Blog

Kapitola 20 – ZAZVONIL ZVONEC

 

Severus letmo zkontroloval hodinky a povzdechl si. Ten zatracený vlak má už patnáct minut zpoždění!  Původně měla na nádraží čekat na své rodiče Hermiona, ale na poslední chvíli se objevily problémy s výzdobou a ona nestíhala. Takže tahle „příjemná“ povinnost padla na nastávajícího ženicha. Vlastně, aby byl upřímný, paní Grangerová mu ani tak nevadila, na její příjezd by se snad i těšil. Ale měl takový poměrně intenzivní pocit, že jejímu manželovi leží Hermionina volba životního partnera v žaludku. A hodně. Helen byla koneckonců rozumná a pragmatická žena, a když viděla svojí dceru šťastnou, byla ochotná když ne odpustit, tak alespoň zapomenout Severusovi všechny ty trable, které Hermioně svým sobeckým chováním způsobil. Ale Perry Granger nad tím jen tak přimhouřit oči nehodlal. Navíc mu kromě Severusova věku leželo v žaludku i to, že se za ním Hermiona odstěhuje do Bradavic, daleko od Londýna.

No nic, zítra ve dvě je svatba, pozítří dopoledne odjedou a ty s Hermionou vyrazíš na svatební cestu. Těch necelých osmačtyřicet hodin snad nějak přežiješ, pokusil se sám sebe uklidnit. Moc to nepomáhalo.

Jako by to nestačilo, k problémům s manželi Grangerovými se přidal i problém s mudly Grangerovými. Vzhledem k jisté vlezlé reportérce se musel obřad na poslední chvíli přesunout do Bradavic, kam měla zakázaný vstup. Severus s Hermionou, Minervou a Kratiknotem strávili dvě bezesné noci, než přišli na způsob, jak dostat Grangerovy do Bradavic, aniž by se musela zrušit všechna protimudlovská kouzla a riskovat tak prozrazení školy.

Konečně se nad lesem objevil kouř z komína vlaku. Severus se odlepil od zdi a pokusil se nasadit výraz, který by se dal označit za přívětivý.

 

 

*

 

„Vidět nevěstu před svatbou znamená smůlu,“ neodpustila si Helen, než pustila Hermionu za ním na chodbu.

„Stalo se něco?“ vyhrkla Hermiona.

„Herm…“

„Kingsley nedorazil?“

„Herm…“

„Svědci se někde zdrželi?“

„Mio, já…“

„Ta výzdoba…“

Severus vzdal pokusy skočit jí do řeči. Jednoduše si ji přitáhl do náruče a políbil. Primárním účelem bylo ji umlčet, ale to mu nezabránilo si polibek vychutnat.

„Všechno je v pořádku, jen jsem s tebou potřeboval mluvit,“ uklidnil ji, když jí dovolil se od něj odtáhnout.

„Jo… promiň. Asi mi všechen ten shon začíná lézt na mozek. Oddechnu si, až to budeme mít všechno za sebou,“ omluvně se usmála.

„To já taky,“ dal jí za pravdu. Už ho štvalo být středem pozornosti.

„Co jsi mi potřeboval říct?“

„Prosím?“

„Říkal jsi, že jsi se mnou potřeboval mluvit,“ připomněla mu.

„Ano… no… Jen jsem ti chtěl říct, jak moc jsem ti vděčný za to, že jsi mi dala ještě jednu šanci a…“ tady se zasekl. Vyznání lásky mu nikdy moc nešla. Místo pokračování jí jednoduše podal kytici růží. Hermiona ji zcela automaticky převzala a překvapeně se přitom na Severuse dívala. Tohle bylo poprvé, co od někoho dostala kytku. Poprvé, co od něho dostala kytku. Vlastně, vzhledem ke svému výběru budoucího manžela, ani nepředpokládala, že by někdy nějakou dostala. Tedy s výjimkou sušených květin jako přísad do lektvarů, a tak nějak nevěděla, co by mu měla říct. Aby skryla rozpaky, sklonila hlavu k něžným bílým květům s růžovými okraji okvětních lístků. Moment! Bílé s růžovými okraji?!  To… to není možné!  Pozvedla k němu hlavu s očima rozšířenýma překvapením. Leskly se v nich slzy. Severusovi zatrnulo. To poslední, co chtěl, bylo ji rozbrečet.

„Co se stalo?“ zeptal se a něžně jí setřel slzu stékající jí po tváři.

„Proč jsi mi to neřekl?“

Nechápavě se podíval. Vůbec netušil, o čem to mluví.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi za mnou celou tu dobu chodil do nemocnice?“

„Předpokládal jsem, že ses to dozvěděla od personálu.“ Stále mu nebylo jasné, jak se jejich rozhovor dostal právě sem.

„Řekli mi, že ses zajímal o můj stav. Ne, že jsi tam byl skoro každý týden,“ vyvedla ho z omylu.

„A jak jsi přišla na tu vysoce nepravděpodobnou představu, že bych chodil dobrovolně do nemocnice skoro každý týden?“ pokusil se konečně dopátrat smyslu rozhovoru a zachovat si přitom tvář.

„Ta kytice.“

Pozvedl tázavě obočí.

„Když mě přestěhovali na normální pokoj, přinesla mi jedna ze sester ohromnou kytici sušených růží. Ještě pořád je mám doma. Bylo jich přes tři sta a byly bílé s růžovým okrajem. Nikdy předtím ani potom jsem takové růže neviděla. Až teď,“ usmála se.

„Dodnes jsem nepřišel na to, co mě tam každý týden donutilo jít,“ přiznal se upřímně. Hermiona ho k sobě jemně přitáhla a políbila.

„ Opravdu jsi tam chodil každý týden?“ Přikývl.

„Vyjma doby, kdy jsem byl ve vazbě, několika týdnů, kdy jsem se vzpamatovával z následků svého pokusu upít se k smrti, a několika mimořádných situací, každý pátek. Můžeš si to doma spočítat. Jedna růže za každou návštěvu.“ Hermiona si ho opět přitáhla k polibku.

„Už jsem ti řekla, jak moc tě miluju?“

„Ano, ale vůbec mi nebude vadit, když mi to budeš často opakovat,“ usmál se na ni. „A teď běž, než nás přijde tvoje matka zlynčovat,“ strčil ji směrem ke dveřím. Počkal, až za ní zapadly a vrátil se do ředitelny. Přeci jen se žení poprvé a naposled, a tak by taky mohl vypadat jako člověk. Zvlášť, když tu bude dělat šaška půlce Bradavic. Naštěstí alespoň studenti odjeli minulý týden na prázdniny a byl tak od nich pokoj.

Zrovna přemýšlel, který ze dvou společenských hábitů si vezme na sebe, jako by to bylo nějaké dilema, když oba byly skoro stejné a měly velice podobný střih, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavrčel a dál se věnoval své skříni. Když vzhlédl, trochu ho překvapil Kingsley pohodlně usazený v jeho křesle.

„Je tam i pár tmavě modrých a temně zelených kusů,“ poznamenal neutrálně Severus a snažil se Kingsleyho neuškrtit za pobavený výraz, s kterým si prohlížel černobílý obsah Severusovy skříně. „Čemu vděčím za tvou návštěvu?“

„Když musí Hermiona přetrpět pozornost Helen, Minervy a Sebastienové, přišlo mi nefér, abys z toho ty vyšel beztrestně.“

„Pokud jsi sem propašoval Holoubkovou, abych se nenudil, tak z toho beztrestně rozhodně nevyjdu, protože tu ženskou brutálně zabiju. Ten předvčerejší článek byl skutečně vrchol. Černý Smrtijed a Ledová panna se berou?! Někdo by jí měl doporučit, aby si zachránila život a přesedlala na psaní románů,“ prskal Severus. Už toho o něm napsali hodně a ne všechno by si dal za rámeček, ale ještě nikdy v životě si o sobě nepřečetl takovou snůšku lží a výmyslů. Aby toho nebylo málo, tak víc než polovina té dvoustrany byla plná reportérčina navážení se do Hermiony. Štvalo ho, že jí to ubližuje a on s tím nemůže vůbec nic dělat.

Znovu se zahleděl do skříně a nakonec si řekl, že na hábity se může vykašlat. Stáhnul ze sebe košili, kterou si oblékl sotva před deseti minutami a vybral si jinou, se stojatým límcem, a z nejzastrčenějšího koutu skříně vytáhl kabátec, který si koupil zhruba před dvěma lety. Střih měl podobný jako ty, které obvykle nosil. To znamená úzký se stojáčkem a ke kolenům. Lišil se jen tím, že nebyl tmavě modrý, ale černý jako uhel se zelenou výšivkou na límci a kolem knoflíků.

„Právě jsi mi prohrál dvacet galeonů,“ povzdechl si Kingsley, zatímco Severus dopínal poslední knoflíčky.

„Jestli mi hodláš říct, že ses také účastnil té sázky ohledně Hermiony, tak to nedělej. Svatbě moc neprospěje, když bude oddávající na ošetřovně se zlomeným nosem.“

„Řekla ti o nich?“ zeptal se překvapeně. „Neboj, tak moc mě ještě politika nezkazila. Vsadil jsem se, že nepřijdeš v černém.“

„To nebyla sázka, ale stupidita,“ opravil ho Severus. Kingsley jen pokrčil rameny.

„No nic, uvidíme se za dvacet minut.“

 

*

 

„…prohlašuji vás za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu,“ zazněla konečně poslední slova obřadu. Severus si nenápadně úlevně vydechl. Věděl, že by mu to Mia neudělala, ale někde uvnitř mu přetrvával neodbytný pocit strachu, že si to na poslední chvíli rozmyslí, nebo že jim to někdo překazí. Nepamatoval si, že by byl někdy tak nervózní, jako právě dnes. Dokonce když se ho Kingsley zeptal, zda si bere Hermionu za svou právoplatnou manželku, musela ho Mia šťouchnout do boku, aby se vrátil do reality a řekl Ano. Nechtělo se mu věřit, že ta křehká víla v bílém s oříškově hnědýma očima může skutečně chtít strávit zbytek života s mrzoutem, jako je on. Nikdy nebyl pověrčivý, ale když ji viděl, jak k němu jde uličkou a září štěstím, pokradmu se štípl do ruky, aby se ujistil, že to není jen sen.

Přitáhl si Hermionu do náruče a políbil ji. Ozvalo se nesmělé zatleskání, ke kterému se záhy připojilo další a další. Severus by se asi hodně divil, kdyby věděl, že ten první pár rukou, který začal tleskat, patřil profesoru bylinkářství.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si ministr, aby tak novomanželům naznačil, že na detailní průzkum úst toho druhého není zrovna nejvhodnější čas ani místo. Severus se od Hermiony neochotně odtáhl. To už k nim ovšem mířili hosté, aby jim pogratulovali. Tedy, aby udělali něco, co by si Severus s největší radostí odpustil. Jako první se k nim dostali manželé Grangerovi. Helen si pokradmu utírala slzy. Přeci jen byla Hermiona její jediné dítě a teď to vypadalo, že by po tom všem mohla být konečně šťastná. Severus si byl jistý, že její přání „hodně štěstí“ je skutečně upřímné. Její manžel naopak vypadal smířený se situací. Severusovi to bylo srdečně jedno. Co se jeho týče, záleželo mu jen na tom, co si myslí Hermiona… jeho žena, opravil se. Mínění okolí mu bylo vždy ukradené a nemínil na tom teď nic měnit. Trochu provokativně objal Hermionu kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. Perrymu tohle gesto neuniklo, ale moudře se rozhodl to nekomentovat. Byl natolik upřímný, aby si přiznal, že proti Severusovi je všechno, jen ne nezaujatý. Navíc by musel být slepý, aby neviděl, že jeho dcera září štěstím jako sluníčko.

„Gratuluju,“ utrousil spíš ze zdvořilosti Severusovým směrem a potřásl mu rukou. Pak objal Hermionu.

„Hodně štěstí zlato, zasloužíš si ho.“

„Děkuju,“ zašeptala Mia se slzami v očích.

„Už bylo na čase,“ poznamenala Minerva a mateřsky Severuse objala.

„Pevné nervy a hlavně hodně trpělivosti,“ popřála Hermioně. Po nich jim pogratuloval zbytek hostů. Naštěstí to byla už jen Ginny s Leem, Neville, Firenze, Poppy, Kratiknot, Sebastienová, Hagrid a Kingsley. Pak se všichni přesunuli do hradu, kde na ně čekal pozdní oběd. Severus s mírným povzdechem přijal nutnost podřídit se pár svatebním zvykům. Absolutně nechápal, proč by měl společně s Hermionou zametat střepy z rozbitého talíře. Ale vzápětí zjistil, že jíst ze společného talíře a navzájem se přitom krmit, vůbec není tak nudné, jak to zní. Zvlášť, když to znamenalo dívat se tomu druhému do očí. Ty Hermioniny byly obzvlášť sdílné. Doslova na něj křičely, jak moc ho jejich majitelka miluje. Po jídle se u stolu rozproudil příjemný přátelský hovor. Helen překvapivě snadno našla společnou řeč s Minervou, a k Severusovu i Kingsleymu překvapení i s Firenzem. Velmi rychle se jí podařilo strávit skutečnost, že kentaurové nejsou jen smyšlené postavy z bájí. Trochu tomu napomohl i sám Firenze, který blahosklonně odpověděl na pár všetečných otázek, týkajících se jeho druhu.

Sebastienová zatím bavila Miu i Ginny historkami ze svých sedmi manželství. Přeci jen práce bystrozora trvalým vztahům moc nepřeje. Perry se vytratil ze síně. Severus usoudil, že je vhodná chvíle zkusit prolomit ledy.

Perry stál na terase a vychutnával si svou dnešní porci nikotinu. V posledních měsících se snažil s kouřením přestat. Už se mu to povedlo stáhnout z půl krabičky na jednu cigaretu za den. Ale tu jednu ne a ne odbourat.

„Nejlepší je léčba šokem,“ ozvalo se za ním.

„Účinnost otestována na mé dceři.“

„Prosím?“

„Hermiona se sice obvykle moc nesvěřuje, ale nejsem slepý. Kdykoliv se za posledních osm let dostala do vaší blízkosti, skončilo to pro ni pořádným šokem. Nebo spíš studenou sprchou, zklamáním, zlomeným srdcem? Můžete si vybrat,“ poznamenal chladně pan Granger.

„Nikdy jsem jí nechtěl ublížit.“

„Tak to se vám skutečně dařilo.“ Sarkasmus v jeho hlase dokázal skvěle konkurovat Severusovi, když měl obzvlášť mizernou náladu.

„Co vám vadí?“

„Kromě vás?“

„Kromě toho, že se Hermiona vdala,“ upřesnil otázku Severus.

„Nevadí mi, že se vdala, vadí mi, že si vzala takovýho starýho sarkastickýho a sebestřednýho mizeru. Vždyť byste mohl být její otec, sakra. Není to pomalu ani rok, co jsme ji s Helen nemohli spustit z očí, aniž bychom se museli bát, že si něco udělá, po tom, jak jste se snažil jí neublížit. Pak si nakráčíte středem na ministerstvo, způsobíte Hermioně duševní otřes a po roce, kdy jste po ní ani nevzdechl, jste ji požádal o ruku. Když už jste ji vyhodil, to jste jí nemohl dát konečně pokoj?“ Tak, a bylo to venku. Perry si musel přiznat, že to ani moc nebolelo.

„Nechtěl jsem, aby si vzala starýho sarkastickýho sebestřednýho mizeru a proto jsem ji poslal pryč. Uznávám, že jsem to mohl udělat… já nevím… jemněji, ale důležité bylo Hermionu odsud dostat, dokud jsem byl schopný nechat ji odejít. To, co následovalo potom, si dokážu živě představit. Kdybych nemusel každý den strávit šest hodin ve třídě tupců, kteří neumí nic jiného, než vyhazovat do vzduchu kotlíky a rozpouštět lavice, a další hodiny horou papírování, které s sebou tahle škola nese, asi bych taky skončil v depresi a na uklidňujících lektvarech. Takže pokud máte potřebu omlátit mi to o hlavu, tak do toho.

Uznávám, že mud… nekouzelníkovi se věkový rozdíl dvacet let může zdát velký, ale pokud vezmete za průměrnou délku života sto padesát let, tak to zase takový rozdíl není.

A co se žádosti o ruku týče, šel jsem si tam s ní jen promluvit. Kdyby se mnou vyrazila dveře, na což by měla plné právo, už bych ji neotravoval.“

„A to vám mám věřit?“

„Je mi úplně jedno, čemu věříte,“ přiznal Severus. „Byl byste radši, kdyby si vzala jednoho z těch fracků z ministerstva, kteří se mezi sebou sázeli o to, kdo ji připraví o věneček?“

„Cože!?“ zbrunátněl Perry. Vypadal, jako by měl každou chvíli někoho uškrtit.

„Říká vám něco jméno Rita Holoubková?“

„To je ta reportérka, co o Mie psala ty příšerné články, kde bylo pravdivé snad jenom její jméno?“

„Přesně ta.“

„Co ta s tím má společného?“

„Dá se říct, že všechno, její články přivedly tu partu idiotů k té debilní sázce.“

„Kdo vyhrál?“ zeptal se pan Granger rezignovaně.

„Já.“ Tohle prosté slovo o dvou hláskách způsobilo, že se Perry málem zadusil kouřem z vlastní cigarety. Po pár vteřinách uši drásajícího kašle se Severus slitoval a přátelsky ho párkrát praštil do zad.

„Že jsem se ptal,“ povzdechl si Perry, když se mu podařilo popadnout dech.

„Já si uvědomuji, že jsem to Hermioně a potažmo vám zrovna neulehčil a že máte nejeden důvod být proti mně zaujatý, ale záleží mi na ní. Pokud to zase zkazím, s potěšením vám půjčím svojí hůlku.“

„Dám přednost flintě po dědečkovi,“ upozornil ho Perry.

„Věc vkusu,“ pokrčil Severus rameny.

„Příměří?“ zeptal se Perry a podal mu ruku.

„Příměří,“ souhlasil Severus.

Zaslechli otevírání dveří.

„Bála jsem se, že vás tu najdu pozabíjené,“ usmála se na ně.

„Třeba později. Tu flintu po dědečkovi mám pořád v garáži,“ pronesl Perry směrem k Severusovi a vrátil se do sálu.

„Co tím myslel?“ zeptala se zmatená Hermiona.

„Že jestli se k tobě nebudu chovat, jak se patří, vyřídí si to se mnou,“ vysvětlil jí Severus.

„Tu flintu už drží pohromadě jen špína a rez.“

„Tak to jsem rád. Stejně se budu snažit, aby nebyla potřeba,“ poznamenal. Objal Hermionu kolem pasu a začal si ji pomalu přitahovat k sobě.

„Měli bychom se vrátit.“

Zakroutil hlavou. „Oni počkají.“ Přitáhl si ji až k sobě a zmocnil se jejích rtů. Nemohl se nasytit jejich poddajné hebkosti. A vědomí, že tohle stvoření v jeho náručí teď patří jenom jemu, jeho touhu po ní jen zvětšovalo. Trochu se ušklíbl, když si uvědomil ten paradox. Ještě letos o vánočním plese strhnul jisté dvojici z Mrzimoru padesát bodů za to, že je nachytal na tomhle balkóně při líbání. On sám měl přitom chuť zajít mnohem dál, než jen k líbání. Hermioniny úzké splývavé šaty, jejichž horní díl byl z nařasené krajky a hedvábného pásu, který se nacházel přímo pod ňadry a od něhož splývala jemná látka až k zemi, a vysoko vyčesané vlasy, odhalující šíji, ho neskutečně dráždily. Pohodlně se opřel o zábradlí a přesunul své rty z jejích na její krk.

„Máš pravdu. Měli bychom se vrátit, pokud se tam ještě vrátit chceme.“ Hermiona se usmála.

„A my chceme?“ zeptala se rošťácky.

„Hmmm… ne.“ Pro případ, že by snad chtěla protestovat, ji vzal do náruče a zamířil s ní k druhým dveřím z terasy. Dostali se tak do boční chodby vedle síně, kde se zdržoval zbytek svatebních hostů. Hermionu ani nenapadlo něco namítat. Trochu se zarazila, když minul schody do ředitelny a jeho pokojů.

„Severusi?“ ozvala se nejistě. Tedy, ne že by si stěžovala. Pokud by ji držel v náručí, mohl by si ji klidně odnést třeba až do Londýna.

„Uvidíš,“ uklidnil ji a pokračoval chodbou dál. Kromě schodů do ředitelny tu byly už jen jedny dveře.

„Manželé Snapeovi,“ řekl Severus heslo a dveře se poslušně otevřely. Vpustily je do prostorného obývacího pokoje. Severus Hermionu opatrně postavil na zem. Aniž ji pustil, usadil se do křesla a přitáhl si ji na klín.

„Zdálo se mi, že na ředitelské apartmá nemáš ty nejlepší vzpomínky, a navíc dvěma a více lidem by tam mohlo být poněkud těsno,“ vysvětlil na její tázavý pohled. „Pokud tu budeš chtít cokoli změnit, směle do toho.“ Byt se skládal ze dvou ložnic s koupelnou, obývacího pokoje a pracovny. To ovšem v tuhle chvíli bylo Hermioně srdečně jedno. Veškerou její pozornost si momentálně pro sebe uzurpovaly rty, které důkladně zkoumaly její krk a ramena. Najednou jí došlo, co řekl.

„Dvěma a více lidem?“ zadívala se mu upřeně do očí.

„Neboj, nehodlám ti sdělit, že mám několik nemanželských dětí rozesetých po půlce Anglie,“ nedokázal se při pohledu na její výraz zdržet rýpnutí. „Jen jsem při výběru vhodných pokojů zohlednil možnost, že budeš třeba časem chtít děti.“

„JÁ?“ pozvedla tázavě obočí. Od koho to jen odkoukala, napadlo ho.

„MY budeme chtít,“ opravil se poslušně. Mia sklonila hlavu.

„A budeme?“ zeptala se po chvíli tiše. Tohle bylo téma, na které spolu nikdy nemluvili. Podvědomě se bála, že on děti chtít nebude. Přeci jen jeho vztah ke studentům byl dost výmluvný. Někdy, po zvlášť „úspěšných“ hodinách, kdy létaly vzduchem kotlíky a tavily se lavice, se ani nenamáhal skrývat, že je považuje za méněcennou formu života.

Jemně ji vzal za bradu a přinutil ji podívat se mu do očí.

„Nevadí mi děti, ale ta tupá banda, která čeká, že jim potřebné vědomosti nacpu do hlavy, aniž by oni museli hnout prstem,“ řekl, jako by jí četl myšlenky. Slabě se usmála.

„Ačkoliv bych nesmírně rád začal na našem potomkovi pracovat už dnes v noci,“ chlípně se usmál, „vzhledem k nedostatku schopných kandidátů na post profesora či profesorky přeměňování, bych ti byl nesmírně vděčný, pokud by se tvé mateřské pudy probudily tak za rok, raději za dva, kdy univerzitu opustí hned tucet kvalifikovaných Mistrů v oboru přeměňování. Protože kdybych se měl vedle ředitelování a lektvarů chopit i přeměňování, asi bys za mnou brzo chodila do Azkabanu, potom co by mi ruply nervy a proklel bych pár dutých hlav.“

„Počkala bych na tebe. Já už si tě totiž nenechám vzít. Nikdy a nikým,“ slíbila mu.

„Nedovolil bych ti odejít,“ upozornil ji, než ji umlčel polibkem. Důkladně ochutnával její rty, zatímco dívka zápasila s knoflíky jeho kabátce. Nebylo jí tak úplně jasné, proč má na sobě těch knoflíků vždycky tolik. Konečně se dostala k poslednímu. Dotýkat se ho jen přes košili už bylo úplně o něčem jiném, než přes silnou nepoddajnou látku kabátce. Přes jemnou košili cítila jeho kůži, teplo vyzařující z jeho těla. Sklouzla rty na jeho krk. Tlumeně zasténal, když ho jemně kousla. Povzbuzena tímto malým úspěchem pokračovala ve zkoumání jeho krku rty. Ačkoli během zásnub rozhodně nepraktikovali celibát, Hermioniny doteky byly stále roztomile nevinné. Nahlas by se k tomu nepřiznal, ale vědomí, že on je první a jediný, komu dovolila si ji vzít, ho nesmírně vzrušovalo. Vzal ji do náruče a zamířil s ní ke dveřím.

„Nechceš vidět ložnici?“