Kapitola 28 – Můžeme si promluvit?

Spokojeně se protáhla a překvapeně strnula. Její ruka v místech, kde měla být jen prázdná postel, narazila na cosi, nebo spíš na kohosi. Rychle otevřela oči a čekal ji další šok. Pokud si to pamatovala správně, její pokoj byl vymalován světle modrou barvou a ona se právě dívala na olivově zelený strop. Což bylo divné ještě z jednoho důvodu. Její postel měla nebesa. Takže tohle rozhodně není její postel. V tom samém zlomku vteřiny, kdy její rozespalý mozek dospěl k tomuhle převratnému zjištění, se trhnutím posadila v posteli. Zděšeně se rozhlédla po místnosti. Ono se jí moc často nestávalo, že by se vzbudila někde jinde než ve své vlastní posteli a neměla nejmenší tušení proč. Trochu se uklidnila, když zjistila, že na druhé polovině postele jí dělá společnost Draco, ale stejně, jak se sem sakra dostala?

Promnula si kořen nosu tak, jak to vždy bezděčně dělala, když byla zmatená. Pohledem zavadila o náplast na svém předloktí. Rázem se jí všechno vybavilo. Až se sama divila, jak mohla zapomenout na takový malinkatý detailek, jako že chyběl zhruba necelý půlmetr, aby se do ní zakousl rozběsněný vlkodlak. Poslední, co si ze včerejška pamatovala, bylo, jak jí profesor nutil vypít nějaký odporně páchnoucí a nechutně hořký lektvar. Naštěstí ho byly sotva dva loky, ale stejně to byl hnus. Draco ji sem asi musel odnést. Rozhodně pochybovala o tom, že by mu do postele, byť zcela nevinně, vlezla sama.

Lehla si zpátky do postele. Najednou si připadala neskutečně unavená. Letmo se podívala na budík na nočním stolku. Bylo sotva půl sedmé. Chvilku uvažovala nad tím, jestli by se neměla přesunout do vlastní postele, ale pak si to rozmyslela. Tady se jí možná ještě povede usnout, ale po cestě přes vymrzlou chodbu by snaha o usnutí byla jen ztrátou času. Navíc to nevypadalo, že by tu překážela. Draco spal vedle a mezi nimi byla málem půlmetrová mezera. Rozhodně se tedy nedalo říct, že by ho svou přítomností jakkoli utlačovala. Zachumlala se pod deku a zavřela oči.

 

*

Trochu se otřásla, když scházela ze schodů na snídani. Zarazila se, když si všimla Remuse stojícího u krbu. Povzbudivě se na ni usmál. Moc dobře si uvědomoval, jak ji to noční extempore muselo vyděsit. Trochu ho zamrzelo, když si všiml, že si od něj dívka záměrně udržuje odstup.

„Ten druhý?“ podívala se tázavě na Severuse.

„Tiana odešla hned, jak se přeměnila zpátky a my jsme ji rozvázali,“ uklidnil ji Severus.

„Spíš vzala nohy na ramena,“ opravil ho chmurně Remus.

„A to je špatně?“ neodpustila si Lara rýpnutí.

„Já chápu, že na ni v noci nebyl nejhezčí pohled, a nezastírám, že kdyby ji Sev včas nezastavil, dala by si vás jako druhou večeři, ale to nebyla ona. Nefunguje na ni vlkodlačí lektvar a není schopná udržet si lidské myšlení. Je doslova a do písmene vlkem se vším všudy a vrozená agresivita vlkodlaků jí na mírumilovnosti zrovna nepřidá.“

„No vy jste taky nevypadal zrovna jako domácí mazlíček,“ upozornila ho.

„Jo, ale na rozdíl od ní jsem měl chuť na pečené kuře a ne na krvavý biftek z tvého stehna.“

„Každopádně budeme muset najít na testy jiné místo. Nehodlám riskovat, že se nám to ještě jednou vymkne z ruky. Příště už bychom nemuseli mít takové štěstí,“ přerušil počínající výměnu názorů Severus.

„Bojím se, aby ještě vůbec nějaké testy byly,“ povzdechl si Remus.

„To je její problém, Remusi. Já budu ve výzkumu pokračovat, ale jestli se toho ona bude chtít nadále účastnit je jiná věc. Doprošovat se jí nikdo nebude. Je na ní, aby si srovnala priority.“

„Já jen mám strach, že po tom, co udělala Thomasovi, by se s tímhle už nemusela srovnat.“

„Thomasovi?“ ozvala se Lara.

„Před dvěma lety napadla během úplňku svého přítele a současného snoubence. Dost ošklivě ho přitom zranila,“ vysvětlil jí nepříliš ochotně Remus. Proto se taky Sevovi nabídla za pokusného králíka.

„Neměli by být tihle lidé, na něž nefunguje lektvar, nějak víc kontrolováni ministerstvem?“

„Tak to fungovalo dřív a lidé jako Tiana trávili celý život ve vězení. Tyhle praktiky už naštěstí skončily, ačkoli o tom, že by se na nás lidé přestali dívat skrz prsty, si můžeme nechat akorát tak zdát.“

„Metr a půl vysoký vlk zkrátka v lidech moc sympatií nevzbuzuje. Za těch třicet let, co jsi vlkodlakem, by ses s tím snad už mohl smířit,“ vysvětlil mu to ironicky Severus.

„Jistě, zato ty jako Smrtijed jsi dostával jedno pozvání do společnosti za druhým,“ nezůstal mu Remus nic dlužen.

„Jak kluci na pískovišti,“ povzdechla si Hermiona a nabídla Laře židli. Bylo už dost únavné sledovat, jak se ti dva nejsou schopni přenést přes to, co si udělali nebo neudělali málem před čtvrt stoletím.

„Jen tak mimochodem, jak jsem se dostala Dracovi do postele?“ zeptala se jako by nic, když si mazala housku.

Remus překvapeně zamrkal.

„Odešla jsi tam sama. Ty si to nepamatuješ?“ zeptala se překvapeně Hermiona.

„Ne. Poslední, co si pamatuju je Tiana, jak se tu svíjí v provazech a tenhle, kývla hlavou k Remusovi, jak do mě strká čumákem.“

„Pak jsi dostala něco na uklidnění, protože jsi byla hodně vyděšená. A po celkem zajímavé výměně názorů na téma zda a kam si půjdeš lehnout, jsi souhlasila s tím, že přespíš u Draca, protože jsi kategoricky odmítla, aby on přespal u tebe, a sama jsi být nechtěla,“ shrnul to stručně Severus.

„Aha.“

„Až dojíš, potřebuju s tebou mluvit,“ upozornil ji a zaměřil se na svou kávu.

„Dobře.“

„Budeš s námi snídat, nebo se budeš mračit celé dopoledne do krbu,“ opřel se trochu do Rema.

„Zajdu se domů převléct a pak se zkusím zastavit za Tianou. A snídat nebudu. Zrovna teď se mi z pečiva obrací žaludek a biftek k snídani mi přijde značně nevhodný.“

„Jestli ho vážně chceš, dá se to zařídit,“ nabídla mu Hermiona.

„Ne, díky. Nehodlám svým chutím povolovat.“

„Nedělej si s Tianou starosti. Když se vyrovnala s Thomasem, tak se vyrovná i s tímhle,“ povzbudila ho Mia.

„Doufám, že máš pravdu. Já jdu. Zatím se mějte,“ rozloučil se.

„O čem jste chtěl mluvit,“ zeptala se, když dojedla. Severus byl už dávno po jídle a jen usrkával z třetího ranního hrnku kafe. Nebylo se co divit, když v noci spal slabé tři hodiny.

„Půjdeme do pracovny,“ nalil si čtvrtý hrnek, zvedl se z křesla a vyrazil ke schodům. Lara ho překvapeně následovala. Do pracovny si ji ještě nikdy nepozval. Začala přemýšlet nad tím, co provedla, že si ji zval na kobereček.

„Nechtěla bys mi tohle vysvětlit?“ sebral ze svého stolu obálku a podal ji Laře. Ta ji otevřela a překvapeně se dívala na vlastní žádost o pokoj na koleji.

„Jak jste se k tomu dostal?“ podívala se na něj. Nějak se jí nechtělo věřit tomu, že by otvíral její poštu.

„Pokud jsi na to zapomněla, v souhlasu s opatrovnictvím, který jsi před Vánoci podepsala u Minervy v ředitelně, byla i klauzule o tom, že spolurozhoduji o tvém vzdělání, což znamená, že mi pošlou kopie téměř všech dokumentů, které se tě týkají. Včetně tohohle. Takže?“

„Nerozumím, co na tom chcete vysvětlit,“ přiznala.

„Jen to, proč za mými a Hermioninými zády hledáš možnost, jak odsud zmizet,“ objasnil to stručně.

„Nehledám způsob, jak odtud zmizet, jen jsem myslela, že byste tu zase měli rádi soukromí a nechci tu překážet.“

„Greenová,“ zavrčel varovně a unaveně si promnul kořen nosu. Tohle vypadalo na zatraceně dlouhý rozhovor. „Je tu, koupelny nepočítaje, čtyřiadvacet místností, z toho dvanáct ložnic. Za čtyřiačtyřicet let, co tu žiji, jsem ještě nezažil, že by byly všechny obsazené, takže jak moc tu podle tebe překážíš? Za druhé, pokud bych měl dojem, že je tu přeplněno, nemyslíš, že bych nejdřív poslal pryč Draca, který sem začátkem prázdnin přijel, jak sám řekl, jen na pár dní. A nakonec, soukromí zajišťují takové věci, tuším, že se jim říká dveře a dokonce jsou k tomu účelu vybaveny i zámkem. Takže pokud jsou tohle jediné důvody, proč sis o tu kolej zažádala, očekávám, že tu žádost vezmeš zpět.“

„Dobře,“ přikývla. Nechtěla se s ním hádat. Z jeho monologu sice přímo sršela ironie, ale bylo fajn slyšet, že se s ní počítá jako s více méně stálým členem domácnosti.

„Dobře,“ vzal její souhlas na vědomí. „Já ti nezakazuji jít bydlet mimo tenhle dům s kamarádkami, spolužačkami nebo kýmkoliv jiným,“ vysvětlil jí, „ale nechci, abys šla na kolej proto, že si, z pro mě zcela nepochopitelného důvodu, myslíš, že mně nebo Hermioně překážíš.“

„Vy jste poslal Draca pryč?“ zeptala se nejistě, když si uvědomila, že ráno už u sebe nebyl a u snídaně ho taky neviděla.

„Ne, musel do práce, odpoledne je zpátky.“ Jasně viděl, že se jí ulevilo. Napadlo ho, že za ní Hermionu s antikoncepčním lektvarem poslal právě včas. Jestli Lara nebyla do Draca až po uši zamilovaná, tak sní ten nejstarší a nejohořelejší cínový kotlík standardní velikosti číslo 5, jaký v laboratoři najde.

„Ještě jsme neskončili,“ upozornil ji, když zamířila ke dveřím. Vrátila se zpátky a čekala, co bude následovat.

„Vzhledem k tomu, že ti za chvíli začnou chodit seznamy učebnic a dalších pomůcek, které budeš potřebovat, zařídil jsem ti za tímto účelem účet u Gringottových,“ podal jí malý mosazný klíček na červené stuze.

„Ale to nejde. Nemůžete mi všechno platit.“

„Věř mi, že můžu, a taky budu. Navíc jsem na rozdíl od tebe na univerzitě studoval a před půl rokem na jedné promovala i Mia, takže vím, že toho budeš potřebovat celkem dost a rozhodně nehodlám praktikovat nic tak oboustranně trapného, jako že si o peníze na každou učebnici budeš muset říkat, nebo naopak předkládat účty. Účet je nastaven tak, že jde neomezeně použít jen na věci související se studiem.  Kapesné budeš dostávat dál jako doteď. Což mi připomíná, že tě Hermiona ještě před začátkem školy vezme na nákupy, abyste dokončily tu obměnu šatníku, se kterou jste začaly před Vánoci.“

„To není nutné. Mám na sebe dost věcí…“

„Z nichž některé přímo křičí, že už je máš déle, než bys měla. To, co máš na sobě, bude aspoň ze začátku jedna z hlavních věcí, podle kterých si na tebe spolužáci udělají názor. Byla by škoda, kdyby si ho udělali špatný jenom proto, že díky rokům v dětském domově máš za to, že tričko, které ještě samým sepráním není průsvitné, je na nošení dost dobré.“

„Tohle je skoro nové,“ popotáhla na sobě sotva rok staré bleděmodré batikované tričko.

„Neříkám, abys ho vyhodila, jen si myslím, že pár nových věcí tvoje skříň jen uvítá.“

„Já nechci, abyste se mnou měli zbytečné výdaje. Už takhle jsem vás musela stát jmění.“

„Greenová. Mohl bych si koupit celou textilní továrnu, tak mě pár triček a kalhot určitě nezruinuje,“ upozornil jí.

„To, že ty peníze máte, ještě neznamená, že je musíte utratit zrovna za mě.“

„Takže, když si místo trička pro tebe koupím šestnáctý kotlík standardní velikosti číslo 3, budou ty peníze vynaloženy účelněji?“

„Pokud pro něj najdete využití…“

„Zato tobě to oblečení bude ležet ladem ve skříni,“ rýpl si. „Nebudeme se o tom už bavit. Když nic jiného, nebudu aspoň muset poslouchat, že se má schovanka obléká jak chudá příbuzná.“ Lara spolkla, co chtěla říct. Doteď ji ani nenapadlo, že by si skrze to, jak chodí oblékaná, mohl někdo dělat obrázek o profesorovi.

„Tady,“ podal jí klíček.

„Pořád si myslím, že není tak úplně správné, abyste za mě všechno platil,“ poznamenala, ale klíček si vzala.

„Mysli si, co chceš, ale kup si všechno, co budeš potřebovat a…. Dále!“ přerušilo ho zaklepání na dveře.

„Promiň,“ nakoukla dovnitř Mia, „ale je tu Thomas a rád by mluvil s Larou.“

„Se mnou?“ podivila se Lara.

„Nejspíš kvůli Tianě,“ poznamenal Severus. „Jestli s ním mluvit nechceš, tak samozřejmě nemusíš,“ doplnil a poslal je obě pryč. Cítil se k smrti unavený. Konec konců, už mu nebylo třicet, aby celou noc někde poletoval a druhý den zvládl normálně fungovat. Potřeboval si aspoň na dvě tři hodinky lehnout a trochu se prospat. A ten jeden rozhovor určitě holky zvládnou i bez něj.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami

Menu