Pomoc od (ne)přítele II – Oficiálně a neoficiálně

Betaread:Jituš a Denice

AN: Tak tady už pro změnu není vůbec TO, jen večer/noc po něčem. Jinými slovy, postelovka není v plánu, ale jestli se nějaká náhodou vloudí, vyhazovat ji rozhodně nebudu.

AN2: Povídka je nevhodná pro mladší 18 let!

Několik postav v černých pláštích a vesměs s kápěmi na hlavě stálo schováno za prvními řadami stromů v lesíku na kopci. Shlíželi dolů na hořící trosky, které ještě před pár hodinami byly malou a klidnou mudlovskou vesnicí. Sem tam se ještě nocí ozývaly zoufalé výkřiky těch, kteří se dokázali skrýt před vražedným šílenstvím Smrtijedů a teď je jednoho po druhém nacházel nelítostný oheň. Před Zložárem, který pustošil zbytky vesnice, nebylo úniku. Celá vesnice, včetně mužů, žen a dětí, právě mizela ze světa.

Několik osamocených bystrozorů, kteří se jako první dostali na místo, se míhalo na pozadí plamenů a zoufale se pokoušelo uhasit ty z domů, odkud se stále ještě ozýval křik. Zložár byl však silnější a nemilosrdně hltal a měnil ve žhavý prach a popel vše, co se mu postavilo do cesty. Nakonec i jim nezbylo než ustoupit za hranice vsi a čekat, až plameny dohoří, aby mohli spočítat mrtvé. Víc tu dnes večer nezmůžou. O to už se Temný pán postaral.

Poslední kousíčky jeho mysli, které se po dnešku ještě zuby nehty držely příčetnosti, si dovolily zadoufat, že ona tu ještě není. Že alespoň něčeho zůstane ušetřená.

Několik bystrozorů se jalo prohledávat okolí. Věnoval poslední zoufalý pohled vesnici a přemístil se pryč. Nemohl riskovat, že mu dnes na rukou skončí další krev. Už ne. Za ta dlouhá léta v jeho službách udělal strašné věci, opravdu strašné, ale i ty nejhorší a nejodpornější se po dnešní noci zdály ničím.

Jeho dům v Tkalcovské ulici byl stejně temný jako jeho nálada. Doru jistě povolali, aby po nich uklidila. Pochyboval, že se ještě někdy vrátí na dobu delší, než kolik času je třeba na to, aby si sbalila těch pár věcí, co tu měla.

Hned za dveřmi se vyčerpaně svezl po zdi na podlahu. Tři hodiny. Tři hodiny a na sto padesát zmučených, zohavených, zavražděných, nebo zaživa upálených lidí. Pevně doufal, že se z toho nestane Voldemortův oblíbený způsob trávení víkendových nocí. Znovu by už v sobě nenašel sílu něco podobného absolvovat. Když je dnes v noci povolal skoro všechny, věděl, že půjde o něco velkého, ale tohle? Co tím chtěl získat?! Vždy si myslel, že je zbabělec, když odcházel na schůzky s obavou, že se už nevrátí. Že ho konečně odhalí a pak pomalu umučí. Po dnešku si přál, aby se tak stalo. Raději to, než znovu sledovat to vražedné šílenství, jaké ten maniak dnes v noci rozpoutal.

Jeho tělo si zjevně až teď uvědomilo, co po něm dnes chtěl. Rychle se zvedl a jen tak tak poslepu doběhl do koupelny a zabořil hlavu do záchodu, aby se vzápětí důvěrně a dnes již podruhé seznámil se svou večeří. Vyčerpaně se svezl do mezery mezi vanou a toaletou. Byl tak vyčerpaný a znechucený sám sebou, že se ani neobtěžoval rozsvítit.

 

*   *   *

 

Jen tak tak doběhla k nejbližšímu křoví. Někteří její kolegové si takové násilí nedělali a spokojili se s tím, že si nepozvraceli vlastní boty. Nebylo to zdaleka poprvé, co se jejich práce omezila na úklid po Smrtijedech. V posledních měsících se to stávalo čím dál tím častěji. Už si málem ani nepamatovala, kdy se s nimi naposledy střetli ve skutečném boji. Kdy někam přišli včas na to, aby alespoň někoho zachránili.

Kdyby si s Kingsleym občas nenašli čas na cvičný souboj, už by málem nezvládla ani pitomý expeliarmus. Nechápala, že Ministerstvo není schopné postavit se konečně k pravdě čelem. I ten zbabělec Popletal musel vidět, že jsou ve válce a čím déle budou otálet, tím více lidí zemře. Už ji unavovalo plnit jen další a další pytle na mrtvoly.

Dnes to bylo zdaleka nejhorší. Systematická likvidace celé mudlovské vesnice, která měla tu smůlu, že ležela na troskách Merlinova hradu.

„Myslíš že…?“ ozval se za ní hluboký hlas plný smutku a zoufalství. Nemusel svou otázku dokončit. Věděla moc dobře, na co se ptá.

„V noci ho povolal,“ přitakala.

Kingsley si jen povzdechl. Tohle jim skutečně nezáviděl, ale nemohl pomoct ani jednomu z nich. A i kdyby mohl, nevěděl jak.

„Copak to nikdy neskončí?“ zeptala se zoufale. Sledovala, jak se jeden z posledních dosud stojících domů propadl do plamenů. „To se jim nikdy nedokážeme postavit?“

„Budeme muset. A brzy,“ pronesl chmurně Kingsley. „Jinak by tu taky nemuselo zůstat nic, co by stálo za to chránit.“

Přikývla a dál se dívala do plamenů. Nejraději by se na patě otočila a šla domů. Najít Severuse a poskytnout mu tolik opory a povzbuzení, kolik by bylo v jejích silách, ale nemohla. Jediný Kingsley věděl, že s ním chodí – a v posledních měsících i bydlí – a tak to muselo zůstat. Kdyby na Ministerstvu zjistili, že žije s jedním z nejobávanějších Smrtijedů, měla by zatracené štěstí, kdyby přišla jen o práci. Ale bylo jí to jedno.

S ostatními čekala, až oheň dohoří. Čekaly je hodiny a hodiny úmorné práce při hledání těl, aby je mohli předat mudlovským úřadům k identifikaci a řádnému pohřbu. A pak další hodiny ještě úmornější práce při vyplňování desítek nejrůznějších formulářů, na konci čehož se z dnešního večera možná jednou stane věta v učebnici dějin kouzel, která bude znít asi nějak takhle: V noci na neděli čtvrtého dubna léta páně dva tisíce třináct Smrtijedi vyvraždili a následně vypálili mudlovskou vesnici Meadehollow v západní Anglii.

S povzdechem si všimla, že už dorazil i patolog, a s ním i to jediné, co jim tu dnes ještě k něčemu bude. Pytle na mrtvoly. Chtělo se jí vzteky řvát.

Trvalo ještě víc než tři hodiny, než ohně dohořely a oni se mohli vydat mezi spálené trosky.

 

*   *   *

 

„Severusi?“ zkusila zavolat, když za sebou zavřela a zajistila dveře. „Severusi?“ zkusila to znovu. Nevěděla, jestli je zpátky ani netušila, co od něj má očekávat. Neměla nejmenší tušení, jak moc ho dnešní noc poznamenala. Jediné, co věděla s jistotou, bylo, že na tom bude zle. Žila tu už skoro půl roku. Dost dlouho na to, aby viděla, v jakém stavu se pravidelně vrací ze smrtijedských akcí, aby hned po té, co ze sebe smyje krev a prach šel do sídla Řádu čelit nevraživým pohledům a nenávistným řečem ostatních. Už ani nevěděla, kolikrát se jen stěží ovládla, aby Moodymu, Siriovi i ostatním nevykřičela do obličeje, jak odporní pokrytci jsou. Copak si neuvědomovali, co pro ně dělá? Co jim obětuje ve válce, která pro něj mohla už dávno skončit?

„Severusi?!“ zakřičela už nahlas, když ho nenašla ani v ložnici. Začínala se bát. Opravdu bát. Věděla, že ho povolal. Byla u toho, když jeho znamení začalo žhnout. Co když se mu vzepřel? Co když se na tom nesmyslném vraždění odmítl podílet? Nebo co když se při tom netvářil dostatečně nadšeně a zapáleně pro věc? Co když jedno z těch na uhel spálených těl, co celou noc skládali do pytlů, bylo jeho? Na okamžik ji napadlo, jestli náhodou není stejně šílená, jako její drahá sestřenka Bellatrix, když doufá, že její přítel je živý vrah a ne mrtvola. Asi jí ta válka už lezla na mozek.

Znovu se rozhlédla po pokoji. Všimla si, že dveře do koupelny jsou pootevřené. Vydala se k nim. Na prahu na okamžik zaváhala. Její bystrozorské já ji varovalo, že možná nebude nejlepší nápad strčit jen tak hlavu dovnitř. Z opatrnosti tasila hůlku. Zhluboka se nadechla a lehce zaklepala na dveře, aby Severuse upozornila, že asi nebude oddílem elitních bystrozorů, jdoucích mu po krku. Ti by se s klepáním rozhodně nezdržovali.

Vklouzla dovnitř. Už už si chtěla zklamaně povzdechnout, když si uvědomila, že tma v rohu u vany je trochu tmavší, než ta ve zbytku místnosti.

„Severusi?“ zkusila to znovu.

„Přišla sis zabalit, nebo mě zabít a až pak si zabalit?“ ozvalo se ze tmy.

„Merline, ty pitomče,“ hodila za hlavu veškerou opatrnost a vrhla se stínu do náruče s takovou vervou, že hlavou udeřila do jeho brady tak, až mu zaskřípaly zuby. „Víš, jak jsi mě vyděsil?“ přitiskla se k němu. Nevypadal, že by se jí chystal objetí oplatit. „Jsi v pořádku? Myslím fyzicky v pořádku?“ upřesnila svou otázku, když si uvědomila, jak hloupě ten dotaz zní. Nikdo, kdo nebyl šílenec, by nemohl po dnešní noci říct, že je v pořádku.

Uchopil ji za paže a odstrčil ji od sebe na délku paží. Nevěřícně si ji prohlížel.

„Před pár hodinami jsem se aktivně podílel na vyvraždění celé vesnice,“ upozornil ji pro případ, že by jí to snad uniklo.

„Já to vím,“ ujistila ho zmateně. „Strávila jsem většinu noci úklidem toho, co tam po vás zůstalo.“

„Tak proč jsi pořád tady?“ zeptal se polopaticky. Nechápal, jak se sem mohla vrátit bez jednotky cvičených bystrozorů za zády.

„Tohle už jsme probírali,“ povzdechla si. „Vím, že jsi tam byl, a vím, že kdyby existovala sebemenší šance se účasti na tom vyhnout, využil bys jí.“

„Mohl jsem se vyhnout,“ odpověděl chladně. „Mohl jsem mu říct, že se toho masakru nebudu účastnit.“

„A on by tě klidně nechal jít domů,“ odfrkla si. „Zabil by tě.“

„Bylo by to tak lepší. Jau?!“ trhl sebou, když mu na tváři přistála její dlaň.

„Nebylo,“ obořila se na něj. „Tohle už máme za sebou, vzpomínáš? A ačkoli včerejší noc byla asi tím nejhorším, co jste zatím udělali. Ne, určitě byla tím nejhorším,“ opravila se. „Stejně jsem ráda, že ses v pořádku vrátil.“

Chvíli na ní mlčky hleděl a zkoumavě si ji prohlížel, jako by snad hledal známky začínajícího šílenství.

„Jsi blázen,“ oznámil jí zcela vážně, ale pak si ji konečně přitáhl do náruče a ona se v ní vděčně schoulila.

Nezáleželo na tom, že dneska v noci stál na opačné straně barikády. Ona prostě po té příšerné práci potřebovala trochu toho lidského tepla a ujištění, že v tom není sama; a neviděla jediný důvod, proč by oboje nemohla najít právě u svého přítele, bez ohledu na tom, kým a čím byl.

„Potřebuješ sprchu,“ poznamenala po pár minutách, když byla schopná vnímat i něco jiného než úlevu, že je všechno zase v pořádku. „A já taky,“ dodala vzápětí. Jejich oblečení páchlo kouřem, spáleninou a v jejím případě určitě i potem. „A pak si půjdeme lehnout,“ pokračovala dál, když nevypadal, že by se ji chystal pustit. Navíc, žádné dlouhé spaní je určitě nečekalo. Pootevřené dveře jim dávaly poznat, že venku už je dávno světlo. A jako by tahle děsivá noc neměla nikdy skončit, čekala je odpoledne porada Řádu, kde se bude všechno zas a znovu probírat.

 

*   *   *

 

Její budící kouzlo je vytrhlo ze spánku po necelých čtyřech hodinách. Žalostně málo na to, aby si skutečně odpočinuli.

„Jak se na včerejšek dívá ministerstvo?“ zeptal se z ničeho nic.

„No, možná to byl dostatečný kopanec přímo do koulí na to, aby Popletal konečně vytáhl hlavu z písku,“ pronesla po chvíli zamyšleně. Na takovéhle vážné debaty byla ještě trochu moc rozespalá.

„Myslel jsem spíš, jak na to zareagovali bystrozoři,“ upřesnil. O Popletalově schopnosti správně vyhodnotit situaci a adekvátně na ni zareagovat už si dávno nedělal žádné iluze.

„No. Rozkazy máme asi takové, že bych tě jakožto Smrtijeda měla na potkání zabít, zatknout, případně zemřít, nebo alespoň utrpět závažné poranění při neúspěšném pokusu o jedno z toho.“

„Nevypadáš mrtvě,“ poznamenal a zkoumavě se na ni zadíval.

„No, to jsou oficiální rozkazy. Ty polooficiální z Řádu zní asi tak, že mám dát pozor, aby sis někde v ústraní nehodil mašli,“ ušklíbla se. Něco takového nebyl Severusův styl. Ten by spíš nakráčel do domu plného Smrtijedů, vpálil prvnímu avadu mezi oči a pokračoval plynule k dalšímu, dokud by ho nesundali.

„Mám tvou stálou přítomnost chápat tak, že včerejšek mezi námi nic nemění?“ zeptal se s jen stěží skrývanou nevírou.

„Mění, svým způsobem,“ řekla po chvíli zamyšlení. „Oficiálně jsme teď nepřátelé na život a na smrt. Doslova. Neoficiálně, stejně tě miluju,“ přitulila se k němu tak razantně, že po saténovém povlečení sklouzl z postele. Ve snaze se něčeho zachytit a zabránit tak tvrdému dopadu na podlahu, ji popadl za rameno. Docílil tak jen toho, že ji stáhl s sebou a ona těžce dopadla na jeho hrudník.

„Promiň,“ špitla.

Rezignovaně zakroutil hlavou.

„Ty jsi s konečnou platností ta neotravnější, nejpříšernější a nejnesnesitelnější mucholapka na katastrofy, který někdo musí stát za zády, aby nevyvraždila půl Anglie,“ sdělil jí zcela vážně.

Marně se pokoušela potlačit smích a nasadit dotčený výraz.

„Ale stejně si tě asi nechám,“ dodal po chvíli zamyšlení.

„Beze mě bys byl úplně ztracený.“

„Bez tebe bych byl hlavně bez boulí a modřin,“ opravil ji. „Když už jsme u toho, asi bychom se dál měli stýkat jen na ústředí. Kdyby tě tu našli z ministerstva, měla bys po kariéře a nejspíš skončila na hodně dlouho v Azkabanu,“ zamyslel se nahlas.

„Kingsley, Artur nebo Moody by mi dali včas echo, nemluvě o tom, že jediná adresa, kterou na tebe máme, je ta do Bradavic. Spíš mě trochu znepokojuje možnost, že by se tu mohli objevit tví kolegové.“

„Leda by dostali příkaz mě zabít.“

„Smrtijedi běžně mívají v domě nastěhované bystrozory?“

„Ne, ale všichni jsou informováni o tom, že musím hrát hodného hocha. Vědí, že s tebou spím. Co?“ ohradil se, když ho probodla pohledem. „Někde ty důvěrné informace z ministerstva, kterými mě Artur pilně zásobuje, brát musím, ne?“ pokrčil rameny. „Navíc fakt, že by tu na tebe mohli narazit, značně eliminuje riziko nečekané návštěvy právě pro ten jeden případ, kdy Pán zla usoudí, že moje služby již nadále nepotřebuje.“

„To je tak nefér, že já to musím tajit,“ povzdechla si. „Hned, jak to nebude stát mě kariéru a tebe krk, zaplatím si ve Věštci celostránkový, ne – dvoustránkový barevný inzerát znění: Tonksová randí se Snapem. Pak si budeme kvit,“ zabodla mu prst do hrudi.

„No, jestli tahle nepravděpodobná situace někdy nastane, tak ti na to klidně přidám,“ ušklíbl se. Nedělal si moc velké naděje, že by se dožil konce války, a už vůbec ne, že by ji přežil jako svobodný člověk. „Měli bychom vstávat, nebo přijdeme pozdě,“ pleskl ji po zadku a bez okolků ji ze sebe shodil na studenou podlahu.

„Mizero,“ sykla.

 

*   *   *

 

Na poradu dorazili mezi prvními. Oba zaujali svá obvyklá místa a čekali. Přestal vnímat přesně dvě a půl minuty po tom, co dorazil ten zablešený čokl v závěsu za jednookým maniakem. Samozřejmě, že to všechno byla jeho vina. V duchu si odfrkl nad jejich naivitou. Jako by on snad měl nějakou možnost mluvit do výběru cílů. Kdy už konečně pochopí, že Smrtijedi nejsou temná obdoba Řádu. S Voldemortem se o rozkazech nediskutuje, ne, když se chcete dožít následujícího rána.

Vložil se jim do toho jen jednou, aby je chmurně ujistil, že Meadehollow dlouho nezůstane ojedinělou akcí. Soudě podle Voldemortova nadšení nad dobře vykonanou prací nebude trvat ani čtrnáct dní, než si to zopakují v jiné vesnici.

Nezdálo se, že by někteří stáli o jeho názory, tak se raději pohroužil opět do svého mlčení. Po více než hodině se porada začala chýlit ke konci.

„Ano, Severusi,“ obrátil se na něj Brumbál, když se několikrát nadechl, sbírajíc odvahu k tomu, co se chystal udělat.

„Končím,“ pronesl do celkem živého rozhovoru, který při tom jednoduchém prohlášení rázem ustal.

„Severusi, chápu, že poslední dny …“

„Ne, Albusi. Nechápete nic. Donutil jste mě stát se vaším špehem v první válce a přiměl jste mě to udělat i teď, ačkoli jste moc dobře věděl, že jsem měl celá ta léta v plánu, odejít ze země, pokud se ještě někdy vrátí. Ať už jsem měl vůči vám jakýkoli dluh, jsem si jistý, že jsem ho za ty roky splatil i s úroky.“

„Zbabělče,“ sykl Sirius, ale Severus ho ignoroval.

„Počkám do příští větší akce, zůstanu v sídle, pokusím se vlámat do jeho pracovny a najít nějaké vodítko k tomu, co by mohlo být posledním viteálem, a pokud to všechno přežiju, odejdu od něj. Definitivně. Pokud budeš i nadále stát o mé služby mistra lektvarů a zkušeného duelanta, budu tady, pokud ne, najdu si uplatnění jinde.“

„Nechceš to ještě zvážit, můj chlapče? Uspořádá na tebe hon, stejně jako na Karkarova.“

„Ne. Nebude další Meadehollow. Ne s mou účastí,“ pronesl pevně.

Albus si povzdechl.

„Měl by ses raději odstěhovat z Tkalcovské. Jsem si jist, že tvůj zdejší pokoj, je ti plně k dispozici, stejně jako sklep na uložení dalších tvých věcí,“ podíval se Albus nezvykle tvrdě na Siriuse, který se už už nadechoval k protestům.

„Děkuji. Ačkoli je dost nepravděpodobné, že bych ho potřeboval na dlouho,“  poznamenal temně. Moc dobře si uvědomoval, že jakmile opustí bezpečí, které mu na ústředí zajišťovalo Fideliovo zaklínadlo, bude jen otázkou času, než ho Voldemort skrze znamení zla vystopuje. A on rozhodně nehodlal zbytek války strávit mezi čtyřmi stěnami tohohle domu.

Zadíval se přes stůl na Nymfadoru. Vypadala šokovaná jeho rozhodnutím, ale ačkoli ho za něj nejspíš při nejbližší příležitosti pěkně seřve, zdála se s ním svým způsobem smířená. Jakoby tušila, že k něčemu takovému dřív nebo později dojde.

-Konec-

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami