Blog

Kapitola čtrnáctá

Probudil ji zvuk vlastního výkřiku. Roztřeseně se posadila na posteli. Neměla za Dracem chodit. Od jejich rozhovoru před čtyřmi dny měla každou noc noční můry. Opatrně vstala. Na opěradle křesla nahmátla župan a přehodila ho přes sebe. Sešla do přízemí. Chtěla si v kuchyni vzít něco k pití, když zaslechla tiché prásknutí. Někdo se právě přemístil do haly. Polekaně sebou trhla.

„Měla bys být v posteli. Jsou tři ráno,“ upozornil ji známý sametový hlas zastřený únavou.

„Hon skončil?“ zeptala se věcně a snažila se vypořádat s pocity, které vůbec nečekala. Dům jí bez něj připadal temný a smutný jako hrobka. Nikdy to neřekla nahlas, ale jeho rozhodnutí úmyslně sabotovat pátrání po Dracovi ji vyděsilo. Bála se o něj. Strašně se bála. Noční můry posledních nocí vlastně ani nebyly o ní.

„Ano. Je to zhruba hodina, co ho Voldemort definitivně odpískal. Právě jsem Draca odvedl pryč. Prý jste si popovídali,“ řekl. Byla to napůl otázka a napůl konstatování.

„Chtěl s tebou mluvit a nenechal si od skřítků vysvětlit, že tu nejsi. Asi už mu ten sklep lezl na mozek a potřeboval si s někým promluvit.“ Pousmála se. „Tentokrát se ani neobtěžoval mě, tím svým obvyklým arogantním způsobem, upozornit, že jsem jen méněcenná mudlovská šmejdka…“

Severus udělal tři rychlé kroky k ní. Chytil ji za ruku. Druhou rukou ji vzal za bradu. Trhla sebou, ale nevysmekla se mu. Uvědomil si, co dělá a raději jí položil ruku na rameno. Nechtěl zbytečně přivolávat nepříjemné vzpomínky.

„Hermiono,“ řekl důrazně, „takhle už o sobě nikdy nemluv. O kouzelníkovi ani o člověku nerozhoduje jeho původ. Už nežijeme ve středověku. Důležitý je charakter, povaha, jaký člověk je. Kdo byli jeho rodiče, o něm nevypovídá vůbec nic. Dobrý kouzelník se pozná podle schopností, ne podle rodokmenu.“

„Proboha! Co já jsem za kouzelníka? Slepá a bez hůlky. Mí rodiče zemřeli, protože jsem si za přítele vybrala nežádoucí osobu. Kdybych tehdy nešla do Bradavic, mohlo být vše v pořádku,“ rozvzlykala se.

„Ne, Hermiono, nemohlo. Bradavice sem, Bradavice tam, pořád bys byla čarodějka z mudlovské rodiny. Na jeho seznam smrti by ses dostala tak jako tak.“

Zatřásla hlavou, jak se snažila zahnat nepříjemné myšlenky.

„A ty?“ změnila téma. „Jak přijal Voldemort neúspěch?“

„Víc jak týden jsme prolézali všechny možné i nemožné úkryty v kouzelnickém i mudlovském světě. Prolezli jsme polovinu království a nic. Vzal to celkem dobře. Ani se moc nerozčílil.“

Hermiona se zarazila. Nevěděla, jak to ví, ale byla si jistá, že lže.

„Profesore?!“ Zeptala se naléhavě. Nevěděl, jestli si to uvědomuje, ale upřela na něj pohled smutného štěněte. V kombinaci s jejíma velkýma hnědýma očima byl obzvlášť působivý.

„Trochu se vztekal,“ připustil neochotně.

„Trochu?!“ Tomu pohledu prostě nešlo vzdorovat.

„Dva kruciaty a přednáška na téma, jak jsem ho zklamal,“ přiznal pravdu.

„Proboha!“ uklouzlo jí. Za tři měsíce u Luciuse se s touhle kletbou důvěrně seznámila. Dřív, než si uvědomila, co dělá, ho objala. Severuse to dost překvapilo, ale rychle se vzpamatoval a objetí jí oplatil.

„Měla jsem strach. Mohli jste narazit na bystrozory. Mohli zjistit, že mu pomáháš, mohl si na tobě vylít zlost, mohl…“

Zlehka jí položil dva prsty přes rty, aby ji umlčel. „Mohla se stát spousta věcí, ale nestala. A jediné nebezpečí, kterému budu v nejbližších dnech čelit, je vznětlivá povaha pana Pottera,“ pokusil se to zlehčit, ale uvnitř cítil, že má pravdu. Tenhle plán rozhodně nebyl dokonalý a mohl se snadno zvrtnout.