Blog

Kapitola devátá

 

Jakmile se objevila v hale, bylo mu jasné, že návštěva nedopadla dobře. V očích měla slzy. Zcela ignorovala jeho otázku, kterou se snažil zjistit, co se stalo, a utekla do svého pokoje. Posadil se zpět do křesla. Bylo zjevné, že nestála o společnost. Pokusil se znovu pokračovat v četbě, ale nemohl se na to soustředit. Stále se mu honily hlavou myšlenky na to, co ji mohlo tak rozhodit. Navíc měl divný pocit. Pocit, že se stane něco zlého. Tenhle svůj šestý smysl nesnášel, ačkoli mu několikrát zachránil život. Když o pár minut později zahlédl na chodbě skřítka, který měl hlídat Miu, vyletěl z křesla, jako by ho zasáhl blesk. Doběhl do pokoje akorát včas, aby jí vyrval nůž z ruky dřív, než stihla dokončit řez na levém zápěstí. Přitáhl si ji do náruče. Ať už se na ústředí stalo cokoli, srazilo ji to zase zpátky na dno. V duchu si slíbil, že ty dva pacholky přerazí.

„Holka pitomá, co tě to napadlo?!“ zamumlal, tisknouc k sobě plačící Hermionu. Všiml si, že rána na jejím zápěstí dost krvácí. Po ruce jí stékal pramínek krve, který na jeho košili zanechával rostoucí krvavou skvrnu. Opatrně vzal její ruku do své. Nestihla proříznout tepnu, ale i tak to byla hluboká rána. Alespoň provizorně ji zavázal kapesníkem. Hermiona mu mezitím vzlykala do košile.

„Já…omlouvám se…nechtěla jsem vás zklamat…“ Přitáhl ji k sobě pevněji.

„To je v pořádku.“ Trvalo dlouho, než se alespoň částečně uklidnila, přesto z ní nedokázal dostat, co se stalo na ústředí. Přiměl ji vypít uklidňující a uspávací lektvar. Počkal u ní, dokud si nebyl jist, že zabraly. Nechal u ní skřítka a odešel. V hale si vzal hábit, který částečně zakryl krvavé skvrny na jeho košili a vyrazil na ústředí. Že je skoro půlnoc, mu bylo úplně jedno.

 

Přemístil se do obývacího pokoje na ústředí a ošklivě vyděsil Lupina, Harryho a dva nejmladší Weasleyovi.

„Stalo se něco?“ zeptal se Lupin, jakmile se vzpamatoval z leknutí.

„Teprve se stane,“ odpověděl Severus temně. Ginny vyjekla a znatelně zbledla, když si všimla krvavých skvrn na jeho košili. „Není moje,“ poznamenal, jako by četl její myšlenky.

„Co se tu odpoledne stalo?“ zeptal se Snape a provrtával oba chlapce vražedným pohledem.

„Nic,“ odpověděli oba poněkud nervózně.

„Zeptám se ještě jednou, co – se – tu –  sta – lo?“ vysekával jednu slabiku po druhé. Lupin a Ginny o krok ustoupili. Lupin proto, že Severuse znal léta a Ginny instinktivně vytušila, že mají co dočinění s časovanou bombou, která každým okamžikem vybuchne.

„Povídali jsme si s Hermionou, asi jsme se jí nějak dotkli, protože odsud doslova utekla,“ odpověděl Ron neochotně.

„Povídali o čem?“ zeptal se mrazivě.

„O tom, co se jí stalo, co plánuje dál…“ vytáčel se.

„Chci slyšet všechno a chci slyšet pravdu,“ přerušil ho. Harry zmlkl, odpovídat se mu evidentně nechtělo.

„Pottere, buď mi to řeknete dobrovolně, nebo to z vás dostanu násilím, ale dozvím se to, i kdybych to z vás měl vymlátit,“ přerušil jeho úvahy Snape. Z jeho tónu bylo víc než jasné, že to myslí smrtelně vážně. Harry se nadechl a spustil.

„Nechtělasnámivůbecmluvit,aniotomcosestalo,aniovás,takjsmejídalidočajeveritasérum,kdyžpřestaloúčinkovat,utekla.“

„COŽE JSTE UDĚLALI?!“ zařval Snape až všichni polekaně nadskočili. Ginny si uvědomila, že když na ně křičel v učebně lektvarů, rozhodně své hlasivky dost šetřil.

„Dali jí do čaje veritasérum,“ zopakoval mu Harry.

„Na co jste se jí ptali?“

„Na to, co se jí stalo a proč se nechce vrátit na ústředí a jestli ….“

„Jestli co?!“ zavrčel Snape.

„Jestli jste jí … nez….ehm …neublížil,“ dokončil to za Harryho Ron. Severus v duchu napočítal do deseti. Musel vynaložit veškeré své sebeovládání, aby ty dva trolly na místě neproklel.

„Takže, abych to správně pochopil. Když odmítla odpovídat na vaše stupidní dotazy, podstrčili jste jí veritasérum a vyptávali se na to, jak ji Malfoy mučil a znásilňoval a na to, jak se k ní chovám?“ zeptal se naprosto klidným hlasem a Lupinovi zatrnulo. Bylo mu víc než jasné, že se Severus stěží ovládá. Oba chlapci neochotně kývli.

„Vy dva jste ta největší sbírka bezohledných sobeckých idiotů jaké znám,“ prohlásil Severus.

„Vy máte co říkat,“ vyjel na něj Harry. „Nic jsme jí neudělali, jen jsme se ….“ Zbytek věty nedopověděl. Severusovo sebeovládání vypovědělo službu. Udeřil chlapce hřbetem ruky do tváře tak silně, až upadl na podlahu. Když se Ron pokusil tasit hůlku, Severus ji nenápadným gestem přivolal k sobě. Ron nejistě o krok ustoupil.

„NIC NEUDĚLALI?“ zařval. „PO TOM VAŠEM NIC SE HERMIONA POKUSILA PODŘEZAT SI ŽÍLY. CO JSTE SI SAKRA MYSLELI? ŽE JI DRŽÍM UVÁZANOU NA ŘETĚZU A POVEČERECH ZNÁSILŇUJU? CHTĚLA SE KVŮLI VÁM ZABÍT, PITOMCI.“

Po tomto prohlášení se v místnosti rozhostilo šokované ticho.

„Ona…ona je…“ vykoktala Ginny.

„Mrtvá? Ne, není. Naštěstí pro tyhle dva pitomce,“ zpražil Harryho s Ronem vražedným pohledem, „se mi nelíbilo, v jakém stavu se odsud vrátila, a šel jsem ji zkontrolovat. Ta krev na košili je její.“ Snape se otočil zpátky k těm dvěma.

„Pokud s vámi bude slečna Grangerová chtít někdy v budoucnu mluvit, o čemž silně pochybuji, tak vás varuji. Udělejte podobnou pitomost a já vás vlastnoručně zabiju,“ pronesl zcela klidným tichým hlasem a nikdo nepochyboval o vážnosti jeho slov. „Až příště budete mít nutkání vyřizovat si se mnou účty, ocenil bych, kdybyste v sobě našli dost odvahy, udělat to osobně, ne přes Hermionu nebo kohokoli dalšího.“ Pak se obrátilo na Ginny s Lupinem.

„Laskavě na ty dva dohlédněte.“ Aniž jim věnoval další pohled, opustil pokoj.

„Ten chlap se snad zbláznil. Je to …“ Co Severus je se zbytek lidí v místnosti nedozvěděl. Ginny bratrovi dala facku a on překvapeně zmlknul.

„Ten chlap,“ procedila mezi zuby, „má naprostou pravdu. Jste banda pitomců.“ S těmi slovy odešla z místnosti.

„Zachovali jste se jako pěkní idioti. Rád bych vás upozornil na jednu maličkost. Všechno, co tu Severus řekl, myslel smrtelně vážně.“

„Přece by nás nezabil?!“ zeptal se Ron šokovaně.

„Tím bych si nebyl tak jistý. Zabil Luciuse poté, co u něj objevil skoro mrtvou Hermionu, ačkoli ho to mohlo prozradit a stát hlavu. Mnohem jednodušší a hlavně bezpečnější by pro něj bylo, neplést se do toho. Místo toho riskoval krk, aby ji zachránil. Nemluvě o tom, že Hermiona na tom byla tak špatně, že je zázrak, že ještě žije.“

 

Ginny dohnala Severuse na chodbě. Zrovna zamykal laboratoř.

„Mohla bych Hermionu vidět?“ zeptala se nesměle.

„Teď rozhodně ne.“ Na chvíli se zamyslel, a pak jí podal klíč od laboratoře.

„Proč mě?“

„Protože jste asi jediný, alespoň průměrně inteligentní, člověk v tomhle domě, o kterém hluboce pochybuji, že by lil někomu do čaje veritasérum, nebo něco jiného. A tohle vraťte tomu pitomci,“ a podal jí Ronovu hůlku.

„Co Lupin?“

„Říkal jsem člověk a inteligentní. Člověk není a o tom druhém by se někdy dalo úspěšně pochybovat. Nashledanou.“

 

Když se vrátil, lektvary stále ještě působily a Hermiona tvrdě spala. Severus si přivolal lékárničku a ošetřil jí zápěstí. V duchu těm dvěma znovu vynadal. Nechápal, jak ji mohli takhle podrazit. Něco takového by neudělal ani on. Od nich by to skutečně nečekal. Už se nedivil, že ji to tak sebralo.

Šel si dát sprchu a hlavně si vzít čistou košili. Neměl rád krev. Vyrušil ho domácí skřítek, vyděšený další z Hermioniných nočních můr. Okamžitě se k ní vrátil. Nepokoušel se ji probudit. Dokud lektvary působí, byla by to zbytečná snaha. Sedl si na kraj postele a zády se opřel o zeď. Přitáhl si k sobě Hermionu tak, že spíš než ležela, seděla opřená zády o jeho hrudník. Sevřel její ruce ve svých, aby jí zabránil mlátit kolem sebe. Občas sebou trhla a něco vykřikla ze spaní. Až moc živě si dokázal představit, o čem se jí zdá. Trvalo skoro dvacet minut, než sen zmizel a výraz její tváře se z vyděšeného změnil na uvolněný. O dvě hodiny později se s trhnutím probudila a vzbudila tak podřimujícího Severuse. Byla zmatená a dezorientovaná.

„Uklidni se. Nic ti neudělám,“ podnikl pokus ji utišit. Kupodivu to celkem zabralo. Přestala se snažit mu vytrhnout a dokonce se o něj znovu opřela.

„Byl jste tu se mnou celou dobu?“

„Většinu. Stavil jsem se na ústředí.“ Cítil, jak ztuhla. „Vím, co se stalo. Ne, nikoho jsem nezabil, jen je vyděsil k smrti a Potterovi možná přerazil čelist.“

„Přerazil čelist?“

„Jeho obhajobu začínající slovy ,Nic jsme jí neudělali´, se mi opravdu skousnout nepodařilo.“

„Omlouvám se, nechtěla jsem vám přidělávat starosti.“

„Nic se nestalo, jen mě překvapuje, že ti za to ti dva pitomci stojí.“ Nastalo ticho. Hermiona vyprostila svojí ruku z jeho a na levém zápěstí nahmatala obvaz. Musela uznat, že má pravdu. Je úplně pitomá. Chová se jako nějaká hysterka.

„Tak už to řekněte,“ nevydržela to.

„Co?“

„Že jsem pěkně pitomá hysterická nevděčná ženská, která si neváží toho, co pro ni děláte.“

„Souhlasil bych s tím pitomá a opakuji, nechápu, že ti za to ti dva stojí.“

„Máte pravdu. Nestojí. Oni …. Donutili mě to celé prožít znovu. Jako bych byla zase zpátky v tom sklepě, zbitá, znásilněná a s řetězem na ruce. Děsí mě, jak snadné bylo to udělat.“

„Snadné?“ Na okamžik se zarazila, a pak spustila. Řekla mu úplně všechno. Všechno o každé mizerné hodině, minutě, kterou strávila u Malfoye.

„… Když mě poprvé znásilnil, byla jsem úplně na dně. Celou tu dobu mi neřekl jinak než mudlovská šmejdko, zacházel se mnou jak s odpadem, ale stejně jsem si nikdy nepřipadala tak bezcenná, špinavá, ponížená jako v tu chvíli. Já …. Připadala jsem si jako nějaká děvka a hnusila se sama sobě, že jsem tomu nedokázala zabránit. Když jsem o pár hodin později narazila na ten kámen, bylo rozhodnuto v zlomku vteřiny,“ dokončila to. Mluvila víc jak hodinu a Severus ji jedinkrát nepřerušil. Z vlastní zkušenosti věděl, kolik síly člověka takové přiznání stojí.

„Chápu ty první dva pokusy, ale stále mi není jasné, proč dnes. To, co udělali ti dva, se s Luciusovým chováním srovnat nedá.“

„Nedá. Bylo to mnohem horší. Pro něj jsem byla odpad a tak se mnou jednal. Je jsem považovala za přátele.“

„Rozumím.“ Následovalo ticho, které po dlouhých minutách přerušil Miin smích.

„Hmm?“

„Napadlo mě, jak bych reagovala, kdyby mi někdo ještě v červnu řekl, že za půl roku budu sedět s vámi v jedné posteli a probírat svoje pocity.“

„Říct mi v červnu někdo, že si tě nastěhuju k sobě do domu, prohlásil bych ho za šílence,“ odpověděl zcela vážně. „Je nějaký důvod k tomu, že ses vrátila k vykání?“

„Ups, promiň, vůbec jsem si to neuvědomila.“

„Abych nezapomněl, někdy příští týden budeme mít návštěvu.“

„Někdo koho znám?“

„Ne.“

„Chápu, budu se držet stranou.“

„To po tobě nikdo nechce. Když už jsme u těch návštěv, byl jsem nucen slíbit slečně Weasleyové, že se tu bude moct zastavit a jsem si jist, že mě vezme za slovo. Sneseš ji?“

„Ginny kdykoliv.“