Blog

Smlouva

Neslyšně přešlápl a stáhl se hlouběji mezi stíny stromů. Splynul se svým okolím. Očima se v pravidelných intervalech pozorně rozhlížel kolem. Nemohl si dovolit být kýmkoli spatřen. Ne, pokud chtěl žít déle, než pár velice nepříjemných a bolestivých dnů. Zrada, včetně toho sebenepatrnějšího stínu pochyb o absolutní loajalitě, se trestala rychle a tvrdě. Proto se na dnešní den připravoval měsíce. Měsíce se odhodlával ke kroku, který ho bude nejspíš stát život. A dnes mu přálo štěstí. Před pár dny, po týdnech přeopatrného sledování, ho čekalo překvapení. Jediný člověk, kterého se kdy jeho pán bál, měl slabinu. Dvě velmi roztomilé slabiny. Nevěděl, zda je to pro něj výhoda, nebo naopak další hřebíček do rakve. Netušil, jak daleko bude dotyčný ochoten zajít, aby své tajemství uchránil. Znovu přehlédl okolí. Musel mít naprostou jistotu, že spolu budou sami. Z dohledu všech zvědavých očí. I počasí stálo při něm. Bylo pod mrakem a úplná tma. Ten ždibec světla z hvězd a měsíce, který se dostal skrz mraky, stačil akorát tak na to, aby viděl ty nejhrubší obrysy domů ve vsi. Noc pokročila. Sledovaný se dnes zdržel déle než obvykle. V celé vsi svítilo jedno jediné okno. Okno jeho společnice.

Konečně! Dveře se s téměř neslyšným zavrzáním otevřely, vrhly do uličky pruh mdlého světla a objevila se postava v tmavém plášti. Jen díky očím, které už několik hodin přivykaly skoro absolutní tmě, mohl postavu sledovat. Zamířila k lesíku. Ke svému oblíbenému místu pro prěmístění. Přitiskl se pevněji ke stromu. Měl čas. Počkal několik minut, než zhaslo i to poslední okénko a zmizel v lese. Prošel tu cestu tolikrát, že mohl jít se zavřenýma očima. Byl o dvě generace mladší, rychlejší a měl před sebou sotva poloviční cestu. Na místo dorazil dřív, než postava v plášti. Pohodlně počkal ve stínu stromů, až dojde do středu mýtiny. Vždy se přemísťovala odtud. Téměř na milimetr ze stejného místa. Připravit bariéru proti přemístění bylo tak snadné. Zvládnul by to snad i prvák. Zvednout ji a uvěznit tak druhou osobu na mýtině pro něj byla otázka vteřiny.

Měl poslední možnost couvnout a zapomenou na celý ten šílený plán, ale neudělal to. Další takhle skvělou příležitost už by nikdy nemusel mít. Stačilo několik rychlých a naprosto tichých kroků, aby se dostal za záda postavy v plášti. Postava strnula, když se jí hrot jeho hůlky zabodl mezi lopatky. O nic se nepokusila, když ji rychlými zkušenými pohyby prošacoval a obě hůlky i dva flakónky s bůhvíjakými lektvary změnily majitele. Ani se nepohnula. Musel uznat, že má pevné nervy.

„Vím, že ovládáte bezhůlkovou magii, takže bych se na vašem místě moc nehýbal,“ sykl na osobu tiše a o pár kroků ustoupil. Každý centimetr mezi nimi zvyšoval jeho šanci vykouzlit včas štít, kdyby se zakuklenec o něco pokusil.

Postava se pomalu otočila. Kápě jí sklouzla z hlavy a odhalila šedý plnovous a půlměsíčkovité brýle. Stařec si v duchu nadával těmi nejsprostšími jmény. Tak dlouho a důkladně je schovával. Nespal strachy, že je někdo objeví a nakonec je prozradil sám. Svou vlastní hloupostí a zrovna jemu. Smrtijedskému esu a pravé ruce samotného Voldemorta. Bylo naivní doufat, že Smrtijed neví, proč se ve dvě ráno potuluje po jedné z nejzapadlejších mudlovských vesnic v celé Anglii, přesto se té naděje zoufale držel. Ony byly jeho důvod bojovat.

„Přišel jsi mě zabít?“ zeptal se věcně. Čím dřív ho zabije, tím dřív medailon Alici varuje a možná, když bude mít štěstí a jeho vrah smůlu, se jí podaří zmizet i s malou Helen do bezpečí. Muž s hůlkou neodpověděl. Pomalu obcházel mýtinu a nespouštěl ze starce pohled.

„Uzavřít obchod,“ pronesl a nepřestával na starce mířit hůlkou.

„Nebylo by lepší jej uzavírat ve dne a na nějakém příhodnějším místě?“ opatrně nadhodil stařec. Svitla mu naděje, že se možná všichni tři dožijí rána. Pokud by ho druhý muž chtěl zabít, už by to dávno udělal.

„Bylo, pokud bych měl v plánu se nejpozději druhý den nechat umučit k smrti. Tohle bych raději přeskočil. Buď si promluvíme tady a teď, nebo …“ nechal konec věty viset ve vzduchu.

„Takže, co pro tebe můžu udělat, chlapče?“

„Celkem hodně. Chci pryč a k tomu vás potřebuju.“

„Asi tím nebudeš mít na mysli, že bys chtěl z Anglie,“ ujistil se starší muž a po tváři mu přeběhl téměř nepatrný úlevný úsměv.

„To skutečně ne,“ ušklíbl se mladík a mírně sklonil hůlku.

„A když budu souhlasit, když ti pomůžu, co z toho budu mít?“

„Odejdete odsud živý. Všichni tři tuhle noc přežijete.“

Ví o nich, pro Merlina, on o nich ví!!!!

„A jako menší bonus sem tam pár užitečných informací,“ pokračoval mladší muž nevzrušeně a předstíral, že si nevšiml polekaného výrazu, který se mihl starci v obličeji. „Jako třeba, že Pán ví o té věštbě. Ví o ní a vytipovává rodiny, kterých by se mohla týkat. A až s tím skončí, budou mít hrobníci dost nabitý program.“

„Dobrá. Ale abych mohl splnit svou část, potřebuji tě mít u sebe. Třeba jako profesora…“

„Lektvarů,“ skočil mu muž do řeči. „Zkuste mi hodit na krk bandu puberťáků šermujících hůlkami a tu vraždu si rozmyslím.“

Stařec přikývl. Sledoval, jak mladší muž pomalu odkládá obě jeho hůlky i lahvičky s lektvary do mechu na nedalekém pařezu.

„Přestěhujte je. Ještě dnes v noci. On ovládá nitrozpyt. Je v tom dobrý. Lepší než vy. Ta malá je moc roztomilá na to, aby zjistila, jak bolí cruciatus,“ zamumlal mladší muž a zmizel mezi stromy. Albus za ním několik minut mlčky hleděl. Sentiment bylo něco, co by od Severuse nikdy nečekal.