Kapitola 6 – Vánoce

 

„Ještě musíme dát něco támhle na tu větev, Dobby. Je to tam nějak holé,“ ozval se zezdola Hermionin hlas, zrovna když Lara vycházela z pokoje na chodbu. Včerejší nakupovací maraton ji docela unavil. Ráno se probudila, vrhla rychlý pohled na budík a s hrůzou si uvědomila, že je deset pryč. Honem se oblékla a vyběhla na chodbu. Na schodišti se překvapeně zarazila. Celá část haly mezi krbem a dveřmi do jídelny byla vyklizená. Musela být. Ohromný vánoční stromek by se tam ani jinak nevešel. Ta jedle, Lara si alespoň myslela, že to je jedle, měla určitě něco přes tři metry a byla i celkem rozložitá. Hermiona na ni právě za pomoci skřítků rozvěšovala vánoční ozdoby a čokoládové figurky. Na stolku byly připravené svíčky a řetězy. Celá jedle byla navíc začarovaná tak, aby vypadala, že na ní leží lehký sněhový poprašek.

„Ahoj, Laro,“ zavolala na ni zespodu Hermiona. „Tak jak to vypadá?“

„Je to úžasný! Kde jsi, proboha, sehnala tak velký strom?“ seběhla Lara dolů, aby si ho mohla zblízka prohlédnout.

„Já ne, to Severus.“

„Kde vlastně profesor je?“ zeptala se Lara, když si uvědomila, že ho nikde nevidí.

„U sebe v pracovně. Snaží se napsat recenzi na nějaký článek o experimentálních lektvarech a zároveň předstírat, že se ho Vánoce netýkají,“ povzdechla si Hermiona. Už pokolikáté ji napadlo, proč si s Vánocemi vůbec dává takovou práci. Kdyby nepřijela Ginny s dětmi, nikdo by to neocenil. Když jí Severus předloni na Tři krále řekl, ať už to koště odstrojí a dá s tou pitomostí na rok pokoj, utekla s pláčem do svého pokoje. Tu noc spal Severus poprvé od jejich svatby v ložnici sám.

*

„Dále,“ zavrčel Severus, když ho vyrušilo nesmělé zaklepání na dveře. Recenzi už dávno dopsal, pracovna zažila generální vánoční úklid a už prostě nevěděl, co by tam dělal a tak se přesunul do laboratoře vyzkoušet si jeden z těch experimentálních lektvarů, o němž si byl jistý, že podle autorova postupu někde mezi krokem 27 až 29 vyletí do vzduchu. Chtěl si to ověřit v praxi, než tu recenzi odešle.

„Můžu dál?“ zeptala se Lara, když opatrně nakoukla dovnitř.

„Samozřejmě. Vezměte si ale pracovní hábit,“ kývl hlavou směrem ke skříni hned vedle dveří. Přeci jen se právě pokoušel dopracovat k výbuchu kotlíku. Ten lektvar by měl být sice naprosto neškodný, ale jistota je jistota a přeci jen, flek na hábitu je lepší než na normálním oblečení.

„Co to bude?“ zeptala se Lara a zpovzdálí pozorovala podezřele probublávající a podivně se převalující fialovou hmotu.

„Předpokládám, že výbuch,“ odpověděl nezúčastněně.

„Prosím?“ měla dojem, že se přeslechla.

„Jsem přesvědčen, že při dodržení postupu, který autor ve svém článku uvedl, to za dva až tři kroky vybouchne. Než tu recenzi odešlu vydavateli, chci mít jistotu, že se tak opravdu stane,“ vysvětlil jí trpělivě.

„Buďte tak laskavá, chyťte ten smotek chlupů,“ ukázal na Křivonožku „a vyhoďte ho na chodbu. Mia by neocenila, kdybychom jí tu připálili kocoura.“ Lara vyrazila ke Křivonožkovi, který se pohodlně rozvaloval ve starém křesle, jehož jediným účelem v laboratoři zjevně bylo, sloužit mu za pelech. Opatrně ho vzala do náruče a odnesla až do haly, kde ho uložila na gauč a vrátila se zpět. Fialová hmota v kotlíku pomalu začínala prskat a vypadala nebezpečně. Severus si pro jistotu vzal brýle a druhé podal Laře.

„Neměla byste spíš pomáhat Hermioně?“ pokusil se o konverzaci.

„Vaše paní usoudila, že dnes není nejlepší doba na to, dávat mi lekce vaření.“

„V domově po vás nechtěli, abyste pomáhali v kuchyni?“

„Jo, to jo, ale při škrábání brambor nebo mytí nádobí se moc vařit nenaučíte,“ pokrčila Lara rameny a Severus to nijak nekomentoval.

„Kdy jste říkal, že to bouchne?“ zeptala se nervózně, když lektvar vyprskl zvlášť vysoko.

„Zhruba teď,“ chytl Laru za rameno a stáhl ji do dřepu. Z kotlíku vyrazil gejzír fialového čehosi, rozprskl se o strop a zalil místnost deštěm horkých kapek fialového slizu rosolovité konzistence.

„Tak to by bylo,“ poznamenal spokojeně, zatímco sledoval, jak zbytky lektvaru skapávají ze stropu na podlahu.

„Jen tak mimochodem, co se mělo stát podle autora?“ zeptala se Lara, když sledovala tu spoušť.

„Mělo to projít dvacetiminutovým varem, pak se měl přidat pyl pelargonie, zamíchat a nechat pomalu vychladnout na pokojovou teplotu, následně minimálně dvacet čtyři hodin odstát a pak následovalo asi dvacet dalších kroků,“ odpověděl, zatímco si vyklepával kousky fialového rosolu z vlasů a z hábitu. Lara si uvědomila, že ten rosol musí mít úplně všude. Zaklepala hlavou a k nohám jí slétla sprška fialových kapiček. Za necelých dvacet minut se jim povedlo čistícími kouzly uvést laboratoř do původního stavu. Laru potěšilo, že díky zabezpečovacím kouzlům domu tady může kouzlit, aniž by jí hrozilo vyloučení z Bradavic.

„Budeme dělat ještě něco?“ zeptala, když skončili s úklidem.

„Ne.“

Pokrčila rameny, a když se ujistila, že na hábitu nezůstaly žádné kousky rosolu, vrátila ho do skříně. Cukla sebou, když jí položil ruku na rameno. Instinktivně pocítila touhu utéct, ale ke své smůle neměla kudy. Cestu ke dveřím ji blokovaly otevřené dveře skříně a za ní stál on. Začala propadat panice. Severus vycítil, že je něco špatně. To už ovšem Lara setřásla jeho ruku ze svého ramene, prudce se otočila a vytáhla z kapsy hůlku.

Severus to postřehl, ale mnohem víc, než hůlka mířící mu na hrudník ho upoutal Lařin obranný postoj a strach, který jí čišel z očí. Místo aby ji odzbrojil, jak by to udělal s kýmkoliv jiným, kdo by měl tu drzost na něj mířit hůlkou, jen zvedl ruce v gestu naznačujícím, že se jí nechystá ublížit a o dva kroky ustoupil. Ještě si živě pamatoval některé Hermioniny reakce, když jí nechtěně připomněl ta zvěrstva, která si prožila u Luciuse. A tohle tomu bylo velice podobné.

Lara stála opřená o skříň, prudce oddechovala a ruka s hůlkou se jí nekontrolovatelně třásla. Pomalu si začínala uvědomovat kde je a co dělá. Sklonila ruku s hůlkou a ta jí záhy vypadla z chvějících se prstů. Sesula se podle skříně do dřepu, schovala hlavu v dlaních a rozplakala se.

Severus na okamžik zaváhal, jestli nemá odejít, ale pak si uvědomil, že by to vypadalo, že se na ni zlobí. Takže zvolil tu druhou možnost. Přiklekl k plačící dívce.

„Laro?“ oslovil ji, ale dívka nereagovala.

„Laro?“ zkusil to znovu. Když opět nereagovala, chytil ji za ruce a přiměl jí je dát dolů z obličeje. Cítil, jak se od něj dívka odtáhla v očekávání trestu.

„Jste v pořádku?“ zeptal se a nespouštěl z ní pohled.

„Omlouvám se,“ špitla dívka nešťastně.

„Nic se nestalo,“ uklidnil ji. „Všechno je v pořádku. Tady jste v naprostém bezpečí,“ mluvil na ni tiše.

Aniž si kterýkoli z nich uvědomoval, jak se to stalo, najednou se dívka křečovitě tiskla k jeho hrudi a vzlykala mu do hábitu. Objal ji, aby jí dal najevo, že na to není sama. Z nějakého důvodu si byl najednou jistý, že v sobě celé ty měsíce všechny ty události z léta dusila. Jednou to prostě muselo ven. Trpělivě čekal, dokud se dívka neuklidnila.

„V pořádku?“ zeptal se, když se od něj s očima červenýma od pláče a s rudými tvářemi z rozpaků odsunula. Beze slova jí podal kapesník.

„Omlouvám se,“ špitla.

„Laro?“

Konečně se na něj podívala.

„Nic se nestalo. Můžu vám teď vybrat zbytky toho lektvaru z vlasů, aniž byste mě proklela?“ Mlčky přikývla a poslušně držela, zatímco Severus posbíral několik kousků fialového rosolu, které jí uvízly ve vlasech.

„Určitě jste v pořádku?“ ujistil se ještě jednou, když jí pomáhal na nohy. Pouze přikývla. Nebyla si jistá, zda by se znovu nerozbrečela. Tohle bylo asi poprvé, co o ni měl někdo strach. Co si vzpomínala, bylo to za celou dobu poprvé, že si dal někdo tu práci s tím, ji utěšovat.

Severus vrhl rychlý pohled na hodiny. Bylo za pět minut pět.

„Asi byste si měla jít chvíli odpočinout a pak se převléknout k večeři. Bude v sedm,“ navrhl jí, aby se zbavil rozpačitého ticha.

„Já… mohla bych se na něco zeptat?“ vrhla se do toho po hlavě.

„Samozřejmě.“

„Proč… proč nemáte rád Vánoce?“ Severuse její otázka zaskočila.

„Já… omlouvám se, nic mi do toho není.“

„V naší rodině se nikdy moc neslavily. Je to původně mudlovský svátek a otec vším mudlovským pohrdal. Nejspíš proto, že jako moták měl k mudlovi blíž než k čarodějovi. Upřímně nechápu, co na nich Hermionu a všechny ostatní tak fascinuje.“

„Pro většinu lidí jsou Vánoce časem, kdy vypnou z každodenní rutiny a najdou si čas na věci, ke kterým se jinak nedostanou. Například na rodinu, na přátele. Já… pochopila jsem správně, že její rodiče nežijí?“

„Ano. Byli zavražděni Smrtijedy,“ odpověděl automaticky. Co to má sakra společného s Vánoci???

„Možná to je další důvod, proč na nich tak lpí. Já… když se pokouším vybavit si rodiče, tak jediné mé vzpomínky na ně se vztahují k našim posledním společným Vánocům.“

„Byla jste s ní nakupovat, proč temně fialová?“

„Prosím?“

„Ty ozdoby,“ vysvětlil. „Jejímu vkusu by spíš odpovídaly nějaké světlé. Růžové nebo například stříbrné.“

„To je pravda. Líbily se jí růžové,“ překvapilo ji, jak má prokouknutý vkus své ženy, „ale myslela, že tyhle se budou líbit vám.“

*

Lara se večeře docela bála. Přeci jen dosud, tedy s výjimkou večeře, kdy ji Severus seznámil se svou ženou, trávila čas výhradně jen s jedním z nich. Trochu se bála, že tam bude jako páté kolo od vozu. Nicméně se tak k jejímu překvapení nestalo.

„Psal Draco, kdy zítra dorazí?“ zeptala se Hermiona.

„Někdy dopoledne. Původně chtěl přijet už dneska, ale Narcissa ho přemluvila, aby se u ní stavil na večeři. Nebyl z toho zrovna nadšený, ale přeci jen je to jeho matka. A abych nezapomněl. Alex s Ginny a dětmi dorazí taky už zítra. Odpoledne.“

„Myslela jsem, že zítra budou u Molly a Artura?“

„To oni taky, ale předevčírem se Odboru pro dohled nad předměty černé magie povedl jeden zátah a Artur musí do práce. Dohodli se s Molly, že tu návštěvu odloží, až bude mít Artur čas.“

„Na tom vlastně nezáleží, dárky jsou zabalené a skřítkům nebude dělat problém jim ráno připravit pokoje.“

„Problém budu mít já,“ zavrčel. „Zvyknout si, že tu týden budou vyvádět ty dvě harpyje.“

„Jsou to jenom děti, Severusi,“ napomenula ho Hermiona.

„Ani hejno Cornwallských rarachů nedokáže nadělat takový hluk.“

„Kolik jim je?“ zapojila se do debaty Lara.

„Pět a půl,“ usmála se Hermiona.

„A říkala jsi, že jsou dvojčata? Musejí být roztomilí,“ rozplývala se Lara.

„Asi jako chiméra,“ zabručel Severus. „Doufám, že letos nepodpálí stromeček. Byla by ho škoda, povedl se ti.“ Poslední větu adresoval Hermioně. Lara zamaskovala smích zakašláním. Nešlo si nevšimnout, jak se Hermioně překvapením rozšířily oči. Pravděpodobně to bylo poprvé, co Severus řekl něco kladného o jejích snahách o vytvoření vánoční atmosféry.

„Jsem… jsem ráda, že se ti líbí,“ vykoktala překvapená Hermiona a do konce večeře zářila jako sluníčko.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami