Blog

Kapitola 5  – Pomoc od nepřítele

 Seděla v jednom z nepoužívaných pater Astronomické věže. Z oken na jižní straně byl nádherný výhled na pozemky směrem k Zapovězenému lesu a na hory za ním. Se slzami v očích pohlédla na pomalu chátrající Hagridovu hájenku. Rychle odvrátila zrak. Zakázala si přemýšlet o tom, jak se Hagridovi a ostatním v Azkabanu vede.

Jedno z oken směřovalo víc na východ a bylo z něj vidět na zeď hradu a na východní věž, kde byla ředitelna.

Nechodila sem kvůli výhledu, ale kvůli klidu a soukromí. Zmijozelští studenti ji šikanovali, kde mohli. Ti ostatní ji kvůli obavám o svou bezpečnost raději zcela ignorovali. Trápilo ji to. Hodně ji to trápilo, ale nemohla jim to dost dobře zazlívat. Vyjadřovat sympatie k mudlům byl momentálně nejhorší prohřešek proti novým nepsaným pravidlům, která ve škole Smrtijedi zavedli. Navíc si Ron nenechal pro sebe, čeho byl svědkem mezi ní a Dracem. To rozdělilo školu na dva tábory. Jeden se na Hermionu díval skrz prsty a za zády ji tituloval děvko, druhý považoval Snapea za zvráceného bastarda a Hermionu litoval. Nevěděla, co ji štve víc. Jestli pohledy plné opovržení nebo lítosti.

Jediní dva spolužáci, kteří se za přátelství k ní nestyděli, byla Ginny s Nevillem. U Nevilla ji ta odvaha překvapila. Protože pocházel z čistokrevné rodiny a provázela ho pověst naprostého břídila, bylo mu dovoleno dokončit sedmý ročník i přesto, že jeho rodiče byli bystrozoři. A Neville se rozhodl zůstat. Jeho veřejně proklamované přátelství k Hermioně a fakt, že se roztřásl strachy pokaždé, když se dostal ke Snapeovi blíž než na deset metrů, bylo to jediné, co ho odlišovalo od masy ostatních studentů, kteří lidově řečeno drželi hubu a krok.

Ginny se kvůli ní chtěla vloupat do kabinetu lektvarů, aby tam uzmula uspávací lektvar a Hermiona se s jeho pomocí mohla zbavit Snapeovy nežádoucí pozornosti. Hermiona si dost dobře nedovedla představit, kdo by se odvážil nalít Snapeovi něco takového do pití, nehledě k tomu, že nakonec to byla ona, kdo musel zachraňovat Ginny.

Hermiona odevzdaně zalistovala v Lexikonu černé magie, která se stala povinným předmětem, a začala pro Malfoye, který ji společně se Snapem, Dolohovem a Averym učil, sepisovat rituály, vyžadující živou oběť. Zvedal se jí z toho žaludek. Nechápala, jak někdo může zaživa pitvat nevinné zvíře, jen aby se dozvěděl, jestli zemře násilnou nebo přirozenou smrtí.

Zrovna popisovala dvanáctý z devětadvaceti obřadů, když zaslechla krátký bolestný výkřik. Přestala psát a zaposlouchala se. Uslyšela chladný syčivý hlas, z něhož jí okamžitě naskočila husí kůže. Proti její vůli se jí vybavily vzpomínky na tu hroznou noc před čtyřmi měsíci, kdy viděla zemřít Harryho. Právě tenhle nelidsky studený a neosobní hlas tehdy vyřkl ta dvě slova, která ho zbavila života.

Pomalu přešla k oknu a pohlédla na pozemky. Byla si jistá, že ten hlas přichází z venku. Silně pochybovala, že by si Voldemort udělal výlet na věž, aby se pokochal výhledem.

Pozemky byly úplně prázdné. V sobotu v osm hodin ráno to nebylo nic divného. Pak tedy hlas musel vycházet z některého z hradních oken. Všechna byla zavřená, až na jedno. Nebyla si jistá, ale předpokládala, že by mohlo vést do ředitelny. Opatrně mávla hůlkou. Zvedl se lehký vánek, který se opřel do okenní tabule a otevřel okno dokořán. Nevěděla co si myslet o pohledu, který se jí naskytl. Voldemort mučil Snapea kletbou cruciatus a s úsměvem sledoval, jak se ředitel svíjí bolestí u jeho nohou.

Hermiona byla zmatená. Jak mohl někdo, kdo takhle zacházel se svými stoupenci, získat tolik přívrženců? Ale co ji mátlo nejvíc, byly její vlastní pocity. Místo, aby byla ráda, že ten mizera dostane, co si zaslouží, bylo jí ho líto. Svým způsobem ho obdivovala, že dokázal nekřičet. Když Voldemort použil cruciatus potřetí, rozeběhla se ke dveřím. Bylo jí jasné, že tohoto rozhodnutí bude velmi brzy litovat.

*

„Zklamal jsssi mě, Ssseverusssi. Dal jsssem ti jednoduchý úkol a tysss ssselhal. Víššš, že tu Brumbál ssschoval můj poslední viteál. Přikázal jsssem ti ho najít, a tysss to nedokázal,“ vztekal se Voldemort, zatímco sledoval Severusovo tělo, které se svíjelo v křečích. „Chci ten viteál, Ssseverusssi!“

Zcela zabrán do mučení, které mu přinášelo nesmírné potěšení, přeslechl tiché zaklepání. Jeho pozornost upoutalo až důrazné zaklapnutí dveří.

*

Rychle seběhla z věže do čtvrtého patra a pak utíkala dál, až ke kamennému chrliči na konci chodby. Cestou si říkala, že tohle je pěkně pitomý nápad, který ji určitě přijde pěkně draho, a to hned dvakrát. Nedělala si iluze, že by jí Snape za to snad poděkoval.

Úmyslně velmi tiše zaklepala na dveře a vešla. Jak předpokládala, Voldemort si toho vůbec nevšiml. Snape ho plně zaměstnával. Napadlo ji odkašlat si, ale vzápětí to zavrhla. Pochybovala, že by to přežila. Nasadila překvapeně-vyděšený výraz, což vzhledem k situaci nebylo vůbec těžké, a hlasitě za sebou zabouchla dveře.

Voldemort se otočil, aby zjistil, kdo ho vyrušil. Zdál se překvapený, když spatřil vyděšenou studentku.

„Pro-pro-promiňte, pane,“ vykoktala a měla se k odchodu. Otevřela dveře, ale on jí je mávnutím hůlky zabouchl před nosem. Polekaně se otočila.

„V mudlovssském sssvětě není zvykem klepat?!“ zavrčel temně.

„Kle-klepala jsem, pane,“ pípla tiše. Voldemorta evidentně překvapilo, že si troufla oponovat. Se zájmem si jí prohlédl.

„Tak tohle je ta tvá přítelkyně,“ poznamenal spíš pro sebe. Snape stejně nebyl ve stavu, aby na to mohl jakkoli reagovat a Hermiona byla na nějakou reakci příliš vyděšená.

„Nebyla jsssi sss tím zmetkem Potterem na minisssterstvu?“ zeptal se.

„Harry nebyl zmetek, pane, a ano, byla jsem tam s ním,“ odpověděla. Téměř se třásla strachy, ale nedokázala ho nechat urážet Harryho, když on už se bránit nemohl. Jeho reakce na sebe nenechala dlouho čekat. K jejímu překvapení to ovšem nebyl cruciatus. Jeho kouzlo s ní smýklo od dveří doprostřed místnosti. O koberec si nejspíš spálila obě kolena, ale nic horšího se jí nestalo. Zatím.

Napůl ležela a napůl seděla na koberci u Voldemortových nohou, těsně vedle Snapea. Nedokázala poznat, jestli je při vědomí nebo ne. Jen pravidelné zdvíhání jeho hrudníku a lehký třas těla, způsobený doznívající bolestí, dával tušit, že ještě žije.

„Jak sssisss dovolila mě vyrušššit a ješšště mi odporovat?“ ozval se ledově chladným hlasem, který ji nenechal na pochybách, že si to pěkně odskáče.

„Pro-promiňte, pane. Netušila jsem, že tu jste. Nikdy bych si nedovolila vás rušit. Promiňte, měla jsem přijít za panem ředitelem,“ pokusila se zmírnit následky svého unáhleného rozhodnutí.

„Zmlkni!“ okřikl ji, až sebou trhla leknutím. „Nessstojím o hloupé výmluvy mudlovssského ššššmejda. Crucio!“

Hermioniným tělem projela neuvěřitelná bolest. Prostupovala každičkou buňkou jejího těla a nebylo před ní úniku. V tom zlomku sekundy, kdy ještě byla schopná myslet, ji zcela iracionálně napadlo, že tímhle u ní Snape rozhodně stoupl. Absolutně nechápala, jak se mu povedlo nekřičet. Její snaha zachovat si hrdost na něco takového ani v nejmenším nestačila. Svíjela se bolestí v marné snaze si alespoň nepatrně ulevit. Zdálo se jí, že to trvalo věčnost, než Voldemort sklonil hůlku a odletaxoval se pryč. Zůstala ležet na podlaze. Sebemenší pohyb jí způsoboval nesnesitelnou  bolest. Trvalo víc než hodinu, než se sebrala natolik, aby byla schopná poslat krbem vzkaz Madame Pomfreyové a vytratit se z ředitelny dřív, než zmíněná vystoupila z krbu. Vrátila se na Astronomickou věž. Cesta zpět jí trvala podstatně déle, než předchozí sprint do ředitelny. Co krok, to syknutí bolestí. Děkovala Bohu, že cestou nikoho nepotkala. Netušila, jak by věrohodně vysvětlila fakt, že v sobotu v půl jedenácté dopoledne vypadá jako by ji přejel parní válec. Zoufale si potřebovala odpočinout. Vykouzlila si deku, do které se zabalila. Zaujala v rámci možností pohodlnou polohu na jedné z dřevěných lavic, které byly rozmístěny podél stěn, a téměř okamžitě usnula.

Snape se trhnutím probral ve své posteli. Nad ním se skláněla Madame Pomfreyová.

„No konečně,“ poznamenala. Přesvědčila se, že lektvary proti cruciatu skutečně zabraly, jak měly, a beze slova odešla. Byly to dva týdny, co se po škole roznesla zpráva o jeho poměru s Grangerovou. Jeho Smrtijedským kolegům to bylo jedno, ale Kratiknot ho otevřeně ignoroval a Poppy se jen s obtížemi krotila, aby mu nevmetla do tváře, co si o něm myslí. Ani nemusela, z jejího chování to bylo jasné. Nikdy ho nepovažovala za kdovíjak charakterního, ale tohle ji znechutilo. Neřekla by, že dokáže být takový bastard. Neodmítla mu pomoci, přeci jen byla léčitelka, ale nehodlala v jeho přítomnosti pobývat déle, než bylo nezbytně nutné. Kratiknot si sice otevřené projevy nepřátelství nechal pro sebe, ale i z jeho chování šlo vyčíst, jak moc ho Snapeovo jednání pobouřilo.

Bylo půl jedné, tak se rozhodl zajít do Velké síně na oběd. Sice to nebude nic příjemného, ale už vynechal snídani a jeho opětovná nepřítomnost by mohla být nápadná. Krom toho měl neodbytný pocit, že by tam měl jít. Něco mu připadalo špatně, ale nemohl přijít na to, co.

S přemáháním došel do Velké síně. Přiznával si to nerad, ale pět cruciatů bylo skutečně hodně a hlavně, nebylo to rozhodně poprvé. Příslušné lektvary pomalu, ale jistě ztrácely účinnost. Na poslední chvíli zadržel tichý výkřik bolesti, když si sedal na své místo. Neunikl mu zkoumavý a trochu pobavený pohled Luciuse. Evidentně věděl o Voldemortově ranní návštěvě. Pohledem mimoděk zabrousil ke stolu pro mudlovské studenty. Sedělo jich tam šest. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kdo chybí. Grangerová.

„Merline!“ uklouzlo mu, když si uvědomil proč. Jak si to krucinál mohl neuvědomit? Napůl v bezvědomí slyšel, jak se Voldemort s někým vybavuje. Jak říká něco o jeho přítelkyni. Sakra, sakra, sakra. Byl si jistý, že i ona schytala nějaký ten cruciatus. Spěšně dojedl. Všiml si, jak slečna Weasleyová vrhá nervózní pohledy na stejný stůl jako on. Z toho usoudil, že Hermiona se do věže před obědem nevrátila. Na ošetřovně také určitě nebyla. Poppy by nevěnovala svůj čas posedáváním u jeho postele, kdyby ošetřovala i ji. Cestou do ředitelny přemýšlel, kam sakra mohla jít. Pochyboval, že byla ve stavu, kdy by byla schopná opustit hrad, tudíž prohledávání pozemků mu téměř určitě nehrozí. Co u Merlina hledala v devět ráno v ředitelně? Silně pochyboval, že toužila po jeho společnosti. Pak ho napadla pro něj zcela nepochopitelná věc. Musela nějak zjistit, co se tam děje a vlivem samaritánského syndromu, tak typického pro Nebelvír, se mu pokusila pomoci. Jak to ale zjistila? Zamyšleně přešel k oknu. Bylo dokořán. Pokud si pamatoval, ráno ho jen pootevřel. Musel ho rozrazit vítr. Když se natahoval po klice od okna, padl mu zrak na několik krkavců posedávajících na římse Astronomické věže. Nebylo mu jasné, co tam dělali. Jejich hejno se vždy drželo u Zapovězeného lesa, kde požíralo mršiny, přivábené pachem krve a rozkladu. No jistě! Astronomická věž bylo jediné místo, odkud mohlo být vidět do oken ředitelny, aniž by pozorovatel polétával před hradem na koštěti. A pokud tam byli krkavci, musela tam být i krev.

Tři minuty nato stoupal do schodů Astronomické věže. Otevíral postupně všechny dveře a kontroloval prázdné místnosti. Kromě schodiště se používalo jen poslední patro, kde byla učebna astronomie. Uspěl v předposledním patře. Jakmile otevřel dveře, bylo mu jasné, že našel, co hledal. Podlaha této místnosti nebyla pokryta několikacentimetrovou vrstvou prachu. Neklamná známka toho, že ji někdo v poslední době používal. U okna, přímo proti vchodu, stál stolek a na něm byly rozloženy nějaké knihy. Pak ji uviděl, ležela na lavici hned vedle dveří. Neměla sílu dojít někam dál. Vlastně mu nebylo jasné, jak se dokázala dostat až sem. Poklekl vedle lavice a jemně s ní zatřásl. Nereagovala. Opatrně z ní stáhl přikrývku. Do nosu ho udeřil pach krve. Krkavci na oknech začali hlasitě krákat. Pach krve je vábil, ale odpuzovací kouzla v oknech jim zabraňovala vrhnout se na kořist.

Kouzlem rozstřihl její svetr. Halenka pod ním byla zkrvavená. Znovu ji zabalil do deky a vzal ji do náruče. Musel si pospíšit, než učitelé a žáci opustí Velkou síň.

Opatrně ji vybalil z deky a složil do své postele. Stáhl z ní poničený svetr i zakrvácenou blůzu. Na těle měla ošklivé tržné rány, nezdály se  příliš hluboké, ale bylo jich hodně. Na hrudi, ramenou, břiše, bocích a zádech jich napočítal přes dvacet. Ztráta krve spolu s permanentním nedostatkem spánku zapříčinily bezvědomí.

 Husa jedna hloupá. Proč u Merlina odcházela? Klidně mohla někde vykrvácet. Nána pitomá.

Smyl zasychající krev, aby se ujistil, že jsou rány skutečně jen povrchní. Unikl mu úlevný povzdech, když se přesvědčil, že nemá polámaná žebra, což byl obvyklý následek příliš silné kletby. S obtížemi ji přiměl vypít lektvar proti následkům kletby cruciatus. Na rozdíl od něj ho nepoužívala několikrát měsíčně a nebyla na něj navyklá. Reakce se dostavila téměř okamžitě. Rány se před očima zatahovaly a mizely beze stopy. Jen při bližším pohledu se dala na kůži spatřit nepatrně světlejší stopa po právě zahojené ráně. Věděl, že i ty za pár hodin zmizí. Pečlivě ji přikryl, aby byla v teple a sesunul se do křesla. Jeho tělo proti takové zátěži protestovalo. Nejdřív pět cruciatů, pak cesta do Velké síně a zpět do ředitelny, prohlídka věže a donesení Hermiony do jeho komnat ho poněkud zmohlo. Vážila překvapivě málo, ale cestou se pronesla, nemluvě o tom, že se jednalo o mrtvou váhu asi padesáti kilo. Byla v bezvědomí a nemohla ho ani obejmout kolem krku, aby mu trochu pomohla. Se znechucením si uvědomil, že by se měl hodně rychle vrátit do formy. Za ty čtyři měsíce v ředitelském křesle při neustálém papírování neuvěřitelně zpohodlněl. Takhle totálně odrovnaný se naposledy cítil před dvaceti lety, když byl nucen strávit tři měsíce v Azkabanu. Zadíval se na spící dívku. Někdy během jeho introspekce se na posteli schoulila do klubíčka a z černého povlečení vykukovaly jen její vlasy a kousek obličeje. Vypadala neuvěřitelně křehce a zranitelně. Nechápal, jak se ráno ocitla u něj v ředitelně. Bezpochyby mu tím zachránila krk, ale málem přišla o ten vlastní.