Blog

Kapitola třicátá pátá

 

Trvalo dlouho, než se mu povedlo usnout. Hermiona byla k smrti unavená a spala hned, ale trápily jí zlé sny. Během dvou hodin se třikrát probudila z noční můry. Nakonec neklidně usnula schoulená v jeho náručí. On takové štěstí neměl. Stále ještě se mu klepala kolena z toho, jak málo stačilo, aby ji dnes ztratil. Od Mozkomorova polibku ji dělili sekundy.  Byl si jistý, že ten výkřik hrůzy z paměti jen tak nevymaže. Přitáhl si jí k sobě blíž a jemně ji hladil po zádech. Zařekl se, že už jí nikdy nespustí z očí.

 

Probudilo ho vytrvalé škrábání na okno. Jestli něco nesnášel, tak zvuk nehtů klouzajících po skle. S tichým zaklením jemně vyprostil svou ruku z pod Hermionina těla a vstal. Cestou k oknu sebral z křesla kalhoty a natáhl si je. Potichu odhrnul závěsy. Skrz okenní tabuli na něj upínala velké žluté oči Hedvika. Jako by říkala: ,Co ti tak trvá?´ Otevřel okno a vzal si od ní kus pergamenu.

Schůzka řádu 17:00. Přijďte i s Hermionou. H.

Severus na pergamen spěšně naškrábal své iniciály a vrátil ho Hedvice. Ta potichu zahoukala na pozdrav a zmizela v mlze. Zavřel okno a chystal se vrátit do postele. Hermiona už nespala. Seděla na posteli a pozorovala ho.

Panebože. Jak musel být včera unavený, když si nevšiml, v čem šla spát. Měla na sobě Fleuřin nejlepší úlovek. Černou saténovou košilku s hlubokým výstřihem na zádech, jejíž přední díl byl z velké části z krajky. Jemnou a velice rafinovanou krajkovinou prosvítaly linie jejích ňader a tmavší dvorce bradavek.

Hermiona si uvědomila, na co se dívá a tváře jí zbarvil růměnec.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Jak to z tebe co nejrychleji svléknout.“

Rozhodla se přistoupit na jeho hru. Vymotala se z deky a pomalu šla k němu. Spodní lem košilky se pohupoval kolem jejích boků a odhaloval tak krajkové kalhotky téže barvy. Pozoroval ji zrakem predátora, který stopuje kořist. Nechal ji dojít až k sobě. Měl co dělat, aby si ji nestrhl do náruče, ale nakonec se ovládl. Napadlo ho, jestli si uvědomuje, jak je krásná a jak neuvěřitelně sexy vypadá v té košilce.

„Tak svléknout?“ zeptala se s úsměvem. „Pokoušíte se mě svést, pane? To bych vám neměla dovolit, jsem vdaná žena.“ Zcela v kontrastu ke svým slovům jemně přejela dlaněmi po jeho hrudi. Včera na ní přibylo pár šrámů. Drobným krůčkem zrušila i tu malou vzdálenost, která je dělila. Byla příliš malá, než aby ho mohla políbit bez spolupráce z jeho strany a on spolupracovat odmítal. Zatím. Zlehka políbila čerstvou jizvičku na klíční kosti. Postupně políbila každý nový šrám. Stále ještě se ovládal, ale když přejela jazykem přes jeho bradavku a vzápětí jí lehce skousla, byl ztracen. Sehnul se, chytil ji kolem pasu a přehodil si jí přes rameno. Polekaně vykřikla. Vzápětí vykřikla znovu, když ji nechal spadnout na postel. Přilehl k ní.

„Svádět ženaté muže se nevyplácí.“

„A jaký je zato trest?“ zeptala se škádlivě.

„Že vás vezmou za slovo.“ V zápětí ji umlčel polibkem. Nemilosrdně se zmocnil jejích úst. Hermioně se záhy přestalo dostávat vzduchu. Zasypával drobnými polibky její hrdlo a ramena. Snažil se být jemný a neublížit jí. Všechny ty šrámy a modřiny, které jí během včerejška způsobili Smrtijedi a ten prokletý Mozkomor, ji musely bolet. Působily na její světlé pokožce nepatřičně. Cítila, jak jeho ruce kloužou po jejím těle a hledají spodní lem košilky.

 

„Co chtěla ta sova?“ zeptala se o hodně později, když ležela stulená v jeho náručí.

„Odpoledne je porada Řádu,“ odpověděl nepřítomně a přitáhl si jí blíž.

Natáhla se přes něj a vzala ho za ruku. Přejela jemně palcem po zarudlé kůži v místech, kde měl ještě před čtyřiadvaceti hodinami vypálené Znamení zla.

„Jsi rád, že je pryč?“ zeptala se tiše.

„Znamení nebo Voldemort?“

„Oba.“

„Neřekl bych, že rád je to správné slovo,“ začal opatrně. Vymanil svou ruku z její a sám přejel dlaní po místě, kdy byl celé roky ocejchovaný Znamením zla. „Měl jsem ho dvaadvacet let. Byl jsem na něj pyšný, nenáviděl jsem ho a nakonec se smířil s myšlenkou, že s ním zemřu. Dvaadvacet let jsem se ve jménu toho, co představovalo, účastnil nepředstavitelných věcí. Cítím úlevu, že už dál nic z toho dělat nemusím.“

„Já vím,“ řekla tiše. Znovu si omotala jeho ruku kolem pasu. Tlumeně se zasmál. Vzal ji do náruče a přetočil ji na sebe.

„Ty o tom nemáš ani tušení. A dnes si tu poradu užij, protože jakmile se vrátíme domů, tak tě tady zamknu a zahodím klíč. Uvědomuješ si sakra, jak jsi mě včera vyděsila,“ skoro na ní křičel. Když se neměla k odpovědi, divoce s ní zatřásl. Nesnažila se ho uklidnit, vlastně ji docela překvapilo, když jí včera pomohl se vykoupat a uložil ji do postele jako malé dítě. Asi stokrát se zeptal, jestli je v pořádku a vůbec jí nevynadal. Věděla, že jednou to přijít muselo.

„Nejdřív si zmizíš s bitvy, pak mi Potter oznámí, že tě unesli, Dolohov mě s úsměvem na rtech informuje, že jsi dole zamčená s Mozkomorem, slyším tě křičet hrůzou, a když se k tobě dostanu, tak ta stvůra má rty pár centimetrů od tvých. Když jsi tam bezvládně ležela ne té podlaze, myslel jsem, že si mrtvá. Máš tušení, jak mi bylo?!“ křičel na ni. Svíral jí ramena tak pevně, že se kousala do rtů, aby nesténala bolestí.

„Mám,“ špitla potichu a neubránila se zasténání. Konečně si uvědomil, že jí ubližuje a povolil stisk. Nepustil jí, ani jí nedovolil se od něj odtáhnout.

„Co se tam vůbec stalo?“ zeptal se nakonec.

„Viděla jsem tě, jak si se tam přemístil, ale pak ses mi ztratil a už jsem tě nenašla,“ začala. Severusovi chvilku trvalo, než pochopil, že nemluví o Malfoy Mannor ale o Ministerstvu. Nepřerušoval ji. Odtáhla se od něj a teď seděla na posteli vedle něho.

„Když jsme se dostali až k Voldemortovi, zrovna mučil nějakého Smrtijeda. On…označil ho za zrádce….než jsme stihli cokoliv udělat, tak ho zabil. Já…panebože myslela jsem, že si to ty. Ta věc, ten medailon od Ginny sebou v tu chvíli trhnul a já byla přesvědčená, že tě právě zabil.“ Slzy jí stékaly po tvářích. Přitáhla si kolena k bradě. Pažemi se objala kolem ramen, jako by jí byla zima. „Viděla jsem umřít Justina, toho bystrozora i Angelinu. Stála sotva metr ode mě, když jí zabili. A mě to bylo jedno. Vůbec to se mnou nehnulo. Oh Bože. Byla to kamarádka. Kamarádka.“ Téměř křičela. „A já jen vyndala ten pitomý šálek z její kapsy, překročila její tělo a šla dál. Jako by se mě to vůbec netýkalo. Ale když jsem pak viděla smrt toho Smrtijeda, já…. Vůbec nevím co bylo dál. Ani jsem nepostřehla, kdy kluci zničili ty viteály. Když Voldemort umřel, ti ostatní se na nás vrhli a já tam jen tak stála a dívala se na to tělo. Kdyby mě Fred nechránil málem vlastním tělem, tak jsem to nepřežila. Netuším, kdo ho omráčil. Pamatuju si jen, jak mě někdo objal kolem pasu a přemístil pryč. To přemístění se mu moc nepovedlo. Sejmuli jsme nějaký kus nábytku a já skončila v bezvědomí. Probrala jsem se, když mě zavíral do sklepa. Říkal, že mi obstaral společnost, aby mi nebylo smutno. Pak zamknul dveře a v té chodbě se objevil Mozkomor. Znovu jsem je viděla umírat, Angelinu, Justina i toho bystrozora. Znovu jsem v tom sklepení byla s Luciusem. Jako bych to všechno prožívala znovu. Mučení, znásilňování, ponižování. Znovu jsem viděla umírat tebe. Když mi v té mučírně znemožnil utéct, byla jsem skoro ráda. Netušila jsem, co mě čeká, ale věděla jsem, že už nic z toho neuvidím. Napadlo mě, že možná budu zase s tebou,“ zašeptala téměř neslyšně. „Poslední, co jsem viděla, byla tvá smrt, pak už nic. Cítila jsem jen hroznou zimu. Když jsi mě pak držel v náručí a mluvil na mě, myslela jsem, že jsem mrtvá a tohle se mi zdá.“ Netušila, kdy k tomu došlo, ale když se pomalu vracela do reality, zjistila, že ji dvě objímající paže tisknou k teplé hrudi a milovaný hlas jí do ucha šeptá uklidňující nesmysly. Vděčně se k němu přimkla.

„Neopovažuj se mi to znovu vyčítat. Vím naprosto přesně, jak ti bylo. Panebože, i ten Mozkomor mi přišel jako vítaná alternativa k tomu, zůstat tu bez tebe. Nemohla bych tě ztratit. Nezvládla bych to,“ šeptala, zatímco jí z očí tekly potoky slz, které smáčely její tváře i jeho hruď.

„Ššššš. Už je dobře. Jsem tady a nikdy tě neopustím. Nikdy bych tu svou amazonku nenechal. Neplakej prosím. Miláčku, nebreč,“ uklidňoval jí, zatímco jí jemně hladil po zádech. Proklínal se za to, že s tím vůbec kdy začal. Tahle silná a přitom neuvěřitelně křehká bytost v jeho náručí rozhodně nebyla stavěná na válku.

„Nepouštěj mě. Prosím nepouštěj mě,“ zašeptala potichu. Zrovna teď ho potřebovala víc, než kdykoliv předtím.

„Nepustím.“

 

Ačkoli jim do setkání Řádu zbývalo víc jak šest hodin, ukázalo se, že je to tak akorát. Hermiona se za tu dobu alespoň stihla dát jakž takž dohromady. Dala si sprchu, aby ze sebe smyla tu ponurou náladu a modřiny a šrámy skryla pod černý rolák a kalhoty téže barvy. Na Ústředí dorazili jako jedni z posledních. Hermiona se usadila do jednoho z křesel a zaposlouchala se do Kingsleyho projevu.

Smutně si uvědomila, jak jejich řady prořídli. Justin Finch-Fletley, Angelina Johnsonová, Lee Jordan a Cho Changová byli po smrti. Spolu s nimi zemřel i Pošuk Moody, Mundungus Fletcher, Dedalus Kopál, Arabella Figová, Saturgis Tobolka a dalších dvacet sedm bystrozorů a zaměstnanců ministerstva. Fred Weasley, Neville Longbottom a Katie Bellová se schůzky neúčastnili. Leželi U svatého Munga společně s Billem a Charlim Weasleyovými a téměř stovkou dalších osob. Útok Smrtijedů na Příčnou ulici si vyžádal mnoho zraněných.

Kingsley vypadal neuvěřitelně ztrhaně, Remus měl na sobě snad kilometry obvazů, Nymphadora Tonksová, poprvé, co si Hermiona vybavovala, měla tmavohnědou barvu vlasů a ne nějakou divočinu a vypadala, že každým okamžikem usne, ačkoli do sebe lila už druhé kafe. Alex měl ruku na pásce a namáhavě kulhal.

