruku výš, než ona tlapu. Sice měl rukavice z dračí kůže, ale i to mu připadalo jako děsivě křehké šidítko v porovnání s několikacentimetrovými zahnutými drápy. Nechala se pohladit po tlapě, dokonce mu i dovolila, aby se jí podíval na drápy. Pak tlapu stáhla, lehla si u mříží na podlahu a obě tlapy protáhla skrz mříž. S přivřenýma očima se dalo říct, že vypadala klidně. Rozhodl se zkusit štěstí. Ze stolu vytáhl injekční stříkačku a vyvařenou jehlu.

„Budeš spolupracovat?“ zeptal se pro formu. Od Remuse měl krevních vzorků dost. Od Tiany jen pár a to potajmu uzmutých, když se při svém řádění poranila a on ráno setřel krvavou skvrnu na podlaze nebo na mříži.

Stáhla jednu tlapu pod sebe, ale druhou nechala protaženou skrz mříž. Byl z toho nervózní. Aby našel žílu, znamenalo to poměrně dlouhé probírání se srstí s hlavou skloněnou v dosahu druhé tlapy. Vlkodlak si ho prohlížel, ale nevypadal, že by čekal na příležitost po něm skočit. Stáhl si rukavice. Pro jemnou manipulaci s injekční stříkačkou se nehodily. Pomalu se natáhl k její tlapě a přitom ji obezřetně pozoroval. Dívala se na něj, ale byla spíš přirozeně zvědavá, než vyčkávající na příležitost. Trvalo mu skoro dvě minuty pod hustou srstí nalézt lehce vystouplou žílu. Po směru toku krve ji trochu zmáčkl, aby vystoupila zřetelněji. Pak do ní opatrně zapíchl jehlu a nabral potřebný vzorek krve. Tlumeně zavrčela, ale jinak na jeho konání nereagovala. Začal se zvedat, když mu něco těžkého přistálo na rameni. Polekaně sebou trhl. Na rameni, nebezpečně blízko jeho krční tepny, mu trůnila velká chlupatá tlapa. Ztuhl na místě. Otočil se na vlkodlaka. Chvíli se díval to těch nepřirozeně žlutých očí, než si uvědomil, že ať se tím Tiana snaží naznačit cokoli, nechystá se mu při tom ublížit. Vlkodlak se o něj opřel a postavil se na tlapu, kterou ještě před chvílí držel Severus v ruce. Trochu pod tou tíhou zakolísal. Přeci jen dospělá samice vlkodlaka vážila něco kolem osmdesáti kil. Když se postavila, sklouzla tlapou z jeho ramene po paži na předloktí a pak jí vrátila na jeho rameno a celý pohyb zopakovala. Když jela tlapou dolů potřetí, krátce vyštěkla a pak se stáhla zpět do klece.

„To mělo být co?“

Vyplázla na něj jazyk a pohodlně se uvelebila na zemi.

„Srandistko,“ obvinil ji a šel zpracovat odebraný krevní vzorek. Když už si při jeho opatřování málem uhnal infarkt, byla by škoda, aby přišel vniveč.

 Přendal obsah injekce do jedné ze zkumavek a přidal trochu séra, aby se krev nesrážela. Když si myl ruce, vlkodlak – Tiana – na něj krátce štěkl. Vypnul vodu a otočil se na ni. Svěsila hlavu. Pustil vodu, znovu na něj štěkla.

„Chceš vodu?“ ujistil se, že chápe, co po něm chce.

Znovu krátce vyštěkla.

Sklonil se do skříně a našel jeden z menších kotlíků, který vypadal, že by se mohl vejít mezi mříže. Natočil do něj vodu.

„Zůstaň tady,“ vyzval ji a sám obešel klec a vsunul kotlík mezi mříže na druhé straně klece. Přeci jen natolik, aby se přiblížil na dosah její tlamy, jí nevěřil. Poslušně počkala, až se vzdálí a až pak se přiblížila ke kotlíku. Zvědavě ho očichala. I přes umytí na něm ulpíval pach bylin a lektvarů. Moc jí nevoněl, ale žízeň byla silnější. Trochu se napila. Nedělalo by jí problém vypít celý kotlík, ale do svítání zbývalo ještě pár hodin a ona se za žádnou cenu nechtěla dostat do situace, kdy by si musela odskočit v téhle podobě. To by se snad musela hanbou propadnout.

Zašel k Remusově kleci a pustil ho ven. „Drž si odstup,“ varoval ho jako při každém úplňku. Remus jako po každé přeměně rychle obešel celou laboratoř a zběžně ji očichal. Na okamžik se zastavil u ohořelého kotlíku, který byl u koše na odpad, aby se vyhodil. Prackou ho vykulil a čumákem ho dostrkal až k Severusovi, kde si neodpustil pobavené vyštěknutí.

„Jako bys ty nikdy nic nespálil,“ ozval se dotčeně a vrátil kotlík zpět do koše. To má za to, že se tu snaží. Jeden zablešený prevít si z něj střílí a druhý si ho dobírá.

Tiana zkusmo zaškrabala na dveře klece.

„Neškemrej. Tebe dneska ještě nepustím. Zas tak, abych tě tu nechal pobíhat, ti ještě nevěřím,“ upozornil ji, aby se nesnažila zbytečně. Už jeden vlkodlak volně se pohybující po sklepení ho docela znervózňoval. Trochu dotčeně zakňučela, ale nenaléhala. Vrhla závistivý pohled na Remuse, který se mezitím uvelebil v jednom ze starých křesel, která tu byla pro případ, že nějaký lektvar potřeboval trvalý dozor a sama si udělala jakž takž pohodlný pelech ze své deky. Do rána bylo ještě daleko.

Když se blížil západ měsíce, dal Tianě oblečení k mříži a šel si dát do kuchyně kafe. Překvapilo ho, když se tam za pár desítek minut přiřítil polonahý Remus s tím, že s Tianou je něco v nepořádku. Vracel se do laboratoře s představami, že ji tam najde polomrtvou, přiotrávenou a bůhví co ještě. Na první pohled vypadala v pořádku, až na to, že seděla stále jen zabalená do deky ve své kleci, vypadala jako hromádka neštěstí a v pravidelných intervalech bila hlavou do mříží. Z čela už jí na několika místech tekla krev. Mávnutím hůlky otevřel dveře klece.

„Tiano?“ sklonil se k ní a odtáhl ji od mříží, aby si nemohla dál ubližovat. Zlehka jí dal ruku na čelo. Zdálo se, že má lehce zvýšenou tepotu, ale nevysvětlovalo to její sebedestruktivní chování.

„Bylo to tak jednoduchý,“ zašeptala potichu a opřela si hlavu o jeho rameno. „Proč jsem se nedokázala ovládnout dřív, když to teď bylo tak snadný? Proč jsem ho skoro zabila?“ vzlykala mu do hábitu. Zlehka ji objal kolem ramen. Netušil, proč ji tak rozrušilo, že lektvar konečně zabral. Spíš by čekal, že bude ráda, že už nebude muset čekat na úplňky se strachem, jestli zase někoho nepřizabije.

„Protože jste v sobě neměla nic, co by potlačilo vlka,“ vysvětlil jí trpělivě tónem, jaký si rodiče obvykle vyhrazovali pro otázky „proč“ svých pětiletých potomků. Přitáhl si k sobě její oblečení a vrazil jí ho do náruče.  Bylo tu celkem chladno a nechtěl riskovat, že se ještě nastydne.

„Oblečte se, než si uženete zápal plic,“ vyzval ji a sám se vzdálil, aby našel nějakou dezinfekci a mast na její pomlácené čelo. To poslední co potřebovali, bylo, aby si přivodila nějakou infekci nebo nemoc a znehodnotila tak výsledky testů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami