Blog

Kapitola 4  – Nedorozumění

 Severus vztekle mávl rukou a domácí úlohy čtvrťáků se rozlétly po místnosti. Takové plky by se neodvážil ani vyslovit, natož napsat a odevzdat. A ještě mít tu drzost nazývat to domácí úlohou. Fakt, že sedmnáct z devatenácti lektvarů připravených podle těchto návodů by bylo smrtelně jedovatých, mu náladu nezvedl.

Od své poslední návštěvy u Munga před dvěma týdny měl náladu na bodu mrazu. Tři studenty dohnal k nervovému zhroucení, což se mu naposledy povedlo u Nevilla Longbottoma před osmi lety. Strhl téměř dva tisíce bodů a tím pádem byly všechny koleje mírně v mínusu. Byl neustále podrážděný a utrhoval se na studenty i zaměstnance pro úplné maličkosti. Minerva, Poppy a Kratiknot to trpělivě snášeli. Věděli, že se dřív nebo později opět uklidní. Mladší profesoři, kteří nastoupili až po válce, z něj byli na nervy. Nejhůř to snášel profesor bylinkářství Neville. Jediný Hagrid si  z toho nic nedělal. Když ho Severus seřval kvůli jeho přerostlým dýním, přátelsky ho poplácal po zádech, až mu skoro vyrazil dech a s úsměvem ho ujistil, že až dozrají, budou minimálně třikrát tak velké. To byla poslední kapka. V návalu vzteku nechal Severus jednu z dýní explodovat. Hagrid to přešel poznámkou, že se mu ty ostatní na ten záhonek alespoň líp vejdou a jemu to umožnilo upustit páru natolik, že se mu dokonce omluvil.

Nechal eseje válet po zemi. Sám se sesul do křesla a upřel pohled skrz okno kamsi na jarní oblohu. Merline! Kdy se to stalo? Kdy mi na ní začalo záležet? pomyslel si. Viděl smrt desítek lidí, včetně Lily Potterové, Albuse Brumbála a Harryho Pottera, ale žádná s ním nepohnula tak, jako ta její. Celých šest let věděl, že se to může stát. Věděl, že to tak téměř jistě skončí, a přesto na to nebyl připraven. Pořád naivně doufal, že se stane zázrak a ona přežije. Ale co ho na tom překvapuje? On přece nikdy nebyl miláčkem štěstěny. Jen nechápal, proč za jeho chyby musela zaplatit zrovna ona. Neznal nikoho, kdo by si to zasloužil méně.

O hodnou chvíli později ho z myšlenek vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavrčel.

Dveře se otevřely a vpustily do místnosti ministra kouzel. Ten rychlým pohledem přejel z ředitelova zasmušilého výrazu na pergameny poházené po podlaze. Bylo mu jasné, že Poppy nepřeháněla.

„Neposadíš se, Kingsley?“ vyzval ho Severus, ve snaze chovat se alespoň k němu zdvořile.

„Z tvého výrazu usuzuji, že se ti donesly novinky od Munga,“ konstatoval ministr.

„Ano, donesly,“ potvrdil.

„Severusi, chápu, že tě to rozhodilo, ale to není důvod, abys byl na všechny kolem sebe protivný jak starý hipogryf.“

„Jestli jsi mě přišel vyrazit, tak to udělej a ušetři mne těch svých proslovů. Buď od té lásky, ano?“ ohradil se Severus podrážděně.

„Oba víme, že po zkušenostech s věčně podplacenou nebo zastrašenou školní radou byly Bradavice z kompetencí Ministerstva vyjmuty. Škola je tvoje, dokud se nerozhodneš odejít a nenajdeš za sebe nástupce, kterého schválí ministerstvo, tedy já. Nebo dokud neskončíš v base nebo v blázinci, což podle tvého chování v poslední době není nereálné. Tak se laskavě hned nečerti. Byla za mnou Poppy. Dělá si starosti…“

„Zcela zbytečně,“ přerušil ho ostře Snape.

„Skutečně? Pokud jsi už zapomněl, byl jsem to já, kdo tě tady, v téhle kanceláři, našel v bezvědomí na zemi potom, co tě náhlá srdeční slabost skoro stála život. A dovol mi poznamenat, že by se to vůbec nestalo, kdyby ses o svých zdravotních problémech obtěžoval říct Poppy nebo lidem od Munga. Měl bys být rád, že tě Poppy dala tak rychle dohromady. Je mi úplně jedno, jak jsi svůj život vedl dřív, ale uvědom si sakra, že teď tu jsou lidi, kterým na tobě záleží a kteří se nenechají jen tak odstavit. Tak se laskavě přestaň tvářit, že všechno zvládneš úplně sám. Nezvládneš. Nikdo to nezvládne. Nezajímá mě, že jsi podle Poppy úplně v pořádku. Když jsi pětkrát denně vzteky bez sebe, prokazuješ svému zdraví medvědí službu,“ usadil ho Kingsley. Až moc dobře si pamatoval, jak se vyděsil, když tu našel Severuse v bezvědomí. V prvním okamžiku si myslel, že spáchal sebevraždu. Vzhledem k jeho tehdejšímu rozpoložení by se tomu snad ani nedivil. Bylo to asi měsíc poté, co lékaři prohlásili, že se Grangerová pravděpodobně nikdy neprobere. Kingsleyho překvapilo, jak moc to Severuse tehdy vzalo. Vinil se z toho, co se tehdy na té věži stalo, ačkoli Kingsleymu dodnes nebylo moc jasné, proč. Až o pár dní později se od Poppy dozvěděl, že za jeho mdloby mohlo srdce.

„Asi tě to překvapí, ale jsem ti svým způsobem vděčný, že ses tu tehdy nečekaně zastavil a zachránil mi život. A ačkoli mi to nebudeš věřit, skutečně mě netěší na všechny ostatní v jednom kuse řvát, tedy až na slečnu Malcombovou, která letos vyhodila do povětří už sedmadvacátý kotlík, ale nemůžu si prostě pomoct.“

„Kvůli Hermioně?“ zeptal se celkem zbytečně Kingsley.

„Ano,“ přikývl Severus. Nedokázal by její jméno vyslovit nahlas. Nevyslovil ho už šest let. Naposledy tehdy v noci, když mu umírala v náručí.

„Já tě vážně nechápu, Severusi. Opravdu ne. Když byla v komatu, užíral jsi se pocitem, že je to tvoje vina…“

„Byla to moje vina,“ přerušil ho tvrdě Snape. Kingsley jen pokrčil rameny. Na tohle téma se spolu už pohádali snad stokrát a on teď na další hádku neměl náladu.

„Pochybuji, že by s tebou souhlasila,“ podotkl jen. Severus nechal jeho poznámku bez povšimnutí a snažil se nedat najevo, jak ho dráždí ten minulý čas, který Kingsley použil. Přešel k oknu a zadíval se na horizont za bradavickým jezerem.

„Opravdu ti nerozumím,“ zakroutil Kingsley hlavou a zadíval se do plamenů v krbu. „Když je v komatu, užíráš se, a když se probere, jsi pro změnu nesnesitelně protivný. Já vážně nevím, co vlastně chceš. Zajímalo by mě…“ co by ho zajímalo Severusovi nesdělil. Konečně se odvrátil od plamenů a podíval se na něj. Obraz, který se mu naskytl, ho naprosto vyvedl z míry. Severusova jindy světlá pokožka byla smrtelně bledá. Bylo zjevné, že kdyby křečovitě nesvíral rám okna, sesul by se na podlahu.

„Severusi!“ Kingsley okamžitě vyskočil, aby ho podepřel. Snape působil dojmem, že každým okamžikem omdlí. Usadil ho do křesla. „Severusi! Jestli se mnou okamžitě nezačneš komunikovat, jdeš na ošetřovnu!“

„Můžeš mi to zopakovat?“ zeptal se mladší muž tiše.

„Že tě vezmu na ošetřovnu?“ nechápal Kingsley.

„Ne. To předtím.“

„Že se užíráš, když je v komatu a jsi protivný, když se probere?“ Teď už byl úplně zmatený. Pak ho poznání udeřilo silou blesku.

„Tys nevěděl, že se probrala? Říkal jsi, že se ti zprávy od Munga donesly.“

„Nedonesly. Byl jsem tam,“ řekl Severus potichu. „Byl jsem tam předminulý pátek, jako každý pátek za posledních šest let. Její postel…“ zhluboka se nadechl. Do obličeje se mu pomalu vracela barva. „Její postel byla prázdná. Myslel jsem, že…“ hlas se mu zlomil.

„Že zemřela,“ dokončil Kingsley. Byl to celkem pochopitelný závěr. Lidé se po zakázaných kletbách většinou probrali během několika dní. Pokud se tak nestalo, obvykle se neprobrali nikdy a během několika let zemřeli.

„U Merlina. Myslel jsem, že to víš a proto jsi tak napružený. Kdybych věděl, že o tom nemáš ani tušení, nikdy bych ti to takhle nevpálil. Jsi si jistý, že je ti dobře? Nesložíš se mi tu?“ ptal se Kingsley s obavami.

„Ne. Jen mi dej chvilku, abych tu informaci vstřebal.“

„Nechceš se něčeho napít?“ zeptal se, ačkoli věděl, že se jeho společník, vyjma sem tam sklenky vína, alkoholu posledních pět let nedotkl.

Tázaný jen zakroutil hlavou. Nastalo několik minut ticha. Kingsley by dal pravou ruku za to, aby věděl, co se Severusovi právě honí hlavou.

„Mluvil jsi s ní?“ zeptal se Severus nakonec a snažil se nedat najevo, jak moc mu na té odpovědi záleží.

„Ano. Bylo třeba konečně definitivně uzavřít tvůj případ a také jsem ji chtěl vidět,“ odpověděl Kingsley opatrně.

„Jak…“ odkašlal si, „jak je na tom?“

„Trochu zmatená z toho, že propásla šest let,“ rozhodl se ho Kingsley trochu napnout.

„Myslel jsem, jestli nemá nějaké následky,“ upřesnil otázku Severus.

„Mozek má naprosto v pořádku. Jak mi sama řekla, posílají ji z jednoho vyšetření na druhé a zatím nenašli nic, co by je mělo znepokojovat. Je slabá a unavená. Čeká ji několikaměsíční rehabilitace, aby posílila svaly, které šest let nepoužívala. Sama si sotva sedne v posteli. Trochu chraptí, jak si hlasivky odvykly pracovat. Mimochodem, mluvili jsme i o tobě.“ Jeho společník okamžitě zbystřil…

Kingsley se v myšlenkách přesunul do pondělního odpoledne.

*

 Hermionu probudilo zaklepání na dveře. Byla trochu zmatená. Chvilku jí trvalo uvědomit si, co se děje. Zaklepání se ozvalo znovu.

„Dále.“ Do pokoje vklouzla sestra.

„Promiňte, probudila jsem vás, že?“

„To nic,“ usmála se Hermiona.

„Nechtěla jsem vás rušit, ale přišel za vámi pan ministr. Myslíte, že ho můžu pustit dál?“ ptala se sestra opatrně. Všichni se tu k ní chovali jako k porcelánové panence. Byla malý zázrak. Za posledních pět let první, kdo se probudil.

„Pokud je to stále Rufus Brousek, tak raději ne,“ řekla opatrně. Ta tři setkání s Brouskem v ní zanechala velmi mizerný dojem a ona se na nějaké nesmyslné klevetění necítila.

„Ne. Brousek musel po válce rezignovat. Funkci získal na doživotí Kingsley Pastorek,“ informovala ji sestra.

„V tom případě mi ho sem prosím pošlete.“

„Hned to bude. Dodám ho v dárkovém balení,“ usmála se sestra a odešla. Kingsley na ni čekal na chodbě.

„Moc ji neunavte,“ upozornila ho a podržela mu dveře.

„Dobrý den, Hermiono,“ pozdravil a pozorně se na ni zadíval. Když ji viděl naposledy, ležela v kaluži vlastní krve, třásla se bolestí a u úst měla krvavou pěnu. Uvědomil si, že už to není ta malá holka, kterou občas vídával na ústředí. Teď to byla mladá žena. Přitažlivá mladá žena. Byla pobledlá a vyhublá. Její oči postrádaly dřívější jiskru, ale nepochyboval, že tyto nedostatky se brzy napraví.

„Dobrý den,“ opětovala pozdrav a gestem mu naznačila, ať se posadí. Trochu se na ni zamračil. Výrazně chraptěla.

„Za pár dní budu mluvit normálně. Jen co si hlasivky zvyknou, že dovolená jim skončila,“ vysvětlila.

„Jak je vám?“

„Kromě toho, že jsem slabá jak moucha, celkem dobře. Smím se zeptat, čemu vděčím za návštěvu ministra?“

„Chtěl jsem se přesvědčit na vlastní oči, že jste skutečně zpátky. Krom toho mě sem přivádí úřední povinnost,“ přiznal upřímně. „Jak pro vás asi nebude překvapením, po pádu Bradavic a Voldemortově smrti došlo k procesu se Smrtijedy. Jelikož jste jediná zainteresovaná osoba, která dosud neměla příležitost se k tomu vyjádřit, potřebuji, abyste se seznámila s protokolem z líčení. Pokud nebudete chtít podat nějaké žaloby, bude vaším vyjádřením případ definitivně uzavřen.“ Vstal a položil jí na postel poměrně objemnou složku.

„Obávám se, že momentálně nejsem ve stavu, abych se tím zvládla prokousat. Myslíte, že byste mi mohl říct stručný výtah?“ požádala ho. Měla by problémy vůbec otevřít masivní kožené desky, natož se prokousat několika sty stránkami textu. Kingsley složku otevřel a vyndal z ní několik pergamenů.

„Myslím, že se můžeme omezit jen na pár věcí. Lucius dostal doživotí v Azkabanu, ale vzhledem k tomu, že vás několikrát napadl během vyučování, můžete ho zažalovat za zneužití pravomoci učitele s následkem ublížení na zdraví. Podle kouzelnického práva může takovou žalobu podat jen poškozená osoba.“

„Pokud by ho odsoudili, co by se stalo?“ zeptala se.

„Mohli by jeho trest změnit na trest smrti. Vyhnul se mu jen tak tak,“ poznamenal. Vzápětí si v duchu vynadal, když viděl, jak Hermiona zbledla.

„Myslím, že to nebude nutné,“ řekla přiškrceným hlasem. Kingsley přikývl a jeden z pergamenů přetrhl.

„Bude se vaše shovívavost vztahovat i na Draca?“ zeptal se, když se jí alespoň částečně vrátila barva.

„Pokud skončil v Azkabanu, a je mi jedno na jak dlouho, tak ano.“ Přetrhl další pergamen.

„Pak byste měla vědět, že před Starostolcem vypovídala i Madame Pomfreyová. Řešil se váš vztah s ředitelem Snapem. Řekněme, že nebyla zrovna diskrétní a prohlásila, že jste ještě týden před pádem školy byla…“ tady se Kingsley zarazil.

„Chcete říct, že porušila lékařské tajemství,“ pomohla mu. „Myslím, že až toho budu schopná, tak jí za to vynadám, ale rozhodně ji proto nebudu žalovat.“ Roztrhl třetí pergamen.

„Kingsley, já… mohla bych se na něco zeptat?“ řekla, než stihl pokračovat.

„Samozřejmě.“

„Já… zatím jsem nenašla odvahu se zeptat, ale… no, chtěla bych…“ Sváděla sama se sebou urputný boj. Potřebovala to konečně zjistit, ale zároveň se děsila odpovědi. Strašlivě se jí bála. Několikrát oslovila sestru, ale vždy si nakonec svou otázku na poslední chvíli rozmyslela. „Jak dopadl Snape?“ vyrazila ze sebe nakonec otázku. 

 *

Severus opět zbledl. Kingsley ho chápal. Netušil, k čemu přesně mezi nimi tehdy došlo, ale věděl, za jakých okolností upadla do komatu. Skoro mohl vidět, jak Severus zvažuje možnosti.

Mohla se ptát buď proto, že se nemohla dočkat, až uslyší, že dostal, co si zasloužil. Nebo mohla být strachy bez sebe, co mu Starostolec a Fénixův řád udělali hrozného. Pokud by ho skutečně vinila z toho, co se stalo, nikoho by nepřekvapilo, kdyby mu přála to nejhorší. Nebo, jak si myslel Kingsley, ho nevinila z ničeho a měla strach, že mu ublížili. Rozhodl se ho dál nenapínat.

 *

Kingsley se zarazil, na jednu stranu tuhle otázku čekal, ale doufal, že způsob jejího položení mu napoví, jakou odpověď by chtěla slyšet. Ale nenapověděl. Bylo jen vidět, že jí na té odpovědi záleží.

„Jakou odpověď byste chtěla slyšet?“ zeptal se nakonec. Hermiona měla nervy napnuté k prasknutí. To jí proboha nemůže normálně odpovědět? Nakonec se zhluboka nadechla.

„Po-popravili ho?“ vysoukala ze sebe nakonec stísněně.

„Ne,“ odpověděl klidně. Nemohl si nevšimnout, jak se jí ulevilo. „Díky vám  a Poppy ne.“

Díky, panebože děkuju. Nebyla hloupá, aby si nespočítala, z čeho všeho ho určitě obvinili. Co se probrala, jen doufala, že ať už ho odsoudili k čemukoli, nebyl to Mozkomorův polibek.

 

*

 

Severusovi se vrátila obvyklá barva.

*

 „Je ve vězení?“

Kingsley zakroutil hlavou.

Další úlevné vydechnutí.

„Byl ve vězení?“

„Ve vazbě, něco přes měsíc,“ opravil ji.

Ze srdce jí spadl obrovský kámen. Pokud neskončil ve vězení a ani nebyl popraven, pak ho v nejhorším případě vyhnali ze země.

Kingsley se v duchu usmál. Tak proto se nedokázala prve zeptat. Nebylo to proto, že by ho tak nenáviděla, že by jí naháněl strach i po těch letech. Bála se, jakou odpověď uslyší. Nedivil se jí. To, co se tehdy během procesu stalo, byl malý zázrak. Šibenici se vyhnul skutečně o milimetry.

„A teď?“ zeptala se nakonec.

„Vede Bradavice.“

„Chudáci děti,“ poznamenala a Kingsley se neubránil úsměvu. Pak ale zvážněl a podal jí předposlední pergamen, který měl na klíně.

„Co je to?“ zeptala se překvapeně.

„Žádost o trestní stíhání Severuse Sebastiana Tobiase Snapa,“ odpověděl klidně.

„Proč bych ho měla chtít stíhat?“ nechápala.

„Hermiono,“ naklonil se k ní. „Oba víme, že jeho chování k vám bylo jakékoli, jen ne v pořádku. Nemůžete popřít, že jste několikrát do týdne spala v jeho komnatách. Celá škola byla přesvědčena, že vás sexuálně zneužívá a fyzicky týrá. Co se během těch nocí skutečně dělo, víte jen vy a on. Ostatní se toho mohou jen dohadovat. On o tom odmítl před soudem vypovídat, ačkoli tím riskoval oprátku. A odmítl o tom mluvit i se mnou, mezi čtyřma očima.“ Opět se v křesle opřel a pozorně ji sledoval. Bylo na ní vidět, že přemýšlí, jak reagovat.

„Máte pravdu. Nemůžu popřít, že jsem spala v jeho pokojích, ani to, že pravdu známe jen my dva.“ Napjatě čekal, jak bude pokračovat. Nevěděl, jestli si to uvědomuje, ale na tom, co řekne, závisel Severusův osud. Pokud se tam něco stalo a ona mu to řekne, dostane Severus minimálně osm let za zneužití pravomocí učitele vůči studentovi. A pokud by to něco mělo sexuální podtext, tak dvacet let za zneužívání k tomu.

„Myslím, že by to tak mělo i zůstat,“ řekla nakonec tiše. Kingsley si nepatrně oddechl. Za poslední roky se z něj a Severuse stali přátelé a on by ho skutečně velmi nerad hnal před Starostolec znovu.

„Myslím, že byste si ten formulář měla nechat a ještě o tom popřemýšlet,“ vyjádřil svůj názor.

Netušila, kde vzala dost síly na to, aby tuhý a nepoddajný pergamen razantně přetrhla na půl. Podala mu obě půlky. „Popřemýšlela jsem. To, za co bych ho hnala k odpovědnosti s největší radostí, bohužel není trestným činem.“

Usmál se. Podal jí poslední pergamen a brk, který vytáhl odněkud z hábitu.

„Tady to prosím podepište,“ vyzval ji a ukázal na řádek na konci pergamenu. Pak pergamen dal zpět do složky a zvedl se k odchodu.

„Mohl byste mi od toho protokolu obstarat kopii? Ráda bych si to později přečetla,“ požádala ho. Beze slova vyndal pergamen s jejím podpisem a složku odložil na noční stolek.

„Děkuji,“ řekla tiše. Bral za kliku, když ho oslovila.

„Kingsley, to, co vám tehdy dala Ginny,“ začala.

„Příští týden se tu znovu stavím a přinesu to, ano?“

„Děkuju.“ 

Došel ke dveřím a pak se zarazil. Otočil se zpět k ní.

„Za co byste ho s potěšením hnala k zodpovědnosti?“ nedokázal se nezeptat. Její odpověď ho rozesmála.

*

Za celou dobu, co mluvil, ho Severus ani jednou nepřerušil. Bylo víc než evidentní, že ačkoli ho pozorně poslouchal, byl ztracen ve vzpomínkách na události, které se tehdy staly.

„Co ti odpověděla?“ zeptal se nakonec skoro neslyšně. Léta špiónské praxe ho naučila nedávat na sobě znát své pocity, ale Kingsley ho znal příliš dobře. Severus najednou vypadal jinak. Neuměl popsat změnu, která se s ním stala, ale vypadal jinak. Větší, silnější? Byl si jist, že výčitky, kterými se jeho přítel posledních šest let užíral, jsou téměř pryč. Úplně zmizí teprve, až bude jisté, že Hermiona je zcela v pořádku. Teprve až dokončí rehabilitace a vrátí se k normálnímu životu bez jakéhokoli omezení. Věděl, že vzpomínky na Hermionu,  svíjející se a křičící bolestí v kaluži vlastní krve, která se mu z posledních sil pokouší něco říct a přitom pomalu umírá v jeho náručí, budou Severuse pronásledovat navždy. Pochyboval, že si Severus někdy přestane vyčítat, že tomu nezabránil. Ale už se tím nebude donekonečna užírat.

„Jdi za ní a zeptej se jí. Vy dva byste si měli promluvit,“ řekl, než potichu odešel z ředitelny a nechal Severuse jeho vzpomínkám.