Blog

Kapitola 19 – Dopisy a rozhovory

Sroloval pergamen a mimoděk pohladil sovičku, která dopis přinesla. Venku pršelo a ona se snažila u krbu aspoň trochu usušit, než poletí zpátky. Ani se nedivil, že se jí nechce táhnout tolik zbytečné vody. Dopis ho skutečně potěšil. Zdálo se, že si Lara začíná uvědomovat, že ačkoli nejsou zrovna ta nejprůměrnější a nejobyčejnější kouzelnická rodina na ostrovech, tak jsou rodina. Zdálo se mu normální, že dítě žádá rodiče o radu při výběru vysoké školy. Její užší výběr, ke kterému dospěla ho, ani moc nepřekvapil. Znal její studijní výsledky a věděl, že v přeměňování i kouzelných formulích je skutečně dobrá. Léčitelství byl poněkud překvapující výběr, ale spíš ho zarazila plánovaná specializace. Psychologie. Nemohl se zbavit dojmu, jako by se tím snažila vyřešit svoje problémy v téhle oblasti, než že by se o to skutečně zajímala. Na druhou stranu ji neznal tak dobře, aby to nemohl být jen zcela mylný dojem. Každopádně i Mia bude na její dopis zvědavá a až si ho přečte, promluví si s ní o tom. Pokud bude mít stejný názor, nemělo by být těžké nějak vhodně zformulovat, že pokud ji láká léčitelství, měla by si pro jistotu vybrat jinou specializaci. Jak z dopisu pochopil, dělaly jí u léčitelství starosti lektvary. Zcela zbytečně. Bylo víc než jasné, že z ní nebude žádný excelentní lektvarista vymýšlející nové lektvary a vylepšené receptury, ale nemohl říct, že by v nich byla špatná. Patřila k mírně lepšímu průměru a s dvěma Mistry lektvarů v domě by v tom musel být zakopaný mozkomor, aby se přes lektvary na škole hladce nedostala.

Položil pergamen na Hermionin pracovní stůl v knihovně a zamířil do laboratoře. Zítra bude úplněk, což znamenalo, že Remus a jedna jeho vlkodlačí známá přijdou vyzkoušet první zkušební verzi vylepšeného vlkodlačího lektvaru. Sice měl ještě své mouchy, jako například přímo odporně odpornou chuť, ale byl si jistý, že je nijak neohrozí. Pokud budou mít štěstí, za půl roku bude k dispozici lektvar, který lykantropům umožní zachovat si i ve vlčí podobě svou lidskou mysl. Remus ani Tiana, jeho vlkodlačí kamarádka, to nebyli schopní přesně popsat, ale jako vlci přemýšleli jako vlci a jen kdesi v podvědomí měli silný a nutkavý pocit, že i když lektvar téměř zcela utlumil jejich agresivitu, musí zůstat v klidu v zamčeném pokoji stranit se lidí, což bylo dost těžké, když jste stále cítili jejich vůni, která vám voněla jako ten nejlahodnější steak a slyšeli tlukot jejich srdcí. Tiana byla spíš puberťačka, než dospělá žena. Bylo jí jen devatenáct. Doslova Severuse uprosila, aby ji přibral jako pokusného králíka. Patřila do té naštěstí malé skupinky vlkodlaků, na které vlkodlačí lektvar neúčinkoval tak, jak by měl. Její agresivní sklony nebyly zcela utlumeny jako u jiných vlkodlaků. I pod vlivem lektvaru napadla a ošklivě poranila svého přítele. Merlinovi díky se omezila jen na to, že ho pěkně poškrábala. Byly to už dva roky a nyní společně plánovali svatbu, ale bylo víc než zjevné, že si to nikdy neodpustila a možná ani nikdy neodpustí. Raději nepřemýšlel nad tím, co by udělala, kdyby ho kousla.

Zabral se do práce. Aby lektvar fungoval správně, nesměl být starší než pár hodin. Sice s Hermionou pracovali i na verzi, která by u těch na magii citlivějších lykantropů mohla přeměně úplně zabránit, ale ta byla stále ve fázi výzkumu a měl neblahý dojem, že ještě dlouho bude. Hlavním problémem bylo, že nikdo přesně nevěděl, na jakém principu tahle nemoc vlastně funguje. Přenášela se kousnutím, to jistě, ale vlkodlačí sliny už byly podrobeny stovkám a stovkám rozborů a nebylo v nich nalezeno vůbec nic abnormálního. Žádné zvláštní viry nebo bakterie, mikroby ani žádné specifické chemické složení, prostě nic. Podle těch rozborů mohly způsobit maximálně tak otravu krve, pokud byl dotyčný vlkodlak čuně a stravoval se jako vlk lovem, ale toť vše. To výzkumníkům házelo pod nohy klacek velikosti tisícileté sekvoje. Zkuste si pracovat, když vám chybí dost podstatná část výchozí suroviny. A to informace.

„Co potřebuješ?“ zeptal se ještě dřív, než se dveře úplně otevřely. Vlastně ho překvapilo, že přišel až teď.

„Taky tě rád vidím,“ poznamenal s úsměvem příchozí. „A co chci? Promluvit si o Tianě. Hele, neber to tak, že bych nedůvěřoval tvým schopnostem, co se lektvarů týká. Moc dobře si uvědomuju, že pokud v tom nejsi nejlepší na ostrovech, tak jsi v první trojici, a proto ti taky ochotně dělám pokusného králíka vždy, když potřebuješ, ale nejsem si jistý, jestli byl dobrý nápad přibrat i ji.“

„Tak za prvé, nejsem nejlepší lektvarista, ale rozhodně jsem nejlepší z těch, co ztrácí svůj čas takovými, podle akademické obce, nesmysly, jako je vylepšování vlkodlačího lektvaru. Za druhé, pokusného králíka, nebo spíš vlka, mi neděláš proto, že bys mi důvěřoval, ale z oportunismu. Když uspěju, užitek z toho budeš mít ty, já tak maximálně poplácání po rameni a fotku v novinách, za třetí, s Tianou jsi mě seznámil ty, takže pokud ji do toho někdo zatáhl, tak ty, a za čtvrté, nikdy bych tobě, a té holce už vůbec ne, nepodal nic, o čem bych měl to nejnepatrnější podezření, že by vám to mohlo ublížit. Pokud si vzpomínám, předem vás upozorňuji na všechny, zdůrazňuji všechny vedlejší účinky, které by to i vzdáleně mohlo mít. Mám takový dojem, že jsi to byl ty Lupine, kdo mi během testování minulý úplněk stihnul třikrát usnout. Oba se můžete kdykoli sebrat a nechat toho, tak mi laskavě nedělej přednášku na téma špatný nápad.“

„Já vím, ale je nás málo, těch, kteří se nebojíme přiznat, co jsme. Jen nechci, aby se jí něco stalo. Neměla a nemá to zrovna jednoduché. Její rodina bydlela blízko nás. Byl jsem to já, kdo s ní absolvoval její první úplňky, kdy na ni lektvar neúčinkoval vůbec, i většinu těch dalších. Nikdy mi to nevyčetla, ale ten úplněk, kdy málem zabila svého přítele, jsem měl být s ní. Nestihl jsem to. Doběhl jsem k nim akorát včas, abych ji od něj odvlekl dřív, než mu stihla rozsápat krk. Pro značnou část zbytku těla moc pozdě.“

„Lupine, já se snažím. Tohle už skoro funguje tak jak má a s Hermionou zkoušíme něco nového, co by alespoň u některých vlkodlaků mohlo přeměně zabránit úplně, ale neumím zázraky. Můžu ti jen slíbit, že udělám maximum pro to, aby se vám přitom nic nestalo. Nehodlám jít za funkčním lektvarem přes mrtvoly, ačkoli u tebe bych možná udělal výjimku. Takže to upřesním na: Nehodlám jít za uznáním přes Tianinu mrtvolu, a teď bych ocenil, kdybys vypadl. Mám do zítřka ještě dost práce.“

*

„Co si o tom myslíš ty?“ zeptal se pozdě večer, když si Hermiona v klidu pročetla Lařin dopis.

„Jsem ráda, že nám napsala. Když bude řešit tohle, alespoň nebude myslet na ten soud.“

„Abych nezapomněl, odpoledne se tu stavil pan Simon, koncem příštího týdne očekávají vynesení rozsudku, tak ať už Laře odepíšeme cokoli, měli bychom se o tom zmínit, aby si rozmyslela, jestli u toho chce být.“

„Dobře, budu na to myslet.“

„A tvůj názor na tu psychologii?“ vrátil se k tématu.  Hermiona se uvelebila v posteli a znovu se začetla do dopisu. Severus potlačil nutkání obrátit oči v sloup, raději si vzal svoje noční kalhoty a šel si dát sprchu. Tenhle Hermionin výraz moc dobře znal. Nejspíš by měl čas i na pořádnou koupel ve vaně, ve které by si stihl přečíst nejnovější číslo Mladého lektvaristy.

„Ta psychologie se mi nezdá jako nejlepší nápad,“ poznamenala, když se vrátil do ložnice. „Nejsem si tak úplně jistá, jestli se tím nesnaží vyřešit spíš své problémy, než se připravit na řešení problému jiných lidí.“

„Taky mě to napadlo, ale nestrávil jsem s Larou tolik času jako ty, tak jsem se chtěl ujistit, že nejsem jediný, kdo ten dojem má,“ lehl si vedle ní a přitáhl si ji k sobě. Uvelebila se hlavou na jeho rameni a ruku ho objala kolem hrudi.

„Léčitelství jako takové ale není špatný nápad. Myslím, že třeba dětská léčitelka by z ní byla naprosto úžasná. Za ty necelé dva týdny si dvojčata omotala kolem prstu, že ji poslouchala málem víc, než Alexe a Ginny dohromady.“

„Zato Draco dostal nenápadnou, ale o to účinnější lekci.“

Zmateně se na něj podívala.

„Byl zvyklý, že jen jméno Malfoy stačí k tomu, aby ho lidé respektovali, a mám takový dojem, že dvojčata z něj měla tak akorát legraci,“ vysvětlil ochotně. Cítila, jak jeho ruka klouže z jejích ramen dolů na záda a pak ještě níž, jak jí pomalu vyhrnuje noční košili. Tedy ne že by s tím krajkovým čímsi ani ne ke kolenům měl moc práce.

„Ale, ale, pane profesore? Nedohodli jsme se na tom, že s dítětem počkáme?“ škádlila ho. Vždycky podobným nezaměnitelným způsobem sondoval, jestli má náladu na intimnosti. Stačilo vrátit mu ruku na původní místo a nenaléhal, ne že by to dělala často, ale vědomí, že tu možnost má, ji překvapivě uklidňovalo.

„S dítětem ano, ale nevzpomínám si, že by tam padlo jediné slovo o celibátu,“ zavrněl jí do ucha. Aniž si přesně uvědomila, jak se to stalo, ležela pod ním a on pomalu a o to důkladněji plenil její rty.

„Nepadlo,“ dala mu za pravdu, když se jeho rty přesunuly níž a on ji jemně kousl do krku. „Určitě nepadlo.“