Blog

Kapitola 3  – Nic se neutají

 Právě byla na cestě z knihovny, když jí cestu zastoupil Draco a jeho parta. Bylo víc než jasné, že ji čekají potíže, velké potíže. Pět kluků a jedna dívka ji obklíčili. Neměla nejmenší šanci uniknout. Goyle jí vyrazil knihy z rukou. Rozsypaly se po podlaze. Několik listů se uvolnilo a zvolna se snášelo k zemi.

„Ale, ale. Kohopak to tady máme? Naši malou mudlovskou šmejdku, nebo bych měl spíš říct Snapeovu děvku?“ měřil si ji Draco opovržlivým pohledem, zatímco ostatní hýkali smíchy. Ještě před pár dny by ji tato poznámka dohnala k slzám, ale dnes se jí sotva dotkla.

Pomalu kolem ní kroužil a ona si opět připadala jako kus masa ve výloze řezníka. Ještě nikdy se necítila tak ponížená, jako když ji Snape před dvěma týdny v ředitelně osahával před Luciusem.

„Teda Grangerová, netušil jsem, jak hluboko jde klesnout. Ochotně zahřívat postel Smrtijedovi.“ S tím přistoupil k Hermioně a pokusil se ji přitáhnout k sobě. Vytrhla se mu. Dřív, než se stihla vzpamatovat, udeřil ji Draco do tváře. Zavrávorala a vrazila do Blaise, který ji od sebe znechuceně surově odstrčil. Upadla na podlahu k Dracovým nohám. Cítila ostrou pálivou bolest na tváři. Opatrně se jí dotkla prsty. Ulpěla na nich krev. Diamant v jeho prstenu jí roztrhl tvář a rána dost krvácela.

„Zajímalo by mě, co na tý šmejdce vidí,“ ozvala se Pansy. Hermiona si pomyslela, že se ozvala ta pravá.

„To hned zjistíme,“ poznamenal Draco zlověstně a pokynul Crabbemu. Ten Hermionu popadl a vytáhl ji na nohy. Zkroutil jí ruce za zády, až vykřikla bolestí. Pokoušela se s ním bojovat, ale proti o hlavu vyššímu a minimálně dvakrát tak těžkému hromotlukovi neměla šanci, jen si způsobila další bolest. Klouby na rukou protestovaly proti takovému zacházení. Jen s nejvyšším úsilím zahnala slzy bolesti deroucí se jí do očí. Nechtěla jim dopřát tu radost.

„Přestaň sebou mrskat,“ nařídil Draco a svá slova doprovodil další fackou. Když se nedočkal kýženého výsledku, udeřil ji znovu, tentokrát do břicha.

Bolestí se zlomila v pase. Před očima se jí zatmělo a jen silou vůle nepozvracela Dracovi boty. Jen vzdáleně vnímala Dracovy ruce na svém těle. Zvedla se v ní vlna odporu. S vypětím posledních sil se rozmáchla a bez ohledu na následky ho vší silou nakopla do rozkroku. Draco zavyl bolestí a svezl se na podlahu. Na místo zhrouceného Draca jí ránu do obličeje uštědřil Goyle. Měla dojem, jako by ji nakopl kůň. V ústech ucítila kovovou chuť vlastní krve. Opatrně ji vyplivla. Měla toho akorát dost. Ten parchant z ní udělá fackovacího panáka, zakáže jí odejít kvůli nějaké pitomé sázce a ještě si má nechat líbit tohle? Nikdy!

Draco se mezitím s Pansyinou pomocí sesbíral ze země a chystal se ji znovu udeřit.

„Netušila jsem, že jde klesnout tak hluboko,“ vrátila mu jeho vlastní slova. Mluvila pomalu a pečlivě vyslovovala. Ústa ji bolela a měla dojem, že se jí hýbe několik zubů. „Šest na jednu? Srabe,“ procedila skrz sevřené rty. Dostala další facku. Tentokrát si dala záležet, aby krev z jejích úst dopadla na jeho botu.

„Na tvém místě bych přibrzdila. Snape nemá modřiny rád,“ poznamenala a snažila se, aby její hlas zněl klidně a věcně.

„Tak nás pouč, šmejdko. Co má rád v posteli?“ vyzvala ji posměšně Pansy.

„Do toho je ti velký kulový,“ odbyla ji. Očekávala další ránu, ale ta nepřišla. Její poznámka evidentně zapůsobila. Ona byla sice jen méněcenná a podřadná mudlovská šmejdka a oni zmijozelská elita, ale měla na své straně výhodu, kterou oni postrádali. Ona naprosto přesně znala povahu svého „vztahu“ s ředitelem. Lucius se synovi pochlubil s tím, čeho byl v ředitelně svědkem, to bylo víc než očividné, ale i on se mohl pouze dohadovat skutečného stavu věcí. Byla přesvědčená, že by pro ni Snape nehnul ani prstem, ale to oni nemohli vědět. Mohli se jen dohadovat, jak moc ředitele naštve poškození jeho hračky.

„Nebudeš mu zahřívat postel věčně a pak jsi moje, ty špinavá mudlovská děvko,“ zasyčel na ni Draco nenávistně. Zamířil chodbou pryč. Crabbe ji srazil na zem. Nakopl ji do boku a pak překročil její bolestí zkroucené tělo a vydal se za ostatními.

Jakmile zmizeli z dohledu, vynořili se z jedné z postranních chodeb Ron s Ginny.

„Bože, Hermiono, jsi v pořádku? Neublížili ti moc?“ sklonila se k ní Ginny. Hermiona nepovažovala za nutné odpovídat. Jestli vypadala alespoň z poloviny tak hrozně, jak se cítila, bylo to zbytečné. Na obličeji se jí už pomalu začínala vybarvovat zajímavá sbírka modřin. Týrané klouby na rukou nesnesitelně bolely, žaludek měla jako na vodě a o svém pošramoceném sebevědomí a hrdosti raději ani neuvažovala.

S Ginnyinou pomocí se dokázala zvednout na nohy. Ron mezitím sesbíral ze země její knihy. Vyhýbal se jí pohledem.

„Slyšel jsem, co říkali. Je to pravda?“ zeptal se chladně.

Slyšel? To znamená, že viděl, co jí provedli. Jak může být tak bezcitný? Celou dobu tam stál schovaný za rohem a ani se jí nepokusil pomoci? Klidně by ji nechal zbít do bezvědomí…

„Slyšel jsi,“ odpověděla suše. Ron jí vrazil knihy do náruče a odvrátil se od ní. Když odcházel, utrousil přes rameno: „Děvko!“

„Proboha proč, Mio?“ zeptala se Ginny, když se vzpamatovala ze šoku, který jí Hermionino přiznání způsobilo. „Můžeš přeci kdykoli odejít. Tohle nemusíš dělat. Nemá právo tě k něčemu takovému nutit.“

„Právě že nemůžu, Ginny. Zbývají mi tu tři měsíce a já bych je ráda přežila. Promiň.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Vezmi mi je do věže,“ podala jí štos knih. „Já musím jít.“ Ginny si knihy vzala, ale nakonec si neodpustila otázku.

„On tě taky bije?“

Hermiona se smutně usmála a zakroutila hlavou. Pak vyrazila do ředitelny.

„Jdete pozdě,“ uvítal ji Snapeův chladný hlas, když po zaklepání vklouzla tiše do dveří. Ani se neobtěžoval zvednout pohled od knihy, kterou zrovna četl.

„Omlouvám se, pane, měla jsem cestou potíže,“ pokusila se ospravedlnit. Vzteklý Snape bylo to poslední, co zrovna potřebovala.

„Vaše výmluvy mě neza…“ Zbytek věty mu uvázl v hrdle. Konečně zvedl pohled od knihy a Hermionino vzezření mu vyrazilo dech. Krvácející rána na tváři, krev kolem úst, nabíhající modřiny. Někdo ji zbil. Surově zbil.

„Kdo vám to udělal?“

„Na tom nezáleží.“ Nestála o další potíže a navíc silně pochybovala, že by s tím něco dělal, i kdyby mu řekla pravdu.

„Šikanu na své škole trpět nebudu,“ odvětil chladně.

„Na své nebo Voldemortově?“ neodpustila si kousavou poznámku.

Udělal dva rychlé kroky směrem k ní. Chtěla před ním ustoupit, ale byl rychlejší. Chytil ji za paži a přitáhl k sobě. Polekaně vykřikla. Podvědomě čekala, že ji udeří, ale místo toho ji druhou rukou uchopil za bradu a otočil poraněnou tváří k sobě. Její naražené čelisti proti takovému zacházení zaprotestovaly ostrou bolestí. Jen stěží ztlumila zasténání.

„Kdo vás uhodil?“ zopakoval otázku a při tónu jeho hlasu přeběhl Hermioně mráz po zádech. Tiše se modlila, aby před chvílí Ginny nelhala. Aby ji skutečně nezbil. Poprvé v životě z něj měla strach, skutečný strach.

„Byl to Weasley?“ Znělo to spíš jako konstatování.

„Proč by to dělal?“ zeptala se překvapeně.

„Byla by to sice neomluvitelná, ale pochopitelná reakce podváděného milence.“ Hermiona si nedokázala pomoci a hořce se zasmála. Její reakce ho překvapila.

„Zjistil to zhruba před patnácti minutami. Sdělil mi, že jsem děvka a teď se pravděpodobně někde snaží tohle zjištění rozdýchat,“ poopravila jeho mínění o Ronovi.

„Tak kdo?“

„Vaše kolej,“ odpověděla po zaváhání. „Víc vám k tomu neřeknu.“ Neptal se, zdálo se, že ho tato odpověď uspokojila. Konečně pustil její obličej a pokynul jí ke svým pokojům.

Překvapeně na něj pohlédla, když ji usadil na gauči. Beze slova zmizel v koupelně, odkud se za chvíli vrátil s nádobou s vodou, žínkou, vatou, lahvičkou dezinfekce, dvěma lektvary a obvazy. Přes její chabé protesty jí smyl krev z obličeje. Vypadala o poznání lépe. Namočil vatu v dezinfekci a vyčistil ránu na tváři. Snažil se být jemný, ale přesto několikrát sykla bolestí. Zbitá tvář byla citlivá i na ty nejjemnější doteky a dezinfekce nepříjemně pálila. Pak nechal ránu pomocí kouzla zatáhnout. Zbytkem dezinfekce vyčistil odřeninu na ruce, kterou si způsobila jedním ze svých pádů na podlahu. Ruku nakonec převázal. Pak jí podal dvě lahvičky s lektvarem.

„Vypít,“ přikázal chladně. Podívala se na podivně zbarvené tekutiny ve flakóncích. Ani jeden z lektvarů nepoznávala.

„Co je to?“ zeptala se nakonec. Když si dal takovou práci s jejím ošetřením, bylo nepravděpodobné, že by jí způsobil nějaká zranění, i kdyby ho tou otázkou naštvala.

„Ten vlevo zabrání modřinám se vybarvit a poněkud zmírní bolest. Pokud ovšem stojíte o sbírku fialových podlitin na obličeji, pít ho samozřejmě nemusíte. Ten druhý je na vnitřní zranění. Pochybuji, že Draco byl tak ohleduplný, aby se vyhnul úderům do břicha.“

Překvapeně na něj pohlédla, když doplnil Dracovo jméno. I když na druhou stranu ani ve Zmijozelu nebylo moc těch, kteří by na tohle měli žaludek.

Vyrušilo je zaklepání na dveře, následované vpádem Luciuse.

„Doufám, že nejdu nevhod,“ poznamenal, když si všiml Hermioniny přítomnosti. Nad jejími modřinami se vůbec nepozastavil. Buď se Draco stihl pochlubit, nebo došel k závěru, že ji zmlátil Severus. Ať tak nebo tak, byla ráda, že si nechal své poznámky pro sebe. Nebyla si jistá, zda by se dokázala opanovat a neposlat ho k čertu. Krom toho, oproti Dracovi měl Snape celkem páru a další modřiny bylo to poslední, o co teď stála.

„Měl bys vědět, že jsem načapal Weasleyovou, jak se ti pokouší vlámat do skladu lektvarů. Máš ji v kanceláři,“ informoval Severuse, než za ním opět zapadly dveře.

„Co tam chtěla?“ otočil se Snape k Hermioně a jeho neutrální výraz byl ten tam.

„Netuším. Opravdu, pane.“ Na její odpověď nijak nereagoval a vyrazil ke dveřím. „Co chcete udělat?“ odvážila  se zeptat.

„Vyloučit ji, co jiného,“ odpověděl, aniž se otočil. Sahal po klice, když mu zastoupila cestu.

„Prosím, ne. Dovolte jí zůstat. Udělám cokoli, jen ji tu nechte. Prosím.“ Povedlo se jí upoutat jeho pozornost. Byl zvědavý, kam až bude ochotna kvůli Weasleyovic holce zajít.

„Cokoli je široký pojem. Stojí vám za to?“ zeptal se a ani se nesnažil skrýt zájem, s jakým čekal na její odpověď.

„Stál by vám za to jeden z pěti lidí na tomhle zatraceném hradě, kteří se k vám chovají jako k člověku, a ne jako k nějakému nechutnému odpadu? Nebo vás, i přes obavy o svou bezpečnost, úplně neignorují?“ odpověděla mu otázkou.

„Doufám, že víte, co děláte, protože vaši nabídku přijímám. Vypořádám se se slečnou  Weasleyovou, a pak vám ukážu, k čemu jste se právě zavázala. Třeba potom změníte názor,“ odpověděl chladně. „Budete mít hodně důvodů této ukvapené nabídky hořce litovat,“ pronesl s náznakem příslibu. Zapadly za ním dveře dřív, než ho stihla poslat ke všem čertům. Svezla se zpátky na gauč a ani se nesnažila zahnat slzy, které se jí draly do očí. Parchant jeden mizerný. Hnusný egoistický sarkastický parchant. A ona se ho ještě nedávno zastávala.