Blog

Kapitola jedenáctá

 

Severuse potkala až druhý den. Tedy následující den ráno vešla do kuchyně, myslela si, že je tam sama, když na ni znenadání promluvil a ona leknutím nadskočila metr vysoko.

„Stalo se včera něco?“

„Draco dezertoval,“ informoval ji Severus.

„Alespoň někdo z jejich rodiny má rozum.“

„Rozum? Právě spáchal sebevraždu.“

„Pokud vím, Karkarovovi se povedlo Voldemortovi unikat skoro rok. Třeba bude mít Draco štěstí a Voldemort bude poražen dřív, než se k němu dostane.“

„Voldemort na jeho hlavu vypsal odměnu. Jdou teď po něm všichni Smrtijedi, celé Ministerstvo a každý, komu by se hodilo půl milionu galeonů.“

„Ahoj Seve, Hermiono,“ přerušil je Alex, který právě vešel do kuchyně a náručí plnou knih. Severus věděl, že ještě včera večer někam zmizel a vrátil se až před hodinou.

„Vykradl jsi knihkupectví?“ zeptal se.

„Ne, jen vybrakoval svoji knihovnu.“ Odložil knihy na stůl. „Měl jsi pravdu, tady slečna je skutečně zajímavý případ.“

„Slečna je tady,“ ozvala se Hermiona. Málo co nesnášela tak, jako když o ní někdo mluvil, jako by tam nebyla.

„Co jsi zjistil?“

„Jste si jistí, že snídaně je nejvhodnější doba na přednášku z anatomie?“ zeptal se Alex nedůvěřivě.

Dva pronikavé pohledy ho umlčely. Pravda, jeden šel trochu mimo, ale to mu neubralo na výmluvnosti.

„Hermiono, jak jste na tom s anatomií?“

„Rodiče byli doktoři, takže základy znám, ale obávám se, že o očích toho moc nevím.“

„Dobře. Zjednodušeně řečeno, struktura lidského oka se plně přizpůsobuje potřebě zaostřit paprsek světla na sítnici. Všechny části oka, přes které paprsek světla prochází, jsou průhledné, aby co nejvíce zabraňovaly rozptylu dopadajícího světla. Rohovka a čočka pomáhají paprsek světla spojit a zaostřit na zadní stěnu oka – sítnici. Toto světlo pak způsobuje chemické přeměny ve světločivných buňkách, které vysílají nervové impulsy zrakovým nervem do mozku. Je to pochopitelné?“

Přikývla.

„Váš problém spočívá v poškození sítnice. Na ní jsou umístěny smyslové buňky, takzvané čípky a tyčinky. Tyčinky zajišťují černobílé vidění a čípky zase barevné. Kombinací jejich funkcí vzniká obraz, který vnímáte. Vaše oči jako takové jsou v pořádku, poškozeny jsou jen tyto smyslové buňky.“

„Máš tušení, jak k tomu došlo?“

„Jediné co vím je, že poškození způsobila kletba, která tyto smyslové buňky spálila. Pokud má Hermiona zase vidět, musíme buď zjistit, co to bylo za kletbu a použít reverzní zaklínadlo, pokud existuje. Což je ten jednodušší způsob a podstatně rychlejší. Nebo se můžeme pokusit tyto buňky obnovit jinak. Někde v těchto knihám jsem četl o celkem úspěšné experimentální léčbě, kterou vyvinuli v Americe. Potíž je v tom, že je to dlouhodobá záležitost s nejistým výsledkem. K jistému zlepšení došlo u všech sledovaných subjektů. Ale někomu se vrátil zrak úplně a někdo stěží rozezná rozdíl mezi světlem a tmou. Pokud si to pamatuji správně, tak mají 50% úspěšnost s obnovou tyčinek, což znamená černobílé vidění a asi 30% u čípků.“

„Reverzní zaklínadlo by účinky kletby úplně eliminovalo?“ zeptala se Hermiona pro jistotu.

„Ano. Funguje to stejně, jako pertifikus a finite,“ vysvětlil Severus. „K většině kleteb existují reverzní zaklínadla, která jejich účinky zruší, případně vrátí objekt kouzla do původního stavu. Problém je se slovem většina. Bez výjimek to tak je u bílé magie, u černé je těch výjimek docela hodně. Nejdřív musíme zjistit, co za kletbu bylo použito, až pak se můžeme poohlédnout po reverzním zaklínadle. Mezitím se Alex pokusí zjistit co možná nejvíc o té experimentální léčbě.“

 

O tři týdny později se znovu sešli v kuchyni, probrat své pokroky.

„Našel jsem 27 kleteb, které to mohly způsobit. Problém je v tom, určit, která to byla. Většinou jsou jejich účinky popsány jen jako slepota, o detailech se tam nezmiňují. Nicméně minimálně k šestnácti z nich existuje reverzní zaklínadlo. Jak jsi na tom ty?“ otočil se na Alexe.

„Nic moc, kontaktoval jsem šéflékaře toho výzkumu. Poslal mi podrobné statistiky. Jsou poněkud úspěšnější, než jsem si myslel, ale myšlenkou, vyzkoušet to mimo svou laboratoř, nejsou moc nadšení. Ale mám i dobrou zprávu. S jednou z pracovnic výzkumu jsem kdysi spolupracoval, vím na ní pár věcí, které by rozhodně chtěla udržet v tajnosti. Myslím, že v nejhorším případě by se mi povedlo, ji přesvědčit ke spolupráci, ale vydírání bych si nechal až jako úplně poslední možnost.“

„Profesore?“ ozvala se najednou Hermiona.

„Ano?“

„Jak složité ty kletby jsou?“

„Když vynecháme ty, které jednoduše oko zničí, pak jsou poměrně složité. Většina z nich pracuje s Hagen-Vassovým principem a …“

„Tak jsem to nemyslela,“ přerušila ho. „Opravte mě, pokud se mýlím, ale jsou kouzla, která se neverbálně použít nedají, respektive zvládne je tak použít jen opravdu mocný kouzelník.“

„To je pravda, například kletby, které se nepromíjejí, neverbálně zakouzlit nejde. Ale stále mi není jasné, kam tím míříš.“

„Jsem si skoro jistá, že něco říkal, než mě oslepil, ale nevím co, po několika cruciatech jsem ho moc nevnímala ….“

„Myslíš nitrozpyt?“ došlo mu najednou.

„Přesně. Pokud tu kletbu skutečně pronesl nahlas, někde v mých vzpomínkách bude, i když si ji nemohu vybavit.“

„To by teoreticky bylo řešení, ale uvědomuješ si, o čem mluvíš? Lidská mysl není jako kniha, v níž nalistuješ příslušnou stránku a přečteš si jen tu. Viděl bych toho mnohem víc. Mohl bych vidět cokoli, co jsi kdy viděla ty a ani si to nepamatuješ. Něco jako soukromí tady neexistuje.“

„To je sice nepříliš příjemná vyhlídka, ale pořád je to lepší, než někoho vydírat.“

„Nejjednodušší by bylo zeptat se Luciuse, co použil, ale to bohužel nejde,“ zaslechla Snapeův hlas, v němž zněla výčitka.

„Bohudík nejde. A upřímně, radši bych byla do konce života slepá, než vidět s jeho pomocí,“ opravila ho Hermiona.

„Že vás dva přerušuju, ale myslím, že v tuto chvíli to je nejlepší nápad, jaký máme,“ přerušil je Alex.

„Dobře,“ kapituloval Severus. „Pokud si to Hermiona nerozmyslí, tak to večer zkusíme.“

„Proč až večer?“ zeptal se Alex.

„Aby to fungovalo, nesmí se Hermiona vůbec bránit, ani podvědomě…“

„Takže budu potřebovat nějaký čas, abych se stihla opít,“ dokončila to za něj.

„Přesně. Já musím být ve čtyři na ústředí. Až se vrátím, vyzkoušíme to. Alex na tebe mezitím dohlédne. Musíš být v náladě, ale ne namol. Pak by to mělo přesně opačný efekt.“

 

„Nerozmyslela sis to?“

„Vymyslel jsi něco lepšího?“

„Ne.“

„Tak nerozmyslela.“

„Legillimens!“

 

Asi pětiletá holčička v postýlce.

„Mamííí, mě se ještě nechce spát. Chci si dočíst tu knížku.“ Nějaká žena jí knížku vzala z rukou. A odložila do knihovny.

„Je deset. Nejvyšší čas spát. Dočteš si ji zítra.“

 

Obrovská šachovnice. Bílá dáma právě vzala koně a z šachovnice odtahuje bezvědomého chlapce. Černovlasý chlapec na šachovnici dává šach-mat. Bílý král se kácí. On i chlapec probíhají dveřmi, prochází kolem bezvědomého trolla do další místnosti. Jakmile vstoupí, cestu zpět i dál jim zatarasí plameny. V místnosti je jen stůl a na něm sedm lahviček a kus pergamenu.

 

Viděl sám sebe, jak se rozčiluje nad něčím v lektvarech.

 

Vrhá se na něj rozzuřený vlkodlak. Někdo ho strhává stranou a kryje vlastním tělem. Najednou je vlkodlak napaden hyppogryfem a dává se na útěk.

 

On a chlapec v Zapovězeném lese. S nimi čarodějka v růžovém, míří na ně hůlkou. Nejednou se všude okolo objevují kentauři. Boj. Objevuje se obr.

 

Ministerstvo, Odbor záhad. Sirius propadá obloukem. Vybíhá po schodech do haly.  Sleduje Brumbálův souboj s Voldemortem.

 

Bitva o Bradavice. Vidí sebe a Harryho jak se navzájem pokoušejí zabít u Hagridovy hájenky.

 

Neznámý pokoj. Šest postav v kápích proti jemu samotnému. Vyřídí dva Smrtijedy, než se kácí k zemi.

 

Tma, ticho. V ruce svírá nůž. Přejíždí si s ním po zápěstí. Najednou slyší, jak někdo rozrazil dveře, rychlé kroky. Někdo mu vytrhává nůž z ruky a strhává si ho do náruče. Cítí zoufalství, ale i úlevu.

 

Vlhko, zima, chlad, bolest, absolutní tma.

„Tak co šmejdko? Líbí se ti tvůj pokoj?“ Žádná reakce. Trhnutí za vlasy. Další bolest. „Neumíš mluvit?! Crucio!“ Výkřik bolesti. „Na šmejdku máš hezký tělo. Co si trochu užít….“ Ohnání se naslepo. Do něčeho udeřil. Vzteklé zaklení.“Mrcho! Crucio!“ Další výkřik bolesti. „Však ty si dáš říct, vždyť se ti to minule líbilo, děvko! Nebo si křičela bolestí? Nějak si nevzpomínám.“ Z toho, co následovalo, se mu zvedl žaludek.

 

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ Vzdorné trhnutí hlavou. „Jak chceš. EXCAESCO!“

 

Severus okamžitě přerušil spojení. Musel se zachytit křesla, aby neupadl. Byl vyřízený, ale měl, co potřeboval.

Ačkoli Hermiona původně seděla na křesla, teď ležela v bezvědomí na podlaze před ním. Klečel u ní Alex a snažil se ji probrat. Severus se nejistým krokem vydal k nim.

„Máš to?“ zeptal se Alex vztekle.

„Jo,“ zavrčel unaveně v odpověď. Hermiona se pomalu probírala. Byla zmatená, dezorientovaná a vyděšená.

„Jak je ti/vám?“ ozvalo se dvojhlasně.

„Strašně,“ zněla odpověď. Třásla se strachy a v očích měla slzy. Věděla, že to byl její nápad, ale nejraději by Snapea na místě zabila. Nevadilo jí, že viděl její dětství i to, co prožila s Harrym, ale nenáviděla ho za to, že ji donutil znovu prožít tu předposlední vzpomínku. Nebyla si jistá, jestli pak viděl ještě něco.

„Máte to?“ zeptala se roztřeseně a pokusila se zvednout. Zamotala se jí hlava a poroučela se znovu k zemi. Připadalo jí, že to trvá nějak dlouho, když si uvědomila, že ji někdo drží v náručí. Podle vůně bylinek asi Severus. „To bylo strašný. Jako bych to všechno znovu prožívala.“ Teď už se skutečně rozbrečela. Severus ji objal a do ruky jí vtiskl lahvičku s uklidňujícím lektvarem. Poznala ho po vůni a na ex ho vypila. Přesto trvalo pár minut. Než začal působit a ona se vzpamatovala natolik, aby si uvědomila, že zase brečí Severusovi na rameni. Odtáhla se od něj. Alexander to celé z povzdálí sledoval. Málokdy se stalo, že by na něčem nebo na někom Severusovi záleželo a už vůbec bylo neobvyklé, že to dal najevo.

„Promiňte, jsem trochu mimo,“ omluvila se oběma.

„Trochu?“ vmísil se do toho Alex. „Skončila jste v bezvědomí a nikdy v životě jsem u Seva neviděl tak znechucený výraz, jako když vypadl z vašich vzpomínek.“

„Znechucený?“

„Hermiono. Viděl jsem přesně to, co jsi tehdy viděla ty a cítil i to, co ty. Snad poprvé v životě jsem rád, že jsem muž a něco takového mě potkat nemůže.“ Vysvětlil jí to a pomohl jí na nohy.  „A ano, mám. Jakmile se z toho oba vzpamatujem, tak začneme hledat reverzní kouzlo.“