Blog

Kapitola 22 – Hádáme se, abychom se usmiřovali

 

Nerad to připouštěl, ale jeho kmotr měl pravdu. Zase! Ačkoli měl dojem, že jejich, v pořadí druhý, výlet do Prasinek probíhal překvapivě hladce a i tady se jeho společnosti nebránila, alespoň z počátku, poslední týden měl dojem, že se mu úmyslně vyhýbá. Věděl, že by si s ní měl promluvit, ale Lara si teď dávala zatraceně dobrý pozor na to, aby s ním nezůstala sama, a řešit jejich vztah nebo spíš nevztah před svědky se mu zrovna dvakrát nechtělo. Automaticky podrbal na hlavě kotě, které mu už půl hodiny blaženě leželo v klíně a hned na to i netopýra, který mu visel na klopě hábitu a ublíženě kňoural pokaždé, když pohladil kočku a jeho ne. Tyhle dvě malé obludy už mu začínaly lézt na mozek. Sice s potěšením kvitoval, že si netopýr na nové prostředí zvykl a už je netýral vřískáním každých deset minut, ale to se hned musel stát jeho oblíbencem? Netopýr se ho posledních pár dní držel jako klíště. Včera ho dokonce skoro čtvrt hodiny vymotával ze záclony na okně své koupelny. Sice si pohrával s myšlenkou nechat ho tam do rána, aby si z toho vzal ponaučení, ale pomyšlení na to, jak ho uprostřed noci budí uši rvoucí vřískot, ho donutilo změnit názor.

Všiml si, že Severus odešel z knihovny. Setřásl ze sebe kočku i dotěrného netopýra a zamířil do knihovny. Lara tam listovala nějakým časopisem o lektvarech. Sice od října nastupovala studium oboru Zaklínač – odeklínač na Londýnské univerzitě, ale k jeho a zřejmě i Severusovu překvapení si k tomu zapsala i nástavbový kurz lektvarů. Jednalo se o tříleté studium navazující na zkoušky OVCE zakončené získáním titulu magistr, který opravňoval k samostatné přípravě lektvarů v kterékoli kouzelnické lékárně nebo nemocnici.

„Ahoj,“ pozdravil a posadil se na křeslo proti ní.

„Ahoj,“ odpověděla, odložila časopis a chystala se odejít.

„Zase utíkáš?“ rýpl si. Neodpověděla, ale ani neodešla. Zůstala sedět v křesle a dívala se na něj.

„Co je špatně? Kde jsem udělal chybu, že se mi najednou vyhýbáš, jako bych měl lepru nebo kdoví co?“

Chvilku nad tím přemýšlela. Co mu má říct? Že jí je nesympatický?  Že se s ním nudí?  Nakonec usoudila, že si zaslouží pravdu.

„To, že se ti nevyhýbám, ti nebude stačit věčně. Jak dlouho bude trvat, než budeš chtít postoupit na další metu, nebo jak tomu vy kluci říkáte?“ Stane se někdy, že by se Severus sekl? Asi ne.

„Aha, abych si to zjednodušil pro svou mužskou logiku,“ mírně se ohradil proti oslovení kluk. Přeci jen bylo mu skoro sedmadvacet a do pubertálního výrostka, jakého si většina lidí pod pojmem kluk představí, měl pořádně daleko. „Máš strach, že když se mnou budeš dál normálně mluvit a občas se ode mě necháš někam doprovodit, tak tě během pár týdnů začnu lámat, abys se mnou chodila a o dalších pár týdnů, abys se mnou spala?“

„Zhruba tak,“ připustila, ačkoli to vystihl naprosto přesně.

