Blog

Kapitola osmá

Hermiona se s trhnutím probudila. Něco nebylo v pořádku. To rozhodně nebyla její postel a už vůbec nevěděla o tom, že by měla tři ruce. Uvědomila si, že leží na gauči v hale, přitisknutá zády ke Snapeově hrudi, s jeho rukou kolem pasu. Dvě nekonečně dlouhé vteřiny jí trvalo uvědomit si, že jsou oba kompletně oblečení. Docela se jí ulevilo. Na včerejší večer měla totální okno. Poslední, co si pamatovala, byl ten nepříliš veselý rozhovor u ní v pokoji. Evidentně to s tím vínem přehnala. Bude se muset Snapea zeptat, co se dělo. Pro jistotu. Lehla si zpět a dala pozor, aby ho nevzbudila. Automaticky si ji přitáhl blíž k sobě. Neprotestovala. Upřímně si musela přiznat, že jí to není nepříjemné. O půl hodiny později se probudil i on. Také byl poněkud vyveden z míry tím kde a s kým. Na rozdíl od Hermiony viděl, a trvalo mu mnohem kratší dobu se zorientovat. Dala by cokoliv za to, aby mohla vidět jeho výraz.

„Omlouvám se,“ vypravil ze sebe, když si uvědomil, že ji svírá v náručí jako dítě plyšového medvídka.

„Nic se nestalo. Ehm…jak jste na tom s pamětí, pane profesore?“ zeptala se nejistě.

„Od večeře dál moc dobře ne,“ přiznal upřímně.

„Já mám úplné okno,“ přiznala.

„Matně si pamatuji, že jsme stihli pomluvit polovinu Bradavických profesorů a značnou část Řádu k tomu.“

„Doufám, že jsem se nechovala nějak …ehm… nevhodně.“

„Pokud si pamatuji, tak ne. Jinak navrhuji začít si tykat.“

„Jak si přejete. Hermiona.“ Na táhla ruku tam, kde tušila Snapea.

„Severus, teší mě,“ odpověděl, když jí stiskl ruku. Najednou sebou cukl a sykl bolestí.

„Voldemort?“ zeptala se pro jistotu.

„Hmmm,“ zavrčel. „Zůstaňte tady, nebo jděte na ústředí. Adresa domu je Snape Mannor, Glamorgan. A řekněte si Dribymu o lektvar proti kocovině,“ vychrlil ze sebe, než se s tichým PUF přemístil. Až pak si uvědomila, co jí vlastně řekl. Jeho důvěra ji skutečně potěšila.

Vrátil se poměrně brzy.

„Stalo se něco?“

„Ne, jen poněkud předčasný novoroční projev plný antimudlovské filozofie.“

„Vy s tím souhlasíte?“ Na okamžik se zamyslel. Souhlasil s tím, že mudlové nemají v kouzelnickém světě co dělat? Ano, souhlasil. Souhlasil s tou směšnou teorií o nadřazenosti čistokrevných kouzelníků? To rozhodně ne. Považoval vraždění čarodějů mudlovského původu a jejich rodin za řešení? To už vůbec ne.

„Myslím, že mudlovský a kouzelnický svět by měly zůstat odděleny, ale rozhodně ne za cenu vraždění smíšených rodin.“

„Škoda, že on se na to nedívá stejně.“

„Nechci ho omlouvat, ale vyrůstat jako kouzelník v mudlovském sirotčinci, taky bys mudly asi zrovna nemilovala.“

„Jistě, tak si to kompenzuje tím, že dělá další sirotky. Omlouvám se, nechtěla jsem být hnusná.“

„V pořádku. Abych nezapomněl, mluvil jsem s panem Potterem. Stručně řečeno, je přesvědčen, že tě tu psychicky týrám a máš se stavit na ústředí, sama.“

„Už běžim,“ odpověděla ironicky. „Opravdu potřebuju, aby mě někdo litoval, to mi vážně pomůže.“

„Má o tebe starost.“

„Spíš je přesvědčen, že tě to naštve. Pravděpodobně má na mě nachystaný sáhodlouhý monolog o tom, jaký jsi mizera a že bych se měla přestěhovat na ústředí.“

„Vysoce pravděpodobné,“ odsouhlasil to.

„Nemůžeme předstírat, že ses o tom zapomněl zmínit?“

„Můžeme, jen to podtrhne moje image mizery.“ Hermiona se rozesmála. Překvapilo ji, že se v jeho přítomnosti dokáže upřímně a uvolněně smát.