„Nejprve bych vám chtěl poděkovat, že jste se tu sešli. Vím, že většina z vás by raději byla někde jinde, proto to nebudu příliš natahovat. Všichni jak tu sedíte, se zastavte na ministerstvu, až budete mít cestu kolem. Brousek po včerejších událostech otočil o sto osmdesát stupňů a všem nám hodlá osobně poděkovat. Krom toho se dnes ráno sešel Starostolec. Tohle je pro tebe,“ podal Severusovi několik úředně vyhlížejících pergamenů. „Ve zkratce ti Starostolec a Ministerstvo kouzel děkují za tvé nasazení, s kterým si se ujal role špeha a udělují ti Merlinův řád prvního stupně. Samozřejmě byly současně zrušeny i všechny zatykače vydané na tvou osobu.“ Pak se otočil k Hermioně. „Během týdne by měly být vyřízeny veškeré formality ohledně tvého zmrtvýchvstání. Ministerstvo ti pošle sovu, jakmile budeš opět papírově mezi živými. Zároveň s tím se obnoví i dědické řízení ohledně majetku po tvých rodičích. Harry, tobě byl přiznán Merlinův řád za to, že jsi konečně a snad i definitivně zabil toho parchanta. To by ode mne bylo zhruba vše. Má k tomu někdo něco?“

„Teď, když je Voldemort pryč, vrátí se mozkomoři do Azkabanu?“ zeptala se Hermiona tiše.

„Ne. Brousek konečně přiznal, že je už dávno nemá pod kontrolou. Buď během tohoto týdne opustí Ostrovy, nebo budou zlikvidováni.“

„Výborně.“

 „Někdo další?“ pokusil se Kingsley změnit téma.

„Ano,“ ozvala se překvapivě Minerva. „Vzhledem k tomu, že slečna Grangerová je skoro rok údajně mrtvá, zajímalo by mě, kde celou tu dobu pobývala.“

„Tři měsíce v cele na Malfoy Mannor a zbytek doby u mě,“ odpověděl Severus nezúčastněně.

„Merline, proč zrovna u tebe, ta holka z tebe musela šílet. Tady na ústředí by jí bylo lépe, nebo v Bradavicích,“ lamentovala Minerva.

„Do toho ti nic není. A když už jsme se dostali sem, tak pro ty z vás, ke kterým se tato informace ještě nedostala, jsme se s Hermionou zhruba před měsícem vzali.“

Toto sdělení zapůsobilo jako výstřel z děla. Minerva by se bývala zadusila bábovkou, kdyby jí Remus galantně nepraštil do zad. A Nymphadora krájející bábovku málem zredukovala počet svých prstů. A Fred skončil pod stolem, když se pod ním zvrátila židle. 

„Vzala jste si ho doufám dobrovolně?“ prolomila šokované ticho Minerva.

„Asi to pro vás bude šok, ale ano,“vrátila mu to.

„Gratuluju,“ utrousila, ačkoli z jejího výrazu bylo patrné, že pochybuje o jejím duševním zdraví. K její gratulaci se nakonec připojil i zbytek Řádu.

„Když je teď Voldemort pryč, co bude dál s Řádem a s námi?“ zeptal se nakonec Ron.

„Já osobně se příští měsíc hodlám oženit s Nymph,“ informoval je Remus.

„My s Ginny se vracíme do Irska,“ ozval se Alex.

„Nechtěla jsi nejdřív složit OVCE, než se s ním ztratíš?“ rýpl si Ron.

„Před dvěma hodinami jsem zkoušky složila. Mám výborně z obrany proti černé magii a nadočekávání z lektvarů, přeměňování a bylinkářství a přijatelně z věštění z čísel,“ usadila ho sestra s přehledem. Pak se porada víceméně rozpadla na několik skupinek, které si potřebovali něco probrat. Severus s Miou se chystali k odchodu.

„Remusi, nějakou dobu teď s Hermionou doma nebudeme k zastižení, kdyby se snad něco dělo, sova nás najde,“ řekl ještě, než se i s Hermionou přemístil pryč.

 

 „Nebudeme k zastižení?“ zeptala se, než si uvědomila, že je nepřemístil na Snape Mannor, ale na hrad do Skotska.

„Mám takový dojem, že jsme trochu ošidili naší svatební cestu a já si to hodlám vynahradit. Co vy na to, paní Snapeová?“

„Myslím, že nám přijde vhod ta pohodlná a hlavně veliká postel,“ poznamenala s úsměvem. Pokud chtěla říci ještě něco, nedal jí k tomu příležitost. Přitiskl své rty na její a jemně, leč nesmlouvavě ji nutil couvat k posteli.

 

Konec

 

Na tuto povídku volně (velmi volně) navazuje povídka Opatrovník, která je pro ni jakýmsi epilogem. Povídka Opatrovník bude na tomto webu zveřejněna vzápětí.