Kapitola 25 – Letní bouřky

 

Opatrně seběhla ze schodů. Byly to už sice dva dny, co jí doktor zbavil sádry, ale zvykla si na ni tak, že si bez ní najednou připadala neohrabaně. Doufala, že s ní Draco po včerejšku bude mluvit. Byli se podívat na nějakém mudlovském lampionovém průvodu strašidel. Dalo jí dost práce ho přemluvit, aby šel s ní. Argumentovala přitom tím, že když je něco mudlovské, nemusí to být nutně špatné. Chyba. Bylo to přímo hrozné. Ani by se nedivila, kdyby s ní Draco za to, že ho donutila tam jít, měsíc nemluvil. Aby byla přesná, něco tak příšerného v životě neviděla a z její vlastní iniciativy odešli ještě dřív, než ten průvod vůbec vyrazil.

Dneska chtěli jít do Prasinek. Ona si snad konečně koupí tu knihu a napadlo ji, že by se mohli zajít kouknout k hradu, jestli tam náhodou nebude Hagrid. Chtěla se ho vyptat na vřískoně. Sice se o něm pokoušela něco zjistit, ale moc toho nenašla. Věděla, že se jedná o poddruh netopýra, který dorůstá velikosti deset až dvanáct centimetrů, má rozpětí křídel kolem třiceti centimetrů a v dospělosti váží zhruba tři sta gramů, živí se hmyzem a může být přikrmován kousky syrového masa. Ji ale spíš zajímalo, jestli je to zvíře, které je schopné žít samo, nebo jestli by nepotřeboval kamaráda stejného druhu, nebo spíš alespoň ještě jednoho netopýra. Když si vzpomněla, jak dlouho si u nich zvykal a kolik vysklených oken to stálo, nenašla by v sobě odvahu přinést do domu ještě jednoho uvřískaného hysterika. Na druhou stranu si Kvíkal rozuměl dobře s Tulačkou, která by mu snad jako kamarádka mohla stačit. Pokud zrovna někoho neotravoval, aby ho drbal, držel se té kočky jako klíště. Několikrát ho dokonce viděla, jak ho ta malá potvora vozí na zádech.

Draco už seděl u snídaně. Měl plnou pusu, tak jí jen kývl na pozdrav a odsunul vedlejší židli, aby si mohla sednout. Za chvilku dojedl a pozoroval ji jak jí. Nesouhlasně zakroutil hlavou nad jejími stravovacími návyky. Měla spotřebu půl skleničky marmelády na jednu snídani. On ten sladký blivajz z duše nesnášel. Trpělivě čekal, dokud nedojí. Tak trochu doufal, že když dorazila jednu skleničku marmelády, že další načínat nebude, ale to mu nevyšlo. Potlačil povzdech, když ji otevřela a namazala si tlustou vrstvu na svůj třetí rohlík. Nechápal, kam to ta holka dává. Byla hodně štíhlá, někdo by mohl říct, že až moc. Kromě večeře, kdy toho obvykle moc nesnědla, jedla víc než on a nezdálo se, že by i při tom polehávání v posledních týdnech přibrala víc, než nějaké to deko, pokud vůbec něco.

„Chceš kousek?“ nabídla mu rohlík, když si špatně vyložila jeho pohled.

„Ne. Nesnáším marmeládu a právě přemýšlím, jak to můžeš jíst,“ uvedl ji do obrazu.

„Miluju marmeládu, teda jakoukoli klasickou ovocnou marmeládu kromě rybízové,“ opáčila a provokativně si nabrala vrchovatou polévkovou lžíci té červené hmoty a jen tak samotnou si ji dala do úst. Draco se raději otočil. Jemu by po něčem takovém bylo pravděpodobně týden špatně.

„Můžeme jít?“ zeptal se trpitelským tónem, když konečně dojedla.

„Myslím, že jo. Jen nevím, jestli si tu skleničku se lžičkou nemám vzít s sebou, abych měla po cestě co mlsat,“ zauvažovala nahlas, aby si do něj rýpla. Draco protočil oči v sloup, odtáhl ji i se židlí od stolu a za ruku málem odvlekl do haly.

„Plánuješ se převléknout, nebo jdeš takhle?“ zeptal se téměř ve dveřích.

