Blog

Svědomí

Info: Jedná se o krátkou jednorázovku, pocitovku, songfic, jejíž hlavní postavou je Severus Snape. Odehrává se těsně po smrti Potterových a je inspirována vzpomínkou, kterou Severus v Relikvii smrti přenechá Harrymu, a písní Ty jsi ten déšť z muzikálu Johanka z Arku.

A stejně se mnou budeš dál

Ty jsi ten déšť

co po tváři stéká …

Mé svědomí…

Můj smích i pláč

jen ty víš, co já byl zač…

Vztekle za sebou práskl dveřmi. Vzal první věc, co mu přišla pod ruku a mrštil s ní o zeď. S uspokojením sledoval, jak se střepy rozlétly po podlaze. Krvavě rudá tekutina z lahvičky pomalu stékala po zdi. Neuklidnilo ho to. Jak by také mohlo. Zhroutil se do křesla. Složil hlavu do dlaní. Byla mrtvá. Mrtvá, a byla to jeho vina. On ji zradil. Vydal ji Voldemortovi. Slyšel tu věštbu a místo, aby přemýšlel, běžel s ní přímo za Voldemortem. Pane bože, jak byl tehdy naivní. Ještě ho prosil, aby ji ušetřil. Ji ušetřil. Bez mrknutí oka by obětoval jejího manžela i syna. Hnusil se sám sobě. Stal se z něj vrah, zrádce a bezcitný netvor. Natáhl se po láhvi a nalil si sklenici whisky. V hlavě mu vířily vzpomínky na rozhovor s Brumbálem.

Dali s Jamesem důvěru nesprávnému člověku. Tak trochu jako vy, Severusi. Nedoufal jste snad, že ji lord Voldemort ušetří? – Mám to považovat za výčitky svědomí, Severusi? – Pokud jste Lily Evansovou miloval, doopravdy miloval, pak je zcela jasné, jak si musíte dál počínat. – Víte jak a proč zemřela. Postarejte se, aby její smrt nebyla zbytečná. Pomozte ochránit jejího syna.

Miloval. Miloval. Kdyby ji nemiloval, nikdy by nesouhlasil s tou šíleností stát se špehem. To jediné, co žádal na oplátku, bylo, aby ji ochránil. Schoval někam do bezpečí. Nedokázal to. Všechno bylo zbytečné. Zvedl se z křesla a vyrazil ke dveřím. Nevěděl, zda dělá dobře, nebo jestli to bude další z řady chyb, které tak bohatě lemovaly jeho život. Věděl jen to, že pokud se k tomu neodhodlá právě teď, neodhodlá se nikdy.

Už nevěřím dobrým ani zlým

Proč já blázen se splet!

Pro tu smečku lhářů

I já šel zabíjet.

Temná postava stále na kopci nad vesnicí. Stála tam už hodiny bez pohnutí v jemném dešti. Ulice vesnice se pomalu vyprazdňovaly. Jedno okno za druhým zhasínalo. Nevěnovala tomu pozornost. Její oči sledovaly místo na úpatí kopce. K nebi se tu tyčily trosky domu, jako nějaký zvrácený pomník. Postava pomalu sešla z kopce. Nadzvedla jednu z policejních pásek, jež zakazovaly vstup na zbořeniště, a protáhla se pod ní do zahrady. Zastavila se dva kroky před tím, co ještě včera bylo dveřmi od rodinného domku, který jedno jediné nezdařené kouzlo proměnilo v hromadu sutin. Na okamžik zaváhala, pak vkročila mezi trosky.

Pomalu prošla celé zbořeniště. Až našla, co hledala. Pod kusem spáleného dřeva ležel drobný stříbrný křížek na roztrženém řetízku. Musela ho mít na krku, když….  Severus nedokázal myšlenku dokončit. Nikdy by si nepomyslel, že mu někdo dokáže způsobit takovou bolest, jakou právě cítil. Ona to dokázala. Nepotřebovala k tomu žádnou kletbu, žádné kouzlo, lektvar, nic. Stačilo jen zemřít. Sesul se na kolena. Upínal pohled plný bolesti na trosky kolem sebe. Dílo takových jako on. Vždyť čím se od nich lišil. Čím se lišil od něj. Na jeho příkaz zabíjel. Na jeho příkaz mučil. Kolik nevinných lidí za ty roky prožívalo to samé, co on právě teď, a kolik z nich jeho vlastní vinou. Podíval se na své ruce. Skoro na nich mohl vidět krev. Krev všech těch nevinných. Nevěděl, kolik jich bylo, nikdy to vědět nechtěl. V ruce svíral řetízek s křížkem. Svíral ho tak pevně, až se mu jeho hrany zarývaly do dlaně. Pár kapek krve dopadlo na podlahu.

„Nic se mu nestane, Lily. Udělám cokoli, aby byl v bezpečí. Cokoli. Slibuju,“ zašeptal do tmy. Opatrně uložil křížek do kapsy. Z jeho dlaně skáplo na zem několik dalších kapek krve. Jako by chtěly stvrdit jeho přísahu. Nevěděl, jak dlouho tam klečí. Nevnímal čas. Nevnímal déšť, který promočil jeho plášť. Vodu, jež mu stékala po tváři. Vyrušila ho až ruka, která mu jemně spočinula na rameni. Nemusel se ohlížet. Dnes v noci ho na tomto místě mohl najít jen jeden člověk.

„Omlouvám se, netušil jsem, že pro vás znamenala tolik,“ řekl tichý hlas.

„To ani ona,“ odpověděl. Přijal nabízenou ruku a vstal. Aniž svému společníkovi věnoval jediný pohled, pomalu odešel. Druhý muž se za ním otočil, jako by chtěl něco říct. Neudělal to. Jen mlčky sledoval, jak jeho silueta mizí v noční tmě. Teprve po dlouhé chvíli si všiml krvavé skvrny na rukávě v místě, kde se ho dotkla Severusova dlaň.

Až o mnoho let později, kdy se z dávného soupeře a později podezřívaného spolubojovníka stal nejlepší přítel, si Albus Brumbál uvědomil, že tehdy v noci, v troskách domu, kde zemřela jeho láska, to bylo poprvé a naposledy, co viděl v očích Severuse Snapea slzy. Naposledy, co se v jeho tváři dalo číst.

Tu noc i nasadil chladnou masku, kterou už nikdy nesundal.

A stejně se mnou budeš dál

Ty jsi ten déšť

co po tváři stéká …

Mé svědomí…

Můj smích i pláč

Jen ty víš, co já byl zač…

Nejsem – ne nejsem – ne nejsem – nejsem sám

Nejsem – ne nejsem – ne nejsem – nejsem sám

AN: Tato povídka nebyla napsána za účelem zisku. Všechny postavy patří J. K. Rowlingové.  Část textu byla přejata z knihy Harry Potter a relikvie smrti. Píseň Ty jsi ten déšť, jejíž úryvky jsem v textu použila, pochází z muzikálu Johanka z Arku. Autorkou textu je Gábina Osvaldová. Oběma autorkám tímto děkuji.