Blog

Kapitola 29 – Od hororu k romantice

 

Vrátila se úplně odrovnaná. Když se tu Thomas objevil, nějak ji nenapadlo, že to vyvrcholí takhle děsivě psychicky náročným dnem. Chvilku trvalo, než vstřebala šok, který jí způsobily jeho ruce hustě poseté jizvami po škrábancích od vlkodlačích drápů. Kupodivu se ho její, více než nezdvořilé zírání nedotklo. Vlastně to vzal spíš s humorem. Když si představila, jak hrozivě to muselo vypadat bezprostředně poté, co ty rány utržil, rozhodně by to nenazvala kočkováním s vlkodlačicí. Proto úplně nechápala, jak ji po tom, co ho skoro zabila, nebo hůř, málem proměnila ve vlkodlaka, může pořád milovat a dokonce si ji chce vzít. Nakonec se nechala přemluvit a šla s ním. Domů se vrátila po více jak šesti hodinách. Většinu té doby jí Tiana zoufale vzlykala na rameni a ona se snažila přesvědčivě lhát o tom, že se v noci vlastně nic nestalo. Nakonec se jí z ní povedlo vypáčit slib, že bude ve výzkumu pokračovat. Doma nikdo nebyl, nebo to tak alespoň vypadalo. Pokud si správně pamatovala, Hermiona dnes šla k dvojčatům Weasleyovým. Draco se zřejmě ještě nevrátil a Severus bude pravděpodobně v laboratoři, tedy pokud si nešel lehnout. Nakonec ho našla v knihovně, jak si prochází poznámky o vlkodlačím lektvaru.

„Jak to proběhlo?“ zeptal se, aniž zvedl hlavu od papírů.

„Bude pokračovat,“ řekla jednoduše a sedla si na kraj jeho stolu. Normálně by si něco takového nedovolila, ale právě teď přímo zoufale potřebovala něčí společnost a možná ještě víc něčí pozornost.

„Jen tak?“ zvedl hlavu od papírů. Trochu ho zarážel její unavený tón.

„Neřekla bych. Já musela lhát, že se nic nestalo, a Thomas balancoval někde na pokraji citového vydírání.“

„Účel světí prostředky,“ poznamenal.

„Nemůžu říct, že bych se cítila líp.“

„Jo. Je to sice hezké rčení, ale moc to nepomáhá,“ vstal ze židle a obešel stůl. „Jak moc zlé to bylo?“ Zřejmě hodně, odpověděl si sám, když mu omotala ruce kolem pasu a obličej zabořila do jeho hábitu.

„Asi bych ještě nakonec měla být ráda, že mě jenom znásilnili,“ zamumlala kamsi do jeho oblečení. Pevně ji objal.

„Co kdybyste si s Dracem udělali menší dovolenou?“ navrhl, aby ji přivedl na jiné myšlenky. „Tedy pokud by ti nevadilo být s ním pár dní sama.“

„Dovolenou?“ zvedla k němu hlavu.

„Mám dům ve Skotsku. Touhle dobou je tam docela hezky. Je to více méně samota, takže je tam klid.“

„Já nevím. Musela bych se zeptat Draca a pak nevím, jestli…, jestli mu věřím dost na to, abych s ním byla někde úplně sama,“ přiznala.

„Tak černě bych to zase neviděl, minimálně tam s vámi bude jeden ze skřítků.“

„Myslím, že zkusit to můžeme. Nebude vám vadit, když ten dům na pár dní zabereme? Že byste třeba vyrazili s Miou?“ nadhodila.

„Ne. S Hermionou většinou jezdíme pryč v zimě nebo na jaře. A i kdyby nás popadla cestovní horečka, máme pár dalších možností kam vyrazit, třeba do Irska za těmi dvěma neřízenými střelami,“ poznamenal. Lara se při poznámce o dvojčatech uchechtla a vymanila se z jeho objetí.

„Dobře. Zeptám se Draca, a když bude souhlasit, tak pojedeme.“

„Domluveno. Pošlu Dribyho napřed, aby to tam pro jistotu připravil.“

„Třeba to bude zbytečné.“

„Tak o tom si dovolím pochybovat. A Laro? Vezmi si s sebou pro jistotu tu krabici, co ti dala Mia, ano?“ Všiml si, jak dívka zrudla, ale přikývla.

 

*

„Tak tomuhle říká dům?“ vytřeštila Lara oči, když uviděla obrovský pokoj, do kterého je přenesly letaxové plameny.

„Jo. Severusovi to neříkej, ale myslím, že má komplex z toho, co všechno mu říká pane. Provedu tě tu,“ nabídl jí rámě.

Hrad jí přišel nádherný, hlavně ten výhled, který poskytoval, ať se ven podívala kterýmkoli oknem, byl přímo úchvatný. Místnostem věnovala jen zběžnou pozornost. Tedy až na knihovnu, která byla… no prostě hradní. Police ze starého masivního dřeva až ke stropu plné knih, u toho jezdící žebřík, aby se pohodlně dalo dostat ke kterékoli knize. Jedním slovem nádhera.

Jako poslední si nechali obě místnosti vedle knihovny.

„Ty dveře vlevo jsou od Severusovy ložnice, ty vpravo od pokoje pro hosty. Myslel jsem, že ten bychom si mohli vzít my,“ nadhodil opatrně. Do začátku akademického roku zbývalo něco málo přes dva týdny a on je tu nechtěl strávit tím, že se v poměrně rozlehlém hrad budou navzájem hledat, nebo v horším případě, jeden druhému se vyhýbat.

„Draco, já…“ nevěděla, co mu na to má říct.

„Nemám postranní úmysly, nebo teda mám, ale nehodlám je uvést do praxe, protože pak byste ty, Driby, Severus i Hermiona stáli frontu na to, kdo mě první stáhne z kůže.  Prostě jen chci být s tebou tak moc, jak mi to dovolíš. Klidně si tu manželskou postel můžeme přeměnit na dvě samostatné,“ nabídl jí.

„Dobře,“ svolila po krátkém zaváhání. „Společný pokoj, a když se budeš chovat ehm slušně, tak i jedna postel, ale víc si od toho neslibuj,“ varovala ho.

„Neslibuju.“

 

*

„Lara s Dracem tu nejsou?“ zeptala se Hermiona, když se večer vrátila do nezvykle tichého a prázdného domu.“

„Ne, udělali si menší dovolenou. Ve Skotsku,“ odpověděl a dál se jakoby nic věnoval svým poznámkám. Objala ho zezadu kolem ramen.

„Tak toho bychom měli využít,“ zašeptala mu do ucha. Trochu se od ní odtáhl a Hermiona ho zaraženě pustila.

„Neuraz se zlato, ale co jste to probůh vařili?“ Překvapeně si přičichla k hábitu. Nic necítila.

„Přijde ti, že smrdím?“

„Nevím, jestli ty, ale tvůj hábit určitě,“ poznamenal.

„Já nic necítím, ale stejně jsem měla v plánu, jít se vykoupat. Používali jsme žabí očka a ta mám vždycky ještě týden potom za nehty,“ dala mu o něco víc informací, než potřeboval vědět. Poslouchal, jak její kroky doznívají na schodech, pak chvilku ticha, než po huňatém koberci došla ke dveřím ložnice. Tiché klapnutí zavíraných dveří. Počítal, jak dlouho jí tak může trvat vzít si z prádelníku nebo skříně čisté oblečení. Když si byl jistý, že už bude v koupelně, zavolal Dobbyho.

„Už to můžeš připravit,“ oznámil mu jednoduše a zamířil do ložnice.

Hermiona roztáhla závěs sprchy a natáhla se pro noční košili. Ke svému překvapení ale na stoličce neležela její oblíbená bavlněná košile ke kolenům, ale jeden kousek z těch saténových nesmyslů, kterými ji ke každému svátku nebo narozeninám neúnavně zásobovala Fleur Delacourt-Weasleyová. Zabalila se do osušky a došla ke dveřím. K jejímu překvapení ji nepustily ven. Zamčené nebyly, jen nešly otevřít a nepomáhala ani kouzla. Začala tušit neplechu. Poslušně si oblékla černou noční košilku s červenou výšivkou kolem výstřihu a pro jistotu si kouzlem vysušila mokré vlasy. Přeci jen netušila, co přesně si na ní Severus nachystal. Neměla kam dát hůlku a tak jí nechala na poličce pod zrcadlem. Občas jí tu zapomínala, tak ji tu dnes poprvé nechá záměrně. Jak předpokládala, dveře jí teď pustily ven bez nejmenšího protestu.

Mezi dveřmi zůstala zaraženě stát. Ložnice tonula v polotmě a ozařovalo ji jen světlo vycházející z krbu a několik plamínků vonných svíček, nepravidelně rozmístěných po pokoji. Růže a šeřík. Její oblíbené vůně. Obě křesla byla pryč, zůstal jen servírovací stolek, na kterém stál kbelík s ledem a v něm láhev šampaňského, skleničky a několik servírovacích misek s něčím k zakousnutí. A jako poslední dokonalý detail, i když dost velký, Severus, který seděl na kožešině před krbem jenom v černých kalhotách a sněhově bílé košili. Hermiona polkla. Hrozně se jí líbilo, když měl tohle na sobě. Bylo až neskutečné, jak moc mu kombinace těchto dvou, v jádru obyčejných kousků oblečení slušela. Pokynul jí, aby se k němu přidala a ona bez váhání poslechla.

Podal jí sklenku se šampaňským a ona opatrně upila. Bublinky jí rychle stoupaly do hlavy a ona nechtěla být opilá.

„Severusi?“

„Ano?“

„My něco slavíme?“ zeptala se opatrně. Výročí měli až za půl roku.

„A my musíme něco slavit?“ zeptal se a zároveň jí zabránil odpovědět pomocí jahody se šlehačkou.

„Nne,“ zamumlala s plnou pusou a škádlivě jako kočka popolezla blíž k němu. „Jen je mi líto, že to perfektní jídlo asi přijde na zmar,“ poznamenala klidně. Opřela se mu o ramena a přinutila ho lehnout si na záda. Poslední týden měl plnou hlavu toho vlkodlačího lektvaru a mimo laboratoř s ní promluvil sotva pět vět za den. Už si na jeho nálady zvykla, ale to neznamenalo, že by jí jeho pozornost nechyběla a navíc v té košili byl tak sexy. Se vší potlačovanou touhou ho políbila a on se zmohl jen na tiché zasténání do jejích úst. Netušil, že jeho plán vyjde až takhle dokonale.

Rozepnula knoflíčky košile. Chtěl se zvednout, aby si ji mohl sundat, ale zatlačila ho zpět do kožešiny. Netušil, jestli o tom ví, ale jak se nad ním skláněla, poskytovala mu výhled přímo pro bohy. Sklonila se ještě níž a rty se přitiskla k pulzující žíle na jeho krku. Postupovala rty níž a níž. Pomalu ho opouštělo sebeovládání. Na tohle dneska myslel snad tisíckrát. Dostala se sotva k jeho břichu, když ji oběma rukama popadl za boky a převrátil vedle sebe do kůže a polštářů.

Překvapeně vyjekla, ale okamžitě byla umlčena jeho rty. Věděla, že ty saténové košilky s ním dělají divy, ale netušila, že ho za tu chvilku stihla rozproudit až tolik. Přes tenkou látku sevřel v dlani její ňadro a jemně ho stiskl. Zasténala mu do úst. Chtěla ho. Potřebovala ho. Právě teď. Přitiskla se pánví k jeho slabinám. Cítila, jak moc je vzrušený. Jeho rty se přesunuly na její krk a pak na odhalená ramena. Teplá dlaň pustila její ňadro a sklouzla na stehno, které krouživými pohyby hladila a pomalu, mučivě pomalu postupovala výš, pod lem její košilky.

„Dělej,“ zasténala, když ji jemně kousl do krku. Víc nepotřeboval. Nezdržoval se svlékáním. Vyhrnul jí košilku, rozepnul si kalhoty a tvrdě si ji vzal.

„Ano,“ zasténala, když přešel od nevinného otlapkávání k akci. Obvykle to z nich dvou byla ona, kdo si potrpěl na předehry, ale dneska, vzrušená jeho snahou o dokonalou romantiku, jeho oblečením, jím samotným, nepotřebovala předehru. Potřebovala jeho. Po pár minutách bylo po všem. Upravil si kalhoty. Nejraději by je ze sebe shodil i s tou košilí, ale věděl, že takhle se jí to líbí. Stáhla si košilku a pohodlně se uvelebila hlavou na jeho rameni.

Natáhl se pro talíř s jednohubkami a položil si ho na břicho. Docela mu vyhládlo. Hermiona se pro jednu taky natáhla, až teď si uvědomila, jaký má hlad. Pracovat s dvojčaty byla radost. Celý den neměla kdy na dlouhou chvíli a tak se dost často stávalo, že se jednoduše zapomněla najíst. Třeba jako dnes. Od snídaně nejedla. Severus si šel pro změnu dát menšího šlofíka po probdělé noci a oběd zaspal. Jednohubky rychle zmizely a Severus k nim přitáhl misku s jahodami. Pohodlně se uvelebila hlavou na jeho břiše a nohy natáhla k ohni. Přidušeně polkl, když se jí při tom vyhrnula už tak krátká noční košile.

„Proč tohle neděláme častěji?“ zeptala se najednou a líně v ruce žmoulala obzvlášť velkou jahodu.

„Romantické večeře? Sex? Minimálně to druhé se dá zařídit,“ chlípně se usmál.

„Měla jsem spíš na mysli chvíle jen pro nás dva, kdy nevaříme lektvary, nemluvíme o lektvarech, dokonce ani nepřemýšlíme o lektvarech. Všiml sis, jak málo spolu mluvíme o věcech, které nemají s lektvary nic společného?“ Naštěstí to byla jen řečnická otázka, jinak by musel odpovědět ne, ale když o tom chvilku přemýšlel, musel přiznat, že má pravdu.  Rozhovory, které by se alespoň okrajově netýkaly lektvarů, spolu skutečně vedli spíše výjimečně.

„Abych nezapomněla, příští týden nás čekají dvě návštěvy u Weasleyových,“ pronesla jen tak mimochodem.

„Dvě?“ vytřeštil oči.

„Ano, v úterý jdeme k Arturovi a Molly. V neděli se vrátí z Irska od Alexe a Ginny a určitě budou mít spousty novinek o dvojčatech, a ve čtvrtek jsme pozvaní k Fredovi a Georgovi. Oslavují otevření svého desátého obchodu s kouzelnickými kratochvilnými kejklemi. Neboj, budou tam všichni zaměstnanci se svými partnery.“

„Dobře,“ přikývl útrpně. Vlastně se k Fredovi a Georgovi začínal i těšit. Minimálně to bude znamenat, že až půjde k nim, bude mít za sebou mnohem náročnější večer u jejich rodičů, kde bude celou dobu poslouchat jejich nadšené rozplývání se nad těma dvěma katastrofama. Konec konců, něco takového mohl čekat. Už to byly tři měsíce, kdy ho Hermiona na nějakou tu společenskou návštěvu donutila jít. Asi by měl honem zjistit, kde je jaká výstava a co se kde hraje v divadle, aby koupil lístky na něco stravitelného dřív, než ho Hermiona uvrtá do Romea a Julie nebo Labutího jezera. Ano, chápal, že je to klasika, ale ta Julie! To byla operní diva se vším všudy a Severus dodnes nepochopil, jak to, že ten balkon tu, podle jeho střízlivého odhadu víc jak metrákovou, živou váhu unesl.

„Co se dá dělat. Uznávám, že u Molly jsme už dlouho nebyli a co se těch společných večerů týká, taky mě nebaví pořád řešit jen lektvary, ale o tom pitomém vlkodlačím lektvaru se mi už málem i zdá,“ postěžoval si. „Musíme na to přijít, prostě musíme. Začaly na tom pracovat i další vědecké skupiny, a jestli mi, teda nám, ten patent po čtyřech letech pokusů a snažení někdo vyfoukne, vážně mě to naštve.“

„Přijdeme na to,“ slíbila. „Musíme na to přijít, protože až na to přijdeme, uděláme si pořádně dlouhou dovolenou někde sami dva a budeme se věnovat mnohem, ale mnohem příjemnějším věcem,“ vstala a políbila ho.

„Ano, postaráme se o to, aby se mě Molly při každé příležitosti neptala, kdyže si konečně pořídíme malého Severuse nebo Hermionu.“ Velká Hermiona vyprskla smíchy.

„To fakt dělá?“ nechtělo se jí tomu věřit, ačkoli u Molly to nebylo nic neuvěřitelného.

„Ano,“ potvrdil a políbil ji. „Pořád ten svůj nos strká, kam nemá,“ povzdechl si útrpně a stáhl Hermionu na sebe. „A navíc jsem ti slíbil, že o Juniorovi vážně zauvažujeme,“ připomenul jí svůj slib. Sice věděl, že s miminem to bude úplně jiné, ale Lara sem zapadla mnohem lépe, než čekal, a docela té své skoro rodičovské roli začínal přicházet na chuť.

„A taky myslím, že si část těch příjemnějších věcí můžeme vybrat už teď,“ vklouzl rukama pod její košilku a přetáhl jí ten kousek látky přes hlavu. „Takhle ti to sluší mnohem víc,“ poznamenal, než ji stáhl pod sebe.