Blog

Kapitola 17 – Soud

Lara si nervózně sedla do křesla a upřela pohled na přítomné. Tenhle rok trávila v ředitelně pomalu víc času než ředitelka. Nicméně, kromě ní, ředitelky a profesora Snapea tu byl i člověk, kterého neznala.

„To je pan Simon, Thomas Simon, státní zástupce,“ představil ho Severus.

„Státní zástupce?“ vyhrkla překvapeně. „Mám průšvih?“

„Vy nějaký očekáváte?“ zeptal se pan Simon s mírným úsměvem. Ignoroval přitom Severusův vražedný pohled.

„Skoro se bojím zeptat, ale co se děje?“ nevydržela to.

„Před zhruba týdnem byli zatčeni pánové Jack Grant a Tim Moor, vychovatelé v dětském domově v Lipové ulici.“

„A?“ nedocházely jí souvislosti. Ti dva prasáci si to bezesporu zasloužili minimálně za to, co jí o prázdninách provedli, ale netušila, proč jí to musí oznamovat zrovna státní zástupce.

„Problém je v tom, že jediné, ne zrovna legálně získané, důkazy proti nim jsou fotografie, převážně polosvlečených chovanek domova a nějaké obecné e-maily. To rozhodně není v pořádku, ale není to ani z desetiny tak závažné jako to, co provedli vám a pravděpodobně i dalším dívkám…“

„Ne zrovna legálně?“ přerušila ho.

„Jistá osoba,“ zabodl pohled do Severuse, „podplatila počítačového hackera, který se naboural do jejich počítače a zajistil, aby e-mail s inkriminovanými fotkami omylem došel na špatnou adresu, mimochodem patřící bývalému policistovi. Při domovní prohlídce byly následně zajištěny další fotografie a materiály, dost na to, aby přišli o práci a skončili na tři až pět let ve vězení, ale málo na to, aby se jim dal dokázat závažnější trestný čin, než zneužívání.“

„Tak je zavřete a Laře dejte pokoj,“ ozval se Severus.

„Zkusit to můžu, ale jestli vyjde najevo, jak jsme k těm důkazům přišli, dostanou tak maximálně podmínku. Uplácení ani nabourávání se do cizích počítačů není zrovna legální!“ rýpl si Thomas.

„Pokud vím, tak znásilňování taky ne! Kdyby vaše Ministerstvo dělalo svou práci, nemusel jsem nikoho uplácet!“ štěkl na něj Severus.

„Pánové!,“ mírnila je Minerva.

„Pořád nechápu, jak se to týká mě,“ připomněla se Lara a změnila tak téma hovoru.

„Chtěl bych je obvinit i ze znásilnění a na to mi bohužel chybí důkazy. Chtěl jsem se vás zeptat, zda byste byla ochotná svědčit nebo alespoň nevěděla, o dalších dívkách, kterým se v domově stalo něco podobného.“

*

Zaslechl tiché kroky a zvedl oči od Lary, která se mu choulila v náručí, a celé její tělo se otřásalo vzlyky.

„Je tu pan Simon a chce s tebou mluvit,“ řekla potichu Hermiona.

„Vyhoď ho, než mu něco udělám,“ zavrčel vztekle Severus. Opatrně se vyprostil z Lařina sevření a natáhl se pro uklidňující lektvar. Už se jí ho sice snažil podat dvakrát, ale byla tak rozrušená, že ho nedokázala ani vypít a víc jak polovina sklenky se pomalu vsakovala a zasychala na povlečení její postele. Hermiona se na ni na okamžik soucitně zadívala a tiše vycouvala z pokoje. Moc dobře věděla, jak jí teď asi je. Byla jen ráda, že na rozdíl od ní, nehledala Lara řešení v noži na dopisy.

„Máte odejít,“ přetlumočila jeho přání panu Simonovi.

„Potřebuji s ním mluvit, je to skutečně naléhavé.“

„To sice být může, ale on s vámi rozhodně mluvit nechce, a pokud víte, co je pro vaše zdraví dobré, ani na tom nebudete trvat. Divím se, že po tom, co se stalo u soudu, máte ještě tu drzost sem přijít. Přesvědčil jste ji, aby šla svědčit, ačkoli nechtěla, a pak jste ani nedokázal zastavit toho dobytka, co si říká advokát,“ nebrala si Hermiona servítky.

„Nemůžu ovlivnit, na co se ptá,“ pokusil se Simon bránit.

„Netvrďte mi, že na to nemáte nějakou námitku. Nedovedu si představit, kde vzal tu drzost ptát se jí na to, jestli se jí to líbilo, nebo jestli je k tomu nevyprovokovala. Ještě se měl zeptat na to, kterej ho měl většího a došly by mu otázky,“ prskala dál.

„Neříkám, že to snad bylo správné a už vůbec to nebylo relevantní, ale on teď staví na tom, že z té svědecké lavice utekla a nedokončila výpověď, takže by k ní soud vůbec neměl přihlížet. Jestli se tam nevrátí, tak to všechno absolvovala zbytečně a…“

„Nevrátí se tam,“ přerušil je Severusův hlas. Odložil na stolek Lařinu hůlku, nůž na dopisy a pár dalších nebezpečně ostrých věcí, které pro jistotu zabavil v jejím pokoji. Nehodlal riskovat, že ji ráno najdou podřezanou. „A je mi úplně jedno, co s tím ten idiot hodlá dělat.“

„Když se nevrátí, nebudou brát na její výpověď ohled. Už se nemá na co ptát a tak spoléhá na to, že ji psychicky odrovnal natolik, aby se odmítla vrátit.“

„Obávám se, že v to doufá oprávněně. Je na tom dost špatně. Ráno s ní promluvím a seznámím ji se situací. Ať se sama rozhodne, jestli na to má žaludek nebo ne.“

„Dobře. Asi před hodinou jsem mluvil s předsedou advokátní komory, je to starý rodinný přítel, a informoval ho o nechutném chování pana obhájce. Slečně Greenové to asi moc nepomůže, ale čeká ho disciplinární řízení. Tohle nebylo poprvé, co se zachoval jako prase,“ poslední slova státní zástupce znechuceně vyplivl.

*

Lara namáhavě otevřela oči. Účinky uklidňujícího lektvaru teprve doznívaly a ona se cítila trochu otupělá. První, co ji překvapilo, byl fakt, že nespala v noční košili, ale v blůze a kalhotách, druhé, poněkud překvapivější zjištění zahrnovalo poznání, že není v pokoji sama. Severus, stále v mudlovském, spal vsedě na gauči a Hermiona, zabalená v přehozu spala s hlavou položenou na jeho stehně. Odmítala pomyslet na to, jak se ta poloha bude líbit její krční páteři. Vypadali tak normálně a přirozeně, až to ve spojitosti s profesorem Snapeem působilo nenormálně. Potichu se vysoukala z postele, tiše jako nějaká profesionální zlodějka uzmula ze skříně čisté oblečení a zavřela se v koupelně. Když se po pořádně dlouhé sprše vrátila, oba už byli vzhůru a napjatě čekali na pokračování včerejší hysterie.

„Už nezačnu,“ zvedla ruce v gestu vzdání se. „Omlouvám se, že jsem včera tak děsivě vyváděla. Myslela jsem si, že jsem na ten soud připravená, ale spletla jsem se. Ani v nejmenším jsem nepočítala s tím, že advokátem se může stát i takový…takový čuňák.“

„Tak to jsme dva,“ dal jí Severus za pravdu. „Včera večer se tu stavil pan Simon. Má jisté obavy z toho, že by mohli vaše svědectví zamítnout, když jste ho nedokončila. Nicméně, nikdo vás nemůže nutit, abyste to absolvovala znovu,“ pokusil se to trochu zaobalit.

„Tak to asi nemám na vybranou. Budu tam muset znovu. Nechci, aby je po tom, čím jsem si tam včera prošla, jen tak pustili.“

Severus jí dal v duchu za pravdu. Byla by škoda, absolvovat to včerejší martýrium zcela zbytečně. Hermiona jako ještě nikdy pocítila příval vděčnosti k Severusovi, že mu ruply nervy a díky tomu byla tohohle ušetřena. Nedokázala si představit, že by se měla octnout v jedné místnosti s Luciusem, natož mu čelit tváří v tvář. Vražda obvykle nepatřila mezi věci, které schvalovala, ale v tomto případě byla víc než ochotná udělat výjimku.

„Až to dnes skončí, máte v plánu účastnit se jako veřejnost i zbytku procesu?“ zeptal se Severus.

Zakroutila