Kapitola 6  – Musíme si promluvit

 Vzpomínky jsou jako děti. Tisíckrát jim můžete něco zakázat a ony to přesto udělají.  Ačkoli se snažila na to nemyslet, její vzpomínky opět patřily Bradavickému hradu. V mysli se jí opět přehrávala ta strašlivá noc, kdy zemřel Harry. Nechápala, proč se to muselo stát. Pro Voldemorta nebyl soupeřem. Tehdy ne. Ať už si Brumbál namlouval cokoli. Žádný sedmnáctiletý kluk, ani tak výjimečný jako Harry, nemohl Voldemortovi vzdorovat, natož ho porazit. Vždyť i on, zkušený kouzelník, to dokázal jen díky šťastné shodě náhod. Šťastné pro něj, smrtící pro Voldemorta a tragické pro ni. Od sklouznutí k sebelítosti ji zachránilo odměřené zaklepání na dveře. Zdálo se jí povědomé, ale silně pochybovala, že zrovna on by toužil po její společnosti natolik, aby ji přišel navštívit do nemocnice. Obzvlášť, když věděla, jak je mu nemocniční prostředí protivné.

„Dále.“

Pomalu vstoupil. Ani kdyby ho mučili cruciatem, by nikomu nepřiznal, jak se téhle návštěvy děsil. Věděl, že dříve nebo později ji bude nucen uskutečnit. Od jeho rozhovoru s Kingsleym uběhly už víc než tři týdny. Ještě nedávno si byl schopný vyšetřit každé páteční odpoledne na návštěvu v pokoji o chodbu dál, ale teď mu kupodivu nedělalo nejmenší potíže, najít si velmi dobrý důvod, proč sem nejít. Nakonec se k tomu přesto přiměl. Musel. Stalo se toho příliš, než aby to šlo přejít mlčením. Nikdy ho nezajímalo, co si o něm kdo myslí, ale dlužil jí toho moc na to, aby ji jednoduše ignoroval, ačkoli by to bylo o tolik snazší.

Rozhlédl se po pokoji. Ani ho nepřekvapilo, že je to poněkud nadstandardní pokoj. Kromě postele a nočního stolku tu byl také jakýsi konferenční stolek, který stál u okna, a okolo něj byla rozmístěna tři křesla. Vše samozřejmě v té nemožné nemocniční bílé. Její bleděmodrý župan, hnědé vlasy a černé rukojeti holí bylo to jediné, co tu nemožnou sterilní bílou narušovalo.

Seděla u okna. Trochu ho překvapilo, že nepoužila jedno z těch měkce vypadajících křesel, ale dost nepohodlně působící židli. Tuto záhadu vzápětí vysvětlila dvojice francouzských holí opřených o parapet okna. Ta křesla byla dost nízká. Došlo mu, že bez pomoci by se z nich nedokázala zvednout. Dívala se skrz okno do zahrady a on si byl najednou jistý, že to není zahrada, co k sobě táhne její myšlenky.

„Měl byste předat lektvary někomu jinému. Vést školu a přitom ještě učit musí být náročné,“ poznamenala, aniž se k němu otočila. „Neposadíte se? Přivítala bych vás ve stoje, ale je to pro mě poněkud komplikované,“ omluvně se usmála, když se na něj konečně podívala.

Beze slova se posadil. Tohle bylo snad poprvé v životě, co se mu nedostávalo slov. Museli si promluvit, ale nevěděl, jak začít.

„Hermiono, pokud mě tu nechcete, řekněte to. Pochopím to,“ vyzval ji nakonec.

„Nemám důvod vás vyhodit,“ odpověděla trochu překvapeně. „Když jste klepal, měla jsem strach, že se na mě opět dobývá Rita Holoubková. Netušíte, jak se mi ulevilo, když jste vešel vy.“ Chápavě se pousmál. I on měl s Ritou Holoubkovou své zkušenosti. Nutno podotknout, že nepříliš dobré. Nakonec, z obav o zdraví a život investigativní a nezávislé reportérky, zasáhl ministr a zakázal Holoubkové přiblížit se k Severusovi na míň než dvacet metrů. Severus sám jí o pár týdnů dříve zakázal vstup na bradavické pozemky.

„Obtěžuje vás často?“

„Už ji odsud stihli vyhodit devětadvacetkrát,“ zněla odpověď.

„Zlobíte se?“ změnil najednou téma.

„Na Ritu? Ne, dělá jen svou práci, i když je přitom někdy nesnesitelně otravná.“

„Měl jsem na mysli spíš sebe,“ upřesnil otázku. Napjatě očekával odpověď.

„Měla bych se zlobit?“

Unikl mu tichý povzdech. Doufal, že tenhle rozhovor nebude tak těžký, jak by potencionálně mohl být, ale ona mu to zjevně nehodlala ulehčit ani v tom nejmenším.

„Připravil jsem vás o šest let života,“ podotkl.

„Zachránil jste mi život,“ opravila ho. „Netuším, co jste tehdy udělal, a zdejší doktoři zřejmě také ne, ale udrželo mě to naživu.“

„Nemyslím jen ten poslední večer, Hermiono. I když to přiznávám nerad, oba víme, že máte mnohem víc důvodů mě nenávidět.“

„Neřekla bych zrovna nenávidět,“ odpověděla. „I když nepopírám, že jste byl, ať už přímo či nepřímo, původcem mnoha situací, které mi rozhodně nebyly příjemné.“

„To celkem chápu.“

„Myslím, že o tom by se dalo úspěšně pochybovat,“ reagovala překvapivě kousavě. „Promiňte, zjevně čas strávený ve vaší společnosti nezůstal úplně bez následků,“ omluvila se vzápětí. „Co se ve vašem životě změnilo po Harryho smrti? Tedy kromě toho, že jste zaujal místo ředitele? Myslím, že moc ne. Nevěřím, že ten incident s Voldemortem byl první svého druhu. O tom, že o vás vaše okolí nemá zrovna nejlepší mínění, jste musel vědět. Pochybuji, že byste se nějak trápil tím, že pár lidí vyjádřilo poněkud bez obalu své mínění o vašem poměru se studentkou. Oproti tomu, já nemám hroší kůži jako vy. Nevím, kdo mě zraňoval víc, jestli ti, co mě litovali jako vaši oběť, nebo ti, co se na mě dívali skrz prsty jako na děvku.“ Severus sebou bezděčně trhnul. Šokovalo ho, jak neosobně tahle zpověď zněla. „O tom, že se mnou téměř nikdo nemluvil ze strachu, aby z toho neměl problémy, ani nemluvím. Vím, proč jste to udělal. Jen nevím, jestli vám za to mám být vděčná, nebo vás nakopnout,“ shrnula to nakonec.

„Pokud vám to pomůže, tak si klidně poslužte,“ překvapil ji svou odpovědí. Jen zakroutila hlavou. Rozhostilo se příjemné ticho. Nakonec to byl Severus, který tuhle iluzi klidu poničil.

„Hermiono, smím vědět, co jste tehdy na věži řekla Kingsleymu?“

„Aby si něco vyzvedl u Ginny,“ odpověděla neurčitě.

„Hermiono!“ zvýšil hlas. Nesnášel, když si s ním někdo hrál a už vůbec se mu nelíbilo, když to byla jeho studentka. Na okamžik zapomněl, že před ním už nesedí jeho studentka, ale dospělá mladá žena, která si už dávno nemusí nechat líbit jeho nálady.

„Jestli si potřebujete na někom zchladit žáhu, tak se laskavě vraťte do Bradavic, rozdejte pár háček, dostaňte Nebelvír do mínusu a mně dejte svatý pokoj.“ Vrátila mu okamžitě jeho mizernou náladu zpět.

Vztekle se zvedl a zamířil ke dveřím. Nakonec jimi projít nedokázal. Otočil se zpět k ní. Nepotřeboval jí vidět do obličeje, aby poznal, že nemá daleko k pláči. Vrátil se k ní a položil jí ruku na rameno. Trhla sebou leknutím.

„Omlouvám se,“ řekl tiše. „Je to pro mě důležité. Ať už jste mu dala cokoli, zachránilo mi to život. Chtěl bych vědět, co mělo takovou moc, že je to dokázalo zastavit. Nerad tápu v mlze, ale díky vám je jí kolem mě víc než dost. Když jsem šel sem, netušil jsem, jestli se mnou vůbec budete chtít mluvit. Ale přišel jsem. Potřeboval jsem se na vlastní oči přesvědčit, že zázraky se dějí a tak trochu jsem doufal, že mi pomůžete zodpovědět otázky, se kterými si lámu hlavu už šest let.“

Trvalo několik vteřin, než na jeho přiznání zareagovala, ale jemu se to zdálo jako věčnost. Moc dobře si uvědomoval, jaké má štěstí, že s ním vůbec mluví. Sledoval, jak se namáhavě zvedla. Když se natáhla pro hole a nejistým krokem se vydala ke své posteli, bodlo ho u srdce. Ta energická mladá dívka, kterou si pamatoval, se teď pohybovala jako stoletá stařenka. Pevně doufal, že několikaměsíční rehabilitace to napraví. Když už se stal jeden zázrak, snad se stane i druhý.

Opřela se o postel a z nočního stolku vyndala starou knihu. Chvíli ji držela v ruce, jako kdyby váhala, co dál. Pak mu ji podala.

„Magie kamenů od Bell Dolíčkové? Pěkný brak,“ poznamenal. Přikývla.

„Kvalitní knihu bych nikdy úmyslně nezničila,“ odpověděla s lehkým úsměvem. Na okamžik se zatvářil překvapeně. Pak knihu otevřel. Stránky byly nějakým kouzlem slepené k sobě tak, že šla odklopit jen přední strana vazby a první stránka. Do ostatních slepených stránek bylo vyříznutých šest okének. V každém byl malý flakónek z čirého skla naplněný líně se převalující stříbřitou mlhou.

Vzpomínky. Její vzpomínky. Merline! To nestačí, že se kvůli němu málem vzdala toho nejcennějšího co má. Svého života. Ona mu obětovala i své vzpomínky. Překvapeně se na ni podíval.

„Pět důkazů, že i obávaný profesor lektvarů a bývalý Smrtijed Severus Snape je taky jenom člověk se srdcem, i když to nedává na potkání najevo,“ podala vysvětlení.

„Pět?“

„Ta šestá vzpomínka vlastně není tak úplně moje,“ přiznala se. „Když jste mě tehdy v noci nechal čekat ve vašich komnatách, byla tam myslánka a já…“

„Hrabala jste se mi ve vzpomínkách!“ zvedl bezděčně hlas. I když byl Potter sedm let po smrti, jeho vpád do jeho soukromí ho dodnes žral. Vzápětí si vynadal, když viděl, jak sebou leknutím trhla, až málem upadla.

„Omlouvám se, neměl jsem na vás křičet.“

„Máte na to plné právo,“ odpověděla.

„Mít na něco právo ještě neznamená, že je správné to udělat,“ poznamenal. Kdyby tehdy Řád udělal to, na co měl právo, byl by mrtvý. „Krom toho jste mi třikrát zachránila život a jediné, čím jsem se vám odvděčil, byly urážky, povýšené chování a jak jste mi před chvílí správně vyčetla, i zničená pověst. Smím se zeptat, kolik jste toho viděla?“

„Jen tohle. Chtěla jsem se vrátit hned, jak jsem se dostala dovnitř, ale od tohohle jsem se prostě odtrhnout nedokázala. Když mě pak myslánka poslala do další vzpomínky, tak mě to… já nevím, probralo a já se vrátila zpět do ředitelny.“

„Pořád jste mi ale neřekla, co jste viděla,“ upozornil ji jemně.

„To uvidíte. Řekněme jen, že nevidět to, asi bych vám nepomohla,“ přiznala upřímně.

„Chcete, abych se na to podíval?“ nedokázal skrýt překvapení. Vzpomínky rozhodně nebyly něco, co byste ukazovali na potkání.

„Chtěl jste přece vědět, co vám zachránilo život.“

„Stačí, že vím kdo.“ Chtěla něco říct, ale zadržel ji vztyčenou rukou. „Nejsem zvyklý se omlouvat ani děkovat. Ale vám se omlouvám, uvědomuji si, že jsem vám to tehdy zrovna neulehčil a děkuji vám. Minimálně třikrát jste mi zachránila život.“

„Jen dvakrát,“ opravila ho jemně.

„Třikrát,“ trval na svém. „Kdybyste se na té věži tak usilovně nesnažila Kingsleymu říci o těch vzpomínkách, zabil by mě přímo tam a ani by se neobtěžoval s nějakým soudem.“

„Pochybuji, že by to udělal.“

„Já jsem si tím zcela jist. Mimochodem, když tu byl, řekla jste mu, že byste mě s potěšením hnala k zodpovědnosti za něco, co bohužel není trestným činem. Odmítl mi říci, za co.“

V rámci možností se pohodlně usadila na posteli a Severus si přitáhl židli, na které ještě před několika minutami seděla.

„Za ten váš sarkasmus, který mě doháněl k šílenství. A teď odpovězte vy mě. Bavil jste se dobře?“

„Obávám se, že nevím, kam tou otázkou míříte,“ odpověděl opatrně, ačkoli to moc dobře tušil.

„Ten půlrok jste si se mnou hrál jako kočka s myší. To nemůžete popřít. Chci vědět, jestli jste se  přitom bavil stejně, jako já z toho byla vyděšená.“

„Upřímně, nepopírám, že to občas zábavné bylo. Zejména ten incident se slečnou Weasleyovou. Tvářila jste se, jako byste právě uzavřela smlouvu s ďáblem.“

„A po tom vašem proslovu se divíte?“ vrátila mu to.

„Jen tak pro zajímavost, co jste čekala, že po svém návratu udělám?“

„Myslím, že to sám víte nejlépe.“ Přikývl.

„A teď, s odstupem času mi řekněte, že to byla vysoká cena,“ vyzval ji. Hermiona se bezděky ponořila do svých vzpomínek.

„Prosím, ne. Dovolte jí zůstat. Udělám cokoli, jen ji tu nechte. Prosím.“ Povedlo se jí upoutat jeho pozornost. Byl zvědavý, kam až bude ochotna kvůli Weasleyovic holce zajít.

„Cokoli je široký pojem. Stojí vám za to?“ zeptal se a ani se nesnažil skrýt zájem, s jakým čekal na její odpověď.

„Stál by vám za to jeden z pěti lidí na tomhle zatraceném hradě, kteří se k vám chovají jako k člověku, a ne jako k nějakému nechutnému odpadu? Nebo vás, i přes obavy o svou bezpečnost, úplně neignorují?“ odpověděla mu otázkou.

„Doufám, že víte, co děláte, protože přijímám vaši nabídku. Vypořádám se se slečnou Weasleyovou, a pak vám ukážu, k čemu jste se právě zavázala. Třeba potom změníte názor,“ odpověděl chladně. „Budete mít hodně důvodů této ukvapené nabídky hořce litovat,“ pronesl s náznakem příslibu. Zapadly za ním dveře dřív, než ho stihla poslat ke všem čertům. Svezla se zpátky na gauč a ani se nesnažila zahnat slzy, které se jí draly do očí.

 Parchant jeden mizerný. Hnusný egoistický sarkastický parchant. A ona se ho ještě nedávno zastávala. Přešla k oknu, kde se malátně opřela o rám. Nejraději by tím oknem vyskočila. Když říkala, že by pro Ginny udělala cokoli, myslela to vážně, ale bála se. Strašně se bála. Ani na vteřinu nepochybovala o tom, co bude požadovat. Dosud se k ní choval překvapivě slušně. Kromě incidentu s Luciusem Malfoyem na ni nikdy nevztáhl ruku, ačkoli ho mnohokrát rozčílila. Byla si však jistá, že to se může brzy změnit. Zaslechla tiché klapnutí dveří. Neslyšela jeho kroky, jejichž zvuk zcela pohltil tlustý koberec, ale nemusela se otáčet, aby věděla, že jde k ní. Proti své vůli se roztřásla.

„Otočte se!“ nařídil chladně. Na to, co se zjevně chystal udělat, mluvil naprosto nezúčastněně a jeho hlas byl prost emocí. Jako by jí právě oznamoval, že venku prší. Poslechla. Neměla na vybranou. Udělal krok směrem k ní. Instinktivně o krok ustoupila a narazila zády do zdi. Neměla kam utéct. Zdálo se jí, že těsně před tím, než se k ní natáhl, zahlédla v jeho očích záblesk pobavení. Chytil ji za paži a přitáhl k sobě. Ve stejném okamžiku, kdy do něj setrvačností vrazila, posunul ruku níž a objal ji kolem pasu. Pokusila se od něj odtáhnout, ale neměla šanci. Druhou rukou jí vjel do vlasů a přinutil ji zaklonit hlavu. Sklonil se k ní a přitiskl své rty na její.  Byla příliš vyděšená a šokovaná, než aby se odvážila odporovat. Pomalu a pečlivě ochutnával její rty. Začalo se jí nedostávat vzduchu, když se nad ní slitoval. Aniž ji pustil ze svého náručí, naklonil se, až měl rty jen milimetry od jejího ucha. Nemohl si nevšimnout, jak se třese strachy.

„Dám vám dobrou radu,“ zašeptal jí do ucha. „Nikdy neslibujte, co nechcete splnit.“ Pak se od ní překvapivě rychle odtáhl. „A teď vypadněte, než si to rozmyslím!“ nařídil jí chladně.

O pět vteřin později stála na chodbě před ředitelnou. Ani ona nechtěla riskovat, že si to rozmyslí. Teprve když procházela otvorem za Buclatou dámou do nebelvírské společenské místnosti, uvědomila si šokující pravdu. Severus Snape skutečně nelíbal špatně. 

 „Ne,“ odpověděla tak tiše, že ji sotva slyšel. Trvalo několik minut, než se znovu koncentrovala. „Proč jste si myslel, že s vámi nebudu chtít mluvit?“

Severus se na ni překvapeně podíval. Bylo možné, aby nechápala? Nebo to jen potřebuje slyšet, stejně jako on potřebuje slyšet, že ho z ničeho neobviňuje?

„Když jsem dorazil na věž, byl překvapený, že mě tam vidí. Netušil, že ten zrádce jsem já. Slyšel školní šeptandu, že jste má milenka. Došlo mu, že to bylo připravené a řekl něco, co mě pronásleduje posledních šest let,“ přiznal s jistým váháním.

„Co řekl?“

„Podcenil jsem tě. Nevěřil bych, že jsi něčeho takového schopen. Poslal jsi tu malou udělat za sebe špinavou práci. Poslal jsi ji na smrt, aby sis kryl záda,“ řekl nakonec tak tiše, že mu jeho odpověď spíš vyčetla ze rtů, než aby ji skutečně slyšela. Říct, že byla překvapená, by ani zdaleka nevystihovalo situaci. Doteď vlastně netušila, proč za ní přišel. Teď to chápala. Vyčítal si, co se tehdy stalo. Sice si tak úplně nedovedla představit vždy chladného a soustředěného ředitele, jak se užírá výčitkami svědomí, ale zpětně si uvědomila, že celou návštěvu byl nezvykle otevřený a sdílný. Až teď jí došlo, že se jí dokonce několikrát omluvil, což u něj bylo něco nevídaného.

„Pamatujete si, co jsem vám řekla, než jsem ztratila vědomí?“

„Každé slovo.“

„Stojím si za tím. Za každým slovem a řeknu vám ještě něco. Byl to můj plán a od začátku jsem věděla, jak skončí. Tohle,“ obsáhla gestem nemocniční pokoj, „je mnohem lepší výsledek, než v jaký jsem doufala ve svých nejoptimističtějších představách. Přestaňte se tím trápit. Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych to přežila. O tom jste se sám přesvědčil. Takže pokud jste si snad přišel pro odpuštění, vážil jste cestu zbytečně. Nemám vám co odpouštět. Spíš bych vám měla poděkovat.“

Nikdy by to nikomu nepřiznal nahlas, ani kdyby mu hrozil smrtí nebo něčím ještě horším, ale tohle byla druhá nejlepší zpráva, jakou kdy slyšel. Tou první mu nedávno Kingsley málem přivodil infarkt.

Chvíli seděli jen tak mlčky. Ona se potřebovala vypořádat se vzpomínkami a on se svými emocemi. Využil ten čas, aby si ji důkladně prohlédl. Uplynulých šest let na ní zanechalo mnohem méně stop, než na něm. Přes župan to nebylo příliš vidět, ale vypadala štíhlejší, než jak si ji pamatoval. A, pokud to vůbec bylo možné, křehčeji. Krom toho působila dospěleji a vážněji.

„Hermiono. Tehdy na věži jste mě o něco požádala a já to…“

„Nesplnil,“ dokončila za něj. „Všimla jsem si a jsem vám za to vděčná. Za to, co jste pro mě udělal a ještě víc za to, co jste neudělal,“ usmála se na něj.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami