Blog

Kapitola dvacátá druhá

„Poslední šance vycouvat,“ upozornil Snape Nevilla.

„Nezačínejte s tím, nebo si to fakt rozmyslím.“

„Pamatujete si, jak ten lektvar funguje?“ zeptal se Severus pro jistotu. Při představě, že Nevillův život závisí na lektvaru, se mu ježily vlasy hrůzou.

„Do třiceti vteřin po rozkousnutí kapsle přijde bezvědomí, zpomalí se tep i dýchání. Do dvou minut je ze mě živá mrtvola.“

„Ty ostatní lektvary jste si vzal?“

„Ano,“ odpověděl Neville unaveně.

„Měli by …

„…utlumit bolest, ale nedokáží ji eliminovat úplně atd. atd. Už mi to opakujete pošesté.“

„Pardon,“ odsekl Snape.

„Raději mi řekněte, kolik času budete potřebovat?“

„Tolik kolik mi ho dáte. Nesnažte se ze sebe udělat mučedníka za každou cenu a zbytečně je nedrážděte. A pamatujte, musí to vypadat přirozeně.“

„Dobře. Jdeme?“

„To záleží na vás.“

„Severusi? Pán tě volal?“ zeptala se Bellatrix podezřívavě.

„Ne. Přinesl jsem mu dáreček. Pohlídej ho,“ zavrčel a hodil jí k nohám spoutaného Nevilla.

„Ale ale, kohopak to tu máme? Že by poslední z Longbottomů. Neboj, brzo budeš dělat rodičům společnost mezi šílenci. Nebo že bysme tě poslali rovnou na onen svět?“

Nevill si připomněl Severusovu radu a s vypětím všech sil spolkl neslušnou poznámku o její evidentní vyšinutosti.

„Kdepak jsi k němu přišel?“ ozval se chladný hlas za jejich zády. Severus i Bellatrix se okamžitě uklonili.

„Přišel se vyptávat na Bellu. Naivně věřil, že mu jako člen Řádu pomůžu s jeho pokusem o vendetu,“ odpověděl.

„Přeji příjemnou zábavu,“ otočil se Voldemort na Bellu. „Severusi. Pojď se mnou. Musíme si promluvit,“ vyzval Severuse o poznání chladněji.

„Ano pane.“ Rychle ještě vrhl povzbudivý pohled na Nevilla a pak následoval Voldemorta do jeho komnat. Tohle bude dlouhý rozhovor, pomyslel si temně. Nakonec z toho, díky Nevillovi, vyšel docela levně. Teď ta komplikovanější část. Přehodil přes sebe neviditelný plášť, který Ginny šikovně uzmula Harrymu při jejich poslední návštěvě na Ústředí, a zamířil do sklepení. Na nikoho cestou nenarazil. Většina přítomných se asi shromáždila v sále, aby mohla sledovat divadlo. Severusovi se přitom pomyšlení zvedl žaludek. Pokusil se sám sebe uklidnit tím, že to nebyl jeho nápad a že udělal, co bylo v jeho silách, aby minimalizoval následky, ale moc to nepomáhalo. Rychle našel, co hledal. Malou místnost v druhém sklepení, kde se připravovalo žrádlo pro tu Voldemortovu potvoru. Zrovna mu některý ze smrtijedů chystal snídani. Velice opatrně vstoupil do místnosti. Dával si pozor, aby našlapoval co nejtišeji. Počkal, až se Smrtijed otočí zády a rychle do misky kápl několik kapek čiré tekutiny, která se okamžitě beze stopy vsákla do kousků syrových zvířecích vnitřností. Tedy, Severus doufal, že jsou zvířecí. Pak se stejně potichu vytratil. Ukryl se v jednom z výklenků chodby, poblíž Voldemortových komnat. Po pár minutách kolem něj prošel Smrtijed s jídlem pro Naginiho. Vyrazil potichu za ním. Zastavil se až před dveřmi Voldemortových komnat. Nebyl si jist, jestli ho plášť ochrání i před očima hada a rozhodl se raději neriskovat. Za dvacet minut vyšel Smrtijed ven s prázdnou miskou.

„Potvora jedna zatracená. Zblajzne dvě kila masa a ještě mě pokouše. Proč si ji pán nekrmí sám, hada mizernýho,“ brumlal si pod maskou.

Severus v duchu zajásal. Pokusil se soustředit a poslat Nevillovi myšlenku. Longbottome, jestli mě slyšíte, skončete to.  Nevěděl, jestli se zpráva dostala až k Nevillovi, ale doufal, že ten kluk má všech pět pohromadě a nebude si zbytečně hrát na hrdinu. Rychle opustil dům a přemístil se na nedaleký kopec, odkud měl výhled na celý dům. Uběhlo něco víc než půl hodiny, když zadními dveřmi vyšli dva ze Smrtijedů a pomocí levitačního kouzla za sebou vláčeli bezvládné tělo. Kousek od domu se přemístili pryč. Obvykle se Voldemort zbavoval těl na dvou místech. Severus nechal obě sledovat. Občas sice došlo k výjimce a tělo skončilo na veřejném místě, místo v řece, nebo uprostřed dračí rezervace. Ale ta se obvykle brzy našla. Pro tenhle případ měli v záloze Tonksovou. Když si byl jistý, že Longbottom je venku, přemístil se domů, aby dal pokyn k zahájení zbytku operací.

Ginny s Alexem se krčili za jedním křovím na břehu Temže.  Řeka tu protékala mezi poli a nejbližší dům byl dvě míle odsud a to byla ještě lesní samota. Po obou stranách byl vysoký strmý břeh. Pokud se někdo přemístil až k okraji řeky, byl perfektně chráněn proti zvědavým pohledům okolí.

Alexander chvíli přemýšlel, jestli na něj Ginny vyšla náhodou, nebo jestli mu to Severus udělal schválně. Přikláněl se spíš k druhé možnosti.

„Co když to nevyjde?“ zeptala se přiškrceným hlasem Ginny.

„Když se těla nezbaví tady, tak v rezervaci a tu hlídají Remus s …. s tou dívkou,“ odpověděl potichu Alex.

„Angelina,“ řekla nepřítomně. Alex se na ni otočil se zmateným výrazem „Ta dívka se jmenuje Angelina,“ vysvětlila. „Ale tak jsem to nemyslela. Co když to Neville nepřežije.“

„Ginny, ať už má můj bratr jakékoli chyby, nikdy by neposlal na smrt osmnáctiletého kluka. Až vůbec ne na takovouhle.“

„Nemá Nevilla rád.“

„Ginny,“ zašeptal unaveně. „Severus nemá rád spoustu lidí. Kdyby měl každého z nich zabít, zemřelo by devadesát procent všech, s nimiž se kdy potkal. Když s tímhle nakonec souhlasil, musel věřit, že se to povede. Když nevěříš jemu, tak věř mě. Neposlal by ho na smrt,“ řekl důrazně. Ginny nepříliš přesvědčeně přikývla. Alex ji přiměl se na něj podívat. „Vyjde to.“

Nadechla se k odpovědi, ale Alex ji najednou srazil k zemi a přes ústa jí dal ruku. „Tiše,“ zašeptal sotva slyšitelně. Na břeh řeky, necelých deset metrů od nich, se právě přemístily dvě postavy v černých pláštích. Sehli se k tělu u svých nohou. Jeden z nich vzal Nevilla za ruce, druhý za nohy. Několikrát ho zhouply a pak jeho tělo hodily do řeky. Několik vteřin mlčky sledovaly, jak pomalu mizí pod hladinou. Pak zmizely. Ginny to vše s frůzou sledovala. Málem vykřikla, když Nevillovo tělo dopadlo do vody. Jakmile byli Smrtijedi pryč, Alex slezl do řeky a doplaval k místu, kde zmizelo Nevillovo tělo. Musel se dvakrát potopit, než rukou nahmátl Nevillův hábit. S Ginninou pomocí se mu podařilo ho vytáhnout na břeh.

„Tady jsme skončili. Informuj Remuse s … vždyť víš. Sejdeme se doma.“