Kapitola 2 – Jaký ve skutečnosti vlastně je?

Bylo za dvě minuty osm, když Lara nesměle zaklepala na dveře Snapeova kabinetu. Hana, stojící krok za ní, se tvářila jako by právě dělala největší chybu svého života, ale když ji Lara požádala o pomoc, nedokázala ji odmítnout.

„Hano, máš chvilku?“ zeptala se jí Lara po jejich poslední páteční hodině.

„Jo jasně, večeře je až za dvě hodiny.“ K jejímu překvapení ji Lara odvedla na dívčí záchodky, které obývala Ufňukaná Uršula.

„No, víš já… potřebuju pomoct. Blbě se to vysvětluje a nejraději bych ti to vůbec neříkala, ale….. No, o prázdninách se něco stalo a já …“ Lara to vzdala. Bylo jí jasné, že z tohohle její kamarádka moc moudrá nebude. „Prostě potřebuju, abys se mnou večer šla za Snapem, protože mě o prázdninách znásilnil vychovatel v děcáku a Snape mi nabídl pomoc a já se bojím tam jít sama,“ vychrlila ze sebe nakonec. Hana na ni šokovaně zírala. Chvíli jí trvalo, než si plně uvědomila smysl toho sdělení.

„Jakou pomoc?“ zeptala se nakonec. Představit si profesora Snapea v roli milosrdného samaritána se jí moc nedařilo.

„Já jsem si chtěla uvařit lektvar, abych s tím panchanrtem neměla dítě a on se nabídl, že mi s tím pomůže, protože ty lektvary nejsou zrovna snadné.“

„Aha,“ jakmile to Hana vyslovila, uvědomila si, jak hloupě to zní. „Jsi si jistá, že tu nabídku nevezme zpět, když se tam objevím já? Já jen, že ta včerejší hodina byla pěkné fiasko.“

„Řekl, že si s sebou můžu někoho vzít,“ vysvětlila Lara. Hana to vzdala. Ke Snapeovi se jí vůbec nechtělo, ale na druhou stranu ji potěšila důvěra, kterou k ní Lara musí cítit, když se jí svěřila s něčím takovým.

„Můžu se zeptat, proč ses svěřila zrovna jemu?“

„Nesvěřila. Když mě včera ohodil ten tvůj lektvar, musela jsem si sundat hábit a on si všiml modřin na mých zápěstích. Po hodině mi nařídil, abych tam zůstala. Myslel, že mě zbili naši, dokud jsem mu neřekla, že žiju v děcáku. Chtěl mě vzít za ruku, aby se na ty modřiny mohl podívat. Když ke mně vztáhl ruku….já…připomnělo mi to to, co se stalo a vyděšeně jsem před ním ustoupila. A on si to dal nějak dohromady.“

„Kdy za ním chceš jít?“ zeptala se nakonec kamarádky.

„Mám tam být v osm,“ pípla Lara tiše. Na jednu stranu byla ráda, že jí vůbec někdo pomoc nabídl. To se jí moc často nestávalo, ale nechápala, proč to musel být zrovna Snape. Na druhou stranu Snape alespoň nebyl drbna. Být na jeho místě taková Hoochová, tak už to touhle dobou věděla celá škola. Navíc to sice byl sarkastický mizera, který pravidelně doháněl studenty k nervovému zhroucení, ale titul Mistr lektvarů se nedával jen tak někomu. Kdyby nic jiného, může si být alespoň jistá, že jí omylem neotráví.

 

„Dále!“ ozvalo se zevnitř. Lara vzala za kliku a vstoupila. Hana se zatvářila, jako by šla na popravu, ale kamarádku odhodlaně následovala. Pokud Snape vůbec zaregistroval Haninu přítomnost, nedal to najevo. Vlastně si jich moc nevšímal. Jen jim pokynul směrem k dvojici židlí naproti jeho stolu a dál se věnoval opravě domácích úkolů. Zbývala mu poslední esej a on to chtěl dokončit dřív, než odjede na víkend, což bude hned, jak vyřeší problém slečny Greenové.

„Jste si jistá, že údaje, které jste mi dala včera v učebně, byly přesné?“ zeptal se, když jim o pár minut později věnoval pozornost.

„Ten druhý berte trochu s rezervou,“ odpověděla Lara a začala se červenat.

„Jak velkou rezervou?“

„Plus mínus dva dny.“ Přikývl. Beze slova zmizel v laboratoři. Vrátil se s malou lahvičkou.

„Tohle vypijte, pak si támhle sedněte a udělejte si pohodlí. Nepustím vás pryč, dokud nebudu mít jistotu, že nejste alergická na žádnou z těch přísad. Kdyby něco, budu v laboratoři.“ Nečekal, že by nastaly potíže, a proto ho dost překvapila vyděšená Hana, která vtrhla do laboratoře. Lara se svíjela na podlaze a bezmocně lapala po dechu. Anafylaktický šok následkem alergické reakce.

„Levetová! Skříň s lektvary, nejvyšší police, malá lahvička se zářivě modrým obsahem. Hněte sebou!“ přikázal Haně, zatímco rychle přiklekl k Laře a pevně ji chytil, aby si nemohla ublížit. Larou zmítaly křeče a on se svými dvaaosmdesáti kily měl co dělat, aby drobnou dívku udržel. Její obličej byl orosený potem a tvář dostávala nebezpečně namodralý nádech. Zdálo se mu, že to trvalo celou věčnost, než se Hana vrátila. Zběžně zkontroloval, že přinesla správný flakónek.

„Nalijte jí toho polovinu do úst,“ přikázal jí, zatímco se pokusil udržet Laru v klidu. Hana jí musela ústa otevřít násilím. Polykací reflex přiměl dívku tekutinu polknout. Účinek nastal téměř okamžitě. Během tří vteřin její tělo zcela ochablo. Pro jistotu zkontroloval pulz.

„Co to sakra bylo?“ zeptala se Hana a ani si neuvědomovala svůj slovník.

„Prudká alergická reakce,“ odpověděl a zdržel se komentářů nad jejím vyjadřováním. Vzal Laru do náručí a odnesl ji do své ložnice. Uložil ji na postel a obrátil se ke skříni. Hodil po Haně košili.

„Převlečte ji z těch propocených šatů a uložte ji,“ přikázal, než zmizel vedle. Hana za ním okamžik překvapeně zírala, než se obrátila ke své kamarádce. Předtím si toho nevšimla, ale Lařina blůza byla opravdu úplně mokrá. Snape si toho nemohl nevšimnout, když ji držel v náručí. Snape se do pokoje vrátil krátce potom, co skončila s převlékáním. Polekaně sebou trhla, když o ni zavadil, jak se natahoval k Laře. Položil jí ruku na čelo, aby se ujistil, že nemá horečku. To by svědčilo o otravě. Byla studená jako kus ledu. Zapálil oheň v krbu a sedl si do jednoho ze dvou křesel.

„Co je s ní, pane?“

„Jak už jsem řekl, měla prudkou alergickou reakci na některou z přísad lektvaru. Sama jste mohla vidět, jak rychlý průběh to mělo. Kdyby si ten lektvar uvařila sama a někde na koleji ho vypila, byla by mrtvá dřív, než byste ji dostali na ošetřovnu.“

„Neměla by se probrat, pane?“

„To, co jste jí nalila do krku, byl neutralizátor ve spojení s velmi silným sedativem. Bude to trvat pár hodin, než se probudí.“

„Neměla bych se vrátit do věže?“ zeptala se potichu. Na jednu stranu tu Laru nechtěla nechat samotnou, ale vyhlídka na noc se Snapem se jí ani v nejmenším nezamlouvala. Vlastně ji dost děsila.

„Obávám se, že budete muset nocovat tady. Ten anafylaktický šok mi bohatě stačil. Nemusím absolvovat ještě její hysterii, až se probere a uvědomí si, kde se probrala.“

Hana to nekomentovala a přisedla si do druhého křesla. Trochu se bála, že ji za to Snape sjede, ale nedal najevo, že by její přítomnost vzal na vědomí.

„Docela mě překvapilo, že jste s ní přišla zrovna vy,“ přerušil najednou ticho, narušované jen tikotem hodin a hukotem plamenů v krbu.

„Je to kamarádka,“ odpověděla, jako by to vysvětlovalo vše.

„Měl jsem dojem, že jste obě z Havraspáru a tohle znělo jako ryzí Nebelvír,“ poznamenal suše.

„Přátelství ctí všechny koleje. Občas dokonce i Zmijozel, pane.“ Nastalo další ticho.

„Ten esej nechte být,“ promluvil najednou a Haně chvíli trvalo, než si uvědomila, o čem mluví. Pak překvapeně vytřeštila oči.

„Laskavě na mě nezírejte jako na ducha a zavřete pusu,“ doporučil jí. „Abychom předešli námitkám některých vašich spolužáků, odevzdejte mi pět stop něčeho, třeba poznámek do lektvarů, jestli ovšem něco takového vedete.“

„Vedu,“ ohradila se.

„Vaše výsledky tomu rozhodně neodpovídají.“

„Možná to bude tím, že víc pozornosti věnuji snaze rozluštit ty hieroglyfy na tabuli, než samotné přípravě lektvaru,“ řekla dřív, než se stihla zarazit. „Promiňte, pane, nějak mi to ujelo. Omlouvám se.“

„V tom případě si na příští hodině laskavě najděte postup přípravy v učebnici. Pokud nepřečtete ani ten, pořiďte si brýle,“ přešel její omluvu. Hana už raději mlčela. Bylo to poprvé, co s ní Snape mluvil jako s člověkem a ne jako s nějakým obtížným hmyzem. Vlastně to bylo poprvé, co tak slyšela Snapa mluvit s kýmkoliv jiným, než s profesory.

„Co mi můžete říct o slečně Greenové,“ zeptal se najednou.

„Nejsem si jistá, že bych s vámi o ní měla mluvit, pane,“ pokusila se odporovat.

„Nezajímá mě její milostný život, ani vaše přihlouplá dívčí tajemství. Víte něco o její rodině?“

„Jen to, že oba její rodiče zemřeli, když jí byly čtyři. Není si jistá, ale myslí, že minimálně její matka byla čarodějka. Skoro si na ně nepamatuje. Víc toho nevím, nikdy jsem se jí na ně nevyptávala a ona o nich mluvila jen jednou, asi dva nebo tři roky zpátky o Vánocích. Už od prváku, kdy si ji někteří spolužáci dobírali, že jí rodiče nepíší, je na koleji všeobecně známo, že žije v dětském domově. Párkrát se jí na něj zkoušeli vyptávat, ale odmítala o něm mluvit. Pochopili jsme a dali jí pokoj. Dnes odpoledne, když mi řekla, co se stalo, to bylo poprvé, co o něm mluvila.“

„Greenová je její rodné jméno?“

„Ne. Krátce po tom, co přišla do domova, si ji vzala jedna pěstounská rodina. Greenovi. Paní pak vážně onemocněla a děti se musely vrátit do domova. Laře zůstalo jejich jméno. Víc o tom fakt nevím.“ Snape jen přikývl.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami