Blog

Kapitola čtvrtá

Klapnutí zámku na dveřích. Čvachtavý klapot kroků po vlhké podlaze. Pokusila se odplazit dál od místa, kde tušila dveře. Trhnutí za vlasy. Vykřikla bolestí.

„Nebylo ti tu smutno?“

Nevěděla, kde v sobě vzala tu sílu a odvahu se po něm ohnat. Okamžitě toho litovala. Úder do tváře ji srazil zpět na podlahu. V ústech cítila slanou kovovou chuť krve. Kopanec do boku. Slyšela prasknout nějakou kost. Snad žebro. Bolestí se jí zatmělo před očima. Následovaly další rány.

„Ne. Už dost. Prosím dost.“

Probudily ho její výkřiky. Zoufale se zmítala na posteli, jako by se snažila něčemu uniknout. Opatrně jí položil ruku na rameno. Chtěl ji probudit. Ohnala se po něm. Byla čím dál vyděšenější. Nedokázala odlišit, co je sen a co skutečnost. Pevně, ale zároveň jemně chytil její ruce. Zabránil jí bezhlavě mlátit kolem sebe.

„Grangerová, je to jen sen, jen noční můra. Všechno je v pořádku. Je to jen sen, Hermiono, jen sen. Uklidněte se, tady jste v bezpečí,“ mluvil na ni tiše. Konečně se úplně vzbudila. Trhnutím se posadila. Lekla se, když vrazila do Severuse, který seděl na kraji její postele. Znovu se po něm ohnala, ale moc jí to nepomohlo. Stále ještě svíral její ruce ve svých.

„V pořádku?“ zeptal se, jakmile se s ním přestala prát. Přikývla, ačkoli v pořádku rozhodně nebyla. Třásla se strachy a vypadala, že se každým okamžikem rozpláče. Neměl nejmenší tušení, co ho to napadlo, ale přitáhl ji k sobě a obejmul. V příštím okamžiku už mu Hermiona vzlykala na rameni.

„Proč?“ zeptala se najednou mezi vzlyky. Severus byl její otázkou zmatený.

„Co proč?“ zeptal se a připadal si jako idiot.

„Já…myslela jsem…. že se na něco zeptá…že proto mě….ale nikdy se na nic nezeptal…, jen urážky…“ Severus z toho nebyl moc moudrý. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se snažila říct.

„Je mrtvý. Už vám nemůže ublížit. Ani on ani nikdo jiný. Tady vás nenajdou. Jste tu v bezpečí,“ pokoušel se ji uklidnit. K jeho překvapení to docela fungovalo. Tohle nebyla situace, s kterou by měl moc zkušeností. K svému vlastnímu znechucení býval obvykle ten, kdo ubližoval, ne ten, kdo pak napravoval škody, pokud se k tomu později vyskytla příležitost. Když se uklidnila, opatrně ji uložil. Chytla ho za ruku.

„Neodpověděl jste mi.“

„Jste si jistá, že to opravdu chcete vědět?“

Přikývla.

„Neměl vás vyslýchat. Jeho úkolem bylo vás zabít. Pánovi zla řekl, že jste mrtvá. Bavil se tím, nic víc v tom nebylo,“ odpověděl upřímně.

„Bavil se,“ zopakovala Hermiona bezvýrazným tónem.

„Na vašem místě, bych se to nesnažil pochopit. Pokud nejste jako on, nepovede se vám to.“

„A vy jste jako on?“

„Grangerová,“ zavrčel mírně výhružně. „Budu předpokládat, že jste stále ještě v šoku a nevezmu si to osobně.“

„Bez urážky, pane profesore, ale bylo to myšleno vážně. Čtyři roky jste byl mizera, co tyranizuje studenty, pak špeh s věčně mizernou náladou a když jsem vás viděla naposled, zrovna jste utíkal z Bradavic poté, co jste zab…“ Pokračovala by dál, ale položil jí ruku na ústa a umlčel ji tak.

„Pokud máte otázky, ptejte se, ale jako já respektuji vaše přání nemluvit o Malfoyovi, vy nemluvte o mém odchodu z Bradavic. Co se týče vaší otázky, myslete si o mně, co chcete.“

„Promiňte.“

„Nic se nestalo.“

Dlouhou dobu bylo v pokoji naprosté ticho. Kdyby stále nesvírala jeho ruku ve své, přísahala by, že je v místnosti sama. Ticho přerušil až Severus.

„Je pro vás nezvyklé být tak dlouho zticha,“ poznamenal znenadání.

„Nezdálo se, že byste chtěl konverzovat.“

„Myslím, že jsem pro rozhovor zapověděl jen jedno téma. Pokud nemáte nic proti, potřebuji se podívat na vaše zranění.“

„Když řeknu ne, zastaví vás to?“

„Ne.“

„Upřímnost nade vše.“

„Grangerová!!!“

„Promiňte, asi mi bude chvíli trvat, než si zase zvyknu chovat se slušně.“

„Zase?“ Po této otázce viditelně ztuhla. Malfoy< domyslel si. „Nemusíte odpovídat,“ dodal rychle.

„Čím drzejší jsem byla, tím dřív mu ruply nervy, a čím dřív mu ruply nervy, tím rychleji jsem byla v bezvědomí a on pryč.“

„Promiňte.“

„V pořádku.“

„Můžu vás prohlédnout, nebo bude následovat další slovní souboj?“

„Myslím, že na to, abych vám byla rovnocenným soupeřem, mi to ještě dost rychle nemyslí.“

„Ani jsem si nevšiml,“ poznamenal a navzdory jeho snaze to neznělo ani trochu ironicky, spíš pobaveně. „Abych vás mohl prohlédnout, potřeboval bych na to obě ruce.“ Uvědomila si, že ho stále ještě drží za ruku. Dost neochotně ji pustila.

„Promiňte,“ zamumlala potichu.

Už na začátku jejich rozhovoru si všiml, že drzost používá jako jakýsi druh obrany. Její nečekané doznání mu to jen potvrdilo. Kdyby viděla, všimla by si, jak se spokojeně usmál. Psychicky na tom byla mnohem líp, než doufal. Po jejím prvním probuzení se děsil toho, že bude zcela apatická, ale pokud se vzmůže na to ho provokovat, mají solidní základy, na kterých mohou stavět.

„Kdyby vás to bolelo, řekněte.“ Přesto celou dobu nepromluvila, jen několikrát bolestivě sykla, když ji prohmatával hrudník. Žebra se i přes několik dávek kostirostu odmítala zahojit. Trvalo mu víc jak hodinu sundat všechny obvazy, prohlédnout rány a, pokud to bylo nutné, znovu je ošetřit hojivou mastí a převázat čistými obvazy.

„Večer budu pryč. Je pátek a Voldemort pořádá svůj obvyklý dýchánek,“ z té druhé věty ironie doslova odkapávala. „Nicméně jsem vám sehnal společnost.“ Trochu sebou cukla, nebyla si jistá, že má sílu snášet lítostivé poznámky někoho z Řádu. K jejímu překvapení ale Severus zavolal: „Dobby!“ Pak se otočil zpátky k ní. „Myslím, že na Dobbyho se pamatujete. Přeji příjemný večer.“ S tím se zvedl a vyrazil ke dveřím. Cestou se ještě otočil na Dobbyho. „Nehneš se od ní na krok, dokud se nevrátím. Jinak tě stáhnu z kůže,“ pohrozil mu.