„Ano, chci s tebou chodit a ne, nebránil bych se, kdybychom spolu skončili v posteli, ale rozhodně nemám v úmyslu tě tam tlačit násilím. Hele, uvědomuju si, co máš za sebou, a že z myšlenky, že bys se mnou něco měla, zrovna neskáčeš nadšením metr vysoko, ale už bys mě snad mohla znát dost dobře na to, abys věděla, že se nechystám ti ublížit. Takže jestli stojíš o kamaráda a časem možná přítele, jsem tady, jestli se dál hodláš chovat jako ledová královna, tak to řekni a já tu Severusovi přestanu zaclánět.“ Lara vstala z křesla a popošla k oknu. Odvykla si mluvit takhle otevřeně o tak osobních věcech.

„Opravdu věříš tomu, že ti to bude stačit?“ zeptala se nakonec. Nebyla tak hloupá, aby obelhávala sama sebe. Dracova společnost jí byla příjemná. Jeho kamarádská společnost, opravila se.

„Nevím a nebudu to vědět, dokud to nezkusím. Uvědomuju si, že potřebuješ čas a jsem připraven ti ho dát. Pokud to nebude fungovat, košem mi můžeš dát vždycky,“ usmál se. Přistoupil k ní a zlehka jí položil ruce na ramena. Cítil, jak ztuhla, ale tentokrát je nesetřásla.

„Slibuješ?“ otočila se k němu.

„Že ti dám čas?“

„Že mě nebudeš do ničeho nutit.“

Přikývl. „V nejhorším budeš mít vždy za zády Severuse s Hermionou, kteří by ti ochotně přispěchali na pomoc.“

„Proti tobě? To si nemyslím,“ oponovala.

„Severus určitě. Znám ho od dětství a z urážlivých poznámek svého otce vím, že byl na podobné věci vždy poněkud, řekněme citlivý. Kdybych ti po téhle stránce nějak ublížil, rozhodně by stál na tvé straně.“

„Jsi si tím nějak jistý,“ změřila si ho podezřívavě.

„Mám k tomu své důvody,“ odbyl ji trochu příkřeji, než musel. Nehodlal před ní rozebírat příčinu smrti svého otce. Ne že by to snad vadilo jemu, ale Severus by mu asi nepoděkoval, kdyby o něm jeho schovance řekl, že je vrah. Lara sice věděla, že býval Smrtijedem, a pokud nebyla úplně naivní, musela vědět, že nemohl být žádné neviňátko, ale někde podvědomě to tušit a vědět to jistě byly dvě rozdílné věci a on si nemohl být jistý, jak by na to reagovala.

„Dobře. Máš na sobotní odpoledne nějaké plány?“ změnila téma.

„Nic, co bych nemohl zrušit. Myslím, že bez další drtivé porážky v šachách od Severuse se klidně obejdu. Chceš podniknout něco konkrétního?“

„Vlastně ano. Mohli bychom do Prasinek na zmrzlinu, tentokrát zvu já tebe, a když už tam budeme, mohl bys mě doprovodit do knihkupectví. Něco bych tam chtěla, ale tamní prodavač vypadá jako masový vrah a já nějak nezvládla tam nakoupit.“

„Dobře. Nemusíš to dělat.“

„Prosím?“

„Když ti Severus vnutil to kapesné, tak to neznamená, že se musíš revanšovat.“

„Chci se, jak jsi to říkal, revenčovat?“

„Revanšovat,“ opravil ji.

„Revanšovat. Máme rovnoprávnost, říká ti to něco?“

„Mě ano, ale kouzelníkům obecně moc ne. Ačkoli kromě vězeňského dozorce a kata mohou ženy vykonávat jakoukoli profesi, v osobním životě ještě stále přetrvávají poněkud zkostnatělé názory na to, co se pro ženu sluší a patří.“

„Jo, třeba je tlačit do domluvených manželství,“ poznamenala ponuře.

„To je sice pravda, ale dnes už mají možnost se z toho vykroutit. Dřív se otcové rodin jednoduše dohodli, podepsali mezi sebou smlouvu a dívka byla vdaná a ani manžela neviděla. Dneska už musí dojít k normálnímu obřadu, kde má možnost říct ne. Sice se jí za to může rodina zříct, ale má určitým způsobem na výběr a už se to nejednou stalo. To je taky důvod, proč takových manželství v poslední době ubývá. Rodiny se bojí skandálu.“

„Ty to schvaluješ?“

„Ne. Na jednu stranu sice chápu, že se čistokrevné rodiny snaží udržet linii a majetek, ale na druhou stanu nechápu, jak si můžou myslet, že takové manželství přinese něco dobrého. Moji rodiče se brali z rozumu. Spojit dvě starobylé a čistokrevné rodiny je přece tak skvělý nápad. Poprvé jsem otce přistihl s milenkou, když mi bylo pět. Oba si žili vlastním životem a manželství se smrsklo jen na možnost se pravidelně pohádat o to, kdo za svého milence utratil víc.“

„To mě mrzí,“ špitla a nesměle ho objala. Položil jí jednu ruku lehce kolem ramen. Druhou nechal podél těla. Jasný signál, že se může kdykoli odtáhnout.

„Nemusí. Když jsem žil s nimi, snažili se krotit a byl tu i Severus. Jako dítě jsem s ním trávil hodně času. A když jsem pak studoval v Bradavicích, daly se ty dva měsíce v létě a vánoční prázdniny v zimě celkem dobře přežít. Otec se pokoušel udělat mi jméno ve společnosti, tak to u nás pořádal jeden večírek a slavnostní oběd s přáteli za druhým a před lidmi se krotili.“

„Vlastně jsi na tom nebyl o moc líp než já,“ zamumlala kamsi do hábitu na jeho rameni. „Co se vlastně stalo tvému otci?“  Cítila, jak trochu ztuhl. „Promiň, zapomeň na to,“ omluvila se rychle.

„Tohle se dost podstatným způsobem týká i Severuse a myslím, že by ti to měl říct spíš on.“

„Co bych jí měl říct?“ ozval se profesor, který se právě vrátil se štosem svých poznámek.

„Ptala se na Luciuse,“ vysvětlil Draco stručně.

„Aha,“ povzdechl si. Sice uznával, že má právo to vědět, ale to neznamenalo, že by se mu do toho rozhovoru chtělo.  „Co kdybychom se jí to pokusili vysvětlit společně?“

„Dobře,“ povzdechl si Draco a usadil Laru zpět do jednoho z křesel. Chtěla proti tomu protestovat, ale nenechal ji. „Věř mi, budeš to potřebovat.“

„Myslím, že můžeme začít až druhou válkou s tím, koho nejmenujeme. Když se Voldemort vrátil, nastoupil jsem na Brumbálovu žádost zpět na své místo špeha. Někdy v té době jsme se s Luciusem definitivně nepohodli. Do té doby jsme byli svým způsobem přáteli, ale tady se to změnilo.  Zatímco já se těch schůzek účastnil jen s největším sebezapřením, on se jich nemohl dočkat. On si užíval, co se tam dělo. Asi rok před koncem války skupinka Smrtijedů vedená právě Luciusem zaútočila na dům Grangerových. Měli je povraždit. Voldemorta trochu deptalo, že mu Potter pase po viteálech a moc dobře věděl, že bez Hermionina mozku mu to půjde podstatně pomaleji. Lucius nahlásil splnění úkolu, ale v domě se našla jen těla jejích rodičů. My, Fénixův řád, jsme mysleli, že ji unesli, aby z ní dostali informace a snažili jsme se ji najít. Trvalo tři měsíce, než mi došlo, že její zmizení by mohlo mít i jiné vysvětlení. Vykonal jsem společenskou návštěvu u Luciuse a našel ji umírající v jeho osobním vězení. Nedokážete si představit, v jak hrozném byla stavu. Trvalo víc jak týden, než se její stav zlepšil natolik, abych si začal dělat naděje, že by to mohla přežít. Já…“ tady se zarazil. Nebyl si jistý, jak by to měl říct. „Když jsem ji tam našel, neustál jsem to a ujely mi nervy. Lucius to nepřežil.“

Lara zalapala po dechu. Zděšeně se podívala na Draca.

„Udělal dobře. Po jeho smrti jsem našel cosi jako deník, poznamenával si tam ty odpornosti, co dělal,“ podíval se pevně na značně překvapeného Severuse. „Hermiona nebyla zdaleka první. Kdyby ještě žil, zabil bych ho sám,“ pronesl chladně.

„Potřebuju na vzduch,“ vysypala ze sebe a doslova vyběhla ze dveří.

„Tak to by bylo,“ povzdechl si Draco a svezl se do křesla. Pevně doufal, že mu s Larou právě neutekla šance mít s ní alespoň kamarádský vztah.

„Co jste jí provedli, že odsud vyběhla, jak kdyby měla za patama smečku hladových vlkodlaků?“ obořila se na ně už mezi dveřmi Hermiona, kterou Lara málem smetla ze schodů.

„Pojď ke mně,“ natáhl k ní Severus ruce. Hermiona překvapeně zamrkala. Nestávalo se, že by k ní byl důvěrný za přítomnosti jakékoli třetí osoby. Nicméně si nestěžovala. Když spolu byli sami, tak jí to víc než dostatečně vynahrazoval. Nechala ho, aby si ji stáhnul do klína.

„Řekli jsme Laře o Luciusovi. Asi jí moc nenadchlo, že se jeden z nás přiznal k vraždě a druhý mu ji málem nadšeně schválil.“ Hermiona si opřela hlavu o jeho rameno a jemně ho objala. Zdálo se jí, že to potřebuje. Dracem projel osten žárlivosti, nebo spíš závisti. Taky by právě teď bral něčí konejšivé obětí, ale dívka, od které by o to obětí stál, ho právě nejspíš považovala za zrůdu. Povzdechl si a vstal z křesla.

„Vím, že to neschvaluješ, ale jdu do nejbližšího baru zpít se do bezvědomí, tak se neděs, když se vrátím až zítra v nepříliš provozuschopném a upraveném stavu,“ informoval Severuse a vykráčel ze dveří. Severus nesouhlasně zakroutil hlavou, ale nesnažil se ho zastavit. Sám se necítil zrovna nejlíp a nemít Hermionu, asi by i on zatoužil po sklence nebo rovnou flašce něčeho ostřejšího. Přitáhl ji k sobě pevněji a zabořil tvář do jejích vlasů. Právě teď pro něj byla štítem, za který se víc než ochotně schoval.

 

*

 

Lara doběhla do svého pokoje, zabouchla za sebou dveře a svezla se po nich na zem. Bylo jí zle. Ne že by byla jen otřesená, ale bylo jí fyzicky špatně. Měla dojem, že bude každou chvíli zvracet. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Hlavou se jí honily samé hrůzné představy.  Severus, který se zuřivým výrazem ve tváři prochází Příčnou ulicí a metá kolem sebe jednu avadu za druhou, Draco, který se tomu směje a pak se sápe po náhodné kolemjdoucí. Co když bude stejný jako on? Co když bude po otci?

Ani se nedivila, když se uprostřed noci probudila z noční můry. Co ji však překvapilo, byla Hermiona sedící na kraji její postele. Vlastně ji překvapovalo, že se tu objevila až teď. Nějakou tu průpovídku na téma, jak ho můžeš odsuzovat, on si to zasloužil, čekala mnohem dřív.

„V pořádku?“ zeptala se klidně Hermiona.  Měla na sobě noční košili a župan, který připomínal spíš hedvábné kimono. Lara se na posteli posadila. Včera večer nějak nebyla ve stavu, aby se koupala a převlékala, tak spala kompletně oblečená.

„Já nevím,“ přiznala nakonec skoro plačíc.

„Měli jsme obavy, když jsi nepřišla na večeři. Tady,“ podala jí flakónek s lektvarem. „Něco na uklidnění. Severus ti to chtěl zanést už večer, ale nebyl si jistý, jestli by jeho přítomnost nenadělala víc škody než užitku.“  Lara si od ní lahvičku váhavě vzala.

„Neublížil by ti, to přece víš.“

„Zabil člověka,“ zakňourala.

„To já taky. I Draco, Minerva, Kingsley a mnoho dalších. Všichni jsme museli zabíjet, abychom přežili. To se ve válce stává.“

„Ale on nemusel, měl na vybranou,“ namítla dívka zoufale.

„Ano, to měl. Mohl mě tam nechat a neriskovat svůj život tím, že zachraňuje skoro mrtvou mudlovskou šmejdku, nebo mohl nechat Luciuse naživu, aby ho udal Voldemortovi a následně zjistit, jaké to je, být umučen k smrti.“

„Ale on, on toho vůbec nelituje a Draco? Draco mu div netleskal.“

„Severusovi občas chvíli trvá, než se k něčemu rozhodne a jindy zase jedná trochu impulzivně, ale za tím, co řekne nebo udělá, si pevně stojí v obou případech. Proto ho miluju. Vím, že se na něj můžu spolehnout. A Draco? Draco se svým otcem nikdy neměl nijak vřelé vztahy. Když po jeho smrti zjistil, co prováděl, obrátil se na Severuse. Nikdy jsem se na to neptala a oni se nesvěřili, ale vím, že pro ně nebylo snadné si to vyříkat. Ani pro jednoho.  Severus chtěl, abych ti vyřídila, že pokud tu nebudeš chtít dál zůstat, sežene ti v Londýně byt. Ať se rozhodneš jakkoliv, na opatrovnictví to nic nemění. Chápu, že pro tebe není snadné ty informace strávit a pochopím, když se ti mezi nás nebude chtít. Ale hladovění ti neprospěje, tak si aspoň zavolej skřítky, ať ti přinesou něco k jídlu. Dobrou noc.“ Vykročila ke dveřím. „A mimochodem, toho lektvaru stačí jen lok,“ otočila se mezi dveřmi, než je za sebou tiše zavřela.

 

* * * * * * * * *

 

Vylezla z pokoje až o dva dny později. Nebyla si jistá, jestli je připravena jít profesorovi čelit, ale nemohla strkat hlavu do písku věčně. Tím se nic neřešilo. Naštěstí nebo naneštěstí na něj narazila dole v hale.

Maličko překvapeně se na ní podíval. Tak trochu čekal, že se skutečně sbalí a odstěhuje. Nevyčítal by jí to. Všiml si, jak se na okamžik zarazila a pak vykročila směrem k němu. Povzdechl si v očekávání nepříliš příjemného rozhovoru a postavil se. Vyčkával, co se z toho vyvine. Hermiona mu odmítla byť i jen naznačit, o čem s Larou tehdy v noci mluvila a on tak neměl nejmenší tušení, co by se jí tak mohlo honit hlavou. Ona evidentně taky nevěděla, jak začít, tak na sebe dlouhou chvíli dost nejistě koukali.

„Chtěla jsem se omluvit,“ řekla nakonec tiše. Překvapeně zamrkal.

„Obávám se, že nerozumím.“

„Mrzí mě, jak jsem se poslední dny chovala. Po tom všem, co jste pro mě udělal, nemám žádné právo chovat se k vám takhle. Omlouvám se,“ vysvětlila tiše.

„Myslím, že to, co jsem pro vás snad udělal a to, co se stalo v posledních dnech, spolu nemá nic společného. Máte právo myslet si o mně, cokoli chcete, i když předpokládám, že právě teď to nebude vůbec nic lichotivého.“

„Tak jsem to nemyslela. Ačkoli to, co jste mi řekli, byl šok a pořádný, moje rekce byla přehnaná a neomluvitelná. Po tom, co jste pro mě udělal, a jak jsem vás stihla poznat, bych o vás i přesto měla mít lepší mínění. Radši vám neřeknu, co mě tehdy o vás napadlo. Fakt to nebylo vůbec hezké,“ podívala se na něj s obavami, aby zjistila, jak moc je naštvaný. Nijak na to nereagoval a čekal, jestli bude pokračovat. Zatím nějak postrádal pointu. „Já Dracova otce neznám a nemůžu ho soudit, ale podle toho, jak jsem vás stihla poznat, mi mělo být hned jasné, že jste ho asi nezabil proto, že vám to v tu chvíli zvedlo náladu nebo nějak tak. Mrzí mě, jak jsem se v posledních dnech chovala a je mi jasné, jak jste si to asi musel vyložit a omlouvám se.“

„A jak jsem si to podle vás měl vyložit?“ zajímal se. Pochopil by, kdyby se po tom útěku z knihovny sbalila a zmizela, nebo kdyby se objevila až ráno a byla třeba naštvaná nebo znechucená, ale třídenní dobrovolné samotce ve vlastním pokoji nerozuměl vůbec, zvlášť když jejím výsledkem byla zcela zbytečná omluva.

„Že s v…“ zamumlala potichu. Vůbec neslyšel, co říká.

„Prosím?“

„Že s vámi nechci mít nic společného,“ špitla o něco hlasitěji.

„To bych vám mohl stěží vyčítat. Tuhle dost podstatnou informaci jsem vám při podpisu opatrovnických listin zatajil,“ posadil se a poklepal na místo vedle sebe, aby si přisedla. Všiml si téměř nepostřehnutelného zaváhání, než poslechla.

„Já si lépe než kdo jiný uvědomuji, že moje minulost i můj charakter jsou všechno možné, jenom ne bez poskvrny. A nechci, abyste si někdy myslela, že tu musíte být, nebo že se musíte chovat jako vzor dobrého vychování kvůli opatrovnictví. Ta smlouva je daná a zrušit jde z vaší strany jen tehdy, pokud byste tu byla fyzicky, psychicky nebo já nevím jak týraná. A z mé strany by šla zrušit, jen pokud byste byla odsouzena Starostolcem za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu vězení. Takže pokud máte potřebu říct mi svůj názor, ať je jakýkoli, na cokoli, co se tu stalo, děje nebo stane, tak do toho. To nejhorší, co se stane je, že se neshodneme.“

„Plánoval jste to?“

„Nerozumím.“

„Plánoval jste, že ho…“

„Je v tom rozdíl?“ pozvedl obočí.

„Pro mě ano.“

„Když jsem za ním šel pokusit se zjistit, proč se těla jejích rodičů našla a její ne, tak ne.  Ale po tom, co jsem ji tam našel, jsem věděl, že bude mrtvý dřív, než opustím jeho dům.“

„Dobře,“ přikývla.

„Ještě něco?“ zeptal se. Když už o tom mluvili, měli by to vzít z jedné vody načisto. Nehodlal si podobnými rozhovory procházet častěji.

„Vím, že jste byl Smrtijed a taky špion a že jste se účastnil smrtijedských akcí a je mi jasné, že jste nemohl stát stranou a jen se dívat, ale nechci o tom nic vědět,“ vychrlila ze sebe po pár vteřinách ticha.

„Nerad o tom mluvím, takže to nebude problém.“

Znovu přikývla. „Neviděl jste Draca? Klepala jsem u něj, ale nebyl tam.“

„Včera se vrátil domů,“ všiml si, jak pobledla. Že by si k němu za tu krátkou dobu stihla vytvořit nějaký vztah? Opatrně ji objal kolem ramen. Sice se tvářila, jako že je zase všechno v pořádku, ale nebyl si jistý, jestli jí to teď nebude vadit.

„Víte, letax je mezi kouzelníky oblíbený také proto, že nepotřebujete znát přesnou adresu. Stačí vědět, čí je byt, do kterého se chcete dostat,“ téměř nepostřehnutelně se usmál a nechal ji v hale samotnou.

 

*

 

Právě stál pod vařící sprchou a snažil se přesvědčit své tělo, že necítí tu příšernou bolest hlavy po těch dvou flaškách ginu, ani bolest všemožných svalů z toho, jak usnul rozvalený v křesle, když ho vyrušil hluk přesouvaného nábytku a tiché zaklení. Vypnul sprchu, omotal si kolem beder ručník a šel pátrat po původci hluku.

Seděla na zemi, mnula si bolestivě naraženou holeň a nadávala, které pako může dát stolek přímo před krb, který je v letaxové síti.

„Merline! Laro, co tady děláš?“ vyjekl překvapeně, když ji našel sedět na zemi v obýváku.  Chtěl jí pomoct na nohy, ale v okamžiku, kdy k ní vykročil, dívka nasadila zděšený výraz a zoufale se snažila odplazit z jeho dosahu. Zarazil se. Trvalo mu nekonečně dlouhou vteřinu, než si uvědomil, co je špatně.

„Promiň, promiň. Dej mi minutku ano? Hned jsem zpátky. Neuteč mi,“ couval zpátky do chodby a dál do patra do koupelny. Hodit na sebe kalhoty a triko mu nezabralo ani tu minutu. Když se vrátil do pokoje, Lara pořád seděla na zemi a netvářila se zrovna dvakrát nadšeně, ale ten zděšený výraz z její tváře už zmizel.

„Jsi v pořádku? Neublížila sis?“ ptal se starostivě a opatrně si od ní udržoval odstup. Nechtěl ji vyděsit víc, než už byla.

„Já… Já nevím,“ vykoktala evidentně otřesená. Pokusila se postavit, ale když došlápla na levou nohu, vykřikla bolestí a málem se zhroutila zpátky na podlahu. Draco ji naštěstí včas zachytil. Opřela se o něj, dokud nenašla rovnováhu, ale pak se z jeho objetí vyprostila. Cítila se příšerně zranitelně a to se jí vůbec nelíbilo, zvlášť když věděla, že tím, co mu chce říct, tenhle pocit ještě umocní. Poslušně ji pustil. Z povzdálí sledoval, jak odkulhala nebo spíš odskákala k prádelníku, o který se opřela.

„Proč jsi přišla? Měl jsem dojem, že jsi se mnou skončila,“ poznamenal, když se ticho neúměrně prodlužovalo.

„Tak to asi muselo vypadat,“ povzdechla si. „Hele, já… potřebuju ti něco říct a jsem si jistá, že aspoň něco z toho se ti moc líbit nebude a jestli mě potom už nebudeš chtít vidět, tak to beru, ale poslechni si to prosím celý, než se začneš urážet vztekat nebo bůhví co dalšího ano?“

„Můžu to zkusit. Nechceš si radši sednout?“ kývl hlavou směrem ke dvojici křesel.

„Ne, radši ne.“ Bylo víc než pravděpodobné, že se naštve a radši na sebe nechá křičet ve stoje než v sedě. „Předně jsem se chtěla omluvit za svoje chování v posledních třech dnech. Přiznávám, že to co jste mi vy dva řekli, byl pro mě velký šok, ale zamknout se na tři dny v pokoji nebyla taky zrovna adekvátní reakce. Takže se za to omlouvám. Sice jsem ráda, že jste byli upřímní, ale na druhou stranu mi vše upřímnost poněkud zkomplikovala život.“

„Proč mám dojem, že teď je na řadě to urážlivé?“ povzdechl si.

„Asi proto, že je. To, co jsem se dozvěděla o tvém otci, mě dost vyděsilo. Já vím, že ses ke mně vždycky choval slušně a že nemám nejmenší právo myslet si o tobě, že jsi sadistický šílenec, ale od toho rozhovoru se nemůžu zbavit obavy, co by se stalo, nebo spíš, co by se mohlo stát mě, kdybys byl po něm. Tím nechci říct, že bych si myslela, že se to skutečně stane, ale snažím se ti oplatit upřímnost a říct ti, že se bojím, že by se to stát mohlo. Vím, že se ti tohle rozhodně líbit nebude, ale vím, o co se snažíš, nebo si aspoň myslím, že to vím a myslím, že pokud v tom budeš chtít pokračovat, měl bys vědět, kde přesně je start a co všechno tě čeká na trati. A upřímně nevím, jestli chci, aby ses dostal do cíle. Nejsem si jistá, jestli by pro oba nebylo lepší, kdyby vše zůstalo tak, jak to je, nebo spíš, tak jak to bylo ještě v úterý dopoledne.“

„No,“ povzdechl si, aby získal čas. „Nemůžu říct, že by mě ten tvůj proslov nějak zvlášť nadchnul a jestli čekáš, že tě zatáhnu do sklepa, kde tě znásilním a pak vytáhnu bič a žhavej pohrabáč, tak tě zklamu. Malfoy Mannor i s vybavenou mučírnou jsem prodal hned potom, co jsem nechal zavalit a zapečetit to prokleté sklepení,“ odfrkl si, natáhl se po sklenici whisky v příručním baru, nalil si štědrou sklenku a na ex ji do sebe kopnul. Všiml si, jak se dívka o kousek odtáhla. Evidentně z něj měla strach, nebo aspoň obavy.

„Je mi šestadvacet a žádné sadistické sklony na sobě nepozoruji. Fyzicky jsem ženě ublížil jen jednou, když jsem nečekaně navštívil svou přítelkyni a našel ji, jak ho kouří nějakýmu chlapovi. Než se zeptáš, její pokus o výmluvy byl přerušen pádnou fackou a přiznávám, že jsem tehdy do té rány dal všechen vztek, který jsem cítil a co jsem slyšel, chodila pak tři týdny s modřinou přes půl tváře. Od té doby jsem jí neviděl, a pokud vím, už má za sebou tři rozvody. Asi to s věrností nepřehání ani v manželství.“

„To mě mrzí,“ špitla. Tvářila se smutně. Ono je jí to snad vážně líto? blesklo mu hlavou.

„Nemusí, bylo mi devatenáct a málem jsem si tu děvku vzal. Pořád to bylo lepší, než zjistit to po svatbě. Moc se mi nelíbí, že si myslíš, že bych byl taková zrůda, ale přiznávám, že si za to do značné míry můžu sám. Co by sis taky měla myslet o někom, kdo se přátelí s mužem, co mu zabil otce, a ještě beze studu prohlašuje, že je rád, že je jeho otec po smrti. A pokud si snad nalháváš něco, jako že to tak nemyslím, tak myslím. Severus udělal dobře a Lucius dostal, co si zasloužil.“

„Neznala jsem ho, tak ho nemůžu soudit, ale o to, jestli je dobře nebo ne, že je mrtvý, tu nejde. A nejde o to, že bych si myslela, že jsi zrůda, ale mám strach, strach o sebe. Nevím, jestli se někdy dokážu přenést přes to, co se stalo minulé prázdniny, ale vím, že bych udělala cokoli na světě, abych už nikdy nemusela prožít nic podobného.“

„To chápu. Uvědomuji si, co máš za sebou a jsem připravený ti dát tolik času, kolik budeš potřebovat, aby ses s tím vyrovnala, nebo si alespoň myslím, že jsem. A pokud zjistím, že už čekat nezvládnu, na úrovni kamarádství můžeme skončit vždycky.“

„Takže platí ty zítřejší Prasinky?“ zeptala se trochu nejistě.

„Pokud tam budeš schopná dojít, tak samozřejmě,“ kývl hlavou směrem k její noze. „V nejhorším si uděláme nouzový piknik u Seva na zahradě,“ mrkl na ni.