Blog

Prolog

„Jsi si jistý?“

„Sakra, Lupine. Prošel jsem to tam dvakrát. Pokud ji Voldemort má, pak ji zcela jistě nedrží na svém sídle,“ odpověděl tázaný podrážděně. Lupin se zatvářil poněkud provinile.

„Promiň. Nějak mi to přerůstá přes hlavu.“ Druhý muž omluvu přijal kývnutím hlavy.

„Měl bys počítat s možností, že už nežije. Je nezvěstná víc jak tři měsíce a Smrtijedi se ke svým vězňům nechovají zrovna zdvořile.“

„Já si to uvědomuju, ale dokud se nenajde tělo, tak budu předpokládat, že stále žije.“

„Lupine,“ promluvil druhý muž vážně, „naděje, že by slečna Grangerová mohla být ještě naživu je nulová. Jako představený Fénixova řádu bys měl přestat plýtvat jeho silami na snahu ji najít a raději je použít na věci, které ještě můžeš změnit.“

„A ty to snad vysvětlíš Harrymu a Ronovi?“

„Pánové Potter a Weasley se budou muset smířit s fakty. Ona nemohla přežít tak dlouho.“ Poslední větu řekl s důrazem na každém slově.

„Ne, Severusi. Najdeme ji. Živou nebo mrtvou, ale najdeme ji.“

„Proč se na to tak upínáš?“ zeptal se Severus se zájmem.

„Věděli jsme, že po ní Smrtijedi jdou. Slíbil jsem, že ji ochráníme. Ji i její rodinu. Nedokázali jsme to. Zklamali jsme. Já jsem zklamal.“ Severus neměl sílu mu to rozmlouvat. Věděl, že by to stejně bylo zbytečné. Potichu odešel z místnosti.

Ne, to já jsem zklamal, pomyslel si, když za sebou zavíral dveře pokoje.