Blog

Kapitola 2  – Procitnutí a výčitky

 To tiché, sotva slyšitelné pípání, ji přivádělo k šílenství. Nebylo před ním úniku. Monotónní a stále se opakující. Připadalo jí, jako by ho poslouchala věky.

Pokusila se otevřít oči. Tato jindy směšně jednoduchá činnost se ukázala neuvěřitelně obtížnou. Její víčka byla překvapivě těžká. Světlo, odrážející se od bílých stěn i bíle natřeného nábytku, ji bolestivě bodalo do očí. Trvalo dlouhé minuty, než si na něj zvykla. Cítila se slabá, neuvěřitelně slabá.

Opatrně se rozhlédla kolem. Ležela na posledním z řady lůžek v úzkém nemocničním pokoji. Všechny postele, včetně té její, byly obklopeny monitorovacími kouzly, která byla původcem toho nesnesitelného pípání, jež oznamovalo, že pacient žije.

Sesbírala všechny síly a pokusila se posadit. Marně. Něčeho však přeci jen dosáhla. Výraznější pohyb jejího těla způsobil, že monitorovací kouzla kolem její postele začala hlasitě pískat na poplach. Vynadala si. Ten hluk určitě vzbudí ostatní pacienty. Žádný z nich se ale ani nepohnul, ačkoli kouzla hlučela tak, až ji z toho rozbolela hlava.

Dveře na konci chodby se otevřely a dovnitř vběhla postarší žena, podle oděvu pomocná léčitelka. Byla následována zhruba třicetiletým mužem, jednoznačně lékouzelníkem. Žena mávnutím hůlky umlčela kouzla.

„Slečno! Slečno! Slyšíte mě?“ mluvil na ni lékouzelník. Chtěla odpovědět, ale místo toho jen nesrozumitelně zasípala. Muž vykouzlil sklenici vody s brčkem, které jí přidržel u úst. Opatrně se napila.

„Je to lepší?“ otázal se muž.

„Ano,“ zasípala v odpověď.

„Víte, jak se jmenujete?“

„Grangerová. Hermiona Grangerová,“ odpověděla namáhavě.

„Výborně,“ usmál se lékouzelník. „Se sestrou vás teď převezeme na normální pokoj, ano?“ mluvil na ni, zatímco sestra už odtahovala postel ode zdi.

Snažila se vzpomenout si, co se stalo a proč leží v nemocnici. Podle hůlek odhadovala, že nebude v mudlovské nemocnici, ale nejspíš u Svatého Munga. Na chodbě míjeli ceduli s názvem oddělení „Dlouhodobé následky zakázaných kleteb“.

„Cruciatus,“ vzpomněla si náhle. Ani si neuvědomila, že to řekla nahlas.

„Ano,“ odpověděl lékouzelník. „Už jsme přestávali doufat, že se ještě někdy proberete.“

„Takže ti všichni tam…“ chtěla se zeptat, ale sípavý kašel jí to překazil, nicméně lékař smysl její otázky pochopil.

„Od války jsou v komatu,“ poznamenal tiše.

„Jak…“ hlas se jí zlomil. Nebyla si jistá, jestli je připravená slyšet odpověď.                    „Jak dlouho jsem tady?“ sebrala nakonec všechnu svou odvahu.

„O tom by si s vámi měl promluvit psycholog,“ pokusil se lékař vyhnout odpovědi.

„Tak jak dlouho?“

„Šest let,“ odpověděl, zatímco otevíral dveře dalšího pokoje.

Panebože! Šest let. Už šest let je po válce. Před sedmi lety zemřel Harry, o půl roku dřív Brumbál. Jen bůh ví, kolik lidí, které znala, přežilo válku. Když si naposledy uvědomovala sama sebe, bylo jí osmnáct. Teď jí je čtyřiadvacet. Nenávratně ztratila šest let života. Šest let vzpomínek, zážitků a zkušeností, které nezíská. Šest let, které mohla prožít se svými blízkými… Šest let, které mohla strávit v jeho blízkosti, ale nestráví…

Teď už na tom nezáleželo. Neměla ani odvahu se zeptat, jestli přežil.

*

Severus za sebou zavřel dveře a ztěžka se o ně opřel. Potřeboval několik minut, než se alespoň částečně dokázal vyrovnat se svými emocemi. Když se trochu uklidnil, udělal něco, co neudělal od svého nástupu do funkce. Poprvé za posledních sedm let ve dveřích bradavické ředitelny cvakl zámek. Zoufale potřeboval být sám. Nikým nerušen.

Přešel do svých komnat. Jeho pohled zavadil o šachovnici. Stále na ní stály figurky jejich poslední partie, kterou jim nebylo umožněno dohrát. Opatrně zvedl bílého krále. Jejího krále. Tuhle partii s ní rozehrál v předvečer útoku na Bradavice. Šachy jí šly stejně dobře jako studium. Byla víc než rovnocenný soupeř. Vzpomínky se vyvalily ze zákoutí mysli, jako voda z protržené přehrady. Jindy by proti nim bojoval, ale dnes je nechal volně proudit. V návalu emocí vztekle mrštil králem o zeď. Když ho držela v ruce naposledy, netušila, jaké hrůzy ji v následujících hodinách čekají. Tehdy ji naposledy viděl usmát se. O necelých dvacet čtyři hodin později ji viděl bojovat předem prohraný boj o život. Věděla, že nemůže vyhrát, a přesto bojovala proti té bolesti a strachu se stejným odhodláním, s jakým ho porážela v šachách.

Všechno to byla jeho vina. Nikdy se neměl nechat unést. Nikdy to neměl nechat zajít tak daleko. Nikdy neměl ustoupit. Šest let doufal, že z jejích úst uslyší slova odpuštění, ale i ta naděje dnes nenávratně zmizela. Jaký musel být blázen, když jí to dovolil, když připustil, aby jí ten mizera mohl tak ublížit.

Přešel k oknu. Příroda kolem hradu hrála všemi barvami. Neklamný příznak blížícího se léta. Za necelý měsíc to bude šest let, co ji svou hloupostí ztratil. Nevědomky se usmál. Tuhle letní dobu měla ráda. Kolem okna prolétl holub a on vzápětí zaslechl křik jestřába, který zahlédl kořist. Bezděky se zachvěl. Nic netušící pták mu připomenul její výkřiky bolesti, které od té strašlivé noci slýchával ve svých snech skoro každou noc. I ten příšerný měsíc ve vězení, kdy to nejlepší, v co mohl doufat, byla rychlá smrt na šibenici, se mu proti téhle vzpomínce jevil téměř příjemným.

Odstoupil od okna. Botou zavadil o šachovou figurku. Bezmyšlenkovitě ji postavil zpět na šachovnici.

Bílý král.

Její král.

Hermionin král.