Blog

Kapitola 19 – Sebemrskačství

 

Zabouchl za sebou dveře, až zadrnčela skleněná výplň. Stáhl si plášť a pověsil ho na věšák. Tedy, zkusil ho tam pověsit, ale plášť sklouzl na zem. Bylo mu to jedno. Už ho ani nepohoršoval ten bordel, který tu po sobě bystrozoři nechali. Ačkoli normálně si na pořádek docela potrpěl, bylo mu to jedno. Ostatně posledních pár týdnů mu bylo jedno skoro všechno. Jeho život se obrátil vzhůru nohama a jemu chyběla síla s tím něco udělat. Buď upřímný, ani nemáš chuť s tím něco dělat.  Sesul se do křesla. Za poslední rok asi po milionté proklel den, kdy slíbil Albusovi, že ho zabije, aby si získal Voldemortovu přízeň. Natáhl se po lahvi skotské, která stála na stolku. Rozhlédl se ve snaze najít nějakou skleničku. Jedna stála na polici na druhé straně pokoje. Použil na ni přivolávací kouzlo. Sklenička se roztříštila o podlahu uprostřed pokoje. Evidentně to bude chtít víc času. Pokrčil rameny a přihnul si  přímo z láhve. Odpoledne byl u Munga.  Netušil, jestli tam chodí ze zoufalství nebo ze sebemrskačství.

Už párkrát, v posledním roce dokonce velmi často, si připadal jako pěkný grázl kvůli tomu, co musel jako Smrtijed dělat. Chtělo se mu zvracet, když si vzpomněl na všechny ty nevinné, na jejichž umučení se podílel, jejichž největším zločinem bylo to, že se při výběru životních partnerů řídili srdcem a ne čistou krví. A nejhorší byly děti. Ještě teď se mu zvedal žaludek, když si vzpomněl na jejich poslední akci asi měsíc před tím, než toho parchanta zabil. Té holčičce mohlo být tak deset. Naštěstí ji zabil dřív, než se dostala do rukou Goylovi. Ačkoli Goyle v kouzelnickém světě platil za váženého, i když poněkud hloupějšího obchodníka, mezi Smrtijedy byla jeho záliba v dětech obecně známá. Severus věděl, že jí tím prokázal laskavost. Zemřela rychle a bezbolestně, chudší o pár nechutných zážitků. Rozum to věděl, ale svědomí ne. To se nechtělo nechat utišit. Laskavost?! Bezcitný parchante. Ta holka měla ještě celý život před sebou! Bez ohledu na verdikt soudu, i na to, co v posledních dnech denně hlásaly titulky novin, se cítil jako hnusný zrádce a vrah. Znovu si přihnul. Hladina v lahvi povážlivě klesla.

Vzpomněl si na svou návštěvu v nemocnici. Už asi potřetí dnes odolal nutkání omlátit si hlavu o zeď za to, že ji neposadil na vlak do Londýna spolu s ostatními mudlovskými studenty. Kdyby nic jiného, nejspíš by teď byla naživu. No, čistě technicky naživu byla, ale Severus by docela chápal, kdyby před současnou situací dala přednost smrti. Chtělo se mu vyhrabat toho mizeru z hrobu a zabít ho znovu za to, co jí udělal. Byl za ní už několikrát, ale stále se s tím nedokázal smířit. Fyzická zranění se zahojila. Nejspíš jí zůstane pár jizev, ale po tělesné stránce byla naprosto v pořádku. Byla v bezvědomí, když se s ní Charlie Weasley objevil v přijímací hale nemocnice. Lékouzelník, který jí poskytoval první pomoc, nechápal, jak mohla být s takovými zraněními ještě naživu. Byl přesvědčený, že během hodiny zemře, přesto jí poskytl to nejlepší ošetření, jakého byl schopen. K jeho nevýslovnému překvapení žila i další den. Jen místo v bezvědomí byla v kómatu. Od té doby se její fyzický stav den ode dne pomalu lepšil. Jediné, co lékařům kazilo radost, bylo hluboké kóma.

Když ji tam uviděl poprvé, sevřelo se mu srdce. Ošklivě zmlácenou a s obličejem, který i po víc jak měsíci hrál všemi barvami. Nehybnou, nevnímající. V té masivní nemocniční posteli působila nezvykle křehce. Nechápal, kde v sobě vzala dost sil, přežít ten půlrok se Smrtijedy.

Dopil a vztekle mrštil prázdnou lahví o zem. Už trochu nejistým krokem vyrazil do kuchyně. Po té, co prohrabal všechny skříňky, se vítězoslavně vrátil zpět s lahví vína a druhou, menší lahví absintu. Potřeboval se opít. Ne, přiznal sám sobě,  potřebuješ se zpít pod obraz. Potřeboval se zpít, aby mohl spát, aniž by se mu zdálo o všech těch, které kdy zabil. Zdávalo se mu o nich. Zdávalo se mu o nich, i když si vzal ten pitomý bezesný lektvar. Říkali mu, že Lily a Hermiona jsou jeho trest za to, co jim udělal. Na ex do sebe kopl skoro půl lahve absintu. Poté, co dopil druhou půlku absintu i všechno víno, se vrávoravě zvedl z křesla. Ten kousíček mozku, který ještě vzdoroval alkoholovému opojení, ho varoval, že by si měl vzít něco, co zabrání otravě alkoholem. Přeci jen půl litru absintu bylo úctyhodné množství alkoholu a on to okořenil ještě skotskou a vínem. Podél toho, co zbylo z jeho knihovny, se nejistě vydal do koupelny. Dřívější schůzky u Voldemorta s ním pokaždé dost zamávaly, proto tam měl ve skříňce za zrcadlem přichystáno pár užitečných lektvarů.

Kdyby mu to myslelo, nejspíš by ho potěšilo, že cestou, kdy zvrhnul stolek a smetl polovinu věcí, které byly na komodě, rozbil jen jednu vázu. Ovšem otevřít skříňku za  zrcadlem se v jeho stavu ukázalo jako neřešitelný problém. Vyžadovalo to poněkud jemnější motoriku, na kterou se momentálně nedokázal zmoci. Tak to vyřešil hrubou silou. Udeřil do zrcadla pěstí. Dvířka odskočila a on se dostal k lektvarům. Přečíst vlastní rukopis mu nikdy nešlo zrovna snadno, tak do sebe kopl, co měl zrovna po ruce. Trochu překvapeně přitom zamžoural na ruku, z které odkapávala krev. Ono rozbíjet zrcadlo úderem pěsti není nejlepší nápad. Lahvičku od lektvaru nechal spadnout na podlahu. Slyšel, jak se roztříštila o dlaždičky. Kdyby těm střepům věnoval pozornost, mohl si na jednom z těch větších všimnout etikety s nápisem:

 

Urychlení metabolismu.

Vedlejším účinkem je dočasné zředění krve.

 

Dokázal se vrátit na půl cesty ke svému křeslu, než se mu vlivem kombinace alkoholu a lektvaru udělalo zle. Jeho poslední napůl jasnou myšlenkou bylo, že to, co se mu právě vstřebává do krevního oběhu, asi není inhibitor alkoholu.

 

První, co si uvědomil, byla neskutečná bolest hlavy. Fajn, ať už jsem si vzal cokoli, zřejmě to na otravu nestačilo. Netušil, jestli ho to má těšit, nebo naopak mrzet. Dalším poznáním bylo zjištění, že absolutně netuší, kde je. Místnost byla světle vymalovaná. Měl dojem, že žlutě. V životě nespal v ložnici, na kterou by někdo použil takhle úchylnou barvu. Nábytek byl bíle natřený, takže si tu připadal jak v nemocnici, až na ten drobný detail, že nemocniční pokoje obvykle neměly krb. A také tam nebývala jen jedna postel s nebesy s Merline, zač mě trestáš?! růžovým baldachýnem! Chtěl se zvednout a vypadnout, ale dřív, než se zvládl posadit, se mu udělalo tak zle, že klesl zpět do postele a zkroutil se do klubíčka. Hlava mu třeštila, jako by ho do ní neustále někdo mlátil hodně tupou sekerou a břicho ho bolelo, jako kdyby spolkl celého ježka i s bodlinami. Nepamatoval si, že by mu bylo někdy tak příšerně zle. S povděkem uvítal, že se mu znovu zatmělo před očima.

 

„Zdá se, že se probouzí,“ zaslechl poblíž čísi hlas.

„Výborně, už jsem si začínala dělat starosti,“ ozval se druhý hlas. Ženský. Byl mu nepříjemně povědomý.

„Severusi, Seve, no tak,“ popleskala ho po tvářích.

Já tu babu uškrtím, pomyslel si. Byly jen dvě osoby na světě, které si ho tak dovolily oslovovat. Jedna byla už přes rok mrtvá. Vlastnoručně ji zabil. Tu druhou nesnášel. Její úporná snaha o něj pečovat pokaždé, když mu po návratu od Voldemorta bylo pod psa, mu nepředstavitelně lezla krkem. Navíc bojoval s nutkáním ji proklít do devátého kolene pokaždé, když ho oslovila Seve. Jednou zkusila i Sevíka, ale to Bradavice téměř přišly o ošetřovatelku a ošetřovna skoro o všechna okna. A osoba, které by to dovolil, ho tak nikdy neosloví.

„Ještě jednou mi řekneš Seve a dopustím se úkladné brutální vraždy,“ ozval se, aniž se obtěžoval otevřít oči. Cítil, jak ruka na jeho tváři překvapeně strnula. Pak zaslechl úlevný povzdech.

„No konečně. Sarkastický jako vždy, takže mozek bude v pořádku.“

Mozek?! Proč bych sakra neměl mít v pořádku mozek?!

„Vzhledem k tomu, že v mém domě se nenajde ani milimetr čtvereční růžové barvy, můžeš mi říct, kde to, u Merlinových vousů, jsem?“

„U mě,“ ozvalo se vedle něj. Severus otočil hlavu za hlasem.

Kurvafix, zaklel v duchu zcela nesnapeovsky. Proč ze všech lidí na světě musím být zavázaný zrovna jemu?! To mi snad, Merline, děláš za trest?!

„A čemu vděčím za to potěšení?!“ ozval se a do slova potěšení vložil tolik sarkasmu, kolik byl schopen.

„Kdybys nevyváděl blbosti, mohl sis dál v klidu prochlastávat játra,“ usadil ho Kingsley. „Pošlu ti sem po skřítce něco k jídlu a oblečení máš ve skříni. Až budeš schopný chovat se jako člověk, přijď dolů.“

„Kingsley?“ zavolal za ním. „Pevně doufám, že tohle není tvůj pokoj. Tak příšerný vkus snad nemůžeš mít ani ty.“

„Bydlí tu neteř, když je ve městě. Potrpí si na světlé barvy, zejména na bílou a růžovou. Černou nesnáší,“ odpověděl Kingsley a práskl za sebou dveřmi. Severus měl talent vytáčet ho do nepříčetnosti.

 

Počkal, až dozněly jejich kroky na chodbě a vyrazil do koupelny. Když se uviděl v zrcadle, málem to s ním seklo. Netušil, že někdo může až tak zpustnout. Vlasy se mu ježily na všechny strany a tvář měl zarostlou několikadenním strništěm. Skoro se Poppy divil, že se ho neštítila dotknout. Vyrušilo ho nesmělé zaklepání na pootevřené dveře.

„Debie vám přinesla snídani, pane. Budete si přát ještě něco, pane?“ Vykoukla okatá hlava zpoza dveří.

Severus vrhl letmý pohled na vybavení koupelny. Množství parfémů, laků na nehty a malovátek mu vzalo veškeré naděje, že by tu našel něco na holení.

„Pěnu na holení a břitvu,“ houkl na skřítku, která okamžitě odběhla. Zabouchl dveře od koupelny a vlezl si pod sprchu. Sklonil hlavu a opřel se rukama o zeď. Horké provazce vody, dopadající na jeho tělo, uvolňovaly ztuhlé svaly a přinášely mu úlevu. Vydržel by tu takhle stát věčně. Po dlouhých minutách se přinutil vodu vypnout. Když viděl, že má na výběr mezi světlounce fialovým a bledě modrým ručníkem, udělalo se mu skoro zle. Ty ženský jsou zvrhlý.

V pokoji našel na stolku vedle tácu se snídaní i věci na holení. Vyzkoušel břitvu, byla pěkně ostrá. S tou to půjde dobře. Sebral ji a zavřel se zpět do koupelny.

Byl skoro hotov, když se dveře od koupelny s třísknutím rozlétly. Jen díky letům  stráveným mezi Smrtijedy a vybuchujícím kotlíkům při vyučování na to reagoval jen lehkým trhnutím. Ale i to stačilo, aby se řízl. Rezignovaně se opřel o umyvadlo. Sledoval rudou krev odkapávající na bílý porcelán umyvadla a v duchu u toho počítal do deseti. Za ten víc jak měsíc, který strávil v cele na ministerstvu, kde něco jako soukromí neexistovalo, si ho začal skutečně vážit. Když si byl jistý, že bývalého bystrozora (a pokud slyšel správně, momentálně  nejžhavějšího adepta na post ministra kouzel) neprokleje, vrhl na Kingsleyho, stojícího mezi dveřmi, znechucený pohled.

Kingsley se při pohledu na Severuse, oblečeného pouze do ručníku omotaného kolem boků, zarazil. Tedy, nezarazil ho ani tak polonahý Severus, jako spíš to, jak vypadal. Když ho sem přinesl, přenechal ošetřování na Poppy. On sám uměl dát tak maximálně první pomoc a zastavit krvácení. Překvapilo ho, že Severus, navzdory všem očekáváním zdaleka nebyl rachiticky vyhublý. Jistě, byl štíhlý, ale dobře stavěný. Celkový dojem kazila sem tam nějaká ta jizva. Docela chápal, co na něm Grangerová možná viděla.

Když mu Debie řekla, že si pán přál břitvu, málem se přerazil při běhu do schodů, ale teď, když viděl, že jediné zranění si Severus způsobil jeho vinou, se cítil jako pitomec.

„Promiň… já…“ nevěděl jak pokračovat a tak jen pokrčil rameny.

„Kingsley, pokud doufáš, že se podřežu, doufáš marně. A jestli tě tak láká pohled na obnažené mužské pozadí, buď tak laskav a najdi si na to někoho jiného,“ neodpustil si rýpnutí Severus, kterému neušel jeho zkoumavý pohled, delší, než bylo nutné.

„Budu dole,“ vypravil se sebe Kingsley, než zahanbeně vyklidil pole. Severus se sklonil zpět nad umyvadlo a opláchl si z tváře zbytky pěny a krev. Tak tohle mi ještě chybělo!

 

Příští tři týdny byly hotový očistec. Kingsley nebo jeho skřítka mu byli neustále v patách. Z domu se dokázal dostat jen v pátek, aby mohl jít jako obvykle do nemocnice. A to ještě první pátek svého pobytu tady musel bystrozora fyzicky inzultovat, aby se dostal ven. Kingsley ho pak přes tři hodiny hledal po všech koutech kouzelnického Londýna a jeho podsvětí, aby ho po třech hodinách, unavený a ulítaný, našel u Munga v Hermionině pokoji. Počkal na něj na chodbě a doprovodil ho zpátky k sobě. O té ráně pěstí se ani jeden nezmínil, ačkoli Kingsley chodil skoro týden s monoklem hrajícím všemi barvami a oteklým okem. Naštěstí to na jeho tmavé kůži bylo vidět, jen když se člověk podíval skutečně pozorně a zblízka. Oteklé oko svalil na zánět, aby si před kolegy zachoval tvář. Když se po týdnu Severus znovu chystal odejít, automaticky se k němu připojila skřítka. Nijak to nekomentoval, ale tenhle neustálý dozor mu začínal lézt krkem. Navíc v domě nebyla snad kapka alkoholu, která by mu pomohla usnout, takže se ani pořádně nevyspal. Obvykle se vzbudil kolem čtvrté, s křikem některé ze svých obětí znějícím mu v uších, a už neusnul. Vlastně, slovo oběť nebylo tak úplně přesné. V posledních dnech se mu zdálo téměř výhradně o Hermioně.

Stál ve věži a sledoval Voldemorta, jak ji mučí. Chtěl jí pomoci. Zoufale se chtěl vrhnout vpřed a zaštítit ji vlastním tělem, ale nedokázal se hnout z místa. Kletba skončila, její křik dozněl. Ležela schoulená do klubíčka. Třásla se bolestí a lapala po dechu. Voldemort do ní kopl a obrátil ji tak na záda. Dívala se na Severuse zoufalýma očima. Němě prosila o pomoc. Pak Voldemort vyslal další kletbu. Její nelidský výkřik zaplnil celou místnost a zařezával se mu do uší. Na těle se jí objevovaly krvácející rány a u úst krvavá pěna. Téměř cítil, jak ji kletba uvnitř trhá na kusy.

Křik neustával a on se zpocený a lapající po dechu budil uprostřed noci s jejím výkřikem v uších. S tím výkřikem, který slyšel, když spěchal za ní. Věděl, že na něj nikdy nezapomene. Pak už se mu nikdy nepodařilo znovu usnout. Když si venku koupil láhev whisky, tak mu ji Debie potají vylila a nahradila citrónovým čajem. Nikdy  si nepotrpěl na kruté trestání domácích skřítků, ale měl chuť tu malou potvoru uškrtit. Z čiré zlomyslnosti, když se druhý den kolem půl čtvrté ráno opět probudil z noční můry, vstal,  oblékl se, probudil toho ušatého neřáda a nechal si připravit snídani. Obvykle snídal jen černou kávu, ale tentokrát si nechal připravit kompletní menu. Skřítka už neměla čas jít si znovu lehnout a po zbytek dne se ploužila s očima napůl zavřenýma. Když mu to o týden později udělala znovu, už ji ale nebudil. Jen si na její adresu pěkně jadrně zanadával a ráno si zchladil žáhu na Kingsleym. Pár dní na to ho zcela odrovnal rozhovor s Minervou.

 

„Severusi! Ráda tě zase vidím,“ zazněl pokojem hlas Minervy McGonagallové a Severus měl chuť se schovat za svou knihu. Tohle bylo poprvé, co svou někdejší kolegyni viděl ode dne, kdy ji po bitvě Smrtijedi odváděli do Azkabanu a absolutně netušil, čemu vděčí za její přátelský výraz. Vstal z křesla a opatrně přijal nabízenou ruku.

„Dobré odpoledne, profesorko,“ opětoval odměřeně její veselý pozdrav.

„Měla jsem za to, že si tykáme. Nebo se něco změnilo?“ zeptala se trochu zmateně Minerva.

„To záleží na vás.“ Minerva vytušila, kam tím míří.

„Severusi, ať už si myslíš cokoli, pád Bradavic nebyla tvoje vina. Ani to, co se stalo potom, nebyla tvoje vina. Vím, že nebylo snadné Pána zla přemluvit, aby mě nechal jít, když jsem onemocněla, takže já nevidím nic, za co bych se na tebe měla zlobit,“ vysvětlila mu s téměř mateřskou trpělivostí. Byla si víc než dobře vědoma faktu, že kdyby se na jeho přímluvu nedostala z Azkabanu, ve vlhké studené kobce by ten zápal plic nepřežila. I u Munga měli co dělat, aby ji dali dohromady.

Severus mlčky pozoroval, jak se na okamžik ztratila v nepříjemných vzpomínkách. Usoudil, že bude dobrý nápad, nechat si ty tři cruciaty, které ho její propuštění stálo, pro sebe. Ta stará dáma, které si vážil jako málokoho, už si toho prožila dost, než aby jí přidával ještě pocit viny.

„Neposadíš se?“

„Ráda,“ odpověděla s úsměvem.

„Čemu vděčím za tvou nečekanou návštěvu?“

„Měla jsem o tebe strach,“ zněla odpověď, která ho dokonale vykolejila.

„Strach?“ pozvedl tázavě obočí. Věděl, že Minerva sice má slabost pro červené víno, ale pitím ve velkém opovrhuje. On to sice v posledních týdnech s alkoholem dost přeháněl, ale skutečně netušil, proč by se kvůli tomu o něj měla bát. Už si něčím podobným jednou prošel. Tehdy po smrti Lily.

„Jak se ti daří? Já… neměla jsem odvahu za tebou přijít na ministerstvo, ani k tobě. Nebyla jsem si jistá, jestli by to byl dobrý nápad.“

„Jak se mi daří?“ zopakoval po ní překvapeně otázku jako idiot. „Krom toho, že mám domácí vězení u někoho, kdo mě ještě před třemi měsíci chtěl zabít? Nemůžu se tady hnout ani o milimetr, abych za sebou neměl tu malou potvoru!“ Mrštil vztekle rozevřenou knihou ke dveřím, odkud se vzápětí ozvalo poděšené vykviknutí zasažené skřítky.

„Je to pro tvoje dobro, Seve,“ konejšila ho Minerva. Jen ve snaze neztratit jednoho z těch mála přátel, co mu zbyli, ovládl nutkání protočit panenky. „Takhle se přece problémy řešit nedají.“ Aha, tak odtud vítr vane.

„Myslím, že ptát se, odkud jsi to zjistila, je zbytečné.“

„Kingsley od tebe potřeboval podepsat ještě nějaké protokoly k procesu. Dost ho překvapilo, jak to u tebe vypadalo. Vyděsilo ho, když tě tam tak našel. Byl jsi zpitý do bezvědomí a samá krev.“

„Nemyslím si, že můj vztah k alkoholu je něco, co bys ty, on nebo Poppy měli řešit,“ ohradil se.

„Severusi,“ pokusila se Minerva o smířlivý tón. „My to s tebou přece myslíme dobře.“

„Pokud se mne snažíte dostat do blázince, tak jste na nejlepší cestě,“ podotkl kousavě. Vstal a zabouchl dveře skřítce před nosem.  Jestli mi ta potvora nedá aspoň pět minut pokoj, tak ji zakroutím krkem.

„My právě nechceme, abys tam skončil.“ Moment. Zarazil se v půlce pohybu.

„Proč přesně bych tam měl skončit?“ zeptal se podezřívavě. Tušil, že směr, kterým se rozhovor začal nenápadně ubírat, se mu nebude líbit.

„Já chápu, že to pro tebe bylo v posledních letech a zejména v posledních měsících těžké, ale bylo by to skutečně řešení?“ naléhala na něj Minerva. Severus začínal tušit, kam tím míří a vůbec se mu to nelíbilo. Nesnaží se mi naznačit to, co si myslím, že se mi snaží naznačit, že ne?! Přistoupil až těsně k jejímu křeslu, opřel se rukama o opěrky a s obličejem deset centimetrů od jejího, zopakoval otázku.

„Proč přesně bych měl skončit v blázinci?“ Minerva se vmáčkla do polstrování křesla. Severusův pohled jí naháněl husí kůži. Nikdy v životě neviděla tak ledově chladné oči.

„Ten jed…“

„Jaký jed?“ zeptal se klidně.

„To, co sis vzal… ten urychlovač metabolismu… a k tomu ten alkohol… skoro tě to zabilo…“ vypravila ze sebe vyděšená Minerva.

„Minervo,“ oslovil ji až přehnaně milým hlasem, „zkoušela jsi někdy rozluštit můj rukopis s půllitrem čistého alkoholu v krevním oběhu? Mohu tě z vlastní zkušenosti ujistit, že je to zhola nemožné. Málem jsem doplatil na fakt, že používám ve své laboratoři jeden typ lahviček. Různé velikosti, ale stejný tvar.“

„Ale… ale… proč máš něco tak nebezpečného jen tak v zrcadle?“ zeptala se nechápavě. Nedovedla si představit, na co by potřeboval urychlovač metabolismu.

„V tom zrcadle byla vedle lektvaru proti kocovině a inhibitoru alkoholu i sada lektvarů, které jsem potřeboval mít po ruce. Univerzální letvar proti bolesti, zacelovací lektvar, lektvar na následky kletby cruciatus a urychlovač metabolismu,“ pokusil se jí to vysvětlit.

„Ale proč?! Všechny ty lektvary působí nejdéle do deseti minut,“ stále nechápala.

„Minervo,“ povzdechl si. Doufal, že o tyhle poznatky se nikdy s nikým nebude muset dělit. „Mohu tě ujistit, že po pěti cruciatech, s nějakou tou zlomenou kostí a krvácející ránou navrch, ti deset minut připadá delších než věčnost. S urychlovačem se účinek dostaví do minuty,“ vysvětlil jí trpělivě.

Severus se odtáhl od jejího křesla.

„Debie!“ křikl. „Přiveď Kingsleyho!“ nařídil jí stroze.

 

*

 

Se zoufalým výrazem ve tváři se přesunul k dalšímu štosu formulářů. Kdyby ho někdo varoval, kolik pergamenování s sebou přinese znovuotevření Bradavic, poslal by nového ministra i s jeho nabídkou bez obalu někam.

Škola měla začít za necelé tři týdny. Musel dohlédnout na dokončení rekonstrukce, na odstranění všech předmětů nasáklých černou magií, které sem zavlekli Smrtijedi, a vybrat nového profesora bylinkářství a obrany proti černé magii. Naštěstí se Hagrid uvolil vrátit na místo profesora péče o kouzelné tvory, jinak by se z toho papírování nevyhrabal ani do Vánoc. Naděje, že by mohl najít někoho vhodného na místo profesora lektvarů, se vzdal po zběžném přečtení životopisů obou uchazečů. Jeden měl sice skvělé známky z Institutu lektvarů a vysoké magie v Londýně, ale neměl vůbec žádnou praxi. To by v případě, že by se objevil někdo Longbottomových kvalit, mohlo mít přímo katastrofální důsledky. Nehodlal seškrabovat studenty a ani pedagoga ze zdi. Ten druhý měl sice praxe dost, ale z jeho hodnocení silně pochyboval o tom, že by rozeznal doušek živoucí smrti od zeleninové polévky. Bude muset zatím lektvary učit sám.

Měl docela intenzivní pocit, že mu to papírování hodil Kingsley na krk schválně, aby neměl čas přemýšlet o minulosti. Nebylo mu vůbec jasné, proč se, u Merlina, nemohli vrátit k osnovám a učebním plánům, které používali před válkou. Kingsley trval na tom, aby je všechny přehodnotili a upravili. Severus toho alespoň využil tak, že ve výběrovém kurzu na OVCE přidal studentům další hodiny z lektvarů a z obrany. Výuku obrany vůbec rozšířil, aby byl dostatečný prostor pro praktický nácvik, který byl díky dřívějším Popletalovým zásahům  z výuky téměř odstraněn.

Další starosti mu přidělával Zapovězený les. Hagridovi miláčkové, ty odporné akromantule, se poněkud přemnožily a les jim začínal být těsný. Minulý týden se dokonce jedna ta potvora utopila v jezeře. Navíc Firenze dal najevo, že v případě Severusova zájmu, se ochotně a rád vrátí na místo profesora věštění, což vyvolalo velkou vlnu nevole u ostatních kentaurů, zvlášť když Severus zájem projevil.  Předevčírem Firenzeho dokonce napadli na školních pozemcích. Jen díky včasnému zásahu Hagrida a profesora Kratiknota se to obešlo bez vážnějšího zranění. S tím bude taky muset něco udělat.

Navíc by už konečně někdo měl přepracovat učebnici lektvarů a opravit ty trestuhodné chyby, které měly za následek vybuchující kotlíky. Kromě pátků, kdy s železnou pravidelností chodil k Mungovi, dřel šestnáct hodin denně na znovuotevření školy.  V posledních dnech ho to docela zmáhalo. Byl pořád unavený. Cítil nezvyklý tlak na hrudi a špatně se mu dýchalo. Ale jako v celém svém dosavadním životě, varovné signály svého těla zcela ignoroval. Předpokládal, že je prostě pouze přepracovaný.

Vztekle vrazil brk do kalamáře, až se kolem rozstříkl inkoust a pohodlně se opřel v křesle. Myšlenky se mu proti jeho vůli zatoulaly k jeho poslední návštěvě v nemocnici. Nepříliš veselé návštěvě. I poslední optimisty mezi lékaři už opustila naděje, že by se slečna Grangerová ještě někdy z kómatu probrala. Přesunuli ji na oddělení pro léčení dlouhodobých následků zakázaných kleteb. Toto vznešeně nazvané oddělení mělo mezi zaměstnanci pochmurnou přezdívku živá márnice. V každém pokoji bylo deset lůžek a dlouhodobé statistiky vedené už od 15. století s odpudivou přesností tvrdily, že jen jeden pacient z každých dvou pokojů má naději, že ještě někdy bude vnímat svět kolem sebe. Jakýsi znuděný léčitel nebo snad sestra kdysi spočítali, že tahle šance je 1:20.

Když tam tak viděl tu pochmurnou řadu pacientů v komatózním stavu, pocítil nutkání splnit jí její poslední přání. Aťsi tlukot srdce tvrdil pravý opak, tohle nebyl život. A přitom by stačilo jedno jediné mávnutí hůlkou.

Nakonec si s povzdechem sedl na okraj její postele. Vrátil jí za ucho pramínek neposedných vlasů a letmo se přitom dotkl její tváře. Ačkoli se na to sám sebe ptal snad už tisíckrát, nedokázal říct, proč sem vlastně chodí. Netušil, proč každý pátek odpoledne vyndává z vázy uschlou bílou růži s růžově lemovanými okvětními lístky, pokládá ji na stolek a nahrazuje ji novou. Živou a svěží. Téměř pokaždé se přistihl, jak na ni mluví. Ani si kvůli tomu nedokázal připadat hloupě.

Zvedl se z křesla ve snaze zahnat neodbytné myšlenky. Najednou se mu udělalo zle. Měl pocit, jako by se mu stahoval hrudník. Nemohl se nadechnout. Zatočila se mu hlava a on klesl na podlahu. Svíravá bolest v hrudi, která ho už několik týdnů téměř neopouštěla, se neuvěřitelně rychle vystupňovala do nesnesitelné míry. Kdyby se dokázal nadechnout, křičel by bolestí. Na pokraji vědomí slyšel, jak někdo klepe na dveře jeho pracovny. Pak se propadl do vysvobozující temnoty.

 

„Severusi, no tak, chlapče, hezky tu s námi zůstaň,“ slyšel Poppyin hlas, ale nedokázal otevřít oči. Cítil se neskutečně unavený.

„No tak, Severusi? Slyšíš mě?“ Pokusil se přikývnout, ale i ten jednoduchý úkon ho strašlivě vyčerpal. Cítil, jak ho někdo vzal za ruku.

„Severusi? Jestli mě slyšíš, stiskni mi ruku,“ přikazoval mu hlas. Pokusil se poslechnout, ale netušil, zda se mu to povedlo.

„Výborně,“ dostalo se mu pochvaly, takže asi ano. Cítil, jak mu Poppy lije něco do krku a neměl na vybranou, než to polknout. Po pár minutách začala únava ustupovat a on si uvědomil, že leží na ošetřovně. Zase?! A nad ním se sklání ustaraná Poppy, vyděšená Minerva a nezvykle bledý Kingsley.

„Jak dlouho už ti bylo špatně?“ zeptala se ho Poppy.

„Pár týdnů,“ odpověděl.

„Do háje, Severusi! Kdybys právě neutekl hrobníkovi z lopaty, tak bych tě namouduši přehnula přes koleno a nasekala ti na zadek jako malýmu klukovi. Tebe pár týdnů pobolívá na hrudi a neobtěžuješ se to nikomu říct? Kdyby tě Kingsley našel o minutu později, měl bys zítra funus. Máš víc štěstí než rozumu. Takhle si zahrávat! Problémy se srdcem nejsou žádná legrace. Počítej s tím, že dokud s tou arytmií něco neuděláme, nehneš se z postele,“ lamentovala pohoršeně Poppy. Pod záminkou, že potřebuje Severuse prohlédnout, vyhnala Minervu i Kingsleyho z ošetřovny.

„Tak to vyklop,“ vyzvala ho a propalovala ho přitom pohledem.

„Už jsi slyšela. Bylo mi nějakou dobu zle, ale nepřikládal jsem tomu váhu,“ pokusil se ji zavést jinam, ačkoli moc dobře věděl, kam mířila.

„A ten kolísající magický potenciál, co jsem při vyšetření zjistila, se mi asi jenom zdál,“ rýpla si do něho.

„Jsi vázaná lékařským tajemstvím,“ připomněl jí důrazně.

„A ty bys měl mít ve svém věku rozum. Sakra chlape, ty si myslíš, že to, jak ti dával do těla Ten, jehož nejmenujeme, muselo zákonitě zůstat bez následků? Máš jizev, že by se na tobě daly hrát piškvorky. To si vážně myslíš, že jediné stopy po tom všem ti zůstaly na kůži? To kolísání je skutečně velké. Žádné výkyvy jen tak ze stresu. Tak mi, u Merlina, řekni, co jsi vyváděl, ať ti můžu pomoct. Protože zcela na rovinu, další záchvat jako ten, co jsi měl ráno, bys už nejspíš nepřežil a já ti rozhodně nehodlám jít na pohřeb dřív, než za nějakých osmdesát až sto let.“

„Fajn. Vezmi ale na vědomí, že pokud se jediné slovo dostane mimo ošetřovnu, vlastnoručně tě uškrtím.“

„Děkuji za varování. Teď spusť.“

„Řekl ti Kingsley něco o tom, co se stalo na věži?“

„Jen něco málo. ON prý Hermionu strašně zřídil. Umírala. Ty jsi ale udělal něco, co ji udrželo při životě, než ses skácel v bezvědomí a probral se až čtvrtý den. Má to něco společného s tvým stavem?“

„Dá se říct, že všechno.“

„Tak v tom případě mi o tom budeš muset říct něco víc.“ Severus si povzdechl. Tohle se vztahovalo k těm částem jeho minulosti, které se mu z hloubi duše hnusily.

„Když mě Voldemort cvičil na svého stoupence, neomezoval se jen na umění boje. Získal jsem skutečně komplexní znalosti černé magie, ať už po stránce teoretické, tak i praktické. V černé magii existuje jistý rituál, který umožňuje kouzelníkovi nebo skupině kouzelníků poskytnout část své magické moci jinému čaroději. Samozřejmě jen dočasně. Ale jedná se o velký přesun energie. Pro toho, kdo moc poskytuje, je to velmi vyčerpávající. Tam na věži jsem neměl čas provést ten rituál se vším všudy a asi se něco zvrtlo. To by také vysvětlovalo Hermionino kóma a mé problémy. K tomuto oslabení se přidaly ještě mé  alkoholické excesy a fakt, že díky Kingsleymu mám na stole horu pergamenů, kterými nemám šanci se prokousat ani za rok a do konce měsíce je musím mít zpracované. Netuším, kdy jsem naposledy spal víc jak čtyři hodiny. A když už si ten čas na spaní najdu, tak se nejpozději za tři až čtyři hodiny vzbudím z noční můry a už neusnu.“

Poppy chvíli zpracovávala informace, kterých se jí dostalo.

„Dobrá, takže příčiny bychom měli, teď co uděláme s následky? Každopádně tu nějaký čas zůstaneš. Opovaž se,“ zatlačila ho zpátky do postele, když se pokusil vstát. „Přinesu ti tvoje pyžamo, když ta erární tak nesnášíš, a knihy, o které si řekneš, ale zůstaneš v posteli, dokud neřeknu jinak. Nejdřív musíme udělat něco s tou arytmií, a pak se pokusíme stabilizovat tvoji magii. Se sny se budeš muset vypořádat sám, ale pokusíš se spát alespoň osm hodin denně. Co se toho papírování týče, promluvím s Kingsleym,“ zadržela ho vztyčeným prstem, když se pokoušel protestovat. „Vím, co jsem slíbila. Řeknu mu, že jsi přepracovaný, unavený a v depresi, což zapříčinilo tvou srdeční slabost. Zkusím mu navrhnout, aby ti s tou administrativou někdo pomohl. Stejně na ni minimálně dva, ale spíš tři týdny nebudeš mít čas. Vyhovuje ti to?“