Blog

Kapitola 7  – Šípková Růženka má vztek

 Pomalu přicházela k sobě. Matně si uvědomovala, že leží v posteli a bolí ji celé tělo. Chtěla se otočit na druhý bok, ale vzápětí toho začala hořce litovat. Měla dojem, jako by jí někdo vrazil nůž do břicha a ještě s ním několikrát pootočil. Se zasténáním se schoulila opět do klubíčka.

„Růženka se probudila? Výborně,“ ozval se známý sametový hlas, studený jak led. Teprve to ji přimělo otevřít oči.

S hrůzou si uvědomila, že spokojeně pochrupuje v jeho posteli. Dalším šokem pro ni bylo zjištění, že je, až na kalhotky, zcela nahá. Instinktivně si přitáhla pokrývku blíž k tělu.

„Můžete mi vysvětlit, co jste, u Merlina, dělala dnes ráno v ředitelně?“

Co mu na tohle mám proboha odpovědět? Protože by vás ten mizera umučil? Tak řekněte děkuju a já půjdu? No to asi ne.

„Omlouvám se,“ špitla nakonec. Tahle odpověď ho zcela jistě neuspokojila.

„Vaše omluvy mě ani v nejmenším nezajímají. Chci vědět, proč jste ráno lezla do ředitelny.“

Vzdorovitě na něj hleděla s přikrývkou přitisknutou k tělu, jako by ji snad před ním mohla ochránit.

„Budete tak laskavá a konečně mi odpovíte, nebo na mě budete po zbytek odpoledne civět?“

„Slyšela a viděla jsem, co se tu děje,“ řekla nakonec. Nechtěla ho dráždit víc, než bylo nezbytně nutné.

 Takže věděla, že tu Voldemort je. Proč sakra nezůstala zalezlá ve věži a šla ho provokovat?

„Proč jste nezůstala ve věži?“

„Tak to bych sama ráda věděla,“ povzdechla si. Bohužel dost nahlas.

„Grangerová!“ zavrčel výhružně. „Proč jste tam nezůstala?!“

„Já-to-ne-vím,“ odslabikovala mu. Severus obrátil oči v sloup.

„Zdá se, že pan Potter nebyl jediný, kdo trpěl samaritánským syndromem.“

„Mlčte!“ okřikla ho. „Jste stejně hnusný jako Voldemort.“ Při tomhle prohlášení Severusovi ztuhla čelist, ale Hermiona byla příliš vzteklá, než aby mu věnovala pozornost. Posadila se na posteli. „Neumíte nic jiného než urážet. Harry je mrtvý. Zabili jste ho. Tak mu dejte pokoj, oba!“

„Přestaňte křičet!“ nařídil jí.

„Budu si křičet jak chci,“ zařvala na něj. Sebrala z postele polštář a hodila ho po něm. Severus nečekal, že by se něčeho takového odvážila a nestačil uhnout. Když se na ni znovu podíval, klečela na posteli a házela po něm další polštář.

„Parchante!“

„Spadla vám deka,“ upozornil ji chladně, když uhýbal polštáři. Vztekle zavrčela a hodila po něm svícen. Zamotala se do prostěradla a popadla další věc, co jí přišla pod ruku.

„Naservíroval jste mu Harryho jak na podnose a ještě se o něj otíráte!“ Tentokrát ho kniha zasáhla do ramene. „Nevěřil vám, nikdy vám nevěřil. A já, nána pitomá, mu to rozmlouvala. Říkala jsem, že když vám věří Brumbál, měl by i on.“ Další kniha a svícen. Knize se vyhnul, ale svícen uviděl pozdě. Udeřil ho do hlavy. „Panebože, jak já byla blbá! Od začátku jste ho nenáviděl. Bezdůvodně ho urážel a já se vás ještě zastávala.“ S výkřikem ‚parchante mizernej‘ na něj přiletěl pro změnu kalamář. Začínal toho mít právě dost. Zrovna se natahovala po další knize, když ji uchopil za paži a obrátil k sobě. Vztekle se po něm ohnala a udeřila ho do hrudi. Chytil ji za zápěstí, aby jí zabránil mlátit kolem sebe. Chtěla ho nakopnout, ale noha se jí zamotala do prostěradla a ona ztratila rovnováhu. Nasměroval její pád na postel. Než se stihla zvednout, ležel na ní a vahou svého těla ji tiskl do peřin, že nebyla schopná se téměř  pohnout. Trvalo několik minut, než se pod ním přestala zmítat vyčerpaná marným zápasem.

„Vyvztekaná?“ zeptal se nakonec. Chabě přikývla.

„Pusťte mě.“ Její poloha se jí pranic nelíbila. Ležela na zádech se Snapem nad sebou. Jednu nohu měl vklíněnou mezi její stehna. Rukama pevně svíral její zápěstí a držel jí je vysoko nad hlavou. Zrychleně dýchala a její hruď se zvedala proti němu. Prostěradlo se jí při pádu rozmotalo a teď ho měla zašmodrchané okolo pasu a nohou. Snape se jí oproti všem předpokladům díval do obličeje a o její tělo nezavadil ani pohledem. Měla jeho obličej sotva pár centimetrů od svého. Až teď si všimla, že na hlavě, kam ho zasáhl svícen, má tržnou ránu a po tváři mu stéká krev.

Bože, on mě zabije, blesklo jí hlavou.

„Nezabije, ale jestli po něm ještě něco hodíte, přehne vás přes koleno,“ zavrčel temně a konečně ji pustil. Vstal a obrátil se k ní zády, aniž by jakkoli komentoval, že leží více méně nahá v jeho posteli. Několika kouzly napravil škody, které v jeho komnatách při svém záchvatu vzteku napáchala.

„Dobby vám v koupelně nachystal něco na sebe,“ poznamenal jakoby mimochodem.

„Dobby?“ zeptala se překvapeně. „Myslela jsem, že utekl ze školy hned ten den, co sem dorazil Malfoy.“

„Utekl z kuchyně,“ opravil ji. „Ale ne ze školy.“ Vzápětí zaslechl tiché klapnutí dveří, když zmizela v koupelně. Zhluboka si povzdechl. Trvalo patnáct minut, než vylezla ven. Pokynul jí na jedno z křesel, a když se zatvářila vzdorovitě, nasadil výraz, který nesnesl odpor. Začala se cítit trochu provinile. Nejenom, že na něj křičela nadávky, ale ještě po něm házela jeho věci a dokonce ho i zranila. Všimla si, že krev z tváře si setřel, ale ránu si neošetřil. Zahlédla, že na stolku u dveří leží její učebnice a hůlka. Bez ohledu na jeho výraz si pro ni došla. Když se vrátila k němu a zamířila mu s ní na hlavu, zatvářil se výhružně. Ani na vteřinu nepochyboval o tom, k čemu se chystá. Bez ohledu na to, že mu před chvílí zdemolovala byt, ona prostě neměla žaludek na to někoho zabít a dívat se mu přitom do očí. Zašeptala formuli a rána se zatáhla a zůstala po ní jen úhledná jizva.

„Proč jste v té věži nezůstala?“ vrátil se ke své otázce, když si sedla zpět do křesla.

„Mohl vás zabít,“ řekla tiše. „Když jsem odcházela, použil na vás třetí cruciatus. Čtvrtý byste pravděpodobně nepřežil.“

„A vám by to snad vadilo?!“ Na zlomek vteřiny se mu tváří mihlo překvapení a nevíra.

„Řekněme, že v ředitelně preferuji vás před Malfoyem či Vy-víte-kým,“ odpověděla ne zcela upřímně. Kdo je v ředitelně, jí bylo více méně jedno. Ale vadila jí představa nechat Snapea umřít. A vadila jí víc, než by měla.

„Proč jste odešla a nepočkala tu na madame Pomfreyovou?“

„Nestojím o další soucitné pohledy. Krom toho jsem myslela, že mám jen pár škrábanců. Neuvědomila jsem si, jak vážně jsem zraněná.“

Věděl, že mluví pravdu. Po první zkušenosti s cruciatem byli lidé většinou otupělí a vůbec si neuvědomovali rozsah poranění.

„Měla jste pravdu,“ poznamenal.

„Prosím?“ absolutně netušila, o čem mluví.

„Měl jsem vás vyrazit všechny a měl bych klid.“ Hermiona na něj vytřeštila oči. Nikdy by nevěřila, že je Snape schopen něčeho tak „ponižujícího“ jako přiznat vlastní chybu.

„Proč… proč jste to vlastně neudělal?“ Dodala si nakonec odvahy se zeptat na něco, co ji trápilo už několik měsíců. Severus si ji chvíli mlčky prohlížel, jako by uvažoval, jestli mu stojí za odpověď.

„Abych vás udržel na škole,“ odpověděl nakonec zcela upřímně. Z jejího výrazu usoudil, že neví, jestli se zbláznil, nebo si z ní jednoduše střílí.

„Řád je celkem schopný, co se boje týče, ale od Brumbálova… ehm… odchodu jim chybí mozek. Jejich akce jsou nedomyšlené a ukvapené. Vy naopak máte mozek, ale co se bojových schopností týče, neporazila byste snad ani Longbottomovu babičku. Tak trochu kalkuluji s tím, že jestli se dožijete konce roku, mohla byste ten mozek nahradit.“

Šokovaně na něj hleděla. To bylo za skoro sedm let, co ji učil, poprvé, co se o jejím intelektu zmínil jinak, než urážlivě. Vždyť to by se snad dalo považovat dokonce za pochvalu. Na druhou stranu ji jeho hodnocení jejích bojových schopností hluboce urazilo.

„Přesto nechápu, proč je nutné, abych tu dostudovala.“

„Asi jsem vás přechválil,“ povzdechl si. „Setkáváte se tu se Smrtijedy. S těmi, které ON považuje za nejschopnější. A s jejich potomky. Vaši zmijozelští spolužáci budou za pár měsíců stát v první linii. Jak chcete bojovat proti někomu, koho vůbec neznáte? Včera jste například slyšela Draca, jak detailně popisuje Malfoy Manor.“

„Proč já?“

„Kdo jiný? Mě by zabili hned, jak bych jim přišel na oči. Potter je po smrti. Kingsley je voják, ne stratég, a vzhledem ke svým sporům s Moodym a Lupinem se do čela ani nedostane. Ačkoli Bill nebo Charlie Weasleyovi by na to měli, oni Řád dobrovolně nepovedou. Mohou toho ztratit nejvíc.“

Pořád se tvářila, jako by mu přeskočilo.

„A také proto, že vám věřím.“