Kapitola třicátá třetí

 

Nebylo to jednoduché, vlastně to bylo mnohem těžší, než čekala. Jakmile se objevila na ústředí, oba její přátelé jí vynadali, že o sobě nedala víc jak dva týdny vůbec vědět. Trvalo skoro čtvrt hodiny, než jí vůbec pustili ke slovu a ona to mohla vysvětlit.

„Nedala jsem vám o sobě vědět, protože jsem byla mimo Londýn a jak asi víte, nevlastním sovu.“ Kolem zrovna procházela Molly, a když zachytila Hermionin prosebný pohled, připojila se k nim.

„Než mě za to ukamenujete, tak bych vám chtěla něco říct,“ začala opatrně.

„Jestli jde o ten zítřejší útok na Ministerstvo a Příčnou, tak nás Lupin informoval a večer je porada, kde by měl bejt i ten tvůj oblíbenec,“ přerušil ji Harry a dal si záležet, aby při slově oblíbenec z jeho hlasu doslova kapalo opovržení.

„Právě o něm s vámi chci mluvit,“ řekla opatrně. Něco v jejím hlasu upoutalo jejich pozornost.

„Vyhodil tě?“ zeptal se Ron a v jeho hlase zněla nefalšovaná naděje, kterou Hermiona zmařila rázným zakroucením hlavou.

„Já vážně nechápu, jak s tim sarkastickym zmetkem můžeš vydržet,“ zakroutil Harry nechápavě hlavou.

„Jednoduše. Stačilo mu párkrát vrátit ty kousavé poznámky. Není zlý, jen unavený.“

„Z čeho prosim tě?“ odfrkl si Ron.

„Ty to vážně vůbec nechápeš, viď,“ povzdechla si. „Zkus se vžít do jeho situace. Udělal chybu, kterou se dvacet let pokouší napravit. Od Voldemortova návratu balancuje na ostří nože. Pokaždé když poslechne jeho volání, ví, že to může být to poslední, co v životě udělá. Skoro pět let za nás nasazuje život a jediné, na co jsme se zmohli my ostatní, bylo, ho nenávidět a opovrhovat jím. Nemyslíš, že už se kaje dost dlouho?“

„Hermiono, nikdo mu nebere, že jako špeh nám hodně pomohl, ale zabil Brumbála, nepomohl Siriovi a on zemřel, kdyby před dvaceti lety odvedl jako špeh lepší práci, mohli mí rodiče žít. Kdyby se víc snažil, nemusela jsi tři měsíce pomalu umírat u Luciuse,“ ozval se Harry.

„A jak to měl zjistit? Draco spal dvě patra nade mnou a nevěděl o mě,“ pokusila se ho hájit.

„Jistě,“ ušklíbl se Ron.

„Co se stalo, zjistil až po otcově smrti a znechutilo ho to natolik, že odešel od Voldemorta, ačkoli věděl, že ho to nejspíš bude stát život,“ vysvětlila klidně. Fakt, že v Severusovi a Alexovi a taky v Dracovi našla přátele, na které se může spolehnout, způsobil, že ji myšlenka na to, jak snadno se tato debata může zvrhnout v hádku, která skončí definitivním koncem jejich vzájemného přátelství, děsila o poznání méně, než před pár týdny.

„Setkala ses s ním? Myslím potom co…“

„Ano. V té jeskyni pod hrobkou mi zachránil život.“

„Cože!! Snape tě nechal jít s tou mizernou fretkou samotnou!“ zhrozil se Harry.

„Ne. Ještě tam byl Fred, George a Pastorek,“ odpověděla klidně. „A než se zeptáte, co ti s tím mají společného, tak byste měli vědět, že jsme se Severusem do značné míry obnovili BA.“

„BA?!?! Jak jsi mohla Brumbálovu vrahovi svěřit Brumbálovu armádu?!“ zařval na ni Harry.

„Pokud ho chceš urážet, možná bys to mohl dělat jinde, než v jeho domě,“ poznamenala suše.

„Bůh ví, koho kvůli němu zabil,“ neodpustil si Harry potřebu vyjádřit své mínění.

„HARRY!“ okřikla ho. Když se trochu uklidnila, pokračovala. „Severus ten dům zdědil. Neříkej mi, že sis nevšiml těch erbů, které jsou součástí štukové výzdoby na stropě ve všech reprezentativních místnostech domu. Kdyby ses někdy podíval do knihy významných kouzelnických rodů, zjistil bys, že Snapeové mohou své kořeny vystopovat pomalu až k Merlinovi, a že každý den usínáš pod jejich erbem.“ Ani jeden se neměl k odpovědi. Ron se dál věnoval mrkvím. Harry se jí vyhýbal pohledem. Hermiona ten čas využila k tomu, aby si urovnala myšlenky.

„Pokud už jsme dostatečně rozebrali Dracův a Severusův charakter, ráda bych se vrátila k tomu, proč jsem vlastně přišla. Ten týden, co jsem se neozvala, jsem byla ve Skotsku. Se Severusem. Na svatební cestě.“

Ta zpráva zafungovala jako rána z děla. Harry upustil hrnek s horkou čokoládou, který se roztříštil o mramorovou podlahu, a čokoláda se rozstříkla po zemi. Ron, který právě krájel mrkev do omáčky, ztuhl. Pak se rozmáchlým gestem obrátil k Hermioně, jako by se potřeboval ujistit, že to byl jen vtip. V rozrušení zapomněl, že svírá v ruce nůž. Probral ho až Harryho zděšený a Hermionin bolestný výkřik. Jako na potvoru sotva před hodinou nabroušený nůž Hermioně způsobil dlouhou řeznou ránu na paži. Chytla se za poraněnou ruku. Mezi prsty jí okamžitě začala prosakovat krev, která jí protékala mezi prsty a kapala na pečlivě vyleštěný stůl. Okamžitě k ní přiskočila Molly, odněkud vytahujíc čistou utěrku, aby jí zranění provizorně obvázala.

„Skoč pro lékárničku,“ nařídila Harrymu. Zatímco se pokoušela zastavit krvácení.

„Merline, promiň Hermino, já .. nechtěl jsem, promiň, já .. nehoda…omlouvám se,“ koktal šokovaný Ron s hrůzou sledující zvětšující se loužičku krve.

O půl hodiny později seděli všichni čtyři, vlastně po Lupinově příchodu všech pět, v pohodlných křeslech v saloně. Hermiona měla na ruce obvaz a už téměř nekrvácela. Rona se povedlo uklidnit natolik, že byl schopen říct souvislou větu a krev v kuchyni byla uklizena.

Když už nehrozilo nebezpečí újmy na zdraví, Hermiona jim pověděla, co všechno se za posledních čtrnáct dní událo, od zasnoubení, přes Mollyinu pomoc až po svatbu a svatební cestu. Kochala se přitom nevěřícími a šokovanými výrazy obou přátel. Byl to pro ně trochu šok. Vlastně je to zcela odrovnalo. Poté co skončila, dlouho se nezmohli na slovo.

„Jak tě k tomu přinutil?“ zeptal se nakonec zničeně Harry.

„Požádal mě o ruku,“ odpověděla prostě. Nechtěla zabíhat do detailů. Pochybovala, že by rozdýchali fakt, že se Severusem už nějakou dobu před svatbou sdílela ložnici.

„Můžeš mi říct jak?“

„Detaily rozhovoru bych si raději nechala pro sebe, ale mohu tě ujistit, že mi nevyhrožoval, ani mi nedržel u hlavy hůlku a nebyl přítomen ani žádný jiný prostředek donucení, ať už si pod tím představíš cokoli.“

„Já..já to vážně nechápu. Proč on? Dokážu pochopit, že nám to spolu neklapalo. Vím, že nejsem zrovna vzor dokonalosti. Ale to sakra nestačilo dát mi kopačky? To ses musela hned vdát a zrovna za něj?“ Na okamžik se zarazil. „Nemusela ses vdávat, že ne!?“ dodal, když ho napadlo možné vysvětlení, téhle, podle jeho názoru, nesmyslné svatby.

„Ne Rone, nejsem těhotná,“ odpověděla klidně. Ronovi se viditelně ulevilo. Naproti tomu Molly se zatvářila nervózně. Věděla, že díky Hermionině strachu spolu ti dva do svatby nespali. Doufala, že se Hermioně povede její obavy překonat, protože ačkoli to ostatní odmítali nebo nechtěli vidět, ti dva byli dokonalý pár.

Harrymu se zdálo něco divné, ale nemohl přijít na to co. Pak ho to udeřilo přímo do očí.

„Jak to, že tebe to vůbec nepřekvapilo?“ otočil se s doutnajícím podezřením na Remuse. „Byl jsem Hermioně za svědka. A než začneš dštít oheň a síru, udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, abych jí to rozmluvil, marně,“ odpověděl klidně Remus.

„Když se vdala, tak to zjevně nestačilo. Měl jsi ji tu zamknout a nechat vychladnout, nebo nám to alespoň říct, abysme jí v tom mohli zabránit,“ ozval se Harry.

„Požádala jsem ho, aby si to nechal pro sebe,“ vystoupila na jeho obranu.

„Víš, že je od tebe pěkně podlé, stavět nás před hotovou věc?“ Podráždění v jeho hlase nešlo přeslechnout.

„A nalít mi do čaje veritasérum za účelem křížového výslechu snad pěkné bylo?“ nedala se.

„A sakra. On mě zabije,“ ozval se najednou Ron.

„Kdo tě zabije?“ zeptala se nechápavě Hermiona.

„Snape,“ pronesl temně Ron. Hermiona byla ještě zmatenější než před chvílí.

„Když jsme ti nalili do čaje to veritasérum, tak se tu objevil a příšerně nás seřval. Nakonec řek, že jestli ti ještě někdy ublížíme, tak nás zabije,“ vysvětlil jí to Harry.

„Nezabije,“ pronesla klidně.

„Pochybuju. Vypadal, že to myslí smrtelně vážně,“ poznamenal pesimisticky Ron.

„To nech na mě,“ věnovala mu Hermiona zářivý úsměv a oba kluky rychle přešla chuť se ptát, jak to hodlá zařídit.

+   +   +

Hermiona doufala, že jeho ostřížímu zraku unikne obvaz, prosvítající pod rukávem. Marně. Lhát nemělo cenu. Jak se ukázalo, Ron se v odhadu Severusovy reakce příliš nespletl.

„Já toho pacholka přerazim,“ zavrčel temně. Zatímco sundával obvaz, aby se přesvědčil, že to opravdu není nic vážného, jak mu Hermiona usilovně tvrdila.

„Nepřerazíš. Byla to nehoda,“ snažila se ho mírnit Hermiona.

„Nehoda. Kdyby tě podřízl, tak by to taky byla nehoda?“ vyjel na ni.

„Evidentně nebyl nejlepší nápad mu vpálit, že jsem si tě vzala ve chvíli, kdy držel v ruce nůž,“ odsekla.

„To je to tolik vzalo?“ zeptal se celkem zbytečně, zatímco znovu ošetřoval její ruku.

„Vzalo je to celkem dost, ale byli tak vyděšeni tím škrábnutím, že se ani moc nevztekali. Jen Harry málem skočil Removi po krku, když zjistil, že mi byl za svědka.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami

Menu