Blog

Kapitola 20 – Máš něco proti?!

 

Připadal si jako blbec, když nůžkami vystřihoval jednotlivé články z mudlovských novin a lepil je chronologicky na připravené pergameny. K jeho nesmírné úlevě Lara netrvala na tom, aby se osobně účastnila vynesení rozsudku, ale požádala ho o zaslání mudlovských novin s články o procesu. Nehledě na zmenšovací kouzla, sova, která by ty štosy novin odtáhla do Bradavic, by musela být velká jako menší tele. Pan Simon tu byl asi před hodinou a přinesl mu kopii rozsudku. Dopadlo to celkem dobře. Jemu se sice doživotní zákaz práce s dětmi a dvanáct let vězení pro každého zdálo zatraceně málo, ale přeci jen to bylo velmi blízko maximálnímu trestu, jaký za takový zločin mudlovské zákony umožňovaly uložit. Na druhou stranu to byl alespoň nějaký trest. A on si moc dobře uvědomoval, že rozprsknout je po místnosti, by byl sice skutečně exemplární trest, ale oni by to měli za sebou zbytečně rychle. Takhle budou mít dvanáct let na to, aby o svém jednání přemýšleli, a navíc slyšel, že ti, kdo se do vězení dostanou za sexuální delikty na dětech, to tam nemají zrovna jednoduché.

„Ahoj, Draco,“ poznamenal skoro automaticky, když zaslechl zahučení letaxových plamenů. Věděl, že Draco proces sleduje skoro stejně pozorně jako on a vlastně ho tu čekal mnohem dřív.

„Tomu říkají zákony? Dvanáct let? Pitomých dvanáct let?“ vztekal se mladík.

„Lepší než nic,“ ozval se Severus a nalepil poslední výstřižek.

„Ta holka má zničený život a oni jim dají dvanáct let?!“ pokračoval chlapec.

„Podle mudlovských zákonů, to je skoro maximum.“

„Maximum nemaximum, za to, co jí udělali, je to směšně málo.“

„Pro někoho, kdo se dožije v nejlepším případě osmdesáti, je dvanáct let docela hodně,“ rýpl si Severus. Jistě, dvacet pět let, což byl trest za znásilnění v kouzelnickém světě, znělo podstatně líp, ale když se to porovnalo s průměrnou délkou života sto šedesát let, bylo to pořád něco málo přes 1/8 života.

„No jo,“ odfrkl si Draco a posadil se na protější stranu stolu. „Ona už to ví?“ hltal pohledem štos pergamenů s nalepenými výstřižky.

„Ne. Chtěl jsem jí to poslat ranní poštou.“

„Aha.“

Ach jo, povzdechl si v duchu Severus. Proč prostě nemůže na rovinu říct: Odnesu jí to.

„Ne, že bych tě vyhazoval, ale proč jsi přišel? Zanadávat si na mudlovskou justici?“ rýpl si nepříliš jemně Severus.

„Ano i ne,“ ošíval se Draco. „Vlastně jsem přišel zjistit, jestli si zase neplánuješ Laru, řekněme půjčit z Bradavic,“ přiznal nakonec.

„A má tvůj náhlý zájem o místo pobytu slečny Greenové nějaký zvláštní důvod?“ nehodlal mu to ulehčit. Potlačil pobavený úsměv, když viděl Dracovo náhlé zaujetí pro neexistující smítko na jeho, jako obvykle zcela perfektním, hábitu.

„Zdá se, že na hormony zmítanou puberťačku je poměrně inteligentní a… No zajímalo mě, jestli je nějaká šance tu na ni teď narazit.“

Tohle už Severus nevydržel a rozesmál se nahlas. Dracovi to v tu ránu došlo.

„Baví tě to hodně?“ vyjel na něj mírně nakvašeně.

„Ano,“ přiznal bez skrupulí Severus. „Jediný, kdo si v tomhle domě tvého očividného zájmu o slečnu Greenovou nevšiml, je dotyčná slečna a ty jsi neskutečně naivní, pokud si myslíš, že já nebo Hermiona o tom nevíme.“

„Když už to bereme bez těch trapných oficialit, máš proti tomu něco?“ vzal to Draco zpříma. Skutečně oceňoval, že se vyhnou všem těm kouzelnickým tradicím, které jsou většinou neskutečně trapné pro potencionálního ženicha, zatímco příbuzní potenciální nevěsty mají co dělat, aby se smíchy neváleli po podlaze.

Severus nad tím uvažoval. Vadilo by mu, kdyby se ti dva někde v daleké budoucnosti vzali? To určitě ne. Greenová mohla skončit i podstatně hůř. Draco sice nebyl žádný svatoušek, ale v posledních letech šel tvrdě do sebe a už to dávno nebyl ten povýšenecký přezíravý fracek, jakého si většina jeho spolužáků pamatovala ze školy. Greenová by pro něj nebyla taky nejhorší úlovek, minimálně vypadala tak o dvě stě procent líp, než ty poloděti, co mu tak vytrvale dohazovala Narcissa.

Na druhou stranu z vlastní zkušenosti věděl, jak zatraceně dlouhou cestu před sebou ti dva skoro určitě budou mít a on si nebyl jistý, jestli na to má Draco dost trpělivosti, aby to nenapravitelně nezvoral dřív, než se vůbec někam dostane. Vlastně netušil, jestli má on sám dost pevné nervy na další hysterické výlevy slečny Greenové pro případ, že to Draco pohnojí.

„Mám-li být upřímný, nejsem si jistý,“ přiznal Severus.

Draco na něj překvapeně pohlédl. Jak to sakra myslí? Snad ví, jestli mu vadí nebo nevadí představa Draca, jako Lařina přítele.

„Tak teď nevím, jestli se mám urazit, nebo si poklepat na čelo,“ přiznal mladší muž a pohodlněji se uvelebil v křesle.

„Je mi jasné, že nějakou dívku už jsi nevyhnutelně sbalil. Minimálně Pansy Parkinsonovou, i když tam jsem si nikdy nebyl jistý, jestli spíš ona mazaně neuhnala tebe, a jen tě nenechala si myslet, že ten dobyvatel jsi ty, ale tohle bude jiné.“

„Protože ji znásilnili?“

„Protože ji znásilnili, sebevědomí má zdvořile řečeno v pytli, o chlapech si nemyslí vůbec nic pěkného a v okamžiku, kdy si uvědomí, že nehodláš kopat za kamarády, ale za přátele, začne nevyhnutelně hysterčit a já skutečně nevím, jestli v takovém případě proplesknu jí, aby se zklidnila, nebo tebe.“

„Jo, proto,“ protočil oči Draco. „Byla Hermiona taky taková?“

„Jo, a vzhledem k tomu, že z ní Lucius zhruba obden vymlátil duši, tak byla ještě drzá jak opice při tom svém testování hranic.“

„Můžeš mi prosím tě říct, a neboj, uvědomuju si, že mi do toho vůbec nic není, jak se ti povedlo, dostat ji do postele dřív, než ti ruply nervy a vyrazil jsi ji z domu?“

„Přestal jsem se snažit jí změnit.“

„To funguje?“

„No, buď se smíříš s tím, jaká je a co je ochotná ti nabídnout, nebo to můžeš rovnou zabalit a oběma stranám, i nebohým třetím nedobrovolně zúčastněným, ušetříš perné chvilky.“

„Fajn, mám takový dojem, že se rozhodně nudit nebudu.“

„To skutečně ne.“

„Ehm, mohl bych to zítra doručit do Bradavic?“ kývl hlavou směrem k pergamenům pro Laru.

Severus pokrčil rameny a přisunul pergameny Dracovi. Vlastně to tak bude mnohem lepší, než přemlouvat nějakou sovu.

„Draco,“ ozval se ještě, když už byl chlapec na odchodu. „Jestli jí ublížíš, nepřej si mě,“ varoval ho.

„To mi říkáš, protože jsem Luciusův syn?“ ohradil se chlapec nad stínem podezření, který se mohl ve varování skrývat.

„Ne, to ti říkám proto, že jsi jako můj syn a ona má teď možnost odrazit se ode dna a rozhodně nepotřebuje, aby ji někdo zadupal do bláta na dně.“

 

*

 

„Tenhle asi bude pro tebe,“ strčila Hana jemně do Lary a kývla hlavou směrem ke klukovi, který k nim mířil. „Já bych si takovýho fešáka rozhodně pamatovala.“

Lara se otočila naznačeným směrem. Pomalu se k nim blížil Draco. Hana měla pravdu. Ačkoli do kluka, ze kterého se holkám na potkání rozklepou kolena, měl podle ní docela daleko, rozhodně mu to slušelo. Byl dokonale upravený jako vždy a hábit i zbytek oblečení mu perfektně sedl.

„Mám vás představit?“

„Ani ne. Jestli tě tu s ním můžu nechat, doběhla bych holky, ok?“ navrhla spěšné vyklizení pozic Hana.

„Jo, jasně, uvidíme se když tak v Prasinkách.“

„Dobře. Užij si to,“ popřála jí Hana a rozeběhla se z kopce za hloučkem holek z jejich koleje.

„Že bych ji vyplašil?“ zeptal se, když došel až k ní.

„Ne, jen nechtěla dělat páté kolo u vozu,“ opravila ho a vykročila z kopce. Draco se zařadil vedle ní. Tak trochu očekával o něco vřelejší přivítání, ale aspoň to vypadalo, že dneska se s ní nebude muset málem poprat, aby ji dostal za hranice školních pozemků.

„Proč jsi vlastně tu?“ nedalo jí to.

„Zachraňuji jednu nešťastnou sovu od strhání se,“ podal jí svázaný štos pergamenů. „Pozornost od Severuse.“

Všiml si, že trochu posmutněla, když si uvědomila, čeho se ty pergameny budou týkat. Došli k lesu a Lara sešla z cesty na pěšinu vedoucí přes les k Chroptící chýši. Dracovi už to ticho začínalo lézt na nervy.

„Na dnešek vyšlo celkem pěkné počasí, když vezmeme v úvahu, že skoro celý týden propršel,“ poznamenal v zoufalství. Sice by mlhu a zataženou oblohu, že bylo ve dvě odpoledne šero jako těsně po západu slunce, za normálních okolností hezkým počasím nikdy nenazval, ale bylo to jediné nekonfliktní téma k hovoru, které ho napadlo.

„Hele,“ otočila se k němu a vypadala, že je pěkně v ráži. „Jestli se se mnou hodláš bavit o počasí, tak jako hodná suplující sovička zamávej křídly a odplachti. Nevím jak kouzelníci, ale většina světové populace už nežije v osmnáctém století, kdy počasí a to, kdo, kdy, kam, s kým a v čem šel, byla jediná přijatelná témata k hovoru. Počasí je mizerný, a kdyby dneska nebyly Prasinky, nevystrčila bych v tý slotě nos z hradu a o tom kdo, kdy, s kým a kde ti toho moc neřeknu. Na rozdíl od obecného mínění co ženská to drbna, drbna nejsem.“

„Pane jo! Tady někdo vstal špatnou nohou.“ Probodla ho pohledem. „Tak fajn, vzdávám se, počasí bylo fakt blbý téma, ale to jsem měl přijít a říct: Ahoj, jak je? Pořád se bojíš kluků? Budu se s tebou zase muset porvat nebo se mnou půjdeš do vesnice dobrovolně?“ nadhodil ironicky.

„Mizerně, ano, ne, ano a jo, je to míň stupidní než plkat o počasí,“ vrátila mu to.

„Pl-co?“ zamračil se zmateně.

„Plkat. P-L-K-A-T. To je plácat nesmysly, mluvit o ničem a tak,“ vysvětlila. Trochu se uklidnila. Cítila se hloupě, že na něj tak vyjela.

„Obávám se, že v nespisovných mudlovských výrazech nejsem zrovna zběhlý,“ odsekl.

„Nevšimla jsem si, že by kouzelníci měli nějakou vylepšenou verzi angličtiny,“ nezůstala mu nic dlužná. Až teď si uvědomil nevhodnou volbu slov. Ona byla přeci také z napůl mudlovské rodiny a větší část svého života prožila v mudlovském světě.

„Nemyslel jsem to urážlivě,“ nasadil smířlivý tón. „Ale musíš připustit, že mezi způsobem mluvy kouzelníků a mu-nekouzelníků jsou minimálně v oblasti slovní zásoby značné rozdíly. Řekni mudlovi že hraješ famfrpál a poklepe si na čelo a to samé udělá čaroděj, když mu začneš vykládat, já nevím, třeba o digitální váze.“

„To sice jo, ale plkat je naprosto normální slangové slovo, ne označení nějaké mudlovské vychytávky, se kterou devadesát devět procent kouzelníků nepřijde v životě do styku,“ namítla.

„Tak je to asi mudlovský slang,“ pokrčil rameny. Oplatila mu to taktéž pokrčením ramen a sedla si na jeden z velkých kamenů poblíž plotu, který odděloval Chroptící chýši od lesa i od vesnice. Rozbalila pergameny a dala se do čtení. Draco ji chvíli pozoroval, ale už ty články četl a ne jednou, tak se začínal nudit. Rozhlížel se po okolí. Uvědomil si, že ani ne dvacet metrů odtud, ho Zlatý chlapec mizera Potter za pomoci neviditelného pláště a sněhových koulí totálně zesměšnil. Od války uplynulo víc jak šest let, ale určit míra nevraživosti přetrvávala. On moc dobře věděl, že Potter nebyl takový hodný hoch, jak ho všichni znali, nebo jak si mysleli, že ho znají. Udělal věci, které mu Draco nikdy nezapomene, zvlášť když si památku na jednu z nich s sebou nedobrovolně ponese celý život. Na okamžik zaváhal a pak si sedl do trávy poblíž kamene. Doufal, že schopnost skřítků vyčistit všechno ze všeho se bude vztahovat i na skvrny od trávy na jeho sotva týden novém plášti.

Pozoroval Laru. Měla zamračený výraz, jak se soustředěně prokousávala jednotlivými články. Napadlo ho, jestli ví, jak jí ta zamračená vráska na čele sluší. Trochu se ztratil ve svých myšlenkách, a tak si zprvu neuvědomil, že se do něj zase pustila.

„ ….snad nemyslíš vážně!?“ syčela a on absolutně netušil, o čem to mluví. „Co si myslíš? Že když jsem holka z děcáku, že mi stačí zacinkat prachama a já se ve všem podvolím? Že zapomenu na všechno a budu dělat všechno, co si budeš přát?“ mávala mu před očima obálkou, která na ni vypadla z pergamenů. Draco na ni vteřinu překvapeně zíral, než se vzpamatoval.

„C – co – co jsem udělal?“ zeptal se zmateně.

„Nejsem žádná děvka, kterou si můžeš zaplatit!“ syčela na něj vztekle.

„Zaprvé nemyslím, že bys byla, a za druhé, tu obálku vidím poprvé v životě,“ ohradil se. Když o tom tak přemýšlel, dostal ten štos pergamenů od Severuse už svázaný dohromady, takže ji tam musel dát on. „Není tam nějaký vzkaz nebo něco?“

Znovu otevřela obálku a až teď si všimla kousíčku pergamenu.

Teprve teď jsem si uvědomil, že jsme zapomněli vyřešit vaše kapesné. Tady ho máte zpětně od ledna a upozorňuji, že nepřijímám žádné, zdůrazňuji žádné námitky ani díky. Naštvala byste mě tím. S. Znovu se do obálky podívala. Mohlo tam být tak šedesát galeonů, což znamenalo dvacet galeonů na měsíc. Přišlo jí to strašně moc. Z děcáku dostávala jen deset galeonů na celý školní rok. Bude si o jeho výši muset s profesorem při nejbližší příležitosti promluvit.

„Jo je, promiň,“ začervenala se. Připadala si trochu hloupě.  Podala mu lístek, aby to nemusela vysvětlovat.

„To nic,“ usmál se na ni. „Dočteno?“

„Skoro.“ Zbývaly jí poslední tři pergameny. Draco ji zamyšleně pozoroval. Tak trochu čekal, že bude rozhořčená, jak krátký trest jim vyměřili, ale k jeho překvapení spíš vypadala, že se jí ulevilo.

„Dobrý?“

„Jo. Snad jo.“

„Nejsi naštvaná, že dostali jen dvanáct let? Přijde mi to takový nepřiměřený.“

„Tady nejde o přiměřenost, ale o to, že je potrestali. Kdyby to mělo být přiměřený, museli by je v tý soudní síni dozorci přehnout přes klandr a vystřídat se na nich. A nechci ti brát iluze, ale těch dvanáct let dostali proto, že jsem podle mudlovských zákonů byla mladistvá a oni vychovatelé, kteří za mě měli zodpovědnost. Být to chlapi, co mě potkali na ulici a zatáhli někam do křoví, dostali by osm let. Kdoví jestli.“

„To vaše soudnictví je fakt praštěný. Půjdeme na zmrzlinu? Zvu tě,“ změnil téma.

„Jasně.“