Blog

Kapitola dvacátá čtvrtá

 

Kingsley a jeho „skupinka“ dorazili zpět jako poslední. Kolem hřbitova byla protipřemisťovací kouzla a Mia kvůli svému zranění nemohla jít moc rychle. Když se objevili v hale, nikdo nemohl přehlédnout úlevu, která se na okamžik značila ve Snapeově tváři, když si všiml, že se vrátili všichni. Nebo přiznejme si to, když se vrátila ona.

„Měla by sis zajít za Alexem,“ podotkl, když si všiml zakrvácené nohavice.

„To počká.“ Přejela pohledem místnost. „Cho a Lee?“ zeptala se.

„U Alexe. Ona má lehký otřes mozku a jeho kousla mantichora. A vy?“

„Pár škrábanců,“ odpověděla Mia, než to stihl udělat někdo jiný. Fred mezitím došel ke stolku a vedle Rowenina náramku položil šálek Helgy z Mrzimoru.

„Co teď. Zničíme je?“ zeptal se.

„Zatím ne. Musíme počkat, dokud nezemře Nagini.“

„Nezemře? Já myslel, že jste ho ráno zabil.“

„Otrávil, abych byl přesný. A jak si určitě z mých hodin pamatujete,“ řekl tónem, který naznačoval, že si je jist o opaku, „jen velmi málo jedů má okamžitý účinek. Konkrétně u tohoto se požadovaný efekt dostaví v rozmezí tří až šesti dnů.“

„Když stejně umře, tak je to jedno ne?“

„Není,“ odpověděl Severus unaveně. „Jsem Mistr lektvarů, ne zoolog. Sice jsem ten jed vyzkoušel na jiných hadech, ale pořád musím počítat s možností, že selže. Voldemort cítí, když jsou viteály zničeny. Teď už nejspíš ví, že si někdo odnesl šálek i náramek, ale ví, že nebyly zničeny. Pokud mu zůstane jen Nagini, nespustí ho z očí a jeho zabití bude nemožné,“ vysvětlil mu trpělivě.

„Promiňte,“ ozvala se Angelina, „ale proč si prostě neudělá nové?“

„To není tak jednoduché, slečno Johnsonová. Je nutné provést určité, časově náročné, přípravy. Teoreticky se o vytvoření viteálu můžete pokusit kdykoliv, ale pokud chcete mít jistotu úspěchu, musíte samotný rituál provést v přesně stanovenou fázi lunárního cyklu,“ vysvětlil.

„Proč myslíš, že bude čekat?“ zeptal se Kingsley.

„Protože vytvoření viteálu je velmi náročné na sílu. Byl jsem u toho, když vytvářel viteál ze šálku. Musel se vydat úplně ze všeho. Další týden mu pak dělalo obrovské problémy i obyčejné Lumos. Trvalo skoro dva měsíce, než byl schopen kouzlit v původním rozsahu. Nebude riskovat takové oslabení. Ne, bez záruky úspěchu.“

„Kdy je ta ´´vhodná´´doba?“ zeptal se věcně Remus.

„Příští středu, ale do té doby nestihne udělat potřebné přípravy. Příští měsíc mu to překazí částečné zatmění měsíce. Máme sedmdesát dva dní. Pak budeme opět na začátku.“

„Co plánuješ na nejbližší dny?“

„Nic. Dokud nezemře Nagini, tak nic. Pak nás čeká ta složitější část.“

„A to?“

„Zničit viteály a přimět pana Pottera zabít Voldemorta.“

„Jo, tohle.“

 

Trvalo ještě skoro hodinu, než se všichni rozešli. Hermiona a Severus zůstali v hale sami. Někde nahoře byl Neville, Ginny a Alex.

Hermiona se ztěžka posadila na schody.

„Máme vůbec šanci uspět?“

„Pesimista jsem tu obvykle já,“ řekl tiše. Zkoumavě se na ni zadíval.

„Nejsem pesimista, jen realista. I když všechno půjde jak má, přimět Harryho nám pomoci nebude vůbec jednoduché,“ opravila ho.

„Nedělám si iluze, že bude, ale máme na vybranou?“ zeptal se. Neodpověděla, věděla, že nemusí. Oba moc dobře věděli, co je čeká.

 

„Pojď nahoru. Podívám se ti na tu nohu,“ vyzval ji po několika minutách ticha. Hermiona se ztěžka vydrápala na nohy. Ač se snažila tvářit statečně, měla toho dost. Noha ji opravdu bolela a byla k smrti unavená. Dnešek byl skutečně náročný. Pokusila se vyjít schody sama, ale po pár krocích se musela zastavit. Severus ji mezitím došel. Beze slova ji vzal do náruče a vynesl nahoru. Myslela, že ji vezme do jejího pokoje, a tak vyděšeně ztuhla, když ho minul a zamířil s ní do své ložnice.

Cítil, jak sebou polekaně trhla. „Jen se podívám na tu nohu, nic víc,“ ujistil ji. Sykla bolestí, když zraněným lýtkem zavadila o rám dveří.

„Promiň.“ Opatrně ji posadil na pohovku a přivolal si lékárničku. Nůžkami rozstřihl nohavici džínsů. Na lýtku měla několik opravdu ošklivých tržných ran. Některé se táhly od kotníku až po koleno a byly opravdu hluboké. Místy z nich trčely dřevěné třísky. Nad kolenem žádná zranění neměla. Její džíny měly těsně pod koleny ozdobný šev kolem dokola. Látka tu byla vlastně trojitá a to ji zachránilo.

„Co tě tak zřídilo?“ zeptal se, zatímco se přehraboval v lékárničce.

„Praskl pode mnou most.“

„Cože?!“ zeptal se nevěřícně. „Oni tě nechali jít přes ten most?! Já je přerazím!“

„Ne, nepřerazíš. Byl to můj nápad,“ zarazila ho.

„Co tě to pro Merlina napadlo, hrát si na hrdinku? Kdybys spadla tam dolu, nezbyl by po tobě ani mastný flek,“ vynadal jí. Vtiskl jí do ruky lektvar proti bolesti. Kopla ho do sebe.

„Nehrála jsem si na hrdinku. Byla jsem tam ten nejlehčí. Největší šance, že přejdu,“ oponovala.

Vytáhl z lékárničky pinzetu a začal jí vytahovat z ran kousky dřeva. Snažil se být co nejjemnější. I s lektvarem proti bolesti občas tiše sykla a zaryla nehty do čalounění pohovky. Konečně měl všechny třísky venku. Rány vydezinfikoval, potřel hojivou mastí a zavázal. Když skončil, přiměl Hermionu podívat se mu do očí.

„A teď pravdu. Co sis tam chtěla dokázat?“ Hermiona tomu pronikavému pohledu nedokázala vzdorovat. Ten pohled se jí propaloval až do morku kostí.

„První večer u Luciuse. Bránila jsem se mu. Řekla jsem, že se ho nebojím, že mě nezlomí. Slíbil mi, že ano. Že mě zlomí, že ho budu prosit o milost, o slitování a později i o smrt. Že až se mnou skončí, budu se hnusit sama sobě. A že pokud se odtamtud nějakým zázrakem dostanu, bude ze mě ustrašená chudinka bojící se vlastního stínu. Dodržel to. Povedlo se mu to splnit až děsivě snadno. Já …musela jsem zjistit, jestli se mu to povedlo splnit všechno,“ přiznala nakonec. Po tváři se jí koulely dvě osamělé slzy. Opatrně je setřel.

„A jaký je výsledek?“

„Nepovedlo. Nemám ráda výšky. Z hodin létání na koštěti jsem byla vyděšená k smrti, a přesto jsem ten most přešla. V půlce pode mnou prasklo prkno. Visela jsem nad tou dírou, než se mi povedlo vydrápat se nahoru, ale nevrátila jsem se. Lucius mě zlomil a to nejednou, ale nedokázal mě zničit. Ne úplně. Nakonec jsem vyhrála já.“

„Stálo to zjištění za to riziko?“

„Na jednu stranu se mi ještě teď klepou kolena, ale na druhou stranu se mi nesmírně ulevilo. Ujistila jsem se, že nejsem nepoužitelná ustrašená ženská, takže ano. Stálo.“

„To je dobře. Hermiono, mít strach je úplně normální. Nestojím o žádnou chrabrou amazonku a už vůbec nestojím o mrtvou amazonku. Ano? Slib mi, že už si nebudeš nic dokazovat. Prosím,“ požádal ji.

Pomalu zakroutila hlavou. „Nemůžu ti slíbit něco, o čem nevím, jestli to budu schopná splnit. Kdyby se tenhle rozhovor udál dnes ráno, stejně bych se v té jeskyni zachovala tak, jak jsem se zachovala. I přes mé postranní motivy to bylo nejlepší řešení. Největší šance na úspěch.“

Přikývl. „Dnes v noci bys měla raději zůstat tady.“

Překvapeně se na něj podívala.

„Obyčejná analgetika ti už nezabírají a lektvar co jsem ti dal, má poněkud specifické vedlejší účinky,“ vysvětlil klidně.

„Jaké specifické účinky?“

„Podporuje představivost. Pro většinu lidí to nepředstavuje problém, ale pro někoho, kdo si prošel tím co ty…“ nechal větu nedokončenou.

„Rozumím,“ přikývla. Vyhlídka na noc plnou nočních můr ji moc nenadchla. „Ustelu si na pohovce.“

Pobaveně se na ni podíval. „Mám velkou postel.“

Vyděšeně zakroutila hlavou.

„Nediskutuj, amazonko. A pro klid tvé duše, nemám v úmyslu zneužít situace. Ani se tě nedotknu, slibuju.“

Věděla, že by nelhal. Ne o tomhle. Trochu ji to uklidnilo.

 „S tímhle asi do sprchy nemůžu co?“ zeptala se a ukázala na obvaz na noze. Severus na něj poklepal hůlkou a něco tiše zamumlal. Povrch obvazu jakoby zesklovatěl a po krajích přilnul ke kůži.

„Teď už ano,“ pousmál se. Hermiona se zvedla a odkulhala do koupelny. Měla nohu obvázanou od kolene dolů a z obvazu koukaly jen prsty. Severusovo kouzlo zapříčinilo, že obvaz teď vlastně fungoval jako sádra. Noha ji bolela podstatně méně, ale zato se jí mnohem hůř chodilo. Odložila hůlku na umyvadlo a shodila ze sebe špinavé oblečení. Dala si pořádně dlouhou horkou sprchu. Když vylezla ven, bylo její oblečení pryč. Na židli ležely dva ručníky. Hermiona se do jednoho zabalila a tiše zasténala, když si všimla, že vedle leží i její bílá noční košile.

Jen náhodou se dozvěděla, že její zdejší garderobu společně se Snapeem nakupovaly Ginny a Fleur. Obě mu musely slíbit, že o tom neřeknou živé duši. Hermiona se v duchu usmála, když si představila Snapea, jak nakupuje dámské spodní prádlo. Bohužel to mělo za následek, že všechny její noční košile byly saténové s krajkou a ta nejdelší byla těsně nad kolena. Tohle byla jedna z těch delších a sahala do půlky stehen. Hermiona jí říkala „slušná“, protože na rozdíl od těch ostatních měla relativně, ale skutečně jen relativně, malý výstřih a i množství krajky se dalo, s přivřenýma očima, označit za přijatelné. Nesmírně se jí ulevilo, když pod ní našla i kalhotky téže barvy. Rychle se oblékla, hůlkou vysušila vlasy, zhluboka se nadechla a otevřela dveře koupelny.

Severus v pokoji naštěstí nebyl. Zadívala se na postel. Byla to široká manželská postel s nebesy. Povlečení bylo jak jinak než černé. Po obou stranách stály noční stolky. Na stolku u dveří ležela Severusova hůlka a pár knížek. Druhý byl prázdný. Když odhrnula deku, zjistila, že ačkoli byla postel pečlivě ustlána, prostěradlo na straně u dveří je trochu zmuchlané. Evidentně to byla Snapeova část postele. Vrátila deku na místo a vklouzla na kraj postele u okna. Musela být skutečně unavená, protože když o pět minut později přišel Severus, našel ji, jak stočená do klubíčka klidně spí. Její bílá noční košile a světlá pokožka zajímavě kontrastovala s černým povlečením. Na okamžik zaváhal. Obvykle spal jen v boxerkách, ale dnes to nepovažoval za dobrý nápad. Potichu ze skříně vytáhl jedny starší černé kalhoty a oblékl si je. Pak si teprve lehl vedle Hermiony.

 

Hermiona se trhnutím probudila z noční můry. Posadila se na posteli na okamžik zmatená neznámým prostředím. Pak si uvědomila, kde spí. Stále ještě vyděšená se položila zpět do postele. Trhla sebou, když jí jemně položil ruku na rameno.

„V pořádku?“ zeptal se tiše.

„Ano. Byla to jen noční můra,“ odpověděla, ačkoli se třásla strachy. Chvíli ji jen mlčky pozoroval. Pak se přisunul blíž a objal ji rukou kolem pasu. Na okamžik ztuhla, ale když se o nic dalšího nepokusil, uklidnila se. Sama se k němu přisunula blíž, až se zády opřela o jeho hruď. Ruka kolem pasu ji sevřela pevněji.

„Dobrou noc,“ popřál jí. Neodpověděla. Po chvíli do tmy zašeptala: „Děkuju.“ Místo odpovědi ji lehce políbil do vlasů.

Přes tenkou košilku cítila teplo jeho těla. Jako by pouhá jeho přítomnost od ní odháněla noční můry. Překvapivě rychle se jí povedlo uklidnit a znovu usnout.

 

„Jaká byla noc?“ zeptala se jí ráno Ginny a potutelně se přitom usmívala.

„Prosím?“ zeptala se nechápavě Hermiona.

„Ráno jsem tě viděla vycházet ze Snapeovy ložnice, tak se ptám, jaké to bylo.“

„Nic nebylo,“ odpověděla klidně Hermiona.

„No tak, Mio, mě přece nejnovější novinky nezatajíš?“

„Spala jsem v jeho pokoji, ale nespala jsem s ním,“ osvětlila to trochu Hermiona.

„Netvrď mi, že neměl zájem. Miluje tě.“

„Já jeho taky,“ řekla Hermiona a postavila se tak pravdě čelem. Do teď si tuto skutečnost odmítala přiznat a teď ji překvapilo, jak snadné bylo říct to nahlas.

„Tak v čem je problém?“

„Ve mně,“ přiznala Mia otevřeně.

„Máš strach,“ došlo konečně mladší dívce.

„Nemám strach, Ginny. Jsem vyděšená k smrti.“

„Přece to s Ronem nebylo tak zlé?“ zeptala se nesměle Ginny.

„Nespala jsem s ním,“ zněla odpověď.

„Vždyť si s ním chodila tak dlouho. Já myslela že..“

„Pro přesnost, chodit jsem s ním začala v šestém ročníku. A vztah se tomu dalo říkat tak tři měsíce. Pak zemřel Brumbál, byly prázdniny a sedmý ročník byl sám o sobě dost náročný. Jednak toho na nás navalili dost profesoři a jednak jsme si nějak přestali rozumět. Ty jeho přízemní poznámky mě najednou doháněly k šílenství.“

„Chceš říct, že než Lucius…. než tě….že jsi s nikým nic neměla?“ zeptala se konsternovaná Ginny.

„Ano, chci. Už se v tom prosím nešťourej. Lucius mě v tom vymáchal opravdu důkladně. Co ty a Alex?“

„Řekněme, že od dnešní noci jsme o něco dál než ty a Snape,“ odpověděla mlhavě.

„Ví to Harry?“

„Jo. Když jsem mu řekla, že jsem se dala dohromady se Snapeovým bratrem, málem to neustál.“

„To si dovedu představit,“ poznamenala ponuře Hermiona. Ginny jí vzala za ruku.

„Mio, dej Severusovi šanci. Možná to neumí dát najevo, ale má tě rád. Miluje tě. Nevěřím, že by byl schopen ti sebemíň ublížit. Nemáš se čeho bát, mě můžeš věřit. A pokud se na to podíváš z té méně příjemné stránky, horší než s Luciusem to být nemůže, takže nemáš co ztratit.“

„Tak o tom odmítám přemýšlet, ale víš co je nejhorší? Vím, že s tím, co jsi řekla předtím, máš naprostou pravdu. Vím, že by mi neublížil, ale přesto mám strach. Strach, že…“

Ani jedna z dívek si nevšimla, že do teď mírně pootevřené dveře do jídelny se pomalu a velice potichu zavřely.