Kapitola třicátá čtvrtá

 

Když se Severusem dorazili na Ústředí, aby se zúčastnili plánované porady, byla značně nervózní. Severus jí sice slíbil, že se pokusí udržet nervy na uzdě a nenechat se vyprovokovat ani Harrym ani Ronem, ale nedoufala, že to dodrží, pokud ho kluci obviní, že ji ke svatbě donutil. Pro ni byla představa Severuse, jak někoho násilím vleče k oltáři, přinejmenším směšná, ale klukům přišla celkem reálná.

Situaci poněkud komplikovala účast Alexe s Ginny, kteří se o den dřív vrátili z Irska. Ron a Harrym si Alexe nenávistně měřili, ale kromě nich a Moodyho nikdo nedával najevo, že by proti tomu vztahu měl nějaké námitky. Alex si jich pro jistotu nevšímal. Za těch několik setkání s těmi dvěma pochopil, proč je Sev nemůže vystát. Překvapilo ho, když mu Sev řekl o té ráně pěstí, kterou Harrymu uštědřil, ale pokud byl na něj Harry stejně nepříjemný jako na něj, bylo to celkem pochopitelné. I on měl co dělat, aby toho protivnýho hajzlíka neposlal k šípku a Ginnyin bratr byl snad ještě horší.

Ginny s Molly a Tonksovou odešli do kuchyně připravit kávu. Hermiona byla díky svému zranění ušetřena. Když ji roznesly, stáhl si Alex Ginny do klína, místo aby ji nechal sednout si na vedlejší židli. V tu chvíli Ron vypadal, že ho trefí šlak.

 

+ + +

 

„Vaši hůlku, prosím,“ požádal ji postarší kouzelník ve vrátnici ministerstva. Hermiona mu ji s úsměvem podala. Kouzelník ji prohlédl, něco si poznamenal do pergamenu před sebou a vrátil jí ji zpět.

„Třetí patro, dveře sto dvacet sedm,“ pronesl ještě a začal se věnovat dalšímu příchozímu. Do plánovaného útoku Smrtijedů zbývala sotva hodina. Hermionu napadlo, zda by byl stejně klidný a profesionální, kdyby věděl to, co ona.

U Pastorka v kanceláři už seděla většina SA. Hermiona sáhla do kapsy a vyndala šálek a náramek. Náramek podala dvojčatům a šálek dostala na starosti Angelina s Katií. Pak se pohodlně usadila na jednu z židlí a čekala. Pohledem sklouzla po tvářích všech přítomných. Zračilo se v nich odhodlání, ale také strach. Moc dobře věděli, co je v nejbližších hodinách čeká.

„Jak se má babička, Neville?“ zeptala se, aby trochu zmírnila napětí.

„Poslal jsem ji na venkov za její sestrou. Tam snad bude v pořádku,“ odpověděl tázaný.

„Ty Hermiono,“ ozvala se Katie poněkud nesměle. „Víš…..no my bysme se tě chtěli na něco zeptat. Ty a Snape…..nešlo si nevšimnout…vy spolu  eeeeeeee žijete?“

„Ano,“ odpověděla Hermiona klidně a k vlastnímu překvapení se jí na rozdíl od Katie a zhruba poloviny přítomných povedlo nečervenat se.

„Já nemyslím bydlet spolu, ale…“

„Vím, co jsi myslela.“

„Ty vole, dovedete si představit Snapea nahýho?“ chytil se toho okamžitě Lee Jordan.

„Ne. Já si ho raději nepředstavuju vůbec,“ otřásla se Angelina. Sedm let lektvarů se Snapeem na ní zanechalo hluboké stopy. „Krom toho pochybuju, že je o co stát.“

„No nic, je za deset minut dvanáct, měli bychom jít,“ ukončil zajímavě se rozjíždějící debatu Kingsley.

„Zlomte vaz.“

„Vy taky.“ Pomalu se začali rozcházet na svá místa. Hermiona se nenápadně přitočila k Angelině.

„Je o co stát,“ řekla tiše tak, aby ji slyšela jen ona. Než se překvapená Angelina vzmohla na slovo, byla pryč.

Svižným krokem došla ke kašně v hlavní hale ministerstva. Předstírala, že si prohlíží umně zhotovené sochy kentaurů a vodních lidí. Ve skutečnosti špicovala uši. Každou chvílí měl začít útok na Příčné ulici. Napadlo ji, kolik tam touhle dobou bude lidí. Lidí, které nemohli varovat. O patro výš, na jednom z balkónů, zahlédla Harryho.

Kývla mu na pozdrav.

Najednou z jedné z postraních chodeb vyběhla skupina asi patnácti bytrozorů. Jen tak tak jim stihla uhnout z cesty. Měla dojem, že mezi nimi zahlédla Tonksovou. Bystrozoři doběhli do haly, jediné místnosti na ministerstvu kam a odkud se dalo přemísťovat, a okamžitě se přemístili pryč. Tak už to začalo. V duchu se pomodlila, aby to všichni ve zdraví přežili. Nečekala dlouho. Voldemort si pospíšil.

Ve většině krbů v hale současně vzplál zelený oheň a do místnosti z nich vystoupila téměř dvacítka Smrtijedů ve splývavých černých pláštích s kápěmi. Tváře měli zahalené maskou. Okamžitě kolem sebe začali metat kletby.

Hermiona bleskurychle strhla k zemi nic netušící a značně překvapenou úřednici, která právě procházela kolem, a vzápětí vrhla na Smrtijeda omračující kouzlo. Věděla, že Severus by měl dorazit později, ale nechtěla nic riskovat. Dokud bude mezi Smrtijedy, ona bude používat jen lehčí kouzla. Vyčarovala štít, pod kterým doslova dovlekla šokovanou úřednici do postranní chodby, kde jí přikázala zmizet nejbližším krbem. Pak se vrátila do haly.

Tam krby vychrlily druhou várku Smrtijedů. V hale začínalo být poněkud těsno. Jen s obtížemi se jí povedlo dostat ke schodům a zmizet za rohem, aniž by za to zaplatila nějakým zraněním. Mramorové obložení zdí se pod nárazy kleteb tříštilo na kusy. Přikryla si hlavu rukama, než ten déšť trosek ustal. Pak vyběhla do schodů. Kde se na nejbližším balkóně postavila po bok Nevillovi, Leemu a jednomu z bystrozorů. Měli odtud dobrý výhled na jedno ze dvou schodišť. To druhé kryli z protějšího balkonu dvojčata spolu s nějakou ženou. Hermiona jen tiše doufala, že Moody a jeho skupina včas zablokovali výtahy. Kdyby se jim Smrtijedi dostali do zad, neměli by šanci. Spolu s třetí skupinou se do haly několik Smrtijedů přemístilo.

Oddíl z příčné. 

Severus!

Všimla si, že hbitě odrazil několik kleteb a jakoby mimochodem nechal spadnout na podlahu svou masku. Smluvené znamení. Kingsley včera strávil nekonečné hodiny snahou vtlouci všem bystrozorům a úředníkům ministerstva, kteří se rozhodli připojit, že mají mezi Smrtijedy svého člověka. Hermiona se v duchu modlila, aby jeho snaha byla úspěšná. Omráčila dalšího Smrtijeda, který se pokusil dostat ke schodům, a jen tak tak se stihla skrýt za sloupem, když na ni letělo několik červených paprsků, jež do sloupu vryly hluboké rýhy. Bystrozor vedle ní takové štěstí neměl. Trojice paprsků se mu zabořila do hrudi a odhodila jeho tělo na protější zeď, po které sklouzlo na zem, nechávajíc po sobě krvavou šmouhu. Hermiona odvrátila pohled. Jen silou vůle potlačila nutkání zvracet. 

Tohle zdaleka nebyl vyrovnaný boj. V hale bylo alespoň padesát dobře vycvičených, velmi dobře motivovaných a hlavně všehoschopných Smrtijedů a proti nim stála dvacítka bystrozorů, zhruba stejný počet úředníků, z nichž někteří neměli z obrany proti černé magii ani NKÚ a necelá dvacítka mladistvých. Pokud rychle, ale skutečně rychle, nesníží početní stavy Smrtijedů, nemají šanci.

„Lee! Lustr!“ pokusila se překřičet vřavu. Lee se chvíli tvářil zmateně, ale pak pochopil.

„Bombardo!“ křikli téměř současně. Mohutný závěs křišťálového lustru, který měl v průměru dobrých pět metrů, pod náporem kleteb povolil a lustr se zřítil na podlahu. Většina z něj skončila sice ve fontáně, ale i tak se hodně z úlomků skla rozlétlo mezi postavy v kápích. Úlomky křišťálu fungovaly jako šrapnely granátu. Několik maskovaných postav, zasažených střepy se zhroutilo na zem, kde zůstali bezvládně ležet. Několik dalších bylo evidentně raněných.

Pokusila se v davu dole vyhledat Severuse, ale marně. Neměla čas pátrat dál. Několik Smrtijedů, krytých štítovými kouzly se dostalo ke schodišti a pomalu stoupalo vzhůru. Hermiona vytáhla z kapsy jeden z lektvarů, které ještě v noci vařila se Severusem. Elegantním obloukem ho hodila na schodiště, odkud se vzápětí vyvalil tmavě zelený dým. Ten se rychle rozplynul. Na schodišti po něm zůstala skupinka omráčených Smrtijedů. Díky tomu si ovšem jejich balkon zasloužil zvýšenou pozornost Smrtijedů.

Lee ji jen o chloupek stihl srazit dál do chodby, než podlaha pod jejíma nohama s hlasitým pukáním praskla, a zřítila se dolů. Než se stihla vzpamatovat, byl pryč i vedlejší balkon. Ne všichni měli takové štěstí. Mezi troskami v hale zahlédla Justina. Byl mrtvý. Z hrudi mu trčela železná výztuha, kterou byl balkon zpevněný. Na truchlení neměla čas. Kdosi ji nepříliš ohleduplně uchopil za rameno a táhl za sebou dál od schodiště. Smrtijedi využili zmatku v řadách obránců a konečně se jim podařilo dostat se na schody. Lee s Nevillem během ústupu metali kletby na strop a shazovali lustry, aby úlomky mramoru a padající lustry alespoň trochu zpomalili postup Smrtijedů. Aniž jí dali čas se vzpamatovat, dovlekli ji za roh, který jim poskytl alespoň nějaké krytí.

„Musíme nějak zablokovat tu chodbu!“ zaslechla Leeho hlas. Hermiona horečně přemýšlela.

„Kryjte mě!“ křikla na kluky. Než jí v tom stihli zabránit, stála uprostřed chodby, naprosto nechráněná před kletbami nepřátel a s namířenou hůlkou odříkávala složitou inkantaci v jazyce, který nebyl ani jeden z chlapců schopen identifikovat. Lee se jí chytal stáhnout zpět do krytu, když si uvědomil, že už několik vteřin k nim nedolétlo žádné z kouzel, které po nich Smrtijedi metali jako diví. Zatímco jejich kouzla zřetelně zasahovala štítová kouzla Smrtijedů. Pak si najednou uvědomil přítomnost téměř průsvitné sítě modrých vláken, která se táhla od zdi k jednomu z posledních nepoškozených sloupů. Čím déle Hermiona inkantaci odříkávala, tím hustší síť byla a tím méně kouzel prolétlo k nim. Jejich kouzlům naopak síť nekladla žádný odpor. Nakonec se Hermiona svezla do kleku a lapala po dechu. Celou dobu doufala, že si složitou formuli, na kterou narazila při hledání informací o viteálech, zapamatovala dobře, a že se jí povede bariéru napoprvé uchytit. Teď mohli na Smrtijedy nerušeně útočit, zatímco jejich kletby se museli trefit do jedné z několika skulin, které v síti zůstali, aby jim mohly ublížit. Bude jim chvíli trvat, než zjistí, jak bariéru odstranit.

