Blog

Rytíř na černém koni

Naskládala do tašky poslední kusy oblečení a rozhlédla se po místnosti, aby se ujistila, že tu nic nezapomněla. S tím málem věcí, co měla, si je nemohla dovolit ztrácet. Správce podrážděně zakašlal. Hermiona si povzdechla a prošla dveřmi. Zamkla za sebou, klíče podala správci, který jí je netrpělivě vytrhl z ruky a oddusal po schodech. Zkontrolovala přepravku s Křivonožkou, aby se ujistila, že je dobře zavřená a že je vzkaz na svém místě. Pak ji mávnutím hůlky poslala pryč. Nevěděla, jestli je to dobrý nápad, ale ona se o něj dál starat nemohla. Netušila, jestli on je ta nejlepší volba, ale když už ji do téhle šlamastyky dostal, tak snad alespoň tu nebohou kočku nenechá umřít hlady. Pak sešla schody a zmizela v ulicích Londýna.

*

Severus Snape s rozporuplnými pocity sledoval kapky zeleného slizu, jak vzdávají svůj nerovný boj s gravitační silou Země, odlepují se ze stropu, dopadají na stůl a podlahu a rozstřikují se všude možně. Za tohle už ten smotek chlupů vážně zardousím. Už to bylo skoro půl roku, co tu potvoru našel za dveřmi. Vlastně ji ani tak nenašel, jako spíš zakopl o její přepravku, když šel o tři ulice vedle nakoupit do samoobsluhy. Nejdříve měl nutkání ji i s tou bednou hodit na popelnice, ať si ji vezme, kdo o ni stojí. Pak si všiml vzkazu.

Jmenuje se Křivonožka. Grangerová

Ten jednoduchý, ve spěchu načmáraný vzkaz mu udělal čáru přes rozpočet. Co se slečny Grangerové týkalo, neměl úplně čisté svědomí. Tím dopisem jejímu šéfovi jí musel dost zkomplikovat život. Samozřejmě, že bylo pravděpodobné, že ta bedna drahých a nesmírně vzácných sušených přísad přišla už z přístavu plná mořské vody, jen ledabyle vysušená na povrchu, a tím pádem i se zcela zničeným obsahem za 12 000 galeonů. Možná si to mohl připustit dřív, než napsal tu pěkně šťavnatou stížnost jejímu šéfovi. Když se ten smotek chlupů objevil na jeho prahu, zavolal jejímu zaměstnavateli, aby zjistil její adresu. Nebylo mu to moc platné. Byt byl prázdný, na dveřích cedule „K pronájmu“ a od dost nerudného správce domu se dozvěděl, že ta bláznivá holka ze třetího patra dostala výpověď z bytu, protože neměla na nájem. Znovu kontaktoval jejího zaměstnavatele, aby zjistil, kdy bude v práci, a mohl se té kočky zbavit, ale bylo mu řečeno, že na základě jeho stížnosti dostala na hodinu výpověď a tu zásilku jí dali k náhradě. Naposledy ji prý viděli předevčírem, kdy přinesla část peněz a přišla si domluvit splátkový kalendář. Kde by mohla být, nevěděli. Trochu ho hryzlo svědomí, tak ještě kontaktoval Minervu, novou ředitelku Bradavic, aby mu v záznamech našla adresu jejích rodičů. Předpokládal, že když měla problémy, vrátila se k nim. Mylně. Oba zemřeli před rokem při autonehodě. Na občasných setkáních bývalých členů Řádu se pokusil nenápadně nadhodit téma Hermiona, jen aby zjistil, že už ji delší dobu nikdo neviděl. Nakonec mu nezbylo, než se smířit s faktem, že ačkoli vyndá ráno čistý hábit ze skříně, musí z něj dřív, než si ho obleče, obrat zrzavé chlupy. Ale tohle už bylo skutečně moc. Ta odporně vlezlá, chlupatá, nechutně přítulná a tupá věc se za ním vetřela do laboratoře a shodila baňku krokodýlí krve přímo do kotlíku s vysoce nestabilním lektvarem. Výsledkem byl sice efektní, ale přeci jen nežádoucí gejzír zeleného slizu, který ohodil strop a vytvořil na něm fantaskní obrazec, který by se nádherně vyjímal v  galerii postmoderního umění. Zatnul zuby a napočítal do padesáti. Když už bude muset uklidit ten sliz, nerad by z podlahy nebo některé ze stěn stíral i tu kočku, ačkoli by z ní s potěšením udělal mastný flek. Mávnutím hůlky odstranil ze stropu zbytky lektvaru, na němž pracoval víc jak týden. Natáhl si rukavici z dračí kůže a strčil ruku pod skříň s přísadami. Téměř okamžitě nahmátl cosi měkkého, co pevně sevřel a přes hlasité protesty to vytáhl na světlo. Bez cavyků a nevšímajíc si vzteklého vrčení, které rychle přešlo v zoufalé kníkání, tu potvoru zavřel do přepravky, v níž ji Grangerová Merlin jí požehnej ráčila poslat. Pak douklidil laboratoř a vyrazil koupit novou krokodýlí krev.

Příčná ulice byla jako vždy plná lidí. To sakra nemají v půl desáté večer nic lepšího na práci, než korzovat po ulici? Naštěstí brzy zahnul do Obrtlé, kam zdaleka nechodily takové davy. Teď večer měla otevřeno už jen lékárna s nepřetržitým provozem, kam také mířil, a pár velice pochybných putyk. Vkročil do lékárny, kde, světe div se, kromě lékárníka nebyla ani noha. Vyžádal si půl pinty krokodýlí krve, a když už tu byl, tak i pár dalších maličkostí. Zrovna za sebou zavíral dveře, když do něj kdosi strčil.

„Promiňte,“ šeptl ten někdo a zamířil k jedné z putyk. Severus už chtěl něco jízlivého odseknout, když mu mozkem projela neuvěřitelná myšlenka. Chytil postavu za ruku a trhnutím ji otočil k sobě. Z hlavy jí spadla kápě a Severusovi poklesla čelist.

„Co tady, u Merlina, v tuhle dobu děláte?“ zeptal se překvapeně. Pak si všiml oblečení, které měla pod hábitem. Pohledem sklouzl k putyce, do které mířila a pak zpět na její oblečení.

„Vy jste se musela úplně zbláznit!?!“ štěkl na ni, když si uvědomil, co dělá na Obrtlé. Vyrazil zpět k Příčné a ji vlekl za sebou.

„Pusťte,“ pokusila se mu vytrhnout, ale marně. Držel ji pevně. Dotáhl ji až na roh Příčné, odkud je oba přemístil.

„Můžete mi vysvětlit, na co si to, sakra, hrajete?“ vyjel na ni hned, jakmile se objevili u něj v obýváku. Neodpověděla. Jen od něj odstoupila a promnula si předloktí, které konečně pustil ze svého sevření. Určitě tam bude mít modřiny.

„Odpovězte!“

„Vy máte ještě tu drzost se ptát?!“ nezůstala mu nic dlužná. „Po tom vyhazovu a „skvělém“ doporučení, o které jste se mi postaral, se mi nepovedlo sehnat práci ani jako myčka nádobí. Za něco si jídlo koupit musím. Nemluvě o náhradě té škody, kterou mi hodili na krk.“

„Dělat kurvu ožralé spodině je řešení?“ neměl s ní slitování. V očích se jí mihla bolest a ponížení. Ale přesto neuhnula pohledem.

„Lepší než žebrat.“ Tohle byla hranice, kterou nikdy nehodlala překročit.

Severus se sesul do křesla. Mávnutím ruky jí nabídl druhé, ale zakroutila odmítavě hlavou. On byl ten poslední, od koho by přijala nějakou laskavost.

„Jak se vám povedlo dostat se až tam?“ zeptal se unaveně.

„Bez práce, bez bytu, bez peněz a s dluhem jako můj dvouroční plat? Snadno.“ Zarazil ho sarkasmus v jejím hlase. Vůbec ji nepoznával. Nejen, že si zkrátila vlasy a byla zmalovaná jako… no, jako kurva, a oblečená v něčem, co on by ani oblečením nenazval, ale navíc byla na jeho vkus až nechutně pragmatická a co se sarkasmu týkalo, mohla mu víc než směle konkurovat.

„Nahoře je koupelna. Dejte si sprchu a já vám zatím seženu něco na sebe. Ty hadry spalte.“

„Co za to?“  zněla odpověď. Pozvedl tázavě obočí.

„Nejste typ dobrotivého samaritána, tak chci vědět, co za to. Když jsem naposledy měla s vámi co dočinění, skončilo to jednou velkou katastrofou. Nehodlám uzavírat další smlouvu s ďáblem.“

„Momentálně nemáte vůbec nic, o co bych měl zájem, tak zmizte do té koupelny, než si to samaritánství rozmyslím a vykopnu vás zpátky na ulici!“

*

Když se ráno probudil, trochu se bál, že mu během noci vybrala byt a zmizela. Ani by se jí moc nedivil. Ke svému vlastnímu překvapení ji však našel ležet na gauči s tím protivným smotkem chlupů v náručí, zachumlanou do deky, kterou jí vykouzlil. Křivonožka ho pozorně sledoval a potichu zavrčel, když se přiblížil.

Měla na sobě tričko s krátkým rukávem a tak si nemohl nevšimnout modřin na jejích pažích. Ten rudý otisk ruky jí pravděpodobně způsobil včera on, jak ji vlekl z Obrtlé pryč, ale kromě něj měla na rukách i další modřiny, které hrály všemi barvami. Modřiny měla i na obličeji, který včerejší koupel zbavila několikadenního nánosu levného make-upu. Spala stočená do polohy plodu. Do pozice, kterou člověk zaujímá, když se cítí být v nebezpečí. Potichu prošel kolem gauče do kuchyně. Křivonožka se zase pohodlně stočil do její náruče. Neměl toho divného patrona rád, ale když od něj dostal pravidelně najíst, naučil se ho tolerovat. Teď tu však měl zpět svoji paní a tak mu mohl být ukradený.

Postavil vodu na kafe. Po krátkém zaváhání sundal konvici z kamen a přilil do ní vodu na další šálek. Zoufale to kafe potřeboval. V noci toho moc nenaspal. Přemýšlel, jestli byl tou jedinou příčinou, proč Hermiona dopadla, jak dopadla. Výsledek jeho úvah se mu moc nelíbil. Být bez práce, mít na krku několikatisícový dluh a nemít kam jít, to člověku celkem přistřihne křídla.

Zaslechl, jak vedle šustí peřiny. Hermiona se asi probudila. Konvice začala pískat, tak zalil dva šálky kávy a vyrazil čelit tygrovi. Nebo spíš tygřici. Nepochyboval o tom, že mu tu svou výpověď a to „zářné doporučení“, které díky němu získala, dá pěkně sežrat.

Hermiona právě nechala zmizet polštář i deku a uváděla pokoj do původního stavu. Překvapeně se na něj podívala, když jí podal hrnek s kafem a ukázal jí na jedno z křesel.

„Děkuju,“ zamumlala potichu, když si sedala. Vytáhla nohy na sedák a kolena si přitáhla k hrudi. Rukama objala hrneček a opatrně usrkla kafe.

„Jak dlouho to děláte?“

„Něco přes tři měsíce,“ špitla.

„Uvědomujete si, jaké jste měla štěstí, že jste za ty tři měsíce na Obrtlé nenarazila na nějakého úchyla, který by vás někde v zapadlé uličce za popelnicemi podříznul? A co se vám stalo?“ Překvapeně zamrkala, ale do očí se mu nepodívala.

„Ty modřiny,“ vysvětlil.

„Nechci o tom mluvit,“ pípla potichu a znovu upila kafe. Cítila, že z ní nespouští pohled. Nezeptal se znovu, ale zároveň dával najevo, že chce slyšet odpověď.

„Jeden… ehm… klient… chtěl něco, co se mi nelíbilo,“ skoro zašeptala.

„Bylo vám to k něčemu?“

Zakroutila hlavou.

„Byla jste za bystrozory?“

Trhaně přikývla.

„A?“ začínalo mu to lézt na nervy. Snad by ve svém věku mohla být schopná zformulovat alespoň holou větu.

„Nechápali, co po nich chci. Děvku přece nejde znásilnit. Jeden z nich se mě dokonce zeptal, za kolik chodím,“ otřásla se odporem.

Severus spolkl otázku: A to je za kolik? Sice by ho zajímalo, na kolik se jeho bývalá studentka cení, ale chápal, že by to byla krajně nevhodná otázka.

„Proč jste nepožádala někoho o pomoc?“

„Koho?“ vrátila mu otázku. „Harry má vlastní rodinu. Po té bitvě se stáhl do sebe a přestal se s námi skoro stýkat. Asi mu moc připomínáme minulost, nebo nás má jednoduše po krk.“

„Měl jsem spíš na mysli nejmladšího Weasleyho. Chodila jste s ním, ne?“

„Rozešli jsme se krátce po škole. Co bych u něj dělala? Do tohohle průšvihu jsem se dostala sama a musím se z něj sama taky vyhrabat. Navíc by mi stejně nemohl pomoct. Nějak pochybuju, že se mu pod polštářem válí 11 200 galeonů, které by mohl postrádat.“

„Přinejmenším by vás u sebe nechal bydlet. Molly by vás určitě na ulici nevyhodila.“

„Ne, to asi ne. Ale bydlet bych u nich stejně nemohla věčně. Práci mi nikdo nedá, a dokud budu mít na krku ten dluh, tak nemám šanci začít znovu.“ Dál seděli mlčky a každý se věnoval svému šálku kávy. Hermiona, jako v poslední době ostatně dost často, netušila, co se od ní čeká. Vlastně byla přesvědčená, že Snapea ta dobročinnost do rána přejde a on ji vyhodí opět na ulici. Že tu sedí a popíjí s ním kafe ještě něco po deváté, pro ni bylo značným překvapením. Křivonožka vyskočil na křeslo a přitulil se k ní. Objala ho a zabořila tvář do jeho srsti. Byl to asi jediný tvor, který jí nikdy neublížil a neopovrhoval jí proto, kam to dopracovala.

„Postaráte se o něj?“ zeptala se tiše. Kdyby ji upřeně nesledoval a nevšiml si, jak se jí pohybují rty, neslyšel by ji. Překvapeně zamrkal.

„Já? Snad vy, ne?!“

„Tam,“ kývla hlavou směrem ke dveřím, „si ho s sebou vzít nemůžu.“ Znovu překvapeně zamrkal. Ta holka ho nepřestávala šokovat.

„Jestli si plánujete velkolepý návrat zpět ke kolegyním šlapkám, tak na to urychleně zapomeňte, nebo vám to z té vaší umanuté hlavy vytluču.“

„A co mám podle vás dělat? Pokud máte lepší nápad, ráda si ho poslechnu.“

„Vy teď půjdete do kuchyně a připravíte oběd pro dva. Já musím uvařit pár lektvarů. A když už v tom budete, využijte své osobní kouzlo a držte tu potvoru dál od laboratoře, protože jestli mi zničí ještě jeden lektvar, hodím ji do studny s cihlou přivázanou ke krku.“ Pak se zvedl, odložil na stolek hrnek od kávy a s prásknutím dveří zmizel ve vedlejší místnosti, kde tušila schody do sklepa. Jemně se prohrábla kocourovou srstí.

„Proč ho nenecháš na pokoji? Jestli tě vyhodí, tak skončíš někde pod mostem jako já,“ domlouvala Křivonožkovi, který mezitím spokojeně předl. Vzala ho do náruče, ze stolku sebrala oba hrnečky a vyrazila na obhlídku kuchyně.

Vyrušilo ho tiché a nesmělé zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavrčel. Mia si povzdechla a opatrně nakoukla dovnitř. Po tónu, jakým řekl „dále“, čekala, že jí přiletí na hlavu minimálně kotlík plný nějaké páchnoucí břečky.

„Oběd je na stole,“ pípla potichu, připravená okamžitě vycouvat. Severus se podíval na hodiny. Bylo něco po půl dvanácté. Sledovala směr jeho pohledu.

„Omlouvám se, špatně jsem to odhadla,“ sklonila hlavu a tvářila se, jako by mu právě oznámila, že nešťastnou náhodou srovnala se zemí polovinu domu. Severus skousl poznámku, že stačilo na jídlo hodit vakuové a ohřívací kouzlo.

„Hned přijdu.“

Hermionina hlava ve dveřích přikývla a zmizela. Dokončil poslední lektvar, nalil ho do lahvičky a vydal se za ní.

*

Ani jeden z nich netušil, jak se to stalo, ale uplynul skoro měsíc a gauč v Severusově  obývacím pokoji se každou noc měnil v postel pro jistého hosta a jeho vlezlou kočku. Severusovi to celkem vyhovovalo. Netušil, čím vším si musela projít, a vyjma těch dvou krátkých rozhovorů těsně po jejím příchodu sem, se jí na to ani neptal. Dost se změnila. Mluvila na něj jen, když se jí na něco zeptal nebo když od něj něco potřebovala. Hned v prvních dnech se nabídla, že mu pomůže v laboratoři. Neprotestoval. Už ho unavovalo dělat stále dokola takové triviálnosti, jako krájet chapadýlka chobotničky genuiovy na drobné kostičky a drtit sušené cvrčky, před tím, než se mohl pustit do samotného lektvaru. Za ten necelý měsíc stihla Hermiona docela výrazně doplnit a obnovit jeho sklad přísad. Odmítla mu pomoci jen jednou, když po ní chtěl, aby vyvrhla tucet tarantulí. Nezlobil se. Už když pitvala myši, aby dostala ven sleziny a játra, vypadala, že se každým okamžikem pozvrací. Ale neodmítla a ani si nestěžovala. Ale když jí ukázal velkou flašku od okurek plnou tarantulí, živých tarantulí, mohl skoro vidět, jak jí v hlavě šrotují kolečka ve snaze přijít na to, jestli jí to za tu střechu nad hlavou skutečně stojí. Jeho lektvar se v té době dostal do fáze, kdy ho musel zamíchat pětkrát po směru a pětkrát v protisměru hodinových ručiček, a tak pořád dokola celou hodinu. Tak jí vrazil do ruky naběračku a rozpitval si ty tarantule sám.

Krom toho její přítomnost zahrnovala i teplé jídlo dvakrát denně. Když nebylo zbytí, dokázal vařit celkem obstojně a s kuchařkou si poradil i se složitějšími jídly, ale dával přednost situaci, kdy bylo zbytí. Hermiona sice vařila výhradně mudlovská jídla, ale vařila dobře, a co bylo nejdůležitější, když vařila ona, on do kuchyně nemusel ani vkročit. Věděl, že to takhle nepůjde věčně, ale nedařilo se mu přijít na to, jak vyřešit Hermioninu situaci k oboustranné spokojenosti. Byl si moc dobře vědom, že ať už by sehnala práci kdekoli, v okamžiku, kdy by se provalil její dluh, skončila by znovu na dlažbě. A aby toho nebylo málo, zase mu odmítli patent na jeho vylepšený vlkodlačí lektvar. Jak má té zatracené bandě na Ministerstvu vysvětlit, že testovací subjekty mu vážně nestojí ve frontě u dveří?

„Mám tam přidat ty drápky z mručenek?“ zeptala se, když dokončila svou práci.

„Hmmm.“ Nevěnoval jí pozornost a popravdě vůbec netušil, na co se ho ptala. Hermiona si to vyložila jako ano a hodila drápky do pobublávající tekutiny. Chvíli se nic nedělo, ale pak bublání výrazně zesílilo, což si vyžádalo Severusovu plnou pozornost.

„Co jste tam hodila?!!!“

„Ty drápky z mru…“ odpověděla překvapeně, ale jeho šokovaný pohled ji zarazil.

„Cože?!!!“ Zařval nevěřícně. Rychle uhasil plamen pod kotlíkem a pokusil se lektvar neutralizovat krví z pijavic, ale bylo pozdě. Lektvar začal tuhnout a škvařit se a po necelé minutě zbyla na dně kotlíku asi půl palce vysoká spečenina. Výsledek jeho tříměsíční práce. „Proč jste to tam, sakra, házela? To máte místo mozku piliny? Takováhle pitomost by nenapadla snad ani trolla!“ řval na ni.

„Ale… ale… vždyť jste to odsouhlasil,“ snažila se hájit.

„Mlčte!“ okřikl ji, brunátný vzteky. Hermiona polekaně o krok ustoupila a zaryla pohled do země.

„Vypadněte!“

„Prosím,“ pípla potichu. Doufala, že špatně slyšela. Kdyby se jí teď podíval do očí, viděl by v nich panickou hrůzu.

„Řekl jsem, vypadněte. Nechápu, jak jsem mohl být takový idiot a vzít si do domu špinavou děvku z ulice.“ Každé jeho slovo působilo na Hermionu jako rána bičem. Nečekala, jestli bude pokračovat a vyběhla z laboratoře. Nechtěla, aby ji viděl brečet. Alespoň špetku hrdosti si potřebovala zachovat.

Slyšel, jak dupe na schodech, a o pár vteřin později zaslechl i prásknutí vchodových dveří. „Sakra!“ zaklel a nakopl ten zpropadený kotlík i s lektvarem. Tohle se mi vážně povedlo!

Pak vyběhl po schodech nahoru a na ulici. Byla pryč. Vrátil se do pokoje. V krabici na malém stolku u krbu ležela její hůlka i těch pár osobních věcí, které měla u sebe, když ji našel na Obrtlé. Na věšáku u dveří visel i její hábit. Merline, ona utekla jen v džínách a tričku! uvědomil si. Popadl svůj hábit a přemístil se na Příčnou, odkud zamířil do Obrtlé. Netušil, kam jinam by mohla jít.

*

Už tu posedával třetí týden. Děvky z Obrtlé už mu začínaly tykat a ona se tu stále neobjevila. Opatrně nitrozpytem zkoumal mysl každého, kdo o ty holky jen zavadil pohledem. Všem pečlivě vymazal vzpomínky na jednu plachou a vyděšenou placenou společnici. Narazil i na jejího násilnického klienta. Otřásl se odporem, když si prohlédl jeho vzpomínky. Ani se nedivil, že se snažila protestovat. On by se tedy rozhodně pořádně cukal, kdyby po něm tohle chtělo anální sex. Když v jeho vzpomínkách dorazil k místu, kde ji nechal zbitou, znásilněnou, krvácející a napůl omdlelou bolestí ležet na podlaze levného hotelu, měl chuť uříznout mu koule. Nakonec mu upravil vzpomínky a počastoval ho takovou malou kletbičkou z černé magie. Jó, chlapče. Kurvu už v životě potřebovat nebudeš. Impotence je holt svině, ušklíbl se v duchu Severus. Jak dny ubíhaly, narážel na lidi, kteří si ji pamatovali čím dál méně. Vlastně ho překvapilo, jak málo jich bylo.

Zrovna se chystal na další výpravu do Obrtlé. Pořád doufal, že se tam dřív nebo později objeví. Vyrušilo ho zaklepání na dveře. Šel otevřít. Za dveřmi stálo nějaké individuum. Tak dvacetiletý, možná o málo starší kluk. Podle oblečení mudla. Od pohledu poněkud jednodušší.

Při pohledu na pána domu kluk vyděšeně polkl.

„Pan Sna…Snape?“ zeptal se opatrně. Bylo vidět, že je připravený utéct, kdyby se situace vyvíjela špatně.

„Ano?“ zeptal se Severus a snažil se nasadit přívětivý tón hlasu.

„Já jsem Gerry… Gerry Moode. Dělám v nemocnici…  v Londýně… U milosrdných sester… no… a už je to ňákou dobu… přivezli k nám holku… tak mýho věku… zbitou… já jsem dával do skladu její věci… jako šaty… bylo divný, že u sebe nic neměla…“

Severus potlačil nutkání zabouchnout mu dveře před nosem. Pohodlně se opřel o rám dveří a čekal, co z něj vypadne. Zmínka o zbité holce trochu upoutala jeho pozornost. Řekl si, že trocha trpělivosti ho nezabije.

„…jen takovej divnej papírek se jménem Snape a toudle adresou… řek jsem vo tom poldům… vyptávali se na ni, ale bylo jim to fuk… tak jsem si řek… že sem zajdu… taková hezká holka a nikomu nechybí.“

„Máte ten papírek?“ zeptal se Severus. Gerry si začal šacovat kapsy, nakonec ho našel v té poslední. Severus si od něj pomačkaný kus papírku převzal. Na první dotek poznal, že to není papír, ale pergamen.

Snape, Tkalcovská 4, Londýn. Stálo tam úhledným dívčím písmem.

„Ta holka, jak vypadala?“ zeptal se ostře. Gerry polekaně o krok ustoupil.

„Já nevim… viděl jsem ji jen chvilku… příšerně zbitá… stará asi jak já… malá, hodně malá… skoro jako dítě… hubená… hnědý kudrnatý vlasy… měla na sobě jenom tričko a kalhoty… bylo to divný… venku taková zima a vona jenom v tričku…“ pokrčil mladík rameny.

„Jak jsi říkal, že se jmenuje ta nemocnice?“

„U sester… teda U milosrdnejch sester, je to v Hoxtonu.“

„Ano, znám to tam, zítra se tam zastavím a podívám se na ni. Třeba ji budu znát.“

„Určitě?  Už je tam dlouho… nikdo ji nehledá… Nikdo.“

„Určitě,“ slíbil mu Severus.

*

Bylo osm ráno, když procházel dveřmi nemocnice U milosrdných sester. Zamířil rovnou k recepci.

„Dobrý den, včera se u mě zastavil jeden váš zaměstnanec a…“

„To byl určitě Gerry. Poslední dobou byl jako posedlý jednou holkou, co nám sem přivezli. Doufám, že vás moc neotravoval.“

„Ani ne. Dal mi poněkud kostrbatý popis, který se přesně hodí na mou asistentku. Je to necelý měsíc, co prostě ráno nedorazila do práce. Od té doby ji nikdo neviděl,“ lhal pohotově Severus.

„Dobře, seženu vám jejího doktora… a tady zrovna je… pane doktore. Tady pan… ehm…“

„Snape,“ doplnil ji Severus.

„Tady pan Snape přišel kvůli té holce z osmičky. Gerry si nedal pokoj a šel za ním,“ uvedla doktora do situace.

„Pojďte se mnou. Doufám, že vás Gerry moc neobtěžoval. On je mentálně retardovaný a někdy si prostě nedá říct.“

„Neobtěžoval, byl velmi zdvořilý. Vlastně mám dojem, že se mě bál. Ale proto jsem nepřišel.“

„Ano jistě, tady to je. Měl bych vás varovat, že ačkoli většina otoků už stihla splasknout, pořád je stěží k poznání.“

Severus přikývl. Už pár úrazů viděl, ale na pohled, jaký se mu naskytl v pokoji, prostě připravený nebyl. Ve změti přístrojů, které obklopovaly nemocniční postel, ji skoro přehlédl. Pod tou strašnou spoustou obvazů a sáder nebyla téměř vidět. Těch pár kousků pokožky mezi obvazy hrálo všemi barvami. Modřiny už bledly, ale i tak to byl příšerný pohled. V obličeji by ji vůbec nepoznal. Byl neskutečně oteklý, samá rána a celý zelený od dezinfekce.

„Co se… co se jí stalo?“

„Jste příbuzný?“

„Zaměstnavatel. Její rodiče zemřeli víc než před rokem, žádné jiné příbuzné nemá.“

„Dobře. Někdo ji napadl, surově ztloukl a pak hodil do řeky. Policisté ji vytáhli z Regents kanálu. Jen zázrakem se neutopila. Ten, kdo jí zbil, si počínal opravdu surově. Zlomil jí nos, lícní kost a spodní čelist. Tu jsme museli zdrátovat. Měla prasklou lebku a došlo ke krvácení do mozku. Útočník ji zřejmě několikrát kopl do hlavy. Rentgen odhalil také zlomenou klíční kost a vykloubené rameno, asi jak ji táhl k vodě. Dále tři zlomená žebra. Jedno propíchlo plíce. Měla natrženou slezinu a krvácela do břišní dutiny. Zlomená obě předloktí i obě zápěstí, asi jak se pokoušela bránit. Oděrek, tržných ran a modřin jste si jistě všiml. Nedokážeme určit, co jí způsobil útočník a co se jí stalo až ve vodě.“

Severus ji vzal opatrně za ruku. Respektive za prsty, které vyčuhovaly ze sádry.

„Dostane se z toho?“ zeptal se tiše.

„Já nevím. Je v bezvědomí. Už se dvakrát probrala, ale vždy jen na pár vteřin. Má ale neuvěřitelnou vůli žít. Většina lidí na jejím místě by to už dávno vzdala.“

„Můžu tu chvíli zůstat?“

„Samozřejmě. Až budete odcházet, nahlaste sestře na recepci její jméno, a kde vás zastihneme. Leží tu už skoro tři týdny a vy jste první, kdo se o ni zajímá.“ Severus přikývl a doktor je nechal o samotě.

„Hermiono,“ promluvil na ni tiše. „Hermiono, mrzí mě to. Já vím, že mne to ani v nejmenším neomlouvá, ale byl jsem vzteky bez sebe. Nechtěl jsem vás urazit a už vůbec ne vás vyštvat. Omlouvám se, tohle jsem skutečně nechtěl.“ Nikdy se nezajímal o všechny ty studie, jestli lidé v bezvědomí nebo v komatu vnímají, co se kolem nich děje, ale teď doufal, že ano. Kdyby se už neměla probrat, potřeboval vědět, že ví, jak ho to mrzí. Zároveň potřeboval vědět, kdo jí to udělal, aby mohl tomu parchantovi zakroutit krkem.

Kouzlem ji přinutil otevřít oči a pak jemně vklouzl do jejích myšlenek. Nemusel nic hledat. Celá její mysl byla naplněna surovými výjevy z jejího napadení. To, co viděl, ho šokovalo. Netušil, že zrovna on by byl něčeho takového schopen. Vždycky ho považoval za poněkud natvrdlého, ale jinak zcela neškodného ňoumu. Teď ho v jejích vzpomínkách viděl, jak vzteky nepříčetný kope Hermionu do hlavy a do břicha a řve něco o děvce a zrádkyni.

*

Severus se rozhlédl po společnosti, která se ten den večer, ke svému vlastnímu překvapení, sešla u něj v obýváku. Přemýšlel, jak by měl celou situaci vysvětlit manželům Weasleyovým, Ronovi a Harrymu. Věděl, že pokud se Mia probere, bude potřebovat jejich pomoc, aby ji zase vrátili do normálního života.

„Jak jste si asi všimli, posledních několik měsíců se po slečně Grangerové slehla zem. Bohužel se mi ji povedlo dnes ráno najít.“

„Kde je?“

„Bohužel?“

„Kde celou tu dobu byla?“ ptali se o překot.

„Tak popořadě. Slečna Grangerová už tři týdny leží na jednotce intenzivní péče nemocnice U milosrdných sester, poté, co ji zatím neznámý útočník napadl, surově ztloukl a následně se ji pokusil utopit. Zatím je stále v bezvědomí, ale podle lékařů by se měla každým dnem probrat. Kde celou tu dobu byla, je poněkud složitější. Zhruba před půl rokem přišla o práci, nutno podotknout, že tak trochu mojí vinou a na krku jí zůstala náhrada škody ve výši 12 000 galeonů.“ Tady trojice Weasleyových zalapala po dechu. „Následkem toho získala dost příšerné doporučení a nepodařilo se jí najít novou práci a přišla i o byt. Asi před dvěma měsíci jsem na ni náhodou narazil na Obrtlé. Šlapala tam chodník. Zjevně to považovala za lepší alternativu k žebrání. Další zhruba měsíc bydlela tady, než jsme se mojí vinou pohádali a ona utekla. Včera se tu objevil zřízenec z nemocnice a řekl mi, že tam nejspíš mají Hermionu. Což jsem si dnes ověřil.“

Po tomhle prohlášení se v místnosti rozhostilo šokované ticho. Molly tiše slzela do kapesníku, Arturovi a Harrymu se na tváři rozlil výraz absolutní nevíry a Ron se tvářil nezúčastněně, a možná i trochu překvapeně.

„Proč, pro Merlina, nepřišla za námi?“ ptala se nevěřícně paní Weasleyová. „Přece musela vědět, že bychom ji nevyhodili na ulici.“

„Právě proto, že to věděla. Nechtěla vám být na obtíž.“

„Proč jste nás sem pozval?“ ozval se poprvé za celou návštěvu Ron.

„Protože až se probere, bude potřebovat naši pomoc, aby se mohla vrátit do normálního života,“ vysvětlil mu Severus. „Byla skutečně ošklivě zřízená. Doktoři doufají, že se zítra, nejpozději pozítří, probere z bezvědomí a bylo by dobré, kdyby tam pak neležela sama a někdo ji navštěvoval.“

„To je samozřejmé,“ ozvala se pohoršeně Molly. „Byla od ní hloupost, že nás nepožádala o pomoc a udělala ze sebe tu, no… „sociální pracovnici“, “ vyhnula se Molly výrazu prostitutka, „ale kvůli tomu na ni nezanevřeme, když nás potřebuje.“

„Přiznám se, že přesně v takovou reakci jsem doufal,“ oddechl si Snape. Weasleyovi se brzy na to rozloučili a on zůstal s Harrym sám.

„Chtěl bych vás o něco požádat,“ ozval se opatrně Severus.

„Nepovídejte? Tentokrát žádné srážení bodů a žádné urážky?“ rýpl si Harry.

„Pokud se nepřestanete chovat jako uražené děcko, kterému sebrali oblíbenou hračku, tak to brzy napravím,“ uklidnil ho Severus.

„Fajn, tak co po mně chcete?“

„Abyste nechal Hermionu hlídat.“

„Prosím?!“

„Jsem si zcela jistý, že ten, kdo se pokusil Hermionu zabít, to bude chtít dokončit. Pravděpodobně už dnes v noci. Vy jste zástupce šéfa bystrozorů. Určitě pro vás nebude problém, postavit jí jednoho ke dveřím.“

„Proč myslíte, že ji bude chtít dorazit?“

„Já si to nemyslím, já to vím,“ opravil ho Severus. „A neptejte se mě, jak to vím, stejně byste mi nevěřil.“

„Spal jste s ní?“

„Ne. Měl jsem?“

„Nejste zrovna typ člověka přetékajícího sklony k samaritánství, tak mě napadlo, jestli si tu ten pobyt nemusela odležet.“

„Ač se vám to bude zdát neuvěřitelné, tak hluboko, abych zneužil zoufalou situaci slečny Grangerové, jsem ještě neklesl,“ ohradil se Severus.

„Fajn, fajn.“ zvedl Harry ruce v gestu naznačujícím, že se vzdává.

„Dnes v noci ji ohlídám sám a na zítřek se pokusím někoho sehnat, ale dýl než týden přítomnost hlídky u jejího pokoje neobhájím.“

„Mám takový dojem, že déle to nebude třeba,“ poznamenal Severus ponuře. Harry se s ním rozloučil a vydal se do nemocnice. Cestou přemýšlel o tom, proč ho Mia nepožádala o pomoc. Věděl, že v posledních letech se k ní nechoval zrovna nejpřátelštěji, ale to byl vážně tak odtažitý, že se šla raději prodávat, než by mu zaklepala na dveře? Porážka Voldemorta si vyžádala hodně obětí a Hermiona s Ronem mu bolestně připomínali všechny ty, které ztratil. Každý druhý člen BA poslední bitvu nepřežil. Paní Weasleyová se i čtyři roky po bitvě těžce vyrovnávala se ztrátou Percyho a Billa. Zvlášť, když se Fleur po Billově smrti rozhodla vrátit zpět do Francie i s jejím, zatím jediným vnukem. Od té doby ho Molly vídala jen na dva týdny v létě, na které k nim Fleur jezdila. I jeho žena, Ginny, mu někdy vyčítala, jak moc se změnil, ale on to nebral vážně.

Došel až do nemocnice, kde cestou pokusů a omylů našel její pokoj. Vypadala fakt hrozně. Ten, kdo jí to udělal, musel být šílenec. Přitáhl si křeslo pro návštěvy na druhý konec pokoje, schoval se pod maskovací kouzlo a čekal. Zdálo se mu to celé jako pěkná blbost. Nechápal, kdo a proč by se pokoušel Hermionu zabít. Severus jim řekl i o tom, jak se poslední dobou živila a tak by se nedivil, kdyby ji zmlátil některý klient. Ale proč, až když s tím přestala a proč uprostřed mudlovského Londýna? Byl unavený. S touhle noční službou nepočítal a tak si na okamžik zdříml. Probudil ho něčí hlas.

„Je mi líto, jak to dopadlo, ale nemůžu tě nechat dělat děvku Snapeovi. Tomu rozumíš, ne? Vždyť jsi ho nesnášela stejně jako já a Harry. Mrzí mě, že jsi musela tak dlouho trpět. Nenapadlo mě, že by ses z tý řeky dostala živá. Promiň.“ S tím ji postava jemně pohladila po tváři, vyndala ze skříňky náhradní polštář a přiložila ho Hermioně na obličej. Její tělo sebou začalo nedostatkem kyslíku cukat. Harryho, zcela šokovaného tím, co viděl, probralo až pronikavé pískání jednoho z přístrojů, který signalizoval zástavu srdce a dýchání.

*

„Já tomu nerozumím! Jak jí to mohl udělat?“ ptal se nechápavě, zatímco mu Snape naléval už čtvrtého panáka. „Je to přece jeho kamarádka!“

„Pottere, nechtějte po mně, abych chápal myšlenkové pochody evidentně šíleného maniaka,“ utnul jeho litanii Severus. Právě se vrátil z nemocnice. Hermiona byla stále v bezvědomí. Lékaři ho informovali o zástavě srdce, kterou před hodinou prodělala, a ujistili ho, že nezanechá následky na jejím zdraví. Severuse to trochu uklidnilo, ale stále měl chuť Pottera zaškrtit za to, že to nechal zajít tak daleko.

„Jak to mám říct jeho rodičům?“ zeptal se najednou Harry.

„Prosím?“ zeptal se Severus, který teď trošku nevnímal.

„Jak mám říct Weasleyovým, že to jejich syn téměř umlátil a pak utopil svoji nejlepší kamarádku, a když to všechno zázrakem přežila, pokusil se ji udusit polštářem?“

„Budete jim muset říct pravdu. Myslím, že to přijmou lépe od vás, než od nějakého suchara z ministerstva. A měl byste jim to říct rychle. Artur půjde nejpozději za dvě hodiny do práce a asi by nebylo nejlepší, kdyby se to dozvěděl od vrátného.“ Harry přikývl. Přitáhl si lahev a nalil sobě i Snapeovi dalšího panáka. Tak trochu doufal, že Snape bude mít po ruce něco na odbourání alkoholu z krevního oběhu. Ve stavu, v jakém byl, a který hodlal ještě nějakým tím panákem vylepšit, se necítil ani na to projít dveřmi, natož jít za Weasleyovými.

„Spal jste s ní?“ vypálil najednou otázku na Snapea a ten se zakuckal panákem.

„S Hermionou?“ ujasnil si pro jistotu. „Ne. Už jste se na to ptal.“

„Proto že… že byla… no… vy víte?“

„Protože se živila jako prostitutka?“ nazval to pravým jménem. Harry jen přikývl. Pořád nemohl uvěřit tomu, že Hermiona raději zůstala na ulici, než by ho požádala o pomoc.

„Pane Pottere, jsem bývalý Smrtijed, takže, jak moc si podle vás potrpím na předsudky?“

„To má znamenat: Nevadí mi to?“ zeptal se trochu zmateně Harry. Přeci jen už něco vypil.

„Ano, má,“ přisvědčil Severus. „Vlastně mám v úmyslu vzít Hermionu sem hned, jak se probere a lékaři budou ochotni ji pustit z nemocnice.“

„Myslíte, že bude ochotná se sem vrátit, když uvážíme, jak odtud odešla?“

„Je z Nebelvíru,“ pokrčil rameny Severus, „takže by měla být ochotná dát mi ještě jednu šanci.“

„Mluvil na ni. Ron na ni mluvil, než se ji pokusil zabít. Omlouval se jí, že ji nezabil už minule a že přece musí chápat, že jí nemůže nechat dělat vám děvku.“

„Asi vás budu muset požádat ještě o jednu laskavost,“ ozval se po chvíli ticha Severus.

„Hmmm?“ reagoval Harry, natahujíc se po lahvi.

„Zakažte mi vstup na ministerstvo, dokud toho ryšavého zmetka neodvezou do Azkabanu, jinak ho budete seškrabovat ze zdi.“

„Nevím, jak na tom budu za střízliva, ale zrovna teď bych vám klidně dal i klíče od jeho cely.“

*

Hermiona se probrala o dva dny později odpoledne. Zmatená, dezorientovaná, vyděšená a v neposlední řadě překvapená tím, že u její postele sedí zrovna Severus.

„R-o-n,“ pokusila se zasípat, ale přes okoralé rty vyšel jen nesrozumitelný sípot. Severus jí ze stolku podal skleničku s vodou a opatrně jí přidržel brčko u úst.

„Ron,“ zopakovala ještě jednou a tentokrát i srozumitelně.

„Pan Weasley byl dnes dopoledne odsouzen za dvojnásobný pokus o obzvlášť brutální vraždu k doživotnímu vězení v Azkabanu. Touhle dobou už se pravděpodobně stihl zabydlet ve své cele.“ Severus si nemohl nevšimnout úlevy, která se jí objevila ve tváři. Už vypadala podstatně líp. Včera jí lékaři poněkud zmenšili množství obvazů na hlavě a sundali jí i sádru z levé ruky. Jak u předloktí, tak u zápěstí, se jednalo o čisté zlomeniny, které se rychle zahojily. Pravá ruka dostala zabrat víc a sádra tam zůstane ještě minimálně týden. I zbytek obvazů byl výrazně redukován a Hermiona už víc připomínala ztlučenou ženu, než nezvykle bílou mumii.

„Jak… jak to… zjistili?“

„Použil jsem na vás nitrozpyt s cílem najít toho mizeru a udělat z něj sekanou. Když jsem zjistil, kdo to je, poněkud jsem změnil plány a zařídil, aby ho tu zatkli, až se pokusí dokončit, co začal v tom parku.“

„On byl tady?“ zeptala se překvapeně a vyděšeně.

„Pokusil se vás udusit polštářem. Vzhledem k tomu, že pan Potter, který tu zrovna hlídal, byl tak šokovaný tím, co viděl, se to Weasleymu skoro povedlo.“

Hermiona jen mlčky přikývla. Netušila, proč tu Snape sedí po tom, co ji vyrazil. Nějak nevěděla, co se od ní čeká a co má čekat od něj.

„Proč jste sem přišel?“ zeptala se nakonec. Severus mlčel. Věděl, co by jí měl říct, ale nevěděl jak.

„Měl byste jít. Určitě máte na práci důležitější věci, než se zahazovat se špinavou děvkou z ulice,“ vrátila mu jeho vlastní slova.

„Hermiono, já…“

„Nějak nevím, jestli chci slyšet, co se mi chystáte říct. Asi by bylo lepší, kdybyste šel.“ Přikývl. Vstal ze židle a zamířil ke dveřím. Slyšela je klapnout. Stočila se na posteli do klubíčka, jak jen jí to zranění dovolovala, a rozbrečela se.

Ušel přesně pět kroků, když ho minula sestra s vozíkem. Prostěradlo přetažené přes obličej osoby na něm jasně dávalo na vědomí, že žena, jejíž křivky se pod lehkou látkou nenápadně rýsovaly, je mrtvá. Zůstal stát a sledoval vzdalující se sestru s vozíkem. Uvědomil si, jak málo chybělo, aby tu nějaká sestra takhle vezla Hermionu.

Tak buď sakra chlap. Omluva ještě nikdy nikoho nezabila.

Otočil se na místě a vydal se zpět do jejího pokoje.

Ležela stočená do klubíčka, objímala polštář, nespíš právě ten, kterým ji Ron skoro zabil, a její ramena se otřásala vzlyky. Nedokázal se na to dívat. Obešel postel, jemně vyprostil polštář z jejího sevření, a nevšímaje si jejích snah ho odstrčit, si ji přitáhl do náruče. Pokusila se ho praštit, ale byla slabá. Ruku v sádře se jí nepovedlo zvednout vůbec, a když ho tou druhou praštila pěstičkou do hrudi, skoro to necítil. Po pár dalších pokusech se vyprostit, se smířila s prohrou a tiše mu vzlykala do košile. Občas se mu mezi vzlyky povedlo rozeznat slova jako: Jděte pryč… jak mohl… a přítel.

„Mrzí mě to. Vůbec jsem vás v té laboratoři nevnímal. Že jsme přišli o ten lektvar, byla moje chyba. Neměl jsem nejmenší právo na vás tak vyjet a už vůbec jsem neměl právo říct, co jsem řekl. Je mi to líto. Nechtěl jsem vás vyštvat a už vůbec jsem nechtěl, aby se vám něco stalo.“

Hermiona si při svém rozpoložení jen stěží uvědomovala, že tohle je asi nejdelší omluva, jaké se kdy komu od Severuse Snapea dostalo. V neposlední řadě také proto, že vzlykat na rameni jemu, bylo podstatně příjemnější, než brečet do polštáře, který měl jednu podstatnou nevýhodu. Nedokázal obejmout a utěšit.

*

Opatrně jí pomohl usadit se do křesla. Už to bylo týden, co ji lékaři pustili z nemocnice a byla skoro v pořádku. Všechny otoky a modřiny už zmizely. Severus musel uznat, že je z ní zase celkem pěkná holka. Nádherná holka. Buď upřímný alespoň k sobě, napomenul se. Dojem poněkud kazil směšně krátký sestřih, který musela zvolit, aby zamaskovala před třemi měsíci vyholené vlasy na třetině hlavy. Doktoři přece jen považovali za důležitější zastavit krvácení do mozku, než se zabývat výsledným dojmem jejího účesu.

Následkem zranění hlavy trpěla občas závratěmi a motala se jí hlava. Proto měla zakázáno chodit sama po schodech. Severus zrušil pracovnu, kterou měl v patře vedle ložnice a koupelny a udělal jí tam pokoj. Pracovnu přesunul do dosud nevyužívaného druhého patra. Tedy spíš jakéhosi podkroví, kde byla druhá koupelna a dvě místnosti se šikmým stropem. Jednak chtěl mít Hermionu pod dohledem, a navíc si nebyl tak úplně jistý, že by ji zvládl nosit dvě patra ze schodů a zase do schodů. Rozhodně si nemohl stěžovat na to, že by byla těžká, ale přeci jen schodiště byla poněkud úzká a on nechtěl zbytečně riskovat, že s ní v náručí někde upadne.

„Severusi?“ ozvala se nesměle tónem, který dával tušit, že oslovenému se to, co se mu chystá sdělit, asi moc líbit nebude.

„Ano?“ vyzval ji přesto, aby pokračovala.

„Já… chtěla jsem ti jen říct, že jsem ti vděčná za všechno, co pro mě děláš a že vypadnu hned, jak budu schopná ujít deset kroků, aniž by se mi zamotala hlava,“ vychrlila ze sebe jedním dechem. Severus v duchu napočítal do deseti. Nepovažoval za nejlepší nápad ji seřvat, když se teď cítila pod psa.

„Nic mi do toho samozřejmě není, ale můžu se zeptat, kam hodláš jít?“

„To nevím,“ přiznala.

„Aha,“ na nic inteligentnějšího se momentálně nezmohl.

„Já jen vím, že už jsi toho pro mě udělal víc než dost a nemůžu ti tu dál zaclánět.“

„Neměl bych o tom, jestli tu můžeš nebo nemůžeš dál „zaclánět“ rozhodovat spíš já?“

Neurčitě pokrčila rameny.

„Tak aby bylo jasno, dokud nebudeš mít kam jít, a chodník na Obrtlé se nepočítá, tak tady zůstaneš, i kdybych tě tu měl zamknout. A klidně mě můžeš zažalovat za omezování osobní svobody. Už jednou jsem ti řekl, že jsi měla neskutečné štěstí, že jsi za ty tři měsíce na Obrtlé nenarazila na nějakého úchyla, který by tě někde v zapadlé uličce za popelnicemi podříznul nebo něco horšího. Zeptej se Pottera. Holky z Obrtlé se nedožívají zrovna vysokého věku.“

„To nemění nic na tom, že bych dál neměla zneužívat tvoji dobrou vůli.“

„Tak za prvé, nic nezneužíváš a za druhé, to není ani tak dobrá vůle, jako spíš pocit viny.“

„Nerozumím.“ Netušila, jestli to je tím poraněním hlavy, ze kterého se pořád ještě vzpamatovávala, ale po celý tenhle rozhovor měla dojem, že oba mluví absolutně o něčem jiném.

„Ten vyhazov jsi dostala díky mně. Jsem si naprosto vědom toho, že nemáš povinnost a vlastně ani právo otvírat zásilky a kontrolovat, v jakém stavu je jejich obsah. Takže jsi o těch zničených přísadách nemohla vědět. A co se té bedny týče, ten, kdo ji zvenku vysušil, odvedl dobrou práci. Dokud jsem ji neotevřel, netušil jsem, že je něco v nepořádku. A také je mi jasné, že kdybych si to uvědomil dřív, než jsem napsal ten vzteklý dopis tvému šéfovi, měla bys stále svou práci a byt a neměla na krku žádné dluhy.“

„To je sice nejspíš pravda, ale to tě nedělá zodpovědným za ten srab, do kterého jsem se dostala.“

„Domnívám se, že dělá, takže… nepřerušuj mě… jsem ten dluh u tvého ex zaměstnavatele uhradil… ani slovo… a zařídil, aby trochu pozměnil tvé pracovní doporučení… neskákej mi do řeči… a mám pro tebe pracovní nabídku…  ticho buď… jako asistentka v laboratoři, což by ti, pokud bys to vydržela pár let, nahradilo univerzitní vzdělání… nech mě domluvit… a samozřejmě by to s sebou neslo přiměřený plat,“ podařilo se mu dokončit větu, aniž se Hermioně povedlo ho přerušit.

„Nepřichází v úvahu,“ odmítla to rázně.

„Uveď mi jediný rozumný důvod.“

„Nechci být odkázána na něčí dobročinnost.“

„Připadám ti snad jako dobročinný ústav?“

„Právě teď?“

„Víš co? Radši neodpovídej,“ zarazil ji. „Krom toho, pokud to vezmeš, tak tě ten dojem dobročinnosti rozhodně rychle přejde.“

„Varuješ mě, že jako šéf jsi pes?“

„Tak nějak. Na druhou stranu, už jsi mi asistentku dělala, a pokud jsem po tobě zrovna nechtěl pitvání tarantulí, tak to docela i fungovalo.“

„Než jsi se mnou vyrazil dveře,“ poznamenala jedovatě dřív, než se stihla zarazit.

„Budeš se muset smířit s tím, že když jsem vzteklý, mluví mi to rychleji, než myslí.“

„No, myslím, že s tím se nějak srovnám. Jinak upozorňuju, že pavouky nepitvám živé ani mrtvé a pokud bys snad měl potřebu provádět čemukoli živému vivisekci[1], tak se mnou nepočítej.“

„Jediný objekt, kterému momentálně hrozí vivisekce, sedí přímo přede mnou, takže ti spolupráce na něčem takovém ani nehrozí,“ usadil ji.

„Dobře, dobře. Co přesně by to pro mě obnášelo?“ rozhodla se být ta dospělejší.

„Asistence v laboratoři, to znamená příprava přísad, pomoc při vaření lektvarů a při všem, co k tomu patří. Pomoc s teoretickou částí výzkumů a vzhledem k tomu, že máš asi tak stokrát čitelnější rukopis než já, pomoc s přepisováním poznámek, než jdou do cechu či kamkoli jinam na veřejnost. Výměnou za to dostaneš byt a stravu, nějaký ten plat a samozřejmě vynikající vzdělání v dané oblasti. Pokud u mě vydržíš alespoň tři roky, přizná ti Londýnská univerzita automaticky titul magistra a dá ti možnost skládat mistrovské zkoušky za stejných podmínek, jako mají její studenti. To znamená, že na každou ze šesti zkoušek, které musíš zvládnout, máš tři pokusy a měla bys je všechny absolvovat v rozmezí dvou let. “

„Šest zkoušek?“

„Botanika, kouzelní tvorové, tedy zejména kde je najdeš a co se z nich dá použít do lektvarů, teorie jedů, teoretická zkouška z lektvarů, praktická zkouška z lektvarů a nakonec léčitelství.“

„A co z toho budeš mít ty?“ zeptala se podezřívavě.

„Nebudu muset pořád dokola něco krájet a strouhat, tvoji milou společnost a v neposlední řadě se přiznávám, že zcela sobecky doufám, že občas i teplou večeři, protože vaření je něco, co k smrti nesnáším. A nakonec předpokládám, že se ti povede zabránit té zrzavé katastrofě zničit mi další lektvary tím, že do nich něco shodí nebo je rovnou převrhne.“

„To poslední ti slíbit nemůžu, ale jinak beru. Mám ti jako tvůj zaměstnanec zase začít vykat?“

„Bude stačit, když budeš poslouchat,“ povzdechl si. Nemohl si nevšimnout, že se zeptala na všechno možné, jenom na svůj plat ne. Zcela evidentně byla přesvědčená, že i kdyby ji tu nechal dřít zadarmo, zasloužila by si to. S tím bude muset něco udělat.

*

„Sakra, Hermiono, můžeš mi říct, co jsi dělala v noci?“ Nevydržel ji dál sledovat, jak se potácí po laboratoři jako mátoha.

„Spala,“ odsekla, silou vůle potlačila zívnutí a vrátila se k plátkování kořene durmanu.

„Tak proč spíš ve stoje ve dvě odpoledne? Co jsi dělala v noci?!“ zařval na ni tak, že nadskočila leknutím. Trhla sebou a řízla se do prstu.

„Vidíš, co děláš?“ vyčetla mu a šla si k umyvadlu ránu vypláchnout. Šťáva z durmanu v ráně nepříjemně pálila.

„Hermiono,“ povzdechl si, „máš kruhy pod očima tmavší než můj hábit a vypadáš, že každou chvíli usneš. Máš noční můry?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem. „Po tom, co se stalo, by to nebylo nic neobvyklého.“

„Jen občas. Včera jsem přepisovala ty poznámky o vylepšené verzi vlkodlačího lektvaru a trochu se to protáhlo,“ přiznala neochotně.

„Co znamená trochu?“ zeptal se a jeho hlas nebezpečně vibroval.

„V půl čtvrté jsem skončila s popisem pozměněné přípravy a dneska mě čeká testování na subjektech.“

Ona spala sotva tři hodiny!! uvědomil si. Od sedmi spolu totiž dělali v laboratoři. „To tedy nečeká,“ vyvedl ji z omylu. „Jediné, co tebe dneska čeká, je postel.“

„Jestli s tím chceš jít příští týden na Ministerstvo, tak musím dneska přepsat alespoň první testovací týden,“ stála si na svém.

„Ministerstvo počká. Ty budeš úderem osmé v posteli, i kdybych ti měl podstrčit uspávací lektvar, jasné?“

„Jasné,“ povzdechla si. V poslední době se k ní choval jako k nesvéprávnému dítěti. Vlastně se tak k ní choval od té doby, co ji tak dojemně utěšoval v nemocnici. Po tom, jak s ní zacházeli na Obrtlé, to byla příjemná změna. Občas na ni sice křičel, ale nikdy, nikdy ji neuhodil a v některých chvílích měla dokonce pocit, že by mu na ní mohlo záležet. No tak! napomenula se. Hezky se vrať zpátky do reality. Jsi bývalá štětka. Co by na tobě tak mohl vidět?“

„Hermiono, ti lidé na patentovém oddělení tam sedí každý všední den od osmi do čtyř. Zato ty se potřebuješ vyspat dneska.“

„Jo, já vím, ale co když tě někdo předběhne? Pak se budeš zlobit na mě a …“ zlomil se jí hlas. Severusovi konečně došlo, v čem je zakopaný pes. Vzal ji za ramena a přiměl ji se k němu otočit. Cítil, jak trochu ztuhla, ale nebránila se. Nemohl si nevšimnout, že od té doby, co přestala potřebovat jeho pomoc, se vyhýbala jakémukoli fyzickému kontaktu.

„Máš strach, že tě zase vyhodím na ulici?“ zeptal se jemně.

Trhaně přikývla. „Já… já už bych nemohla… nedokázala bych… ne, znova ne…“ kroutila hlavou. Kromě těch dvou krátkých a neurčitých rozhovorů, které spolu vedli hned po jejím prvním příchodu sem, o její minulosti nikdy nemluvili. Za svých pobytů na Obrtlé, když doufal, že tam na ni narazí, si ze vzpomínek tamních lidí udělal dost jasnou představu o tom, jak strašné to tam pro ni muselo být.

Opatrně si ji přitáhl do náruče. „Nevrátíš se tam. Nikdy,“ slíbil jí. Hermiona si tím nebyla tak jistá, ale krásně se to poslouchalo.

*

„Co plánuješ dál?“ zeptal se najednou. Netušila, co si o tom má myslet. Nezávazná konverzace nebylo něco, co by v laboratoři provozovali příliš často.

„Postavit se na vlastní nohy.“

„Buď potřebuji brýle, nebo už se ti to podařilo,“ pokusil se o vtip.

„Víš jak to myslím. Nechci být na nikom závislá.“

„Nejsi.“

„To není pravda a sám to moc dobře víš. Jsem závislá na tobě a tvé dobré vůli mě tu trpět. Sice je to minimálně o tisíc procent lepší, než být závislá na tom, jestli si mě někdo koupí nebo ne, ale pořád je to závislost a… „ zarazila se při pohledu na jeho výraz. „Promiň. Já… neměla jsem srovnávat tohle a tamto. Nejde to srovnávat. Já…“

„Nejde o to srovnání, jen nechápu, v čem vidíš tu závislost. Máš normální pracovní smlouvu. Takže z tvého pohledu je každá práce závislost?“ nějak mu nedocházely její myšlenkové pochody.

„Ne, pokud k ní máš alternativu.“

„A ty ji nemáš?“

„Ne.“

„Nerozumím.“

„Když jsi pracoval v Bradavicích, mohl jsi se na všechno vykašlat a jít sem, živit se tímhle,“ obsáhla gestem laboratoř, „měl jsi volbu. Já ji nemám. Neber to jako nevděk, protože jsem ti hluboce vděčná za všechno, co jsi pro mě udělal a pořád děláš. I kdybych čistě hypoteticky chtěla, jako že nechci, odsud odejít, tak bych nemohla. Nemám kam jít a než by se mi bez potřebného vzdělání povedlo najít si práci, nejspíš bych zase skončila na dlažbě. To, co chci, co myslím tím postavit se na vlastní nohy, je mít alternativu k tomu co dělám. Chtěla bych tu být a míchat lektvary, protože je míchat chci a ne proto, že je míchat musím. Chtěla bych mít jistotu, že můžu svůj život řídit tak, aby se mi líbil.“

„Snažíš se mi říct, že se cítíš vydíraná a zahnaná do kouta?“

„Ne!“ vykřikla zděšeně. „Přiznávám, že když jsi mi nabídl, abych pro tebe pracovala, měla jsem určité obavy, že to nedopadne dobře. Ale už spolu pracujeme skoro půl roku a funguje to. Vlastně to funguje mnohem líp, než jsem čekala. Co se snažím říct, je, že se mi nelíbí fakt, že kdybychom se, nedej Merlin, zítra pohádali, musela bych to být já, kdo by přišel s prosíkem, protože tuhle práci potřebuju. Ty se obejdeš bez asistentky, nebo si do týdne hravě najdeš jinou. Pro tebe by to představovalo jen drobnou nepříjemnost, pro mě by to byl problém existenčního rázu.“

Severus absolutně netušil, co se mu tím snaží naznačit nebo říct, ale usoudil, že bude lepší, nechat si to pro sebe.

„Můžu tě ujistit, že se neplánuji hádat a už vůbec si nehodlám hledat novou asistentku nebo asistenta. Jsi šestá, komu jsem to místo nabídl a první, kdo vydržel déle jak měsíc. Tři za sebou práskli dveřmi a dva jsem vyhodil, jeden byl naprostý blbec a ten druhý nezavřel pusu. Ty máš alespoň základní znalosti, a co nevíš, jsi schopná se doučit. Množství slov, které za den proneseš, považuji za víc než přijatelné. Vlastně si tě z Bradavic pamatuji mnohem ukecanější, takže ani nepočítej s tím, že bych tě pustil. A když jsem se ptal, co plánuješ dál, měl jsem na mysli spíš dlouhodobější plány.“

„Něco ve stylu domek na předměstí, manžela a kupu dětí?“ zeptala se pro jistotu. Netušila, že by ho mohlo něco takového zajímat.

„Něco v tom smyslu.“

„Zaujalo mě, co jsi říkal o tom magisterském titulu a o možnosti skládat mistrovské zkoušky. Chtěla bych to zkusit. Když jsem se pr… když jsem byla na dně,“ obešla to taktně, „tak jsem nepředpokládala, že bych ještě někdy měla příležitost doplnit si vzdělání.“

„Proč jsi vlastně nestudovala hned po škole?“

„Studovala, byla jsem ve druhém ročníku, když naši umřeli. Já… musela jsem přerušit školu. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Po našich zůstala na domě hypotéka. Měli tam dvě špičkově zařízené zubní ordinace a to něco stálo. Měla jsem starosti s vystěhováním se a se zařízením prodeje domu, abych hypotéku zaplatila. Chtěla jsem, aby naši odešli s čistým štítem. Našla jsem si práci v té zasilatelské službě a na školu už mi nějak nezbyl čas. Zbytek znáš.“

„Co jsi studovala?“

„Kouzelné formule.“

„Chceš se k tomu vrátit?“

„Ne. Co bych skutečně chtěla, je udělat za tím tlustou čáru, zapomenout na minulost. Víš, že je mi někdy líto, že mě Ron nezmlátil důkladněji?“ Severus sebou při těch slovech trhl. Důkladněji? Vždyť ji skoro umlátil?! „Netušíš, co bych dala za takovou menší amnézii. Moci se ráno podívat do zrcadla, aniž bych se za sebe musela stydět.“

„Každý někdy klopýtne, nemáš se za co stydět. A co se té tlusté čáry týká, nic ti nebrání ji udělat.“

„A co všichni ti… ti…?“

„Nepamatují si tě. Když jsi odsud tehdy utekla, přepokládal jsem, že se vrátíš na Obrtlou. Strávil jsem tam skoro měsíc, a zatímco jsem čekal, brouzdal jsem v myslích tamních lidí. Trochu jsem tomu pomohl a nikdo z nich si tě nepamatuje.“

Když si představila, co všechno mohl v jejich myslích spatřit, byla tak rozrušená, že jeho poslední slova vůbec nevnímala.

„Viděl jsi… to…to…“

„Jak jsi se přemáhala, abys na sebe nechala sáhnout, zatímco bys nejraději utekla?“ pomohl jí.

„A to… to mě tu necháš … přes to všechno sis mě nastěhoval do domu… já… musím se ti hnusit…“ mlela zmateně. Ona sama se za svou minulost styděla. Vzpomněla si na  všechno to, co by nejraději zapomněla. Nechápala, jak na ni může být tak milý, po tom, co viděl jak… radši nevzpomínat.

„Za to, že jsi se pokoušela přežít? Ne, nehnusíš se mi.“

„Víš, že tohle je asi to nejhezčí, co mi kdo za poslední rok řekl?“

Tak jestli tohle bylo to nejhezčí, co jí za poslední rok někdo řekl, tak to už je vážně krize, napadlo ho.

„Ne, nevím a odbočili jsme od tématu. Co budeš dělat až dostuduješ?“ To byla dobrá otázka. Co bude dělat? Co by chtěla dělat, věděla naprosto přesně. Chtěla by tu zůstat a užívat si klidný život. Chtěla by tu zůstat s ním, ale bylo jí jasné, že to jsou naivní sny. Moc dobře si uvědomovala, že pracovat a vlastně i bydlet s bývalou prostitutkou je jedna věc, ale žít s ní nebo k ní dokonce něco cítit, je věc naprosto jiná. A i kdyby mu nakrásně nebyla lhostejná, nemohla by tu s ním zůstat. Dřív nebo později by její minulost vyplula napovrch a zničilo by mu to pověst. To nemohla připustit. Alespoň tohle mu dlužila.

„Koupím si byt nebo domek,“ odpověděla místo toho. „Něco, co by bylo moje. Místo, kam bych se mohla vracet. Najdu si práci. Pokud o mě budeš ještě stát, tak zůstanu tady, když ne, najdu si něco jiného. Pak by to chtělo přítele, rodinu. Trochu mě mrzelo, že jsem byla jedináček, tak bych chtěla velkou rodinu. Ne, jako mají Weasleyovi, ale aspoň dvě, možná tři děti.“

„A přítel?“

Všiml si, jak přes její obličej přelétl stín.

Že by skutečně milovala toho sadistu Weasleyho? napadlo ho.

Adept na přítele by byl, jen o tom neví a nikdy se to nedozví, pomyslela si smutně.

„Někdo, kdo mě bude umět podpořit, když to budu potřebovat. Nestojím o žádného modela ani o milionáře, či nového Alberta Einsteina, ale o někoho, kdo mi bude oporou a bude mě mít rád.“

„To máš dost nízké nároky. Tomu odpovídá polovina chlapů v Británii. Tupí jak hroši, ale lásky na rozdávání.“

„To bylo hnusné,“ upozornila ho.

„Ne, to bylo pravdivé. Viděla jsi se poslední dobou v zrcadle? Mám dojem, že minimálně každý druhý chlap by usoudil, že bys stála za hřích, takže máš z čeho vybírat.“

Právě, že jenom každý druhý.

„A co ty, proč žiješ sám?“

„Nechci se znovu spálit. Už ne.“

„Nerozumím?“

„Miloval jsem ji, ona mě ne a vzala si jiného,“ vysvětlil stručně tónem, který dával jasně najevo, že se o tom nehodlá dál bavit.

„Promiň, neměla jsem dotírat,“ omluvila se kajícně. „Ta žena, byla to Lily, že ano?“ nedalo jí to.

„Ano, byla. Proč si myslíš, že jsem skončil jako dvojitý agent? Pro Brumbálovy modré oči?“ Spíš pro jedny smaragdově zelené, doplnila si. „Věděl to a využil to proti mně. Myslíš si, že jsem takový blázen, abych si dobrovolně podepsal vlastní rozsudek smrti? Řekl mi, že jestli ji má ochránit, musím pro něj špehovat. Jednat se o život kohokoli jiného, poslal bych ho do háje.“ Tolik k neohroženému hrdinovi, který pro nás obětavě nasazoval krk, poznamenala si pro sebe. „S odstupem dvaceti dvou let uznávám, že to bylo nejlepší řešení pro všechny zúčastněné strany. On měl informace, já se vyhnul Azkabanu a Lily byla v bezpečí, alespoň nějakou dobu byla.“

„Pořád ji miluješ?“ zeptala se tiše.

„Nevím. Jediné co vím je, že to už nechci zažít znovu. Nikdy.“

*

„Hermiono,“ ozvalo se z pokoje. „Mohla bys na minutku?“ Hermiona ztlumila oheň pod kotlíkem. Před chvíli někdo klepal na dveře a teď s ní chtěl Severus mluvit. Rychle přemýšlela, co se mohlo stát. Od té doby, co ji pustili z nemocnice, byla venku jen párkrát a to jednou u Gringottových a jinak vždy v mudlovském Londýně. Nechtěla riskovat, že ji někdo pozná. Byla si naprosto jistá, že se nikde nedostala do žádných potíží. Když jí pohled padl na dva návštěvníky, strnula, jako by na ni někdo použil petrificus totalus. Vlastně čekala kohokoli, od nějakého pobudy z Obrtlé, přes bystrozory až po policajty, ale je tedy skutečně ne. Vedle Severuse stáli poněkud nejistě se tvářící Molly a Artur Weasleyovi. Tak tohle mi ještě chybělo. Teď se dozvím, jak je mrzí, že jsem se s Ronem kdy potkala, a že je moje vina, že skončil na doživotí v Azkabanu, povzdechla si.

„Dobrý den,“ pozdravila a odevzdaně čekala, co se z toho vyvine.

„Neposadíte se?“ vyzval je Severus. Právě teď by nedokázala slovy vyjádřit svoji vděčnost za to, že tam je. Obešel stolek a stoupl si za její křeslo. Na okamžik jí položil ruku na rameno. Jen aby věděla, že tam je s ní. Tiché, ale výmluvné gesto podpory.

Hermionu už to ticho pomalu začínalo děsit. Weasleyovi jí evidentně přišli něco říct a nemohli se vymáčknout. Takže to bude nejspíš něco, co se jim nebude říkat lehce a jí se to nebude líbit.

„My…,“ začala Molly a nervózně si žmoulala ruce. „Přišli jsme se omluvit za Rona. Víme, že to nijak nemůže odčinit to, co ti udělal, ale chceme, abys věděla, jak moc nás to mrzí. Mysleli jsme, že se nám povedlo všech sedm dětí slušně vychovat a byl pro nás šok, dozvědět se, jak moc jsme u Rona selhali. Chtěli jsme za tebou zajít do nemocnice, ale Severus nám to rozmluvil. Já vím, že už je to skoro rok, ale pořád se nemůžu smířit s tím, co byl náš syn schopný udělat.“

„Tak to jsme dvě,“ ozvala se poprvé za celou tu dobu Hermiona. „Víte, že když jsem ho požádala o schůzku, naivně jsem doufala, že by mi mohl pomoct?“

„Mrzí nás to,“ vzal si slovo Artur. „A pokud bychom pro tebe mohli někdy něco udělat, chceme, abys věděla, že jsi u nás kdykoli vítaná.“

„Děkuju.“

Weasleyovi řekli, co měli na srdci a brzy se rozloučili. Hermiona se po jejich odchodu stulila do křesla. Ačkoli to určitě nebyl jejich záměr, bezděčně jí připomněli všechno to, co se před rokem stalo.

„Hermiono?“ Nereagovala.

„Mio?“ snažil se Severus upoutat její pozornost. Obešel křeslo a jemně s ní zatřásl.

„Ano?“

„Neptal jsem se, ale proč jsi tehdy měla u sebe ten pergamen s mojí adresou?“

„Když jsem tu bydlela poprvé, jednou ti uklouzlo něco v tom smyslu, že si neuvědomuju, jaký jsem měla štěstí, že jsem nenarazila na nějakýho úchyla. Uvědomila jsem si, žes měl pravdu. Já… prostě jsem nechtěla skončit jako bezejmenná mrtvola  v neoznačeným hrobě.“

„To jsem si domyslel, jen nechápu, proč právě já.“

„Věděl jsi to. Nechtěla jsem, aby se to takhle dozvěděl i někdo jiný,“ řekla tiše.

„Zlobíš se?“

„Prosím?“ ozvala se nechápavě.

„Řekl jsem o tom Harrymu a Weasleyovým.“

„Ne. Jednou by se to stejně dozvěděli. Jen jsem ráda, že jsem u toho nebyla a nemusela se dívat na ty znechucené obličeje.“

„Nebyli znechucení. Jen… já nevím… překvapení?  Molly nechápala, proč jsi za nimi nepřišla. Jediný, kdo se tvářil znechuceně, byl Ronald. Vůbec nevypadal překvapeně, jen zhnuseně.“

„A Harry?“ špitla potichu.

„Byl to pro něj šok, ale myslím, že zanedbatelný proti tomu, jak ho zaskočilo, když ten samý večer přistihl Ronalda, jak se tě v nemocnici pokouší udusit polštářem.“

„Harry ho zatkl?“ ozvala se překvapeně.

„Ano, pak se tu se mnou zpil do němoty a skoro předávkován lektvary na vystřízlivění to šel oznámit Weasleyovým.“ Hermiona se slabě usmála při představě, jak se Harry se Severusem opíjejí, místo, aby se navzájem uráželi. Severus jí zlehka políbil na čelo. „Už je to za tebou,“ povzbudil ji a nechal ji konsternovanou tím, co právě udělal sedět v pokoji a sám se vrátil do laboratoře.

Hermionu z rozjímání probrala až hlasitá rána.

„SEVERUSI!“ vykřikla a rozeběhla se do laboratoře. Severus se zrovna namáhavě zvedal ze země. Z hlavy mu tekla krev. Zbytky lektvaru, který připravovala, než přišli Weasleyovi, nad ohništěm nebezpečně pobublávaly a hrozily dalším výbuchem. Hermiona  smetla kotlík z ohniště, nevšímajíc si v rozčilení, že jí vařící tekutina vyšplíchla na ruku. Zbytky lektvaru se rozlily neškodně po zemi. Mávnutím hůlky pro jistotu uhasila oheň a vrhla se k Severusovi. Tomu se konečně podařilo se postavit. Opíral se o pracovní stůl a tiskl si na čelo rukáv, aby zastavil krvácení.

„Promiň, mrzí mě to, jsem úplně blbá, že jsem ten lektvar neodstavila, když jsem odcházela, je to moje vina…“ omlouvala se vyděšeně.

„Ve skříňce je lékárnička,“ pokusil se přerušit její sebeobviňující monolog.

„Hermiono?“

„Hermiono?!“

„Odpusť mi to. Nechtěla jsem tě zranit. Promiň…“ Severus chytil Miu za hábit, přitáhl k sobě a políbil. Cítil, jak v jeho objetí ztuhla, ale zmlkla, a co bylo nejdůležitější, nebránila se. Dokonce mu po chvíli začala polibek nesměle oplácet. Odtáhl se od ní. Vypadala příšerně. Tvářila se neskutečně provinile a překvapeně a navíc měla obličej zamazaný od jeho krve. Ta rána na hlavě musela krvácet víc, než si myslel.

„Není to tvoje vina. Kdybych nebyl idiot a zkontroloval si, že je lektvar odstavený, než jsem tam hodil další přísadu, nic by se nestalo. Támhle ve skříňce je lékárnička. Asi mi budeš muset něco udělat s tou ránou na hlavě.“

Okamžitě ho poslechla. Rána nebyla velká, ale docela hluboká a hodně krvácela. Opatrně ji vyčistila, kouzlem zastavila krvácení a pak ránu zalepila.

„Vážně mě to mrzí,“ zakňourala nakonec zničeně, když uklízela věci zpátky do lékárničky. Zarazila se, když jí vzal z ruky vlhkou žínku, chytil ji za bradu a začal jí otírat tvář.

„Co to děláš?“

„Máš na tváři krev,“ vysvětlil jí. Schválně nespěchal. Líbilo se mu dotýkat se jí. Vlastně uvažoval nad tím, jestli by byla opět tak povolná, kdyby se pokusil ji znovu políbit. No, v nejhorším mi jednu vrazí, pomyslel si a znovu si ji přitáhl do náruče. Jemně ochutnával její rty, nebránila se. Když se ujistil, že nepřijde žádný odpor, vynutil si vstup do jejích úst. Chutnala sladce. Odtáhl se od ní, dokud byl ještě schopný se ovládat. Zavadil přitom o její ruku. Sykla bolestí. To ho okamžitě vrátilo do reality. Opatrně jí vyhrnul rukáv hábitu. Na rukávu blůzy byla jasná skvrna od lektvaru a měl dojem, že i od krve. Vzal si z lékárničky nůžky a rukáv rozstřihl. Měla ošklivou popáleninu na předloktí, kde ji polil lektvar. Teplota, při které tenhle lektvar vybuchoval, dosahovala něco přes 150^o C. Na pokožce, kam lektvar dopadl, měla ošklivé krvácející puchýře a popraskanou kůži.

„Musíme to vymýt studenou vodou. Máš tam zbytky lektvaru a mohly by se ti dostat do krevního oběhu.“ Odvedl ji k umyvadlu v rohu laboratoře a strčil jí ruku pod kohoutek. Cukla sebou, když voda stekla po předloktí až na spáleninu. Kdyby ji nedržel, nejspíš by ruku z vody vytrhla. Ještě chvíli ji podržel, zatímco mu vzlykala do rukávu. Pak ji vysadil zpátky na stůl. Potřít ránu chladivou mastí obsahující analgetika a antiseptika a opatrně ji převázat, bylo už podstatně méně bolestivé.

„Mrzí mě to,“ zopakovala už asi po sté. Přitáhl si ji k sobě a objal.

„Je to moje vina. Měl jsem se přesvědčit, že to není těsně pod bodem varu, než jsem s tím začal znovu pracovat. Takže za tu mou rozbitou hlavu i za tu tvoji popálenou ruku můžu já. Promiň,“ konejšil ji, zatímco ji objímal. Tak trochu tušil, že nebyla vyděšená jen kvůli tomu zranění. Určitě se bála, že mu rupnou nervy, tak jako před rokem a ona zase skončí na ulici. Tehdy ji taky vyhodil za vybuchlý lektvar, za který ona nemohla.

„Nevyhodím tě. Už nikdy. Jestli někdy odejdeš, tak proto, že budeš ty sama chtít.“

*

V dalších dnech začala Hermiona trpět utkvělou představou, že se laboratoř musela smrsknout na polovinu. Téměř neustále do sebe se Severusem vráželi. Tu o sebe zavadili, když současně sáhli pro naběračku, tu se o ní otřel, když se natahoval pro sliz z pijavic, tu měla jeho ruku na rameni, když se jí díval přes rameno do kotlíku, tu kolem pasu, když kolem ní procházel.

„Severusi?“ ozvala se, když asi po týdnu skončila opřená o stůl se Severusem těsně za zády.

„Hmmm?“

„Proč tohle děláš?“ otočila se k němu čelem. Bylo to zvláštní, stát tak dva centimetry od něj.

„Vadí ti to?“ zeptal se, aniž se od ní odtáhnul. Jen sklonil hlavu, aby jí viděl do očí.

„No… to ne…“ připustila a nesměle ho objala kolem krku. „Jen mi nejde do hlavy, co se asi před týdnem změnilo.“

„Změnilo se to, že když jsem ti položil ruku na rameno před Weasleyovými, poprvé si při mém doteku neucukla, jako by ses spálila. Chvíli na to jsi se nechala políbit. Dvakrát. To ty mi řekni, co se změnilo.“

„To netuším,“ odpověděla upřímně. Vlastně to tak trochu tušila. Někdy během návštěvy Weasleyových, nebo po ní, když se Severus zranil, už nedokázala dál udržovat tu bariéru, kterou se vědomě snažila mezi nimi vybudovat. Věděla, že se jí to dřív nebo později vymstí. Vzhledem k tomu, jak se situace vyvíjela, to viděla spíš na dřív, ale nedokázala si pomoci. Sklonil se k ní, aby ji políbil. Sama mu vyšla rty vstříc. Slyšela, jak smetl ze stolu připravené přísady. Aniž přestal plenit její rty, přesunul ruce z jejích zad na boky a vysadil ji na stůl. Jeho ruce se znovu přesunuly po jejím těle a stáhly jí z ramen těžkou látku pracovního hábitu. Na okamžik se od ní odtáhl. Propaloval ji očima a pohledem žádal o svolení.

K čertu s rozumem. S následky se poperu ráno, pomyslela si, než ho chytla za klopy hábitu a přitáhla k sobě, aby ho znovu políbila. Severus se přitiskl k jedinému pevnému bodu, který pro něj v tu chvíli existoval. Jeho jazyk pečlivě zkoumal její ústa, zatímco jeho ruce bloudily po tom poddajném těle před ním.

V příštím okamžiku už ležela na desce stolu, kde se tu a tam povalovaly zbytky mločích očí a pokrouhaných mandragor. Bylo jí to jedno. Tedy bylo jí to jedno až do okamžiku, kdy zaslechla nic dobrého nevěštící pobublávání lektvaru, který ještě před chvílí společně připravovali.

„Se…ve…ru…,“ pokusila se ho varovat, ale nenechal ji domluvit. Znovu se zmocnil jejích rtů, zatímco prsty hbitě rozepínaly knoflíčky její blůzky.

„Severusi?!“ povedlo se jí konečně promluvit, když se přestal věnovat jejím rtům. „Ten lektvar!“

Severus se okamžitě vrátil do reality. Máchnutím hůlky uhasil plameny pod kotlíkem a dalším kotlík odsunul z ohniště.

„To bylo těsné,“ poznamenal ulehčeně. Hermiona se posadila na stole. Najednou si uvědomila, že sedí na jeho laboratorním stole, s vlasy trčícími do všech stran, rozbolavělými rty od jeho polibků a s rozepnutou blůzou, která odhalovala bílou krajkovou podprsenku. Nesměle se usmála, když si uvědomila jeho pohled.

Úsměv jí oplatil. Trochu znejistěla. Uvažovala, jestli si nemá zapnout blůzu a odejít. Nechtěla, aby to skončilo, ale nebyla si jistá, jestli on bude chtít pokračovat.

Připadala mu nádherná, když tam tak seděla, tváře červené rozpaky a nervózně si kroutila pramínek vlasů. Přistoupil k ní a vyndal jí z vlasů kousek mandragory.

„Nezměníme prostředí?“ zeptal se a nabídl jí ruku. Jeho oči při tom jasně říkaly, že nemusí přijmout, že má možnost volby. Věděla, že by se nezlobil, kdyby teď řekla ne, ale ji to ani na okamžik nenapadlo. Přijala nabízenou ruku a nechala se odvést do jeho ložnice.

Tam trochu zaváhala. Tou nejméně příjemnou cestou už stačila zjistit, že každý muž si potrpí na něco trochu jiného a ona netušila, co může od Severuse čekat. Severus si mezitím svlékl hábit a hodil ho přes křeslo. Znovu vzal Hermionu za ruku. Sedl si na postel a ji si pomalu přitahoval k sobě. Nepřestal, dokud mu neseděla obkročmo na klíně. Oplácela mu jeho polibky, zatímco jí stahoval halenku z ramen. Téměř okamžitě stejný osud potkal i podprsenku. Přišlo jí nefér, že ona už je polonahá, zatímco on, až na hábit, kompletně oblečený. Opřela se o jeho ramena a přiměla ho tak si lehnout. Neprotestoval. Vrhla se na knoflíčky jeho kabátce a pak i na ty od košile. Jakmile přejela dlaněmi po jeho nahé hrudi, Severus ji jediným pohybem dostal pod sebe a oba už zbytečné kusy oděvu odhodil na podlahu. Rty pečlivě prozkoumával linii jejího krku, zatímco dlaněmi jemně hnětl a laskal její ňadra. Prohnula se v zádech, aby mu umožnila lepší přístup. Sklouzl rty z jejího krku a pomalu si prolíbával cestičku k jejím ňadrům. Zasténala pod ním vzrušením, když vsál do úst její bradavku a jemně ji skousl. Nedokázala se dál ovládat. Odstrčila ho ze sebe a sedla si mu obkročmo na boky. Tentokrát to byl on, kdo bezmocně zasténal, když se její ruce a rty rozeběhly po jeho těle. Sklouzl rukama z jejích ňader na boky a pak níž až k zapínání džínsů. Pochopila narážku a rozepnula mu pásek i kalhoty. Během chvilky se zbavili zbytku oblečení. Trochu ji překvapilo, když ji pak stáhl zpátky na sebe. Zřetelně na stehně cítila, jak moc je vzrušený. Jeho záměr pochopila vzápětí. Sklouzl rukou do jejího klína, když se ujistil, že jí neublíží, vzal její zadeček do dlaní, nadzvedl ji a opatrně si ji vzal. Prohnula se do oblouku a z hrdla se jí vydral hlasitý sten, když do ní jediným pohybem vnikl až po kořen.

Začala se opatrně pohybovat. S každým dosednutím, s každým zakroužením boky vyloudila ze Severusova hrdla přidušený sten. Záměrně se pohybovala chvilku rychle a pak hned zas pomalu. Mučivě pomalu. Severus už to nedokázal jen pasivně přijímat. Zavlněním boků se dostal nad ni. Jen přidušeně vyjekla, když se náhle ocitla pod ním. Jeho obličej se ocitl jen kousíček od jejího. Mohl v jejích očích číst jako v otevřené knize. Viděl v nich trochu nejistoty a spoustu vzrušení. Ona v těch jeho dokázala rozeznat jen chladnou touhu. Tvrdě přirazil a ona se kousla do rtu, aby hlasitě nevykřikla rozkoší. Objala ho nohama kolem boků, jako by ho v sobě chtěla zadržet. Pobaveně se usmál a znovu přirazil. Cítil, že už dlouho nevydrží a chtěl, aby z toho taky něco měla. Přeci jen už to bylo docela dlouho, co nespal ve své posteli sám. K vlastnímu překvapení si uvědomil, že poslední sex měl asi týden předtím, než na tohle stvoření, které se pod ním svíjelo, jako by ani nemělo kosti, narazil na Obrtlé. Sice se asi jako každý muž občas věnoval masturbaci, ale přítomnost poddajného těla, které reagovalo na jeho doteky a laskání, byla nenahraditelná. Přirážel teď tak prudce, že Hermiona ani nedokázala dělat mezi jednotlivými steny mezery a sténala neustále, dokud mu s výkřikem nezaryla nehty do zad a její tělo ho v sobě nesevřelo, jako by se pokoušelo je navždy spojit. To byla pro jeho sebeovládání poslední kapka. Vyvrcholil s jejím jménem na rtech.

Opatrně, aby ho nevzbudila se vyprostila z jeho objetí. Svůj spánek si rozhodně zasloužil. Tohle byl rozhodně nejdelší a nejkvalitnější sex jejího života. Opatrně mu odhrnula vlasy z tváře. Působil klidně a uvolněně, když spal. Trpké vrásky kolem úst zmizely a nahradil je téměř nepostřehnutelný jemný úsměv. Nebyl hezký, ne v klasickém slova smyslu. Ale jí připadal nádherný. Její princ na černém koni. Zlehka ho naposledy políbila na tvář a vyklouzla z pokoje. Zabalit si těch pár věcí, které jí říkaly paní, jí netrvalo ani dvacet minut. Tiše jako myška sešla po schodech a vyklouzla z domu. Nemohla tu zůstat. Ne po dnešní noci. Nemohla si dál stavět svůj růžový sen a doufat, že se vyplní. Po válce musel tvrdě pracovat na tom, aby očistil své jméno a ona mu ho nechtěla znovu pošpinit. Alespoň tolik mu dlužila. Pokud kouzelnický svět něco nesnášel víc než smrtijedy, byla to spodina, která se protloukala životem na Obrtlé a podobných místech. Spodina, ke které svého času patřila. Věděla, že dřív nebo později ji její minulost dostihne a ona nechtěla, aby někdy litoval toho, jak šlechetně se k ní zachoval. Nevidíc pro slzy na cestu, málem vběhla přímo pod kola Záchranného autobusu. Nikdy nepochopila, jak je to možné, ale objevil se vždycky, když ho bylo potřeba. Využila toho a nechala se odvézt do Doupěte.

Severus nevěřícně zíral na kousek pergamenu, to jediné, co po ní v jejím pokoji zůstalo.

Nechci, abys v budoucnu litoval. H.

Jako už pokolikáté v životě si pomyslel, že ženy jsou formy života, které snad s muži nemají vůbec nic společného a které by se měly dodávat výhradně s detailním návodem k použití. Vůbec nechápal, co tím myslí. Netušil, co se přes noc změnilo. Šla dobrovolně a líbilo se jí to. Minimálně ty čtyři škrábance na každé lopatce toho byly výmluvným svědectvím. Takže tady problém nebude, ale absolutně netušil, kde by mohl být. A co sakra myslela tím, že by toho měl v budoucnu litovat.

Ženský praštěný, zavrčel si pro sebe a šel si najít něco na sebe. Kdyby se objevil na Obrtlé, jak ho pánbůh stvořil, asi by to pro něj nedopadlo zrovna nejlíp.

Po návštěvě všech putyk a levných hotýlků na Obrtlé zaklepal na dveře Doupěte.

„Je tady?“ zeptal se Molly ihned, jakmile se otevřely dveře.

„Také tě ráda vidím,“ neodpustila si Molly lehké rýpnutí. „Pojď dál, dáš si čaj? Nebo ty jsi vlastně spíš na kávu,“ pokračovala.

„Kde je?“ ignoroval její snahy o pohoštění.

„Vedle,“ podala mu dva šálky. „Čaj pro ni, kafe pro tebe. A nekřič na ni, má toho dost i bez toho,“ varovala ho ještě, než ho postrčila směrem ke dveřím do pokoje.

Pět mi už hezkých pár let není, pomyslel si a poslušně odklusal vedle. Mezi dveřmi se zarazil. Nikde Miu neviděl. Že by slyšela jeho rozhovor s Molly a vypařila se?

„Molly?“ ozvalo se nejistě z křesla před ním.

„Má práci,“ pokusil se o neutrální tón, ačkoli měl chuť vytáhnout ji z křesla, přehnout přes koleno a nasekat jí na zadek jako malý holce. Třebaže bylo v pokoji dost šero, viděl, jak při zvuku jeho hlasu ztuhla. Postavil před ní hrnek s čajem a sám si sedl do vedlejšího křesla. Úmyslně nepoužil gauč přímo naproti ní. Nechtěl, aby si připadala jako u výslechu. Chvíli jen tak seděl vedle ní. Tak trochu doufal, že by mohla něco říct. Nakonec to byl stejně on, kdo musel začít rozhovor.

„Proč jsi odešla?“ záměrně se vyhnul výstižnějšímu slovu utekla. Nechtěl, aby to znělo, jako že ji z něčeho obviňuje. Nereagovala.

„Co chceš slyšet?“ ozvala se, když se chystal otázku zopakovat.

„Například pravdu,“ rozhodl se nebýt sarkastický. Znovu mlčela. Začínal mít dojem, že na ni snad někdo použil umlčovací kouzlo.

„Hermiono,“ zkusil to jinak. „Nepřišel jsem, abych tě praštil kyjem po hlavě a odvlekl za vlasy zpátky k sobě za každou cenu. Nežijeme v pravěku. Jen chci vědět, proč jsi odešla. Kvůli včerejšku?“ Všiml si, jak jí tváře zalil lehký ruměnec. „Myslel jsem, že se ti to líbilo, ale jestli jsem ti ublížil, tak mi to prosím řekni. Lezu ti na nervy svými poznámkami? Nebaví tě pořád dokola kostičkovat, plátkovat nebo strouhat přísady? Jen mi řekni, co se stalo a když budeš chtít, půjdu a dám ti pokoj.“ Jestli to uděláš, tak se pravděpodobně zaživa pohřbím v tý pitomý laboratoři, ale to je teď jedno.

Zakroutila hlavou.

Severus si neznatelně oddechl.

„Tak co se stalo?“ naléhal na ni dál. Už mu začínala docházet trpělivost. Na tohle vážně neměl nervy. Měl rád svoje lektvary, jasně daný postup, vždy fungující zákonitosti. Jak se měl sakra vypořádat s tímhle? Neměl nejmenší tušení, kde se stala chyba, ani jak s ní jednat. Vstal z křesla a klekl si před ní. Vzal ji za bradu. Přinutil ji podívat se mu do očí.

„Prostě mi řekni, co jsem zvoral a já ti zmizím ze života.“ Viděl, jak se jí zorničky rozšířily překvapením, když jí došlo, že si myslí, že je to jeho chyba.

„Promiň, mrzí mě to. Je to všechno moje vina. Měla jsem to zastavit, ale nešlo to. Nechtěla jsem být dál sama. Je mi to líto. Nechtěla jsem se do tebe zamilovat, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Omlouvám se. Nechci ti překážet. Nic po tobě nechci. Slibuju, že už o mně neuslyšíš. Nebudeš mít kvůli mně ostudu. Postarám se o to. Nikdo si tě nebude spojovat s bývalou děvkou. Promiň mi to. Měla jsem to včera zastavit. Zmizet dřív, než se to zkomplikuje. Nezlob se. Prosím, nezlob se.“

Severus nestačil zírat, co za nesmysly se z ní sypalo. Ale už mu její chování začalo dávat smysl.Merline! Já jsem ale idiot. Nestranila se mě, protože se bála, že jí ublížím jako ta prasata z Obrtlé. Ona se místo toho bála, že se do mě zamiluje. Blbče. Byl jsi s ní dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu a ničeho sis nevšiml. Asi začínáš senilnět.

„Hermiono? Mio?“

Dívala se na něj vyděšenýma očima, jako by se bála, že ji uhodí. „Pojď sem,“ vztáhl k ní ruce. „Pojď.“ Neochotně se odlepila od opěradla křesla, ke kterému se tiskla, jako by s ním chtěla srůst. Chytil ji za paže a přitáhl k sobě. Cítil, jak ztuhla, ale vzápětí se uvolnila, když ji stáhl k sobě na podlahu a pevně ji objal.

„Jsi cvok, víš o tom?“ sdělil jí, zatímco mu vzlykala do hábitu. „Netuším, kde jsi přišla na takovou pitomost, že by ses mi měla omlouvat za to, že mě miluješ. Víš, že jsem si myslel, že jsi odešla kvůli dnešní noci? Žes to považovala za chybu?“

„Byla to chyba,“ ozvalo se lkavě odněkud z jeho náruče. „Dokázala jsem si od tebe držet odstup, ale po včerejšku už by to nešlo. Chtěla bych víc. Chtěla bych něco, co od tebe nemůžu žádat.“ Vzal ji za bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. Ty její byly zarudlé od pláče a vystrašené, zatímco ty jeho…

„A co bys chtěla?“ zeptal se něžně.

„Abys…,“ pokusila se sklonit hlavu, aby se mu nemusela dívat do očí, ale nedovolil jí to. „Abys mě měl rád,“ šeptla tak potichu, že jí to spíš odečetl ze rtů. Spadl mu kámen ze srdce. Tak trochu doufal, že bude chtít něco takového, ale jak se dnes už několikrát přesvědčil, nemohl se považovat za znalce žen. Jemně přejel rukou po linii její brady a vpletl prsty do jejích vlasů.

„Já tě mám rád,“ zašeptal, než se jejich rty spojily.

„To nejde,“ odtáhla se od něho. „To ti nemůžu udělat. Vím, jak tvrdě jsi po válce pracoval, aby sis zase získal dobrou pověst. Nemůžeš to zničit tím, že bys měl něco společného se mnou. S bývalou prostitutkou.“

„Nemyslíš, že o svou pověst bych se měl strachovat já? A ano, jde to. Je mi úplně jedno, co si o mně lidé myslí. Dvacet let jsem byl pro všechny zrádce a vrah, pak protivný a podivínský mistr lektvarů. Takže si myslím, že zvládnu být i protivný a podivínský mistr lektvarů, co si vzal bývalou prostitutku,“ usmál se na ni. „A myslím, že se obáváš zbytečně. Když jsi tehdy zmizela, strávil jsem skoro měsíc na Obrtlé a prošel mysl každého, kdo o ty holky jen zavadil pohledem a některým jsem i trošku upravil vzpomínky. Troufám si tvrdit, že jediní lidé, co znají tvou minulost, jsme ty, já, Molly s Arturem, Harry s Ginny a samozřejmě Ronald, který ale zrovna nemá s kým by se o tuto senzačně skandální zprávu podělil. A nikdo z nás ti nehodlá ničit život tím, že by to použil proti tobě.“ Koukala na něho s vytřeštěnýma očima. Využil jejího překvapení a znovu ji políbil. Cítil, jak z ní opadlo všechno to napětí.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se, když se odtrhli, aby se mohli nadechnout. Místo odpovědi ho znovu políbila, než se plaše stáhla a stočila se mu do náruče.

„Budu to brát jako ano.“

Přikývla.

„Severusi?“ ozvala se nesměle. Vůbec netušila, proč mu to říká, ale chtěla, aby to věděl. „Líbilo se mi to. Poprvé se mi to líbilo.“ Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že mluví o včerejší noci. Potěšeně se usmál. Přeci jen pro jeho mužské ego nebylo větší pochvaly.

„Půjdeme. Myslím, že Molly už je v té kuchyni zavřená dost dlouho.“

„Ano. Vrátíme se k tobě,“ nechala se zvednout na nohy.

„Ne. Vrátíme se domů.“

„Domů…“

THE END

Poznámka autorky: ačkoli bylo původním záměrem napsat krátkou jednorázovku, trošku se to zvrtlo a tohle je výsledek. Doufám, že se na tom moc nepodepsal fakt, že jsem to povětšinou psala mezi jedenáctou večer a jednou ráno. A abych nezapomněla, postelová scéna vznikla s přispěním Bleska. Bez její pomoci bych se jí nejspíš ještě teď snažila napsat.

[1] Pitva zaživa.