Kapitola 31- Chybička se vloudila

 

„Severusi,“ povzdechla si Hermiona, když ho našla třetí večer za sebou zahrabaného do poznámek o jejich výzkumu, a to doslova. Popsali tím už sedmadvacet svazků pergamenu nepočítajíce další stohy svitků zaplněných narychlo psanými poznámkami přímo během přípravy. Severuse za tou horou pergamenů rozprostřených po obou stolech v jeho pracovně málem nebylo ani vidět.

„Já vím, já vím,“ zastavil lavinu argumentů proč toho nechat dřív, než ji spustila. „Zmeškal jsem večeři a já nevím, co všechno ještě, ale pořád mi to leží v hlavě. Jsem přesvědčený, že máme ty správné přísady, vychytali jsme většinu vedlejších účinků, tak proč to pořád nefunguje tak, jak má? Proč?!“ vztekle praštil rukou do stolu. Už se ani nelekla. Věděla, že mu na tom lektvaru skutečně záleží a aby byla upřímná, i ona by se po čtyřech letech výzkumu chtěla posunout někam dál. Obešla stůl, odtáhla ho i s židlí od stolu (přesvědčit ho o výhodách pohodlné mudlovské kancelářské židle s kolečky jí zabralo bezmála tři roky), posadila se mu na klín a objala ho kolem krku.

„Dejme tomu, že ty přísady správné jsou, v čem potom může být chyba, pokud prozatím pomineme možnost, že jsme účinek vyrušili při snaze eliminovat vedlejší účinky?“

„Touhle možností mě neděs, protože funkční lektvar, po kterém víc jak polovina uživatelů utrpí narkoleptický šok, je nám skutečně k ničemu. Jinak mě napadá jen chyba při přípravě,“  Hermiona si odfrkla, „nebo špatný poměr přísad, ale skutečně netuším, kde by se tam mohla stát chyba. Počítali jsme to každý třikrát a nejvíc jsme se rozešli o sedm setin gramu, což je úplně irelevantní, protože to se vejde do průměrné tolerance i těch nejpřesnějších vah, jaké se dají sehnat. A že bychom se oba třikrát po sobě dopustili stejné početní chyby, se mi nezdá.“

„Tak nezbývá než ty základní poměry projít ještě jednou. Třeba se tam někde vyskytla chyba při vaření,“ navrhla.

„Hermiono?! Vařím ten lektvar Lupinovi dvaadvacet let a nepovedl se mi jenom jednou. Tuhle možnost kategoricky odmítám.“

„Dobře. Dobře. Byl to jen návrh. Nemusíš se hned rozčilovat, ale dovol mi poznamenat, že nikdo není neomylný. Takže, kde si myslíš, že je chyba podle tebe?“

„Pokud vyloučím všechno to, kde chyba určitě není, pak mi zbývá jenom poměr přísad, ale i to jsem prošel už třikrát a prostě v tom tu chybu nevidím,“ vrhl vražedný pohled na hory pergamenů na svém stole.

„Pak zbývá možnost, že poměr je správně a zrovna při té jedné konkrétní várce, jsme udělali chybu při vážení.“

„Tomu sama nevěříš,“ obvinil ji. Moc dobře věděl, že všechno pečlivě kontrolovali.

„Tak prostě poměr 16:11:8:9:4:13:5 je správný, ale lektvar nefunguje. Třeba fungovat nemá. Možná na tohle lék jednoduše není,“ povzdechla si.

„Jak jsi říkala ten poměr?“ zbystřil.

„16:11:8:9:4:13:5, proč?“

„Je to 16:11:8:9:7:13:5, pamatuješ si to špatně.“

„To určitě ne. 11. 8. měla narozeniny máma a 9. 4. táta. Málem jsem se u toho počítání rozbrečela, když jsem si uvědomila, jak ten poměr vyšel.“

„Ale pryskyřník se šťávou z hlíz mandragory jsme přidávali v poměru 9:7. Ještě jsem to prvně kontroloval podle zápisků, protože mi to přišlo moc mandragory,“ jemně ji setřásl z klína a zalistoval poznámkami. Hledal původní výpočty, na kterých pracovali s Hermionou na počátku výzkumu bezmála týden. Samozřejmě to byl ten svazek pergamenů, který vzal do ruky jako poslední.

„Sakra,“ praštil pěstí do stolu tak silně, že i těžký železný svícen nadskočil dobře o deset centimetrů. Raději o krok odstoupila. Netušila, kdo tehdy udělal chybu. Mohla to být stejně dobře ona jako on. Vrhl letmý pohled na kalendář a znovu tiše zaklel.

„No každopádně budeme muset dvanáct dní počkat, než si poměr 9:4 vyzkoušíme v praxi,“ sedl si zpátky do židle a unaveně si promnul kořen nosu. Stoupla si za něj, rozepnula mu vrchní dva knoflíčky na kabátci a pomalými krouživými pohyby mu začala masírovat krk a ramena.

„Jak se nám to povedlo?“ odvážila se zeptat.

„Škrábeš, amazonko.“

„Já? Zkoušel jsi někdy rozluštit svoje poznámky?“

„Každodenně, zlato. Každodenně.“

„Když do úplňku zbývá dvanáct dní, tak to máš čas jít si sníst večeři dřív, než ji to ohřívací kouzlo učiní nepoživatelnou, a pak by sis mohl dát sprchu a….“

„Jen když mi budeš dělat společnost,“ otočil se i se židlí a objal ji kolem pasu.

„Tady někdo potřebuje studenou sprchu,“ vysmekla se mu se smíchem.

„Ne. Plnou vanu horké vody. S pěnou,“ opravil ji. „Myslím, že po těch měsících zbytečného snažení si nějakou tu pozornost zasloužím,“ mrkl na ni. Ke svému vlastnímu překvapení nebyl naštvaný. Neskutečně se mu ulevilo, že na to konečně přišli. Jen ho trochu štvalo, že bude muset čekat skoro dva týdny, než se přesvědčí, že tohle je ta chyba, na které to celou dobu selhávalo.

„Ehm,“ ozvalo se ode dveří. Hermiona chtěla od Severuse odstoupit, ale on si ji místo toho přitáhl ještě blíž.

„Jdeš nevhod Kingsley,“ upozornil ho Severus.

„Nebudu rušit dlouho. Dneska za mnou byl vedoucí sociálního odboru. Prý se tam objevil sir Goodroy a podal oficiální žádost o pomoc Ministerstva s nalezením své vnučky. Tedy Lary. Mluvil s ním přímo pan Grey vedoucí odboru a považoval za vhodné se před ním nezmínit o tom, že dotyčná vnučka je už zhruba půl roku tvou adoptivní dcerou.“

„Pokud Goodroy zjistí, že je Lara jeho vnučkou, může ji odvést?“ zeptala se Hermiona.

„Ne. Severus jí dal rodový prsten a ona ho přijala. Ze zákona jste teď její rodina vy dva. Může sice požádat o svěření do péče, ale neměl by šanci na úspěch. Už jen to, jak se zachoval k její matce, dokazuje, že o Laru neměl zájem. Všemu by pomohlo, kdyby Severus adopci provedl i formálně.“

„Můžeš si promluvit s Greyem a požádat ho, aby připravil, pokud možno nenápadně, potřebné dokumenty?“

„Jistě, zrovna zítra máme poradu s vedoucími odborů, tak si ho pak vezmu stranou. Takže já jdu, děti. Hezky pokračujte, kde jste skončili,“ zavřel za sebou dveře akorát včas, aby ho nezasáhla sprška vody, kterou za ním poslaly ty „děti“.

„Kde jsme to skončili?“ obrátil se zpátky k Hermioně, když schoval hůlku zpět do rukávu.

„Dohodli jsme se, že si půjdeš sníst večeři,“ využila příležitosti Hermiona. Severusův postoj k pravidelnému jídlu alespoň třikrát denně jí dělal starosti.

„Vážně? Mám dojem, že tam bylo i něco jiného,“ přitáhl si ji k sobě.

„Dobře, dobře, vyhrál jsi. Jdu napustit vanu. Ty jdi večeřet.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami

Menu