Blog

Kapitola 4 – Manželé Snapeovi

 

Lara zamávala Haně, procházející na nádraží a rozhlédla se po vyprázdněném nástupišti. Byl tu jen výpravčí, který kontroloval, že všichni vystoupili, a že ve vlaku nezůstal žádný zapomenutý kufr ani nic jiného. Severus vykročil ze stínu za jedním ze sloupů osvětlení. Nechtěl, aby ho s Larou viděl některý z jejích spolužáků. Všimla si ho, až když vedle ní promluvil.

„Netušil jsem, že je slečna Levetová schopná dát dohromady větu o více než pěti slovech. Je vždycky tak výřečná?“

„Ne. Tentokrát se rozloučila výjimečně rychle. Letí s rodiči lyžovat do Alp a už se nemohla dočkat,“ odpověděla, když se vzpamatovala z leknutí.

„Rychle?“ zeptal se pochybovačně. Ty dvě se tu loučily snad patnáct minut. Nabyl z toho dojem, že se jedna z nich stěhuje na opačný konec světa. I když, aby byl spravedlivý, rozhodně to nebyl zdejší rekord. Lara využila čas, aby si profesora lépe prohlédla. Neměl na sobě obvyklý hábit, ale černý kabát, a pokud mohla posoudit, tak pod ním měl černé džínsy a rolák téže barvy. Byl to takový menší šok zjistit, že jeho šatník obsahuje i mudlovské oblečení.

Lara byla až na blůzu od uniformy oblečena také po mudlovsku. Měla na sobě poněkud obnošené džínsy a krátký kabát, který pamatoval i lepší časy. Usoudil, že blůza se školním erbem není na překážku. Mávnutím hůlky poslal její kufr do svého domu.

„Přemístíme se do parku v Lipové ulici. Odtamtud půjdeme do jedné mudlovské restaurace, kde máme zhruba za půl hodiny sraz s mojí ženou. Měla v Londýně nějaké vyřizování,“ oznámil Laře. Ta jen přikývla a přemístila se napřed. Severus ji o vteřinu později následoval.

„Nehodláte si tu začít okusovat nehty, že ne?“ zeptal se Lary, když už asi po sedmnácté za posledních pět minut usrkávala ze své sklenice se sodovkou. Chápal, že je nesvá.

„Jsem trochu nervózní. Konec konců tu čekám na někoho, koho jsem v životě neviděla a kdo se upsal k tomu, že se o mě bude starat. Vy byste na mém místě nervózní nebyl?“

„Vy nejste nervózní, ale vyděšená,“ opravil ji. „A nemáte k tomu nejmenší důvod.“

„Co když jí bude vadit, že jsem na půl mudla, že jsem z děcáku, že…“ Severus si zhluboka povzdechl. Evidentně nevhodná pozornost ze strany vychovatelů nebyla to jediné, čím Laře život v domově ublížil.

„Tak za prvé, existují buď čarodějové nebo mudlové, nic mezi tím. Za druhé, o dětském domově ví a za třetí, co o ní chcete vědět?“ rozhodl se jít na to zpříma. Lara zcela jasně prahla po informacích a bála se na ně zeptat.

„Vím o ní jen, že je vaše žena a jmenuje se Hermiona.“

„A představujete si nějakou zhruba třicetiletou Zmijozelačku z čistokrevné rodiny, s přihlouplým výrazem a přezíravým chováním.“

„Přiznávám, že je to jedna z možností, které mě napadly.“

„Myslím, že vás Hermiona docela překvapí. Vlastně je vám dost podobná. Je jí dvacet pět, chodila do Nebelvíru. Oba její rodiče byli mudlové. Byla členkou Fénixova řádu a Brumbálovy armády. Přečte prakticky cokoli, co se jí dostane do rukou. Zajímá se o historii, lektvary, runy a o květiny. Vlastní postaršího vypelichaného kocoura jménem Křivonožka. Dnes skládá závěrečné zkoušky na Institutu. Obor lektvary a historie. A právě přišla.“ Laře trvalo několik vteřin vstřebat poslední informaci. Když se vzpamatovala, Severus zrovna vstával ze židle, aby mohl svou ženu obejmout.

Paní Snapeová byla všechno, jen ne to, co si Lara představovala. Říct, že ji drobná žena překvapila, by ani zdaleka nevystihovalo situaci. To, co zažívala, byl menší šok. Za ten rok a dva měsíce co Severus, pro nedostatek kvalifikovaných adeptů na post profesora lektvarů, učil na škole, ho poznala jako dost chladného a rezervovaného člověka, který si potrpěl na pořádek. Oproti tomu paní Snapeová od prvního okamžiku budila dojem, že je nekontrolovatelný živel. Zcela evidentně strávila v nepříliš vzdálené minulosti dost času pečlivou snahou zkrotit své vlasy do úhledného drdolu, ale ony na to měly jiný názor. Výsledný rozcuch jí dodával rozpustilý výraz. Byla oblečena jednoduše a elegantně po mudlovsku. Černý kalhotový kostýmek doplněný bílým rolákem jí slušel a zdůrazňoval její štíhlou postavu.

„Hermiono, tohle je Lara Greenová. Laro, má žena Hermiona,“ představil je vzájemně. Hermioně nemohl ujít Lařin překvapený výraz. S tázavým pohledem se obrátila na Severuse.

„Slečna Greenová čekala něco mezi harpyjí a medůzou, tak je trochu v šoku,“ rýpl si do Lary Severus.

„A tys jí přitom určitě s potěšením nechal,“ povzdechla si Mia a dloubla ho do žeber. Severus jí galantně pomohl z kabátu a podržel jí židli. Lara nestačila zírat.

„Jak dopadly zkoušky?“

„Výsledky mi přijdou soví poštou po Novém roce. Taky jsi mě mohl varovat, že jsi při svých závěrečných zkouškách udělal z profesora Pendletona úplného blbce před půlkou fakulty.“

„Pokoušel se mstít?“ zeptal se opatrně Severus. Co se profesora Pendletona týkalo, neměl zrovna čisté svědomí. Pokud si pamatoval, když odcházel ze zkušební místnosti, měl dotyčný profesor v obličeji barvu přezrálého rajčete a nechybělo moc a z uší mu stoupala pára, zatímco jeho kolegové se zoufale snažili nesmát. Pendleton byl pes na studenty a ještě k tomu hloupý a i ke svým kolegům se choval přezíravě. Severus nakonec titul dostal čtyřmi hlasy proti jednomu.

„Z kolika studentů podle tebe páčí, při kolika procentní vlhkosti vzduchu se má sušit pryskyřník bílý, když ho chceš použít do lektvaru a při kolika, když jako součást suché obkladové směsi na popáleniny?“ zeptala se sladce. Severus potlačil úsměv.

„A vypáčil?“ zeptal se se zájmem.

„Ne. Děkan dostal téměř hysterický záchvat smíchu. Když se uklidnil, dobíral si ho, že ti ještě tu potupu neodpustil a pak všem přítomným, z nichž nikdo nevěděl, o co jde, převyprávěl průběh tvých závěrečných zkoušek. Pendleton vypadal, že každou chvíli začne vypouštět páru ušima, a k vlhkosti vzduchu už se nevrátil. Takže, jestli jsem neprošla z botaniky, je to tvá vina.“ Severus pozvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Pokud z botaniky neprojdeš, rozhodně si tě kvůli tomu nebudu dobírat, slibuju. Možná bys o prázdninách mohla dát pár lekcí z botaniky tady Laře. Jak jsem viděl, v bylinkářství docela plave,“ obrátil pozornost zpět k Laře. „Stihla ses zastavit na Ministerstvu?“

„Ano. Vše je vyřízeno.“ Kývla hlavou směrem k deskám. „Bohužel to nějak zjistil ten zástupce, co ho domovu přidělilo Ministerstvo a skákal vzteky asi metr vysoko, ale nic s tím nenadělal. Pravděpodobně nás mezi svátky navštíví někdo z ministerstva, aby se ujistil, že to slečna Greenová podepsala dobrovolně. Vykřikoval tam před úředníky z odboru péče o děti, že si doma zařizuješ harém ex studentek a že on to tak nenechá.“

„Může mě přimět vrátit se zpět do domova?“ zeptala se tiše Lara.

„Ne. Ministerstvo to schválilo. Mohli by vás nám odebrat jen za předpokladu, že bychom vás týrali či jinak porušovali zákon,“ vysvětlila dívce Hermiona. Moc dobře chápala její obavy. Hermiona jí stiskla ruku v povzbuzujícím gestu. „Nevrátíte se tam.“

Zbytek večera byl pro Laru jako sen. Hermiona razantně zavrhla, že by jí Lara měla oslovovat paní Snapeová a ještě jí vykat. Nabídla jí tykání a Lara po váhavém pohledu směřovaném na Severuse přikývla. Musela uznat, že profesor měl opět pravdu. Povahově si byly skutečně dost podobné, a jak Lara záhy zjistila, měly obě i podobné zájmy. Jakmile zjistila, že i rezervovaný profesor je taky jenom člověk a že Hermiona proti ní skutečně nic nemá, rychle se otrkala. Severus útrpně čekal, až dorozeberou všechny profesory, kteří učili Laru a ještě pamatovali Hermionu. Někde mezi hlavním jídlem a dezertem jim připomněl, že vynechaly Hagrida a Firenzeho. Pevně doufal že, byť zcela pasivní, účasti na podobných rozhovorech bude napříště ušetřen.

„Potřebuji si ještě projít poznámky k zítřejší přednášce. Předpokládám, že vy dvě se zabavíte,“ řekl, jakmile se přemístili na Snape Mannor, a takticky se vytratil do své pracovny.

„Pokud nejsi moc unavená, provedu tě po domě a ukážu ti tvůj pokoj, ano?“

„Jo jasně,“ odpověděla nepřítomně Lara. Nedokázala si představit, jak mohl středoškolský profesor vlastnit tak velký dům. Připadalo jí to spíš jako menší zámek. Už hala jí vyrazila dech, a když viděla knihovnu, zírala na ni s otevřenou pusou. A její pokoj. To bylo něco úžasného. Byl téměř přesně naproti schodům a jeho obrovská okna vedla do zahrady. Měl mírně obdélníkový půdorys a rozměry tak pět krát šest metrů. Třicet metrů čtverečních prostoru jen pro ni. Pokud si mohla vzpomenout, bylo to poprvé v životě, co měla pokoj sama pro sebe a nemusela se o něj dělit. V domově by to takového pokoje naskládali alespoň šest patrových paland a ona ho měla jen pro sebe. Byl její! Rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které ji štípaly v očích. Učarovala jí obrovská postel, mudlové by řekli letiště, s nebesy. Byly tu skříně, příruční knihovna, toaletní stolek a pracovní stůl. Na polici vedle něj skřítkové pečlivě vyrovnali její učebnice. Starý plyšový medvídek, kterého měla ještě po rodičích, dostal kolem krku červenou mašli a byl usazen na noční stolek. Když jí Hermiona ukázala, že část stěny jsou šikovně zamaskované dveře do koupelny, byla v sedmém nebi. Ta vana byla naprosto úžasná.

„Ještě jedna drobnost ohledně knihovny. Kdyby se ti dole líbila nějaká kniha, tak ji nemusíš číst jen v knihovně, samozřejmě si ji můžeš vzít sem, nebo kamkoli jinam v domě, ale! Ale když ji budeš číst, tak přitom raději nejez. Severus je na to poněkud háklivý. Když se mi loni povedlo jednu knihu polít kafem, tak se mnou týden nemluvil a další měsíc byl pěkně protivný.“

„Díky za varování,“ usmála se Lara.

„Kdybys něco potřebovala, tak se Severusem máme ložnici na konci chodby. Kdykoli po půl sedmé narazíš v kuchyni na skřítky. Udělají ti k snídani, na co si vzpomeneš. Zítra to se vstáváním nemusíš přehánět. Sev bude celý den pryč a já budu dospávat ty nervy ze zkoušek. Půjdeš pak se mnou na Příčnou na Vánoční nákupy?“

„Jasně. Ráda.“

„Dobře. Dobře se vyspi,“ popřála jí Hermiona a nechala jí samotnou. Severus už na ni čekal v ložnici. Stoupla si k zrcadlu a pokusila se rozčesat to vrabčí hnízdo, v které se změnil její víc jak hodinu pracně vytvářený účes.

„O čem jste si tak dlouho povídaly?“ zvedl se z křesla a stoupl si za ni.

„Je to zvláštní, ale vlastně o ničem. Jen jsme se domluvily, že spolu půjdeme zítra na vánoční nákupy na Příčnou.“

„Měla bys jí trochu obnovit šatník,“ zamumlal, zatímco ji objal kolem pasu a políbil na krk. Věděl, jak moc je tam citlivá.

„Napadlo mě, že by to bylo potřeba, ale pochybuji, že to přijme.“

„Neptej se jí a prostě jí to kup,“ odfrkl si Severus. Nelíbilo se mu, že ho vyrušuje.

„To nebude tak jednoduché.“ Jemně ho do sebe odstrčila a otočila se k němu. „Ty jsi neviděl její výraz, když jsem jí ukazovala její pokoj. Byla v naprostém šoku, že má tak velký prostor jenom sama pro sebe. Když zjistila, že k tomu patří i koupelna, tvářila se, jako by byla svědkem nějakého zázraku. Obávám se, že z toho domova je zvyklá, že když má kde spát, co jíst a v čem chodit, je to vše, na co má právo.“

„Neříkám, že bude.“ Vytáhl něco z kapsy hábitu a podal jí to. „Tohle jsem dnes ráno zařizoval u Gringottových. Dej jí to,“ podal jí malý klíček od trezoru.

„Myslím, že bys jí to měl dát ty. Tohle určitě nebude chtít přijmout,“ vrátila mu klíček.

„Co si myslím já je, že s Larou jsi měla výborný nápad.“

„Občas se mi to stává,“ poznamenala a nechala Severuse stáhnout ji do postele.

„Skutečně jen občas,“ zamumlal, než ji umlčel polibkem.