Blog

Kapitola třetí

Hermiona namáhavě otevřela oči. Neviděla nic, jen černou tmu. V duchu si vynadala. Byly to už týdny, ale stále ještě si nezvykla. Nevěděla, jestli si vůbec někdy zvykne. Jestli to vůbec jde, zvyknout si na něco takového. Najednou si uvědomila, že něco není v pořádku. Neměla skoro žádné bolesti a to, na čem ležela, rozhodně nebyla kamenná podlaha její cely. Z úvah ji vytrhl něčí hlas.

„Jak se cítíte?“

Otočila hlavu za hlasem, ale jediné co tím získala, byla ostrá bolest, kterou jí prudký pohyb způsobil. Tiše zasténala.

„Ležte klidně. Ještě si ublížíte,“ řekl hlas mírně káravě. Byl jí povědomý. Ale co by tu ON dělal. Přesto se zeptala: „Profesore Snape?“

Severuse její nesmyslná otázka zarazila. Proč se ptá na něco evidentního, přece má oči ne? Pak si to uvědomil. Vůbec se nepokusila rozhlédnout po místnosti, aby zjistila, kde je. Otočila sice hlavu za hlasem, ale její oči se dívaly jinam. Jako by ho vůbec neviděla. Neviděla. Byla slepá.

„Ano osobně,“ odpověděl na její otázku. Pak zopakoval tu svou. „Jak se cítíte?“

To byla dobrá otázka. Jak se cítí? Během svého pobytu u Malfoye si odvykla o tom přemýšlet. Bylo to tak jednodušší. „Já nevím. Otupěle, unaveně, rezignovaně,“ odpověděla nakonec tiše. Uvědomila si množství obvazů na svém těle. „Na to, jak mi je, bych se měla zeptat spíš já vás,“ podotkla opatrně.

Severus se zamračil. Doufal, že tomuto rozhovoru se ještě nějakou dobu vyhnou. „Nebudu vám lhát. Bylo to zlé. Opravdu zlé. Pár dní jsem byl přesvědčen, že nepřežijete.“

„Byly chvíle, kdy jsem přežít nechtěla,“ přiznala upřímně.

„Vaše zápěstí jsou toho jasným důkazem,“ řekl se značnou dávkou ironie dřív, než se stihl zarazit. Okamžitě si v duchu vynadal. Uvolněný výraz z její tváře zmizel.

„Obvinění ze zbabělosti?“ zeptala se hořce.

„Ne,“ zarazil ji rychle. „Takhle to rozhodně vyznít nemělo.“ Chtěla něco říct, ale prudce se rozkašlala. Nemohla popadnout dech, dusila se. Přes sípavý kašel neslyšela několik rychlých kroků, jimiž se Severus dostal k její posteli. Zcela zaměstnaná marnou snahou popadnout dech jen cítila, jak jí jemně vsunul ruku pod záda a posadil ji. Konečně se mohla nadechnout. Trvalo několik minut, než záchvat kašle úplně odezněl. „Jste v pořádku?“ zeptal se. Hermiona si s překvapením uvědomila starostlivý tón jeho hlasu.

„Ano, asi ano. Proč tohle děláte, pro něj?“

„Pokud si opravdu myslíte, že vás dávám dohromady pro Malfoye, tak jste vážně pitomá.“ Jeho hlas zněl naprosto klidně. Ačkoli se snažil, nějak se nemohl donutit k tomu, být na ni naštvaný za to, co si o něm nejspíš myslí. Cítil, jak sebou při zaslechnutí toho jména trhla. „Jeho už se bát nemusíte, je mrtvý. A to vy také. Přinejmenším pro celý mudlovský i kouzelnický svět. Nikdo vás hledat nebude.“ Kdyby jí tohle řekl kdykoli předtím, nejspíš by ji to vyděsilo k smrti, ale teď ji to spíš uklidnilo.

„Mrtvý?“

Severus chvíli uvažoval nad tím, co jí má říct. Nakonec se rozhodl, že pravda bude nejlepší. „Zabil jsem ho asi pět minut poté, co jsem vás našel v jedné z cel na Malfoy Mannor.“ Nebyl si jistý, jak bude na tak přímé sdělení reagovat, ale k jeho překvapení jen kývla hlavou. Nakonec si dodal odvahu a zeptal se na věc, která ho trápila předešlé tři týdny.

„Jestli o tom nechcete mluvit, nemusíte, ale potřebuji od vás jednu odpověď.“ Další kývnutí hlavou. „Věděl o tom, co se tam dělo Draco?“

Viděl, jak jí vstoupily do očí slzy. Už poněkolikáté si dnes vynadal do pitomců.

„Nevím, jestli to věděl, ale jsem si skoro jistá, že se toho neúčastnil,“ odpověděla nakonec.

„Skoro jistá?“

Hermiona se zhluboka nadechla. „To, že mě oslepil, byla jedna z prvních věcí, které udělal. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že když….když mě…. Že na to byl sám,“ dostala ze sebe nakonec.

„Děkuju. Už se na to nikdy nezeptám, slibuji. Ale pokud si o tom budete chtít promluvit, jsem tady.“ Pouze přikývla. Až teď si uvědomil, že ji pořád drží dost nešikovně v náručí. Opatrně ji uložil zpět do postele. Sám si sedl zpátky do křesla pár kroků od postele.

„Profesore?“

„Ano?“

„Jak jste to myslel s tím, že jsem taky mrtvá?“

„Oficiálně jste zemřela 12. července při útoku Smrtijedů spolu se svými rodiči.“ Zarazil se. „Promiňte, já…“

„Nic se nestalo. Ten parchant mi to každodenně připomínal. Nesmířila jsem se s tím, ale, já nevím, asi jsem si zvykla na ten fakt, že už je neuvidím.“ Do očí jí znovu vstoupily slzy. Přitáhl si křeslo blíž k její posteli a dal jí do ruky kapesník.

„Děkuju,“ zašeptala.

„Asi se ptám trochu pozdě,“ řekla, jakmile se vzpamatovala, „ale kde jsem a hlavně kdy tu jsem?“

„Je sedmého prosince. Kde jste je trochu složitější. Bude vám muset stačit informace, že v mém domě. Pokud bych vám řekl něco bližšího, automaticky byste se stala strážcem tajemství.“ Přikývla. Dál se na nic neptala. Severus s ní zůstal, dokud znovu neusnula. Pak se nechal vystřídat skřítkou a vyrazil na Grimauldovo náměstí.