Blog

Kapitola sedmá

 

O tři dny později ji šetrně leč nesmlouvavě probudila čísi ruka na rameni.

„Grangerová.“

„Jo, už jsem vzhůru.“

„Pořád máte zájem o návštěvu hřbitova?“ zeptal se jí poněkud nejistě.

„Ano.“

„Tak se oblečte. Za půl hodiny se sejdeme v hale. Dobby vám pomůže.“

 

„Výborně, přemístíme se na Grimauldovo náměstí. Použití letaxu by pro vás mohlo být nebezpečné.“

Přikývla.

„Hermiono!“ ozval se dvojhlasný výkřik, jakmile se objevili na ústředí. Ron i Harry se k ní chtěli okamžitě vrhnout, ale Lupin je zarazil. Severus dovedl Hermionu k nejbližšímu křeslu a usadil ji.

„Myslím, že Hermiona si zvládne sednout sama,“ poznamenal jízlivě Harry a probodával Snapea pohledem. Hermiona se na Severuse překvapeně otočila.

„Oni to nevědí?“

„Ne, nepovažovali jsme za nutné sdělovat jim detaily,“ odpověděl chladně a vrhl po Harrym vražedný pohled.

„Co nevíme?“ zeptal se podezřívavě Harry. Hermiona se otočila zhruba jeho směrem.

„Ne. Nezvládla bych si sednout sama. Ne bez toho, abych o něco zakopla nebo do něčeho vrazila. Možná to tak nevypadá, ale jsem slepá.“ Zaslechla dvojité zalapání po dechu.

„Co jste jí udělal vy jeden …..“ vyjel Harry na Snapea.

„Harry!“ okřikla ho. „Profesor Snape mi neudělal vůbec nic, když nepočítáme fakt, že mi zachránil život. Tak buď tak laskav a pro jednou si nech něco vysvětlit dřív, než ho zase začneš obviňovat z bůhví čeho.“

„Fajn,“ odsekl. Severus potlačil nutkání proklít ho až do čtvrtého kolena a obrátil se na dosud mlčící Ginny Weasleyovou.

„Nikdy bych si nemyslel, že to někdy řeknu, ale potřebuji vaši pomoc, slečno Weasleyová.“

„Ginny do ničeho tahat nebudete,“ štěkl po něm Ron. Severus ho zcela ignoroval.

„Slečna Grangerová projevila přání navštívit hrob rodičů a jistě uznáte, že když je oficiálně víc jak čtyři měsíce po smrti, těžko se tam může ukázat. Potřeboval bych váš vlas do mnoholičného lektvaru,“ vysvětlil jí Snape. Ginny jen přikývla a vytrhla si několik vlasů. Snape odněkud z pláště vytáhl lahvičku s lektvarem. Přidal do něj vlasy a podal ho Hermioně.

„Výborně půjdeme, máme jen hodinu,“ připomněl jí jemně.

„Proč s ní jdete zrovna vy?“ neodpustil si jedovatou otázku Harry. Severus ho jen mlčky spražil pohledem a přemístil se i s Hermionou pryč.

„Proč jste ho neusadil? Nechat si něco líbit vám není podobné,“ řekla Hermiona hned, jak se jí po přemístění povedlo popadnout dech.

„V poslední době jsem zjistil, že nemám potřebu si nic dokazovat před osmnáctiletým frackem, který si nevidí ani na špičku nosu. Půjdeme?“ zeptal se a nabídl jí rámě.

Opatrně ji vyvedl zpoza kostela a zamířil do jedné z úzkých uliček mezi hroby. Zastavil se až u jednoduchého náhrobku z černého mramoru. Stála na něm jen tři jména spolu s daty narození a smrti. „Počkám stranou,“ řekl potichu a vzdálil se. Zcela automaticky přejel okolí zkoumavým pohledem a ujistil se, že tu nehrozí žádné nebezpečí. Viděl, jak Hermiona pomalu došla až k náhrobku. Položila dlaň na černý kámen, který pokrývala tenká vrstva čerstvého sněhu. Klesla na kolena. Severus ji mlčky pozoroval. Už po několikáté zatoužil po tom, aby měl možnost Luciuse znovu zabít. Podíval se na hodinky, sice jim zbývalo ještě skoro půl hodiny, ale už se dál nemohl dívat na Hermionu, jak pláče klečíc v třiceticentimetrové vrstvě sněhu, nehledě na to, že se třásla zimou. Došel k ní a pomohl jí vstát. K jeho překvapení se mu vrhla kolem krku. Chápal, že potřebuje od někoho utěšit, jen mu nebylo jasné, proč to má být zrovna on. I když, aby byl upřímný, musel uznat, že mu to není vůbec nepříjemné. „Měli bychom jít,“ řekl tiše, když se alespoň trochu uklidnila.

„Musíme se vracet na ústředí?“ zeptala se zoufale.

„Bojíte se další hádky s těma dvěma? To je zbytečné, mám takový dojem, že Remus využil naší nepřítomnosti a dosti důrazně jim promluvil do duše. Nezdržíme se dlouho,“ řekl povzbudivě. Nepříliš nadšeně souhlasila.

 

„V pořádku?“ zajímal se Lupin.

„V rámci možností ano,“ odpověděla. Ničí pozornosti neušly její oči, zarudlé od nedávného pláče. Severus náhle sykl bolestí a chytil se za předloktí.

„Hermiono, zůstaňte tady, než se vrátím. Lupin na vás dohlédne.“ Pak se otočil na Rona s Harrym. „Jestli jí vy dva zase rozčílíte, tak si mě nežádejte!“ S tím se přemístil pryč. Další dvě hodiny vedli konverzaci, zdvořile řečeno, o ničem. Hermioně se až zvedal žaludek z toho, jak úzkostlivě se vyhýbali každému slovu, které by jí snad mohlo připomenout její handicap. Náladu jí zvedlo jen klubko chlupů, které jí s nadšeným předením vklouzlo do klína a v němž poznala Křivonožku. Severus se vrátil až po víc než šesti hodinách. Vypadal zničeně.

„Co se stalo?“ ozval se okamžitě Harry. „Voldemort si uspořádal vánoční oslavu?“ Severus po něm hodil tak znechucený pohled, že měl skoro potřebu se omluvit.

„Pokud vyvraždění sedmičlenné rodiny říkáte oslava, pak ano,“ zavrčel.

„Někdo koho známe?“ zeptal se opatrně Lupin a vůbec si nebyl jist, že chce znát odpověď.

„Deverotovi.“

„Říkal jsi, že zabili sedm lidí?“ zeptal se okamžitě Lupin.

„Ano, proč?“

„Měli šest dětí. Někdo jim unikl.“

„Nebo ho jen nezajali živého,“ zmírnil jeho nadšení Snape. „Pokud ho chceš hledat, je to tvoje věc, ale nedělal bych si moc naděje, že bude naživu. Jinak bych se spíš věnoval panu Potterovi. Voldemort na jeho hlavu vypsal odměnu. Vysokou odměnu. Chce ho za každou cenu dostat dřív, než najde a zničí poslední tři viteály.“

„Co vy víte o viteálech,“ vmísil se do toho Harry.

„Pravděpodobně jen o málo míň, než jejich stvořitel, takže vám dám jednu radu. Nikdy nepoužívejte předmět, z něhož se stal viteál tak, jak by se používat měl.“

„Víc nejasně by to říct nešlo?“ zeptal se Harry ironicky. Hermiona už ho měla plné zuby.

„Pokud by to byl třeba prsten, tak si ho nenasazuj na prst, řetízek si nedávej kolem krku, klobouk na hlavu a tak,“ přeložila mu to otráveně.

„Půjdeme?“ zeptal se Snape Hermiony.

„Křivonožka by s námi asi jít nemohl?“ zeptala se opatrně. Severus zpražil kocoura pohledem. Ten mu ho oplatil líným zívnutím a výrazem, který jasně říkal: „Trhni si.“

„Když ten smotek chlupů budete držet dál ode mě, tak mohl,“ odpověděl nepříliš nadšeně. Pomohl Hermioně vstát a oba je přemístil. Hermiona se s kocourem v náručí vytratila nahoru. Severus měl jako vždy po setkání Smrtijedů mizernou náladu a bylo lepší, jít mu z cesty. Sedla si na své oblíbené místo u okna.

Události posledních dní na ni začaly doléhat plnou silou. Dnes je dvacátý čtvrtý prosinec. Štědrý den. První Vánoce bez rodičů. A všechno byla její vina. Kdyby nebyla čarodějka a nejlepší kamarádka Harryho Pottera, mohli být naživu. Smrtijedi by se o ně nezajímali. Nezabili by je. V duchu byla ráda, že ji jeden ze Smrtijedů vyřídil dřív, než zabili její rodiče. Byla ráda, že se na to nemusela dívat. Křivonožka jí vyskočil do klína. Otřel se čumáčkem o její tvář, jako by ji chtěl utěšit. Bezděčně se jí vybavily vzpomínky na loňské Vánoce. Na nazdobený stromeček u krbu. Usměvavé rodiče u štědrovečerní večeře… Rozplakala se. Pro jeden den toho na ni bylo moc.

 

Severus přecházel vztekle po svém pokoji. Náladu měl takříkajíc pod bodem mrazu. Vánoce sice obvykle moc neslavil, ale stejně měl o jejich náplni poněkud odlišnou představu než ten psychotický zmetek. Přemýšlel, jak dlouho to ještě bude trvat, než mu ujedou nervy a toho panchanta prokleje. Dnes k tomu neměl daleko. Najednou si vzpomněl na Hermionu. Ta má o Vánocích určitě taky jinou představu. Pak si uvědomil, že tohle jsou její první Vánoce bez rodičů. Měl by se za ní zajít podívat.

 

Svezla se po zdi na podlahu. Už jí to bylo všechno jedno. Rodiče jsou mrtví. S Harrym a Ronem si už vůbec nerozumí. Dnes spolu málem ani nebyli schopní mluvit. Skoro litovala, že se Snapovi povedlo ji zachránit.

„Tak to okamžitě pusťte z hlavy,“ přerušil tok jejích myšlenek chladný hlas. Cukla sebou leknutím. Křivonožka se raději takticky stáhnul pod postel.

„Jak jste věděl, o čem přemýšlím?“

„Když tu sedíte jako hromádka neštěstí a přejíždíte si prstem po jizvách na zápěstí, nemusím být génius ani nitrozpytec, abych věděl, nad čím přemýšlíte.“ Sedl si vedle ní na zem. Přisunula se blíž. Zoufale potřebovala od někoho obejmout a bylo jí jedno, že jediný, kdo je po zrovna ruce, je právě Snape. Protáhl ruku za jejími zády a objal ji kolem pasu.

„Prvně jsem si zkusila podřezat žíly pár hodin po tom, co mě poprvé znásilnil,“ řekla do ticha. „Neumíte si představit, jak ho to naštvalo. Podruhé asi po měsíci a půl možná po dvou. Už jsem prostě nemohla. Chtěla jsem od něj pryč za každou cenu a tohle byla jediná cesta, kterou jsem byla schopná vidět. Bohužel pro mě je to poslepu a bez ostrého nože dost těžké.“

„Bohužel?“

„Já vím, měla bych být ráda, že žiju. Na jednu stranu jsem ráda, že jste mě zachránil a jsem vám za to vděčná, ale na druhou stranu si někdy říkám, jestli by nebylo lepší, kdyby se vám to nepodařilo. Rodiče jsou mrtví, protože jsem čarodějka a Harryho kamarádka, tedy byla jsem. Celý mudlovský svět, a na pár výjimek i kouzelnický, je přesvědčen, že jsem mrtvá. S Harrym a Ronem si už prostě nerozumím. Nějak nejsem schopná vidět problém v tom, jestli dát Ginny k Vánocům červenou nebo žlutou šálu. Tak zoufale se s Lupinem snažili vyhnout všem slovům, které by mi nějak připomněly, že jsem slepá, nebo sirotek, až se někdy vyjadřovali jak čtyřletý děti. Nemluvě o tom, že si o mně myslí, že musím být cvok, když tu s vámi dobrovolně zůstávám. Jediný trochu normální člověk tam byla Ginny, až na to, že z ní lítost čišela tak, až mi z ní bylo zle. Paradoxně jste vy ten jediný člověk, kterého jsem schopná vystát.“

„Tak to jste jedna z mála, slečno Grangerová.“ Nastala chvíle ticha, kdy se Hermiona snažila prokousat svými pocity, aniž by se rozbrečela.

„Pane profesore, můžu se zeptat na něco osobního?“

„Zeptat se můžete, ale neslibuji odpověď.“

„Proč jste se k němu přidal?“ Ta otázka ho docela překvapila.

„Mohl bych říct, že jsem byl mladý, hloupý a ve vleku přátel udělal unáhlené rozhodnutí, z něhož se stala největší chyba mého života. Až na to s tou chybou, by to byla snůška keců. Pravdou je, že mě lákala černá magie a já se chtěl učit od toho nejlepšího. Od Voldemorta. Až později jsem zjistil, jak velkou chybu jsem udělal.“

„Nezkusil jste vycouvat?“

Severus se smutně zasmál. „Vycouvat? Ano, přemýšlel jsem o tom, ale můj přítel, Regulus Black, to zkusil dřív. Voldemort ho dopadl a to, co s ním pak udělal, mi vzalo chuť to zkoušet.“ Nastalo tíživé ticho.

„Žádné další otázky?“

„Ne, pokud mám respektovat vaše přání o jistých věcech nemluvit.“ Pochopil, na co naráží. Nemohl jí vyčítat, že to chce vědět.

„Co o tom víte?“ neznělo to ironicky, ale upřímně.

„Vím jen to, že jste ho zabil. Proč jste to udělal, to si pouze domýšlím.“

„A co si domýšlíte?“

„Harry byl celý ten rok posedlý tím, že vy a Draco něco chystáte. Kdykoliv k tomu měl příležitost, tak vás oba sledoval. Použil na to dokonce i dva ze skřítků. Vím, že to původně měl být Draco, kdo ředitele zabije. Vím, že jste mu nabídl pomoc a on vás odmítl, i že jste o tom informoval ředitele. Jediné co nevím je, proč se nechal zabít a ani se nepokusil bránit?“

„Jak tohle víte, nebyla jste tam?“

„Harry ano.“ Snapovi bylo, jako by mu někdo vrazil facku. Tak proto ho Potter, vzteky bez sebe, naháněl po celých Bradavicích. Teď už se nedivil, že se ho tak urputně snažil zabít tam u Hagridovy hájenky i o pár týdnů později na ústředí, když se tam, poprvé po Albusově smrti, potkali.

„Myslím, že vaše domněnky potřebují trochu doplnit. Když se před více než dvěma lety na Ministerstvu rozbila věštba týkající se Harryho a Pána zla, Voldemorta to velmi rozzlobilo. Chtěl Luciuse potrestat za neúspěch. Proto dal Dracovi úkol, který by ho s největší pravděpodobností stál život. Přišla za mnou jeho matka. Musel jsem jí dát nezrušitelný slib, že v případě potřeby Dracovi pomohu a, bude-li to nutné, dokončím jeho úkol za něj. Jak jste už zmínila, tuto pomoc odmítl. Ředitel byl o všem informován. V té době už umíral. Po událostech na Ministerstvu se upnul na hledání viteálů. Během prázdnin se mu podařilo najít jeden z nich. Gauntův prsten. Bohužel nebyl dost opatrný a zasáhla ho nezrušitelná kletba z černé magie. Povedlo se mi najít způsob, jak její postup zpomalit. To je důvod, proč se vůbec dožil začátku školního roku. Rozhodl se své smrti využít, aby posílil moje postavení u Voldemorta a zabránil Dracovi stát se vrahem.“

„A že udělá vraha z vás, to mu bylo jedno?“ přerušila ho.

„Pokud si myslíte, že Albusova krev je první, kterou mám na rukou, jste trestuhodně naivní.“ Cítil, jak se otřásla, ale k jeho překvapení se od něj neodtáhla. „A ano, bylo mu to jedno. Další mrtvý, co to pro mě znamená? Zabít nejlepšího přítele je přece maličkost,“ dokončil hlasem plným ironie a snad i bolesti.

„Proč?“

„Bude se muset vyjadřovat jasněji, pokud chcete odpovědi.“

„Proč jste mě zachránil, mohlo vás to prozradit.“

„Ten den jsem byl na ústředí, přesvědčoval jsem Lupina, že nemá cenu vás dál hledat. Bylo nemožné, abyste byla ještě na živu. O pár hodin později, jsem o tom přemýšlel znovu. Lucius ohlásil, že vy i vaši rodiče jste mrtví, ale vaše tělo se nenašlo. Proč? Vyrazil jsem na společenskou návštěvu. Že vás tam najdu a ještě k tomu živou, jsem nepředpokládal ani v nejmenším. Co se stalo pak, byl řekněme přirozený vývoj událostí.“

„Uvědomujete si, že stačilo podat to trochu jinak a mohl jste ze sebe udělat neohroženého hrdinu?“

„Nemám potřebu…“

„…si nic dokazovat před osmnáctiletým frackem,“ dokončila za něj Mia.

„Měl jsem dojem, že je vám o rok víc,“ poznamenal pobaveně.

„Započítáte-li i roční používání obraceče času, tak dvacet a ..éé..tři měsíce a pět dní,“ spočítala si rychle.

„Pokud už můj výslech skončil, řekněte mi, jak se vám povedlo dostat Blacka z jeho cely ve věži.“

„Obraceč času a jeden k smrti odsouzený hyppogryf nám poskytli pomocnou ruku.“ Najednou si vzpomněla na události v chroptící chýši a neubránila se úsměvu.

„Je na tom něco směšného?“

„Když jsme se vrátili do minulosti, sledovali jsme, co se dělo u vrby mlátičky. V Chroptící chýši jsme vás dost nevybíravým způsobem vyřadili z boje.“

„Chcete říct, porušili jsme minimálně dvanáct ustanovení školního řádu, napadli učitele, zlomili mu dvě žebra, a to vše proto, abychom pomohli utéct hledanému masovému vrahovi a jednomu vlkodlakovi,“ uvedl na pravou míru Snape.

„Když jste vylezl z toho tunelu, vypadal jste, že nám v nejbližších minutách zakroutíte krkem, ale pak jste nás vlastním tělem chránil před vlkodlakem. Nikdy by mě nepadlo, že byste se staral zrovna o bezpečí nás tří.“

„Nemáte tušení, kolik papírování s sebou nese úmrtí studenta na pozemcích školy,“ zchladil její chvalozpěv. Nemohla si pomoci, ale neznělo jí to moc upřímně.

„Nicméně, bysme se měli zvednout z té podlahy,“ poznamenal.

„Jak myslíte. Kolik je vlastně hodin?“

„Něco po deváté. Navrhoval bych pozdní večeři.“

„Jsem pro.“