„Jsi v pořádku?“ sklonil se k ní Lee, ačkoli jedním okem stále ostražitě sledoval Smrtijedy, jak se marně pokouší bariéru prorazit.

„Jo, jsem,“ přikývla. S jeho pomocí se vyškrábala na nohy a vyrazili dál. Našli si místo, kde byli alespoň částečně krytí a zaměřili se na Smrtijedy, kteří se po druhém schodišti dostali do patra a nemilosrdně před sebou tlačili ustupující obránce. Palba z boku si vynutila jejich pozornost a obránci dostali čas se trochu sebrat.

Hala byla najednou téměř prázdná. Část Smrtijedů se probila do patra. Ostatní se rozptýlili po přízemí a po podzemních podlažích. Čeká je nemilé překvapení, až zjistí, že většina kanceláří je prázdných. Koho mohli poslat za nějakým úkolem do terénu, aniž to bylo příliš nápadné, ten byl pryč.

„Co se to tu u Merlina děje?“ ozval se zčistajasna rozhněvaný a nemálo vyděšený hlas Rufuse Brouska. Než se dočkal odpovědi, strhl ho opodál stojící bystrozor k zemi, kde je zasypaly úlomky mramoru.

„Jen na nás útočí Vy-víte-kdo,“ zněla lakonická odpověď, z které jasně vyplývalo, že její autor nemá příliš vysoké smýšlení o intelektuálních kvalitách svého šéfa.

K Hermioně, Nevillovi a Leemu se připojilo několik bystrozorů a úředníků. Společně se jim povedlo vytlačit Smrtijedy zpět na schodiště a dolů do haly. Na druhé straně se dělo něco podobného pod vedením Harryho a dvojčat. Rozptýlení Smrtijedi byli v menšině a po pár minutách byli buď spoutaní na podlaze haly, nebo se dali na útěk. Obránci začali pronikat do postranních chodeb a čistit místnost po místnosti.

„Avada kedavra.“

„Protego!“

„Expeliarmus!“

„Ava..“

„Everte stati!“

„Sectumsempra!“

„Protego!“

„Expeliarmus!“

„Pouta na vás!“

Krátká bitva o další ohyb chodby byla dobojována, ale za jakou cenu. Angelina a Katie ležely na zemi. Angelina byla mrtvá. Kletba Avada kedavra ji zasáhla ve zlomku okamžiku. Ani si nestihla uvědomit, co se děje. Katie byla v bezvědomí. Sectumsempra jí způsobila ošklivě krvácející rány. Poslední z bystrozorů, který ještě byl s nimi, se k ní sklonil, aby jí poskytl první pomoc. Když bude mít velké štěstí, nevykrvácí mu pod rukama. Hermiona se sehnula k Angelině a z kapsy jí vyndala šálek Helgy z Mrzimoru. Byl div, že se při jejím pádu nerozbil. Potlačila slzy a vyrazila dál. Zbývaly poslední dveře. Odbor záhad. Vykouzlila si štít a opatrně prošla dveřmi. Síň s věštbami málem nepoznala. Vypadalo to tu jak po výbuchu granátu. Snad jediná věštba nezůstala v celku. Police byly popadané a polámané. Na podlaze byla tlustá vrstva střepů a jakési bílé mlhy, z níž se ozývaly hlasy něco nesrozumitelně mumlající. Místnost byla prázdná, zato z postranních dveří, které, pokud si to správně pamatovala, vedly do místnosti s Obloukem smrti, se ozývaly hlasy. Jeden jednoznačně patřil Voldemortovi.  Chtěla pokračovat dál, ale Harry jí zastoupil cestu.

„Půjdu první. Vy se držte stranou.“

Mlčky přikývla. Harry otevřel dveře a opatrně vstoupil. Hůlku měl v pohotovosti.

Bylo tu pět Smrtijedů a jejich Mistr.

 

Na podlaze před ním ležel napůl v bezvědomí další Smrtijed.

„Ahoj, Harry. Konečně jsi dorazil. Hned se ti budu věnovat, jen co vyřídím tohohle zrádce,“ poznamenal Voldemort konverzačním tónem. „Avada kedavra!“ Postava na zemi sebou lehce cukla. Hermioně se málem zastavilo srdce. Ať to nebyl Severus. Panebože prosím, ať to nebyl on.

Harry pomalu postoupil vpřed. Fred odvedl kousek stranou Hermionu, která byla strachy bez sebe. Zbytek skupinky. Nějaký bystrozor, Lee a George si nenávistně měřili Smrtijedy a neustále na ně mířili hůlkami.

„Jsem rád, že to konečně skončí, Tome,“ řekl hlasitě a zřetelně Harry. Smrtijedi sebou při zaslechnutí Pánova mudlovského jména vyděšeně trhli. Voldemortovi se o očích zablesklo vzteky.

„Neopovažuj se mě oslovovat jménem toho mudlovského bastarda,“ zasyčel vztekle a poslal na Harryho jednu avadu. Ten to čekal. Vrhl se stranou, elegantním kotoulem se dostal Voldemortovi do boku. Ten něco takového nečekal. Než si uvědomil, co se stalo, Harry na něj vyslal vlastní kletbu. Pán všeho zla zemřel s překvapeným výrazem ve tváři.

Ostatní Smrtijedi zahájili boj. Neměli co ztratit. Fred odstrčil Hermionu, které se jen tak trak vyhnula nějaká kletba. Někdo ho udeřil do hlavy. S tichým výkřikem se složil k zemi. Hermiona se vyděšeně otočila. Najednou ucítila, jak ji něčí ruce chytají kolem pasu. Pak místnost zmizela.

 

 Severus procházel bojištěm a obhlížel ztráty. Až příliš mnoho mrtvých znal. Justinovo tělo leželo v sutinách probodnuté železnou tyčí, jako nějaký prapodivný motýl, probodnutý špendlíkem. O kus dál ležel Alastor Moody. Jeho tělo bylo děravé jako cedník. Bystrozorka, kterou si pamatoval ještě ze svého procesu, ležela sotva o pár metrů dál. Někdo jí podřízl hrdlo tak brutálně, že jí téměř odřízl hlavu. K fontáně někdo přinesl Angeliino tělo. Jako jedna z mála zemřela rychle a relativně bezbolestně. Mezi těly lidí z řádu, ležela polámaná a zohavená těla Smrtijedů.

Ochranný amulet na jeho krku sebou prudce trhl. Hermiona měla potíže. Až dosud se rozhlížel kolem s obavami, že někde uvidí její tělo. Hned na začátku bitvy se mu ztratila z očí a pak už ji mezi bojujícími nenašel. Najednou měl silné nutkání vypravit se na Malfoy Mannor. Netušil, proč ho něco táhlo zrovna tam. Odpověď dostal za pár minut. Z postranní chodby vyběhl udýchaný Harry.

„Hermiona je pryč,“ zasýpal a zkoušel popadnout dech. „Když Voldemort umřel, zmizel s ní nějaký Smrtijed.“ Severusovi to okamžitě docvaklo.

„Draco!“ křikl tak hlasitě, až všichni v doslechu nadskočili leknutím.

 

„V pořádku,“ řekl Draco a napůl v bezvědomí se svezl do trávy. Zrušit ochranná kouzla kolem Malfoy Mannor nebylo vůbec jednoduché. Severus na nic nečekal a přemístil se přímo do přijímacího salonu. Hatavay neměl ani čas zaregistrovat, co ho zabilo.  Dolohov se pokoušel bránit, ale neměl šanci. Za necelé dvě vteřiny byl odzbrojený. To už do pokoje dorazil Harry s Kingsleym. Takticky se rozhodli nezasahovat. Severus byl vzteky bez sebe a ani jeden z nich to nechtěl slíznout spolu s Dolohovem.

„Ta malá šmejdka byla docela sladká,“ poznamenal Dolohov. Vzápětí mu na tvář dopadla Severusova pěst takovou silou, že druhou ránu schytal od zdi. Nedostal ani vteřinu na vzpamatování. Severus ho chytil za hábit a přirazil ho ke zdi.

„Kde je?“ zasyčel. Smrtijed se rozesmál.

„Přišels pozdě. Jestli ještě žije, už o ni stát nebudeš.“ Severus s ním znovu třískl o zeď. Slyšel křupnout kost. Snad klíční kost nebo žebro.

„Tak kde?“

„Dole. Obstaral jsem jí společnost. Na jeho polibek rozhodně nezapomene,“ usmál se křivě. Severusovo srdce vynechalo jeden úder, když mu došel význam těch slov. Mozkomor. Mrskl s Bulharem o zem a rozběhl se do sklepení. Když sbíhal po schodek, uslyšel výkřik, který v sobě odrážel nejhlubší zoufalství a hrůzu. Pak bylo ticho. Mrtvolné ticho. Jeho přívěšek sebou zuřivě zmítal. Rychle prolétl chodbou. Cely byly otevřené a prázdné. Z poslední místnosti, mučírny, se šířil chlad.

Dveře se s prásknutím rozlétly a překvapený Morkomor vzhlédl od své kořisti. Hermiona napůl klečela a napůl bezvládně visela v jeho pařátech. Pustil z dlaní její hlavu. Její tělo bezvládně kleslo na podlahu. Mozkomor vyrazil za zajímavějším lovem.

„Expecto Patronum!“ křikl Severus. Stříbrný panter vyskočil z jeho hůlky a vrhl se na Mozkomora. Dorážel na něj s takovou vervou, že vzduchem létaly kusy jeho odporného oděvu. S nelidským výkřikem se Mozkomor udolaný patronem rozplynul a zbyla z něj jen hromádka svršků.

Severusův pohled sklouzl na Hermionino tělo.  Bože, teď ne. Teď mi ji neber. Ne takhle. Prosím, takhle ne. Tohle si nezaslouží.  Její tělo, zhroucené na podlaze mučírny, nejevilo známky života. Přiklekl k ní. Opatrně ji vzal do náruče. Hlava jí bezvládně klesla dozadu. Na obličeji měla modré skvrny v místech, kde se jí dotýkaly jeho ledové pařáty. Šaty měla potrhané a on zahlédl několik ošklivých škrábanců. Němých svědků jejího urputného a předem prohraného boje o život. Bez hůlky neměla proti Mozkomorovi nejmenší šanci. Jemně přejel prsty po jejím krku. Byla studená jak smrt. Pokusil se nahmatat pulz. Povedlo se mu to až na podruhé. Byl velice slabý. Nedělal si falešné naděje. Pokud ji stihl políbit, už nikdy se neprobere. Nikdy nebude vnímat svět kolem sebe. Nikdy na něj nepromluví. Nikdy se neusměje.

„No tak, Hermiono. Prosím. Prober se. Nevzdávej to. Takhle nemůžeš odejít. Ne teď, když jsem zjistil, jak moc pro mě znamenáš. Miluju tě, amazonko. No tak. Hermiono. Teď mě tu nemůžeš nechat. Prosím.“ Lehké zachvění víček mu připadalo jako toužebný sen. Lehce pohnula rty. Pokoušela se něco říct, ale nedokázal zachytit slova.

„Hermiono, snaž se. Mluv na mě!“ Její tělo se začínalo chvět zimou. Několikrát naprázdno pohnula rty, než se jí povedlo promluvit.

„Severusi,“ zašeptala namáhavě. Přivinul ji k sobě a zabalil do svého pláště. Jak pomalu přicházela k sobě, byla jí čím dál větší zima. Slyšel, jak jí drkotají zuby.

„Už je dobře. Jsi v bezpečí. Už ti nikdo neublíží,“ konejšil jí tiše. Ani si neuvědomil, že mu po tvářích stékají slzy. Ještě nikdy se necítil tak šťastný jako právě teď.

„Bála jsem se. Strašně jsem se o tebe bála. Voldemort zabil, já… doufala, že jsi to nebyl ty. Umírala jsem strachy,“ šeptala do jeho hábitu. Severus z toho nebyl zrovna moudrý. Obrátil se na Harryho, který celou scénu sledoval ze dveří.

„Voldemort zabil Smrtijeda a označil ho za zrádce. Když jsme zjistili, že jste to nebyl vy, byla už Mia pryč,“ vysvětlil. „Počkám nahoře,“ řekl ještě a vydal se chodbou pryč. Chtěl jim dopřát soukromí.

Mia se zatím trošku sebrala. Pevně Severuse objala a tiskla se k němu tak zoufale, jako by se chtěla vpít do jeho těla.

„Byla jsem tu zpátky…s Luciusem… zase se to opakovalo. Pořád dokola,“ šeptala s tváří zabořenou v jeho hábitu.

„Už je to pryč. Už nikdy ti nikdo neublíží. Slibuju,“ konejšil jí. Trvalo dlouhé minuty, než se v jeho náručí přestala nekontrolovatelně třást. Pořád byla smrtelně bledá a studená jako kus ledu. Odnesl jí nahoru, kde ji posadil do křesla. Ignoroval přitom veškeré nadávky, kterými ho chycený Smrtijed častoval. Tomu ovšem brzy zamrzl úsměv na rtech. Severus se k němu obrátil a v očích už mu neplál vztek, ale čišela z nich chladná touha zabít. Dolohov ho znal léta, častokrát ho viděl v akci. Až příliš pozdě si uvědomil, že zahrávat si s ním, byla chyba. Veliká chyba. V matném záblesku poznání si uvědomil, že tohle nemá šanci přežít. V příští vteřině už po ráně pěstí letěl přes stůl. Severus k němu pomalu došel.

Dolohov vrhl zoufalý pohled na Harryho, Kingsleyho a Draca, ale ani jeden z nich se mu pomoci nechystal. Harry už se jim stihl zmínit o Mozkomorovi. Pokud nepřežije Severusův hněv, tak prostě zemřel, když kladl odpor při zatýkání.

Severus odhodil konferenční stolek, chytil Dolohova pod krkem a přirazil ho ke zdi. Zoufale kopal nohama a pokoušel se popadnout dech. Přes clonu ledové zuřivosti a oslepující touhy po pomstě ucítil, jak mu někdo položil dlaň na paži. Jako by z dálky slyšel prosebný hlas své ženy.

„Severusi, prosím. Mrtvých už bylo dost. Prosím.“ Severus si ještě chvíli měřil pomalu modrajícího Smrtijeda nenávistným pohledem. Pak trochu povolil stisk.

„Modli se, ať strávíš zbytek života v Azkabanu, protože jestli tě ještě někdy uvidím, zabiju tě, a ani ona tě nezachrání,“ procedil skrze zuby, než s Dolohovem mrskl o zem. Pak se obrátil k Hermioně, která ho stále držela za paži.

„Jdeme pryč, nebo se neudržím,“ řekl tiše. Chytil ji kolem ramen a přemístil je pryč.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami

Menu