Blog

Kapitola 30 – Draco?!

Tohle byla vážně blbá sázka, pomyslela si, když stála při nějakých 12 stupních celsia na břehu jezera pod hradem a na sobě měla jen plavky. Věděla, že kdyby teď couvla, nenutil by ji tu pitomost dovést až do konce, ale tu radost mu nechtěla dopřát. Podívala se na protější břeh, kde na ni čekal. Do jezera se tu zakusoval kamenitý výběžek, takže nebylo moc široké, druhý břeh byl odtud jen nějakých šedesát, sedmdesát metrů. Ale i tak to bylo zatraceně daleko, když se do úvahy vzalo její ne zrovna dokonalé plavecké umění a fakt, že ačkoli byl začátek září, za ten týden co tu spolu byli, rtuť teploměru nevystoupala výš než na nějakých 15 stupňů, což znamenalo, že ta voda bude zatraceně ledová.

S chutí do toho a půl je hotovo, vzpomněla si na nějaké stupidní pořekadlo, které se naučila kdysi v děcáku. Usoudila, že tohle odstůně tak jako tak a vkročila do vody.  Nebyla v ní ani po kolena, když se jí rozdrkotaly zuby zimou, a aby toho nebylo málo, povedlo se jí šlápnout na nějaký ostrý kámen. Skoro určitě se o něj pořezala, ale byla jí taková zima, že to skoro necítila. Slyšela, jak na ni Draco volá, aby nebláznila a vrátila se, ale ona se místo toho celá namočila a začala usilovně plavat směr protější břeh, aby se aspoň tím pohybem trochu zahřála. Zhruba uprostřed jezera se jí začaly naprosto nekontrolovatelně třást ruce. Měla chuť toho nechat a jednoduše se přemístit na břeh, dokud na to má dost sil, ale nechtělo se jí přiznat porážku a už vůbec ne, přiznat ji zrovna jemu. Nakonec jen vyměnila kraula, který jí nikdy moc nešel za pomalejší, i když míň vyčerpávající prsa. Ne že by jí to bylo něco platné. Na druhé straně lezla z vody doslova po čtyřech. Byla tak vyčerpaná a promrzlá, že se jednoduše nedokázala udržet na nohách. Draco pro ni musel vlézt do vody, aby ji dostal na břeh, kde ji zabalil do připravené deky a okamžitě se s ní přemístil zpět do hradu. Celou tu dobu, co se k němu snažila plavat, si v duchu nadával, že na tu hloupou sázku přistoupil, ale ani v těch nejdivočejších snech ho nenapadlo, že by to skutečně udělala. Byla z Havraspáru, tak proč se sakra chovala jako nějaký pitomý Nebelvír?! Usoudil, že teď, kdy jí cvakaly zuby jak kastaněty a byla úplně modrá, nebude nejvhodnější doba nad tím uvažovat. Přinutil ji svléknout se z promočených plavek, a ačkoli se okamžitě zachumlala do prostěradla, aby ji neměl na očích, uvědomil si, že navrhnout ten společný pokoj nebyl tak úplně ideální nápad. Docela ho zajímalo, jak dlouho vedle ní zvládne ležet a nic si nezkusit. No, každopádně teď měl plnou hlavu jiných starostí.

„Jsi praštěná. Víš o tom?“ zeptal se, zatímco ze skříně vytahoval rezervní deku, aby ji zahřál. „Jestli z toho dostaneš zápal plic, Severus mě přerazí,“ informoval ji. Chtěl dát pryč mokrou deku, ale všiml si na ní skvrny od krve.

„Zranila ses?“ zamával jí zakrvácenou dekou před obličejem.

„Assi- sssem šláaplaa naa něeecoo osstréeeho,“ protlačila skrz drkotající zuby a pevněji se zachumlala do hřejivých dek.  V duchu sprostě zaklel, ale okamžitě se z hromady přikrývek pokusil vymotat její nohy, aby se podíval, jak zlé to je. Naštěstí to byla jen povrchová rána. Pár dní ji to při chůzi bude bolet, ale nejednalo se o nic vážného. Než stihla něco odseknout, stáhl ze sebe svetr i košili a vklouzl k ní do postele. Chvíli mu trvalo, než ji pod tou záplavou dek našel, zamotanou do prostěradla jak housenku do kokonu.

„Ty si s tou sázkou souhlasil,“ připomněla mu kousavě.

„Byl jsem skálopevně přesvědčený, že na poslední chvíli vycouváš,“ odpověděl upřímně a přitáhl si ji do náruče. Otřásl se zimou, když mu svůj ledový obličej přitiskla ke krku. Škodolibě se ušklíbla.

„Aspoň mě příště nebudeš podceňovat,“ zamumlala potichu. Trochu se jí dotklo, že ji považoval za takového sraba. Byla ráda, že tu je s ní.

„Nepodceňuju tě od chvíle, co jsi souhlasila se společnou ložnicí. Byl jsem přesvědčený, že na to nikdy nepřistoupíš,“ přiznal se.

„Věřím ti,“ odpověděla jednoduše.

„Opravdu?“ pozvedl tázavě obočí. Od koho to jen odkoukal.

Pochopila, že se neptá jen tak. Na vteřinu váhala, jestli si odpověď nemá rozmyslet, ale něco uvnitř ní jí říkalo, že nemusí. Věřila mu. „Ano,“ odpověděla prostě.

Chvíli na sebe mlčky hleděli.

Pomalu se přisunul blíž. Jako kdyby jí dával čas couvnout.

Už několik dní spolu sice sdíleli postel a třeba dnes ráno se probudila k němu přitisknutá, ale přesto si nervózně skousla ret.

Opatrně k ní natáhl ruku a pohladil jí po tváři, palcem obkroužil její ret, čímž ji donutil se do něho přestat kousat. Jen vydechla. Ten prostý dotek byl tak příjemný.

A potom ji políbil. Jemně. Nejdřív se jí jen lehce dotýkal, aby pochopila, že má možnost couvnout. Jenže ona nechtěla. Trochu nejistě mu vyšla vstříc a polibek prohloubila. Dokonce se k němu skoro instinktivně přitiskla, aby mu byla co nejblíže a mohla si to spojení rtů řádně vychutnat. Už teď jí to přišlo téměř neskutečné. Žádná hrubost jako u těch prasat ani nejisté žmoulání rtů jako od jejího prvního přítele. Tohle byl žhavý a dech beroucí polibek, ze kterého se točila hlava. Dokonce jí ani nevadilo, když se na ní Draco trochu překulil a svým tělem ji zalehl. Dělal to pomalu, takže se nebála, a jak už řekla – věřila mu.

Jeho ruka jí klouzala po boku až k jejím hýždím, které lehce pohladil. Na chvíli se bála, že ji začne ohmatávat jako její bývalí vychovatelé, ale jeho ruka zůstala nehybná, jen prsty si ji držel a jemně si ji přitahoval k sobě, stejně jako si u sebe držel její hlavu, aby mu neutekla od dalšího polibku.

Jeho zdrženlivost však neznamenala, že se její ruce nevydaly na průzkum. Vklouzla mu pod tričko a prsty mapovala jeho záda nahoru a po páteři zase dolů. A neměla ani ponětí, co s ním její jemné škrábání po páteři vyvádí. Uslyšela jen tiché zasténání do jejích rtů, ale nedávala tomu přílišnou váhu. Nevšimla si ani toho, jak náhle trochu ztuhl a přestal její polibky opětovat. Vzpamatovala se teprve ve chvíli, kdy ji od sebe Draco odstrčil a beze slova odešel. Nebo spíše… utekl.

„Draco?“ křikla za ním, ale ignoroval ji.

„Draco?!“ zašeptala a někde vnitř ní se jedna její část schoulila do klubíčka ublíženosti. Ovšem větší část se naštvala. Vymotala se z dek a vydala se za ním. Bylo jí úplně jedno, že jediné, co má na sobě je prostěradlo. Dotklo se jí to. Víc, než si byla ochotná připustit. Našla ho na třetí pokus. Stál na balkoně v knihovně. Mírně předkloněný, rukama se opíral o zábradlí a koukal někam na jezero.

„Už tě to omrzelo? Jestli jo, tak to řekni, protože neznám nic ubožejšího než s někým zůstávat z lítosti. To mi dej radši kopačky a neponižuj mě,“ řekla chladně. Nenapadalo ji žádné jiné vysvětlení pro jeho chování.

„Tak to není,“ povzdechl si, ale neotočil se. Věděl, že se jí svým chováním dotkl, ale nemohl si pomoct. Kdyby tam s ní zůstal ještě chvíli, nemusel by se ovládnout a na případné následky takového selhání se mu ani nechtělo myslet.

„Draco, jestli tě to už unavuje jen se mnou chodit a maximálně mi dát pusu, tak mi to řekni, ale nepřetvařuj se. To je fakt to poslední o co stojím.“ Otočil se.

„Chceš upřímnost? Pak si ale nestěžuj. Víš, co bych teď udělal nejradši ze všeho? Ne? Sundal z tebe to prostěradlo a pomiloval se s tebou. Tady a teď. Na stole, na podlaze, kdekoli.“ Viděl, jak zbledla a o pár kroků ustoupila. Tak tohle si posral, napadlo ho. O to víc ho překvapilo, když se k němu otočila zády.

„Promiň, tohle jsem neměl říkat,“ prohrábl si rukou vlasy v gestu rezignace.

„Ne. Tehdy v noci v domově. Vzbudila mě žízeň. Šla jsem se napít, dolů do kuchyně. Oni tam byli. Pili kafe. Byl tam stůl a …a….“ cítila, jak jí jemně položil ruce na ramena a přinutil ji otočit se. Přitáhl si ji do náruče. Vzpouzela se mu. Nechtěla, aby se jí dotýkal, ne teď. Nedovolil jí vyhrát.

„Promiň. Promiň. Neměl jsem,“ šeptal jí do vlasů, zatímco ji konejšivě hladil po zádech. V tom rozrušení ani nepostřehla, že jí při tom vzpírání se trochu sklouzlo prostěradlo. On si to uvědomoval o to víc.

„Už nikdy nezmiňuj stůl v téhle souvislosti. Nikdy,“ zamumlala někam do jeho trička.

„Dobře. Vrátíme tě do postele, ano?“

„Půjdeš taky?“ upřela na něj pohled smutného štěněte.

„To není dobrý nápad,“ jemně se od ní odtáhl.

„Promiň. Já vím, že bys chtěl víc než mě držet za ruku a občas mi dát pusu, ale já prostě nemůžu. Možná jsem sobecká, ale nechci přijít o to, co teď mám. O ten pocit porozumění, blízkosti, spokojenosti co mám, když jsem s tebou. To je víc, než jsem kdy měla. Mám strach, že kdybychom to zkusili, zkazilo by se to. Promiň,“ omluvila se znovu.

„Já vím. Teď se vrať do postele a Laro, vezmi si něco na sebe ano?“

„Proč jsi utekl?“ Povzdechl si. Ona prostě musela vědět všechno.

„Nelekni se,“ řekl tiše. Sklouzl rukou na její zadeček a pevně ji přitiskl ke svým slabinám. Na vteřinu přesně mohl určit, kdy si uvědomila, že to co cítí přes látku prostěradla, rozhodně není přezka jeho opasku. Vzepřela se rukama, aby se od něj odtáhla.

„Klid,“ zopakoval. Vrátil ruku zpět na její záda, ale nepustil ji. Nechtěl, aby teď odešla. Rozrušená a nejspíš i vyděšená. „Neublížím ti, to přece víš.“

„To je kvůli mně?“ zeptala se potichu.

„Ne. Neodolatelně mě přitahuje ten bohatě vyřezávaný sloupek postele. Mám erekci, jen ho vidím. Samozřejmě, že je to kvůli tobě ty můj hlupáčku.“

„Proto si utekl? Protože se ti ehm…“ hledala správná slova.

„Nechtěl jsem tě polekat. Jestli je ti to nepříjemné, přestěhuju se do jiné ložnice,“ nabídl jí. Už si zvykl usínat s ní v náručí, ale nechtěl, aby se ho začala bát. Zakroutila hlavou.

„Vrať se do postele, než se tu nastydneš, jestli se ti to už nepovedlo. Když se zamkneš, pochopím to.“ Nic na to neřekla. Jen potichu vycouvala z pokoje a zavřela za sebou dveře. Vrátila se do jejich ložnice. Všimla si klíče v zámku, ale ani na okamžik neuvažovala nad tím, že by s ním otočila. Vzala si ze skříně svoji noční košili a zamkla se s ní v koupelně.  Bylo tu velké zrcadlo. Když ho viděla poprvé, přišlo jí ho pro koupelnu škoda. Teď ho ocenila. Stáhla ze sebe prostěradlo a hodila ho přes umyvadlo. Stoupla si před zrcadlo. Snažila se přijít na to, čím na Draca tak zapůsobila. Prý byla hubená, všichni jí to říkali, ačkoli ona sama si myslela, že by mohla mít menší zadek, ale tím pozitiva končila. Měla dlouhé, ale jemné vlasy, s kterými si moc vyskakovat nemohla, oválný obličej, na její vkus moc úzký a protáhlý. Trochu hranatou bradu a nos pršáček. Sklouzla pohledem níž. Malá prsa tak nějak směšně trčící dopředu. I některé třeťačky měly vyvinutější hrudník než ona. Zakroutila hlavou. Tohle je přeci nesmysl. Neměla ho čím přitahovat. Tedy pokud neměl slabost pro hysterická a poněkud přecitlivělá žehlicí prkna. Prostě mu chybí sex. Jednoduché a logické vysvětlení. Natáhla na sebe košili a vrátila se do pokoje. Draco tam ještě nebyl. Lehla si do postele a čekala. Už v polospánku cítila, jak se postel prohnula pod váhou druhého těla.

„Bála jsem se, že nepřijdeš,“ zamumlala a jak byla zvyklá, přitulila se k němu. Tiše si oddechl. Bál se, že se ho po tom představení v knihovně bude stranit. Vlastně byl víc než překvapený, když našel ložnici odemčenou a jí ve společné posteli.

„Jestli si odešel, jen abys mě nevystrašil, tak příště nemusíš,“ zamumlala do jeho ramene. Lehce ji políbil do vlasů. „Já vím, že se umíš ovládat a nevrhneš se na mě.“