„Co bys řekl?“ zeptala se sarkasticky a sklouzla pohledem na své obnošené domácí triko, seprané tříčtvrteční kalhoty a bosé nohy, načež se mu vysmekla a vyběhla po schodech do svého pokoje.

Zakroutil hlavou. Nechápal, že se k vůli tomu hned rozčiluje. Opřel se o dveře a čekal, až se vrátí. Doufal, že je na tom s oblékáním líp než Pansy. Té občas trvalo převlečení i přes hodinu. Ono nanést si na tvář tři vrstvy nového obličeje tvořeného líčidly, které barevně ladí s novým oblečením, chvíli trvá. K jeho překvapení se Lara vrátila ani ne za pět minut. Převlečená do džínů a trička, vlasy spletené do copu, s brašnou přes rameno a k jeho překvapení beze stopy líčidel na obličeji.

„Teď už můžeme?“ zeptal se pro jistotu.

„Jo. Na velkou večerní je ještě brzo ne?“ rýpla si a vyšla na zahradu. „Sejdeme se u Chroptící chýše,“ křikla, než se přemístila pryč. Draco ji s povzdechem následoval. Nečekala na něj a on akorát viděl její záda, jak se prodírá mezi stromy nejkratší cestou k vesnici. Vyrazil za ní a doběhl ji na hranici lesa.

„Spěcháš někam?“

„Já?“ probodla ho očima. „Myslela jsem, že ty máš na dnešek i jiný program, když jsi tak pospíchal a skoro mě sem odtáhl v domácím oblečení,“ vrátila mu to.

„Nemáš provokovat,“ sykl na ní a nepatrně do ní strčil. Jak se věnovala jemu, málem minula uličku s knihkupectvím, které bylo hlavním cílem jejich dnešní návštěvy.

„Až tu skončíme, musím ještě obejít pár obchodů. Pokud se nepletu, bude mít Hermiona v září narozeniny a já bych potřebovala nějakou inspiraci při vymýšlení dárku,“ varovala ho.

„Knihu,“ poradil jí okamžitě.

„Klidně, pokud ty uděláš seznam knih, které už mají, abych nekoupila něco, co zná zpaměti,“ poznamenala sarkasticky.

„Ohmataná červená kniha formátu A4, která je cca v prostřední polici hned vedle dveří, je abecední seznam knih, které jsou v knihovně. Aktualizuje se automaticky pokaždé, když je nějaká kniha odložena na jakoukoli polici určenou knihám, takže v něm budou i tvé učebnice, co máš na policích u stolu,“ informoval ji a otevřel dveře do knihkupectví.

Nechal ji, ať jde dál a sám zůstal stát u dveří. Ani se nedivil, že se jí sem samotné nechtělo. Potkat on prodavače někde za tmy, preventivně by vytáhl hůlku. Ten chlap jako by utekl z plakátu s nápisem: „Hledáme uprchlého zločince“. Vysoký, rozložitý, s cigaretou v puse s asi pětidenním strništěm na tváři, unuděným výrazem a mluvil tak příšernou angličtinou, až to rvalo uši. Ale jak se záhy ukázalo, byl to skvělý prodavač. Lara nestihla ani doříct větu, a už měla na pultě knihu, pro kterou si přišla, a muž na ní chrlil množství informací o dalších knihách podobného zaměření, které má v obchodě nebo je může během pár dnů sehnat. Lara si pár těch dalších knih prolistovala a o dvacet minut později opouštěla krámek o dost galeonů lehčí, s vizitkou prodejce v kapse a s plnou brašnou knih. A to ještě jednu obzvlášť velkou svírala v náručí. Draco jí s povzdechem brašnu sebral a hodil si ji přes rameno. Téměř mlčky přestál další hodinu, kdy obešli snad všechny výlohy, které v Prasinkách byly a v kterých Lara našla snad dva tucty věcí, o kterých prohlásila, že by se Hermioně mohly líbit. Ulehčeně si oddechl, když konečně zamířila k jejich kavárně, kde moudře odstoupil z bitvy o to, kdo zaplatí dvě limonády a dva zmrzlinové poháry. Nakonec s ní vyrazil nahoru k hradu. Moc se mu tam nechtělo. Přeci jen s Hagridem nebyli nikdy zrovna kamarádi a on byl nejspíš ten poslední, koho by chtěl poloobr pozvat na čaj, ale slíbil Laře, že půjde s ní, tak to šel alespoň zkusit. V nejhorším ho Hagrid pošle někam. Jeho nervozita sílila, čím blíž byli Hagridově hájence. Od té doby, co skončil s péčí o kouzelné tvory, tu nebyl. Nechodil sem ani jako člen správní rady, když měl příležitostně sledovat kvalitu výuky. Vždy napsal do zprávy cosi jako „svérázným způsobem podaná látka, studenty hodiny baví a u zkoušek mají solidní výsledky“ a podepsal se.

Lara energicky zaklepala na dveře hájenky. Nic se nedělo, tak to zopakovala. Najednou za ní Draco překvapeně hekl a praštil sebou na zem. Polekaně se otočila a rozesmála se. Draco ležel na zemi, na zádech mu stál Hagridův pes Tesák a usilovně se mu snažil olíznout tvář.

„Tesáku! Ty jedna potvoro. Fuj! Okamžitě ho pusť! To je fuj, Tesáku!“ křičel Hagrid, který k nim běžel od Zakázaného lesa. Draco uvažoval nad tím, jestli křičí fuj, aby ho pes pustil a on mohl vstát, nebo proto, že nechce, aby s ním měl jeho pes něco společného. Laru konečně přešel záchvat smíchu a nabídla mu kapesník, aby si mohl otřít psí sliny z ucha.  Vyčistil kouzlem kapesník a vrátil jí ho, načež obdobné kouzlo použil i na své oblečení.

„Vomluvte ho, mladej pane. Čím je starší, tím větší je to třeštidlo,“ chytl Hagrid psa za obojek a přitáhl si ho k noze.

„Myslím, že to nějak přežiju,“ odfrkl si Draco a probodl psa pohledem.

„A co vy tady? Vřískoň asi dělá neplechu. Povidal sem jim, že se mi ten nápad moc nepozdává, ale voni si to nedali vymluvit. Prej netopejra netopejrovi. Nevim, proč si profesora furt tak dobejrali. Nejni to voubec zlej člověk,“ obrátil se na Laru.

„Přišla jsem kvůli Kvíkalovi, ale nebojte, nechci vám ho vrátit, jen se na pár věcí přeptat,“ vysvětlila Lara.

„A tendlecten?“ otočil se zpět na Draca. „Měl jsem za to, že muj zpousob výuky byste měl hodnotit, když učim.“

„Nejsem tu jako člen správní rady, ale jako doprovod slečny Greenové. Byli jsme v Prasinkách a ji napadlo, že když jsme tak blízko školy, mohla by se vás zajít zeptat na pár věcí ohledně vřískoně, a pokud si tu uslintanou bestii vezmete s sebou dovnitř, tak milerád počkám venku,“ dořekl trochu naštvaně a vytrhl svou ruku z Tesákovy tlamy, který ji cumlal málem jak cucavý bonbón.

„Klidně poďte dovnitř. Myslim, že tři hrnky na čaj bysem tu moh mít,“ otevřel jim dveře hájenky a nechal je jít dál. Jako první se dovnitř vehnal Tesák a uvelebil se na jediném použitelně vypadajícím křesle. Draco si povzdechl a následoval dovnitř Laru. Příští dvě hodiny pro něj byly doslova utrpením. Jakmile se posadil na něco, co kdysi snad bývalo židlí, Tesák sklouzl z křesla, sedl si vedle něj, tlamu si položil na jeho koleno a začal slintat. Hagrid ho na jeho výslovnou žádost sice několikrát zavolal k sobě, ale během pár minut byl pes zpátky, tak to nakonec vzdal. Hagridova upatlaná nespisovná angličtina mu zněla v uších ještě u večeře. Zpátky se přemístili hned od hranice bradavických pozemků. Zatáhlo se a vypadalo to, že bude každou chvíli zase pršet. Už pár minut po jejich návratu se z nebe lily proudy vody. Když se večer chystal do postele, v dálce se blýskalo a schylovalo se k pořádné bouřce. Bylo něco po půl druhé ráno, když ho z polospánku probrala příšerná rána z Lařina pokoje. Okamžitě se vyhrabal z deky, hodil na sebe košili a šel se podívat, co se stalo. Zaklepal, a když se nic neozvalo, vešel dál. Vítr rozrazil jedno z oken a to sebou teď mlátilo v místnosti. Naráželo z jedné strany do sloupku postele a z druhé do skříně. Cestou k oknu si stihl všimnout, že postel je prázdná. Severus se objevil ve chvíli, kdy okno s vypětím sil zavřel.

„Viděl jsi ji?“ kývl Severus hlavou k prázdné rozházené posteli.

„Ne. Byla už prázdná,“ odpověděl a zamířil ke dveřím do koupelny. Měl dojem, že odtud slyší Kvíkala. Otevřel dveře a strnul. Netopýrek totiž nebyl tím, kdo vydával ty naříkavé zvuky.

Draco strnul ve dveřích a Severus do koupelny nahlédl přes jeho rameno. V koupelně byla tma a tak chvíli trvalo, než si na ni jeho oči přivykly. Uprostřed vykachlíčkované podlahy koupelny, seděla na studených dlaždicích Lara. Kolena měla přitisknutá k bradě. Kývala sebou dopředu a dozadu a něco si pro sebe mumlala.

„Laro?“ vzpamatoval se první Draco a konejšivě ji oslovil. Nereagovala. Chtěl k ní jít, ale Severus ho zadržel. Nechtěl riskovat, že ji vylekají ještě víc, pokud to vůbec je možné. Draco setřásl jeho ruku ze své, pomalu si klekl na kolena a po čtyřech lezl k ní. „Laro?“ zkusil to znovu, když byl na půli cesty k ní. Pořád to vypadalo, že jeho přítomnost nevzala na vědomí. Dál se kývala a něco si mumlala. Zdálo se mu, že říká: „Ať už to skončí, ať je ticho“ a pakuje to stále dokola jako nějakou mantru. „Laro?“ zopakoval. Pomalu popolezl o kousek dál, natáhl ruku a dotkl se jejího kotníku. Leknutím sebou trhla a konečně se na něj podívala. Z jejího vylekaného výrazu poznal, že o něm doteď nevěděla.

„Laro, to je v pořádku. Je to jen bouřka. Ošklivá letní bouřka nic víc,“ snažil se ji uklidnit. Vzápětí nebe prořízl další blesk a záblesk světla dopadl otevřenými dveřmi až do koupelny. Lara vyděšeně vykvikla, vytrhla se Dracovi a po čtyřech zacouvala pod umyvadlo.

„Zavři ty dveře!“ křikl Draco na Severuse. Uvědomil si, že Lařina koupelna má zavřené okenice. Proto se sem schovala. Neviděla tu žádné blesky, jen slyšela hromy. A jak viděl, i ty ji dokázaly vyděsit k smrti.

„Laro, je to v pořádku, je to jen bouřka, jenom bouřka. Za chvíli to přejde a bude zase ticho, jen to musíš chvíli vydržet,“ plácal, co mu přišlo na jazyk a lezl k ní. Severus, který dosud stál u dveří, pomalu popošel k nim. Draco na Laru pořád mluvil a po kousíčcích se k ní přibližoval. Cukla sebou, když se jí dotkl. Mnohem důrazněji ovšem protestovala, když ji vzal za ruku a vytáhl ji zpod umyvadla. Chvilku to vypadalo, že menší pranici vyhraje ona, ale Dracovi se nakonec podařilo přitáhnout ji až k sobě a sevřít ji v náručí. Přitiskl ji k sobě a tiše na ní promlouval. Severus popošel blíž a přidřepl k nim.

Draco se na něj bezradně podíval. Tohle nemělo daleko k záchvatu, jaký u ní vyvolal ten pitomec ze sociálky a to tu nebyl žádný muž, který by z ní rval šaty. Nemusel být žádný psycholog, aby poznal, že je strachy bez sebe.

Severus se natáhl a jemně se dotkl jejího ramene. Byla studená jako kus ledu. Musela se tu v koupelně schovávat už od začátku té bouřky.

„Vezmeme ji zpátky do postele,“ řekl Dracovi. Ten se pokusil dívku zvednout, ale spolupracovala jen do té doby, než si uvědomila, že ji chtějí odvést z koupelny. Pak se jim vytrhla tak prudce, že Severusovi málem přerazila nos, a zalezla si zpátky pod umyvadlo.

„Dobře. Takže z koupelny to nepůjde,“ poznamenal celkem zbytečně Draco. Klekl si zpátky na zem a snažil se Laru přemluvit, aby vylezla ven dobrovolně. Nakonec se mu to se Severusovou pomocí podařilo. Nicméně dívka dál tvrdošíjně odmítala byť jen pomyslet na to, že by opustila koupelnu.

„Co je špatně? Blesky? Hromy?“ snažili se z dívky něco vytáhnout, ale nekomunikovala s nimi. Jen se nechala objímat a třásla se přitom jako osika.

„Na té podlaze zůstat nemůže,“ poznamenal Draco, kterého začínaly zábst bosé nohy. Ani jemu neušlo, že je Lara jako kus rampouchu.

„Zavřeme vedle okenice a pokusíme se ji dostat do postele,“ navrhl Severus a vrátil se do pokoje.

„Laro? Laro, poslouchej. Zavřeme vedle okenice a ty si půjdeš hezky lehnout, ano? Neuvidíš vůbec žádné blesky. Bude to úplně jako tady. Co ty na to?“ nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že dívka nejistě přikývla. Zvedl ji ze země a odnesl vedle. Když překračoval práh, cítil, jak ho kolem krku objala mnohem pevněji. Ať už ji ta bouřka děsila z jakéhokoli důvodu, naháněla jí přímo hrůzu. Opatrně ji položil na postel. V tom oblohu prořízl obzvlášť velký blesk a pokoj se i přes zavřené okenice na okamžik rozzářil. Lara zmizela v koupelně tak rychle, že z ní viděli jen rozmazanou šmouhu.

„Je takový strach z bouřky normální?“ otočil se Draco bezradně na Severuse.

„Ne, a když o tom tak přemýšlím, loni koncem prázdnin bylo taky pár pěkných bouřek.“

„Ty myslíš že…“

„Možná, každopádně do postele ji nedostaneme, pokud na ní nepoužijeme kouzlo nebo hrubou sílu a oboje by nám odpouštěla dost těžko,“ shrnul současný stav věcí pragmaticky Severus.

„Jo, ale napůl zmrznout ji tam taky nechat nemůžeme,“ poznamenal věcně Draco a stáhl s postele deku a do druhé ruky popadl polštář. „Budu potřebovat ještě jednu deku,“ obrátil se na Severuse. On si svou hůlku zapomněl v pokoji a nechtělo se mu pro ni chodit. Severus svou po ruce taky neměl, tak otevřel skříň a doufal, že tam bude rezervní deka stejně, jako je ve skříni v ložnici. Když se i s dekou vrátil do koupelny, překvapeně zamrkal nad Dracovým pohotovým řešením situace. Lařinu deku rozprostřel na podlaze vedle vany, aby sloužila jako matrace, dal na ni polštář a teď se snažil přesvědčit Laru, že na té dece to bude pohodlnější, než být vmáčknutá mezi sifon umyvadla a skříňku na ručníky. Celkem se mu dařilo.

„Zůstaneš tu se mnou?“ zeptala se dívka tiše, když se mu povedlo dostat ji do provizorní postele. Severus se chtěl nabídnout, že tu zůstane, ale Draco ho předběhl.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Draco a sedl si na podlahu vedle polštáře.

„Kdybyste něco potřebovali, budu v ložnici,“ odporoučel se zjevně přebytečný pán domu.

„Bude ti zima,“ poznamenala Lara a výmluvně se na dece posunula, aby tam bylo dost místa i pro další osobu. Draco na okamžik zaváhal. Měla na sobě jenom noční košili a to dost tenkou noční košili, na druhou stranu ta podlaha byla fakt studená. Lehl si na kraj deky. Přisunula se o kousek blíž, aby na něj dosáhla její pokrývka. O kousek se posunul, aby mu netáhlo na záda a o pár minut později už jí jeho rameno sloužilo za polštář. Ne že by mu to vadilo. V koupelně bylo skutečně chladno a společně si to pod dekou zahřejí rychleji. Opatrně ji objal rukou kolem ramen. Neprotestovala. Spíš se přimkla ještě těsněji k němu. Samotnou ji to překvapovalo, ale najednou jí i ta protivná bouřka nepřišla tak hrozná.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami