Blog

Kapitola třináctá

 

„Stalo se něco?“ zeptala se do ticha Hermiona a vytrhla tak Severuse ze zamyšlení.

„Prosím?“

„Jsi nezvykle tichý. Stalo se něco?“ zeptala se znovu.

„Voldemort mi přikázal najít a přivést zpět Draca.“

„Přemýšlíš, jak ho najít?“

„Ne, udržuji si přehled o tom, kde se pohybuje od doby, co dezertoval,“ opravil ji.

„Odvedeš ho zpátky?“

„NE!“ štěkl v odpověď a Hermiona sebou polekaně trhla. V duchu si vynadal. „Viděl jsem, co udělal s Regulusem a Karkarovem jako trest za dezerci. To ho raději zabiju sám, než ho odvést zpět. Potřebuju ho někam schovat, než pro něj najdu bezpečný úkryt.“

„Co tady?“ zeptala se najednou. Kdyby viděla, viděla by to, co zatím skoro nikdo neviděl. Překvapený výraz na Snapeově tváři.

„Dovedu si živě představit, co se mu stane, když ho jedna nebo druhá strana chytí. A pokud jsem tě správně pochopila, bylo by to dočasné,“ pokračovala, když nijak nereagoval. „Jen tak mimochodem, ví o tobě a svém otci?“ Zarazila se. „Ježíš, to vyznělo blbě. Promiň, já jsem tím nemy….“

„Ano, ví, že jsem Luciuse zabil. Měl zakázáno chodit do sklepa. Po jeho smrti se tam šel podívat, našel ty cely a ….“

„Mučírnu,“ doplnila.

„Došlo mu, co jeho otec dělal a překvapivě hodně ho to sebralo.“

„Sebralo?“

„Draco na některé věci prostě nemá žaludek,“ vysvětlil to krátce.

„Upřímně, je mi úplně jedno, proč utekl. Schováš ho tady?“

„Nevím, asi ne. Je to příliš nebezpečné a navíc se mi nelíbí představa, že by měl být pod jednou střechou s tebou.“

„Abych mu neublížila?“

„Ne. Aby on neublížil tobě. Draco je zoufalý a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Mohlo by ho napadnout, že když Voldemortovi přivede tebe, odpustí mu.“

„Udělal by to?“

„Draco nebo Voldemort?“

„Voldemort.“

„Ne.“

 

(O týden později)

 

„Hermiono, potřebuji s tebou mluvit.“

„Proč mám dojem, že to, co mi chceš říct, se mi nebude líbit?“ zeptala se.

„Protože nebude. Pamatuješ na ten rozhovor o Dracovi? Nepovedlo se mi zatím najít mu úkryt, takže je zavřený ve sklepě.“

„Ve sklepě?!“

„Klid. Rozhodně tam není uvázaný jako pes na řetězu. Proti tobě to tam má jak v pětihvězdičkovém hotelu.“

„Proč mi to říkáš? Víš, že do sklepa nechodím. Nezjistila bych to.“

„Musím na pár dní pryč. Předstírat usilovné hledání, abych mu mohl, náležitě zklamaný, oznámit neúspěch. Malfoyové nemají mezi domácími skřítky dobrou pověst, tak na ně prosím dohlédni, aby mu nenaordinovali hladovku, nebo něco podobného.“

„Je celkem paradoxní, že mám chránit někoho, kdo mě šest let permanentně urážel a jehož otec mě málem umučil.“

„Zvládneš to?“

„Draco není jediný, kdo na některé věci nemá žaludek.“

„Děkuju,“ řekl tiše. Krátce ji objal, vtisk jí lehký polibek do vlasů a pak se přemístil pryč, nechávajíc za sebou překvapenou a šokovanou Hermionu.

 

„Paní,“ ozval se pisklavý hlas. „Ten pán ve sklepě chce mluvit s pánem.“

„Řekni, že tady není.“

„Dribby to zkoušel, paní, ale pán neposlouchá.“ Hermiona si povzdechla.

„Chtěl ještě něco?“ zeptala se odevzdaně.

„Deku,“ odpověděl skřítek.

„Tak ji vezmi. Půjdeme za ním společně.“ Nad schody do sklepa se zarazila. Otočila se na skřítka. „Odemkneš dveře k němu. Zasáhneš, jen kdyby se pokusil opustit sklep, nebo na můj výslovný rozkaz, jinak ne. Rozumíš?“

„Ano paní.“

Slyšela, jak skřítek odemkl a otevřel dveře. Zhluboka se nadechla a s dekou v náručí vešla do sklepa. Po pár krocích se zastavila a zaposlouchala se. Neslyšela vůbec nic. Trochu ji to znervóznilo.

„Draco?“ zkusila zavolat. Zaslechla pohyb a přibližující se kroky. Bezděčně o krok ustoupila. Kroky se zastavily.

„Grangerová?“ zeptal se nevěřícně. „Co ty tady děláš?“

„Bydlím tu,“ odpověděla prostě. Natáhla ruku s dekou před sebe. „Tady máš tu deku.“ Draco si ji jednou vzal a druhou jí zamával před obličejem. Nevěděla o tom. Udělal krok směrem k ní. Natáhl k ní ruku a pokusil se odhrnout jí na stranu vlasy. Ucítila jeho dotek a škubla sebou. Teprve pak jí došlo, co chtěl udělat. Odhrnula si vlasy a natočila hlavu doprava. Odhalila tak dlouhou jizvu, která se táhla od levého ucha, přes krk, až ke klíční kosti. Zaslechla, jak zalapal po dechu.

„Jak dlouho?“ zeptal se nakonec.

„Víc jak tři měsíce.“

„Pro Merlina. Já …neměl jsem tušení…….“

„Draco, vážně si myslíš, že bych Severusovi navrhla, aby tě schoval tady, kdybych měla nejmenší podezření, že jsi o tom věděl?“ zeptala se.

Zakroutil hlavou, až pak si uvědomil, že to vlastně nevidí a odpověděl i nahlas, „Ne.“

„Severus tu není, spolu s ostatními Smrtijedy se tě zrovna snaží najít. Potřeboval jsi něco?“

„Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho budu ještě trčet ve sklepě.“

„Tak to bohužel nevím.“

„Hermiono, proč nepožádáš Snapea, aby udělal něco s těmi jizvami. Mistr lektvarů by si s tím měl poradit,“ nadhodil opatrně.

„Snaží se. Většina jizev už je pryč. Zůstaly jen ty nejhlubší. Mizí nejpomaleji.“