Blog

Kapitola dvacátá šestá

Pomalu se probouzel. Cítil se ztuhlý. Navíc něco nebylo v pořádku. Nepamatoval si, že by jeho polštář měl takový tvar. Otevřel oči. Bylo skoro deset, ale těžké černé závěsy na oknech do místnosti nepouštěly příliš světla. Uvědomil si, že mu za polštář slouží Hermionino rameno. Připomněl si události včerejší noci. Sakra. Jestli na ní takhle spal celou noc, bude ji to rameno pekelně bolet, o odkrvené ruce nemluvě. Pomalu se zvedl. Dával pozor na svoje rameno a zároveň se snažil ji nevzbudit. Lehl si vedle ní na bok. Když ztratila kontakt s jeho tělem, neklidně se zavrtěla a schoulila se do klubíčka. Jemně přejel prsty po její tváři a odhrnul jí vlasy z obličeje. Pozoroval ji, jak spí.

Když tu tak ležela, do pasu odkrytá, jen v tenké saténové košilce, zůstávalo jen velmi málo toho, co si z jejích půvabů musel představovat. Nechápal, že si toho dřív nevšiml. Šest let ji učil v Bradavicích. Šest let ji prakticky denně potkával v hodinách, ve Velké síni nebo na chodbách, ale vždycky to pro něj byla jen otravná šprtka. Pomalu ještě dítě. Tehdy mu ani nepřipadala hezká. Tedy, ne že by o tom tehdy nějak zvlášť přemýšlel, přiznal si upřímně. Je možné, aby se za ten rok, co v Bradavicích neučil tak změnila?

Za ty měsíce, co tu byla s ním, poznal, jak moc se v ní tehdy mýlil. Ano, byla ctižádostivá, ale ne proto, že chtěla být mermomocí nejlepší, ale proto, že ji studium jednoduše bavilo. Moc dobře si všiml, jak v knihovně přejížděla rukou po hřbetech knih, aniž věděla, jestli je ještě někdy bude schopná číst. Fascinovalo ji, jakou moc mohou slova mít, jak může jedna jediná bylina změnit neškodný lektvar proti kašli na smrtelný jed. Nesnažila se na sebe poutat pozornost, jen prostě nedokázala mlčky sedět, když znala odpověd a ostatní ne.

Věděl, že si uvědomovala, kolik omezení mu její pobyt tady přináší a snažila se je minimalizovat na minimum. Kdyby jí to včas nezatrhl, ani by nevycházela z pokoje. A ačkoli mu lezla z počátku na nervy, každé její tiché „děkuji“ ho zvláštním způsobem zahřálo u srdce. Nestávalo se často, aby někdo ocenil jeho práci.

Původně měl v plánu, dát ji jakž takž dohromady a odlifrovat zpět na ústředí, ale tohle odhodlání beze stopy zmizelo asi pět vteřin poté, co se poprvé probrala z bezvědomí.

Trochu se zachvěla. Přitáhl jí deku až k ramenům. Dál mlčky pozoroval její tvář. Připadala mu nesmírně krásná a nesmírně křehká.

„Dobré ráno,“ řekla tiše a přerušila tak jeho další úvahy. Překulila se na záda a promnula si ztuhlé rameno.

„Omlouvám se.“

Překvapeně na něj pohlédla. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, za co se to vlastně omlouvá.

„Není zač se omlouvat. Kdyby mi to bylo nepříjemné, nebo mi to vadilo, odstrčila bych tě,“ odpověděla a on se neubránil úsměvu.

Vstala a došla si pro lékárničku. „Sedni si,“ nařídila.

Neodporoval. Opatrně sundala obvazy. Byly od krve. Rána se mu v noci opět otevřela. Znovu ji vyčistila a pokusila se ji kouzlem zacelit. Tentokrát byla o něco úspěšnější než v noci. Opět ji zavázala. Chtěla odejít, ale vzal ji za ruku a přitáhl k sobě. Nečekala to. Ztratila rovnováhu a strčila do něj. Oba klesli zpět na postel. Ona dost nešikovně na něj. Chtěla se odtáhnout, ale nedovolil jí to. Opřela se rukou o jeho hrudník, aby si od něj udržela alespoň nějaký odstup.

„Co takhle odsud na pár dní vypadnout?“ zeptal se, aniž jí dovolil se odtáhnout.

„Nechtěli jsme náhodou přesvědčit Harryho, aby zabil Voldemorta?“ zeptala se rádoby ironicky. Zatím postrádala Severusovu, léty získanou, eleganci, s níž pronášel své sarkastické poznámky.

„Momentálně se necítím ani na to, vstát z postele, natož absolvovat rozhovor s panem Potterem,“ odpověděl zcela vážně. „Na zabití Voldemorta máme osmašedesát dnů. Myslím, že si můžeme dopřát pár dní odpočinku.“

„Tak jeď,“ vyzvala ho. Zakroutil hlavou. „Chci, abys jela se mnou.“

„Ještě něco, nebo mi konečně dovolíš vstát?“ zeptala se, aby se vyhnula odpovědi. Zatvářil se, že přemýšlí.

„Vlastně ano. Vezmeš si mě?“ Říct, že Hermiona vypadala překvapeně, by ani zdaleka nevystihovalo situaci. Kdyby zrovna neležela na Severusovi, asi by to s ní seklo.

„Nepraštil ses včera do hlavy, že ne?“ zeptala se.

„Ne,“ zněla odpověd. Aniž ji pustil, překulil se na bok a shodil tak Hermionu vedle sebe. Přes ni se natáhl k nočnímu stolku, z jehož šuplíku vytáhl malou krabičku. Pak se nad ní sklonil. „Nepraštil. Uvažuju o tom už pár týdnů. Včera večer mě ten maniak skoro zabil a mně došlo, že když to budu pořád odkládat, nemusel bych už mít možnost se zeptat. Takže slečno Grangerová, stanete se mojí ženou?“ Mia na něj překvapeně hleděla.

„Proč si mě chceš vzít? Doufáš, že mě tak dostaneš do postele?“ plácla to první, co ji napadlo.

„V posteli už tě mám,“ podotkl s úsměvem.

„Víš jak to myslím,“ vyjela na něj.

„Kdybych se ti chtěl dostat do kalhotek, hodil bych na dveře silencio a ráno ti vymazal paměť,“ odsekl stejně podrážděně. Nechtěl na ni být hrubý, ale její podezření ho urazilo.

„Promiň, tak jsem to nemyslela,“ omluvila se pokorně. Poznala, že se ho dotkla. Nechtěla na něj být hnusná. „Ale za celou tu dobu jsi mi ani jednou neřekl, že ke mně něco cítíš. Musela mi to za tebe říct Molly a před pár dny i Ginny. Nikdy jsem nestála o básníka, který by mě zasypával milostnými verši, nebo o romantika, který by mi dával pugéty růží, ale potřebuju někoho, kdo je schopen mě podpořit a říct co ke mně cítí. Potřebuju někoho, kdo je schopen říct: Miluju tě.“

„Co považuješ za lásku?“ zeptal se klidně. „Za posledních pár měsíců jsem k vlastnímu překvapení zjistil, že se rád vracím domů. Dřív jsem to tu nenáviděl, ale co jsi tu ty, se mi nechce odcházet a těším se, až se sem budu moct vrátit. Poprvé v životě se těším domů, protože jsi tu ty. Ten týden, co jsme hledali Draca, se mi zdál nekonečný, protože jsem nemohl být s tebou. Pokaždé, když jsem odcházel, jsi říkala, ať na sebe dávám pozor, a já měl chuť se otočit a zůstat. Celou tu dobu, co jsme se snažili získat viteál, jsem měl strach. Strach o tebe. Když jste se dlouho nevraceli z toho hřbitova, málem jsem si strachy začal okusovat nehty. Dával jsem vám ještě půl hodiny, než bych se vypravil za vámi. Tehdy v noci jsem si uvědomil, že chci strávit zbytek života s tebou. Být ti oporou, poskytnout ti pomoc a ochranu, kdykoli ji budeš potřebovat. Probouzet se ráno s tebou v náručí. Považuješ tohle za lásku? Jestli ano, pak tě miluju.“

Hermioně se v očích zaleskly slzy. „Pokoušíš se se mnou manipulovat?“ zeptala se ve snaze získat čas.

„Zabírá to?“ zeptal se s úsměvem. Přikývla.

„Taky tě miluju. Ale zároveň mám strach. Strach pustit tě k sobě příliš blízko. Promiň,“ řekla tiše, než její sebeovládání povolilo a ona se rozplakala. Přitáhl si ji do náruče. Leželi teď těsně vedle sebe. Opírala si hlavu o jeho rameno.

„Hermiono, já vím, čím sis prošla, a vím, že potřebuješ čas se s tím vyrovnat. Jsem připraven ti ho dát tolik, kolik budeš potřebovat. Nikdy bych ti neublížil a nikdy bych tě k ničemu nenutil.“

„Jím vím, že ne. Proto jsem se nikdy nevrátila na Ústředí.“ Chvíli se kochala jeho nechápajícím výrazem, než se nad ním slitovala.

 „Ta první návštěva. Když jsi musel pryč. Já … necítila jsem se tam v bezpečí,“ vysvětlila.

„Necítila v bezpečí?“ opakoval překvapeně. „Vždyť tam byl jen Potter, Weasley, Remus a Ginny.“

„Já vím, ale stejně jsem se tam cítila jako v pasti. Jako bych čekala, že se na mne každou chvíli vrhnou. Těch šest hodin tam mi připadalo jako věčnost.“

„Tohle mě skutečně nenapadlo. Doufal jsem, že ti to spíš pomůže. Promiň, že jsem tě tam nechal.“

„Já mohla počkat. Voldemort ne.“

„Nenechal bych tě tam, kdybych věděl, jak se cítíš,“ jeho výraz byl víc než kdy jindy upřímný.

„Nevěděl jsi to. Ani já to nevěděla, dokud jsi neodešel.“

„Se mnou jsi tenhle pocit neměla?“ zeptal se. Připadalo mu zvláštní, bát se nejlepších přátel.

„Jen párkrát a vždy jen na zlomek vteřiny a jen tehdy, když jsi mi bezděčně připomněl Luciuse.“

„Neměl jsem o něm mluvit,“ vyčetl si.

„O to nejde. Občas jsi použil stejnou frázi, řekl něco stejným tónem, použil stejné gesto… Vzpomínáš na ten incident v hale potom, co jsem skoro spadla ze schodů?“

Přikývl.

„V tu chvíli bych byla ochotná přísahat, že to byl on, kdo se mě dotkl, a ne ty.“

„Nechtěl jsem vyvolávat špatné vzpomínky,“ omluvil se.

„To já přece vím,“ odpověděla tiše a jemně ho pohladila po tváři.

„Vezmeš si mě?“ zopakoval svou otázku.

„Nebudeš trvat na  .. ehm .. tradiční náplni svatební noci?“ Proti své vůli se začala červenat.

„Hermiono, doby, kdy byl o svatební noci nutný sex, aby bylo manželství platné, jsou už pár desítek let minulostí. A ne, nebudu. Vzpomínáš? Tolik času, kolik budeš potřebovat. Dáš mi šanci ti ukázat, že to myslím upřímně?“ Díval se jí do očí a čekal na její odpověď. Přistihl se, že zadržuje dech.

„Ano.“

Zhluboka si oddechl. Vzal ji za levou ruku a na prsteníček jí natáhl drobný kroužek z bílého zlata ozdobený černým onyxem. Pomalu se nad ní sklonil. Jemně ji pohladil po tváři. Přiblížil své rty k jejím. Na okamžik se zarazil, jako by váhal. Pak ji zlehka políbil. Cítil její dlaně na své hrudi, připravené ho odstrčit, kdyby zašel příliš daleko. Čekal, že to každým okamžikem udělá. Zmýlil se. Zprvu letmý dotyk rtů se změnil ve vášnivý polibek, který ukončily až hodiny odbíjející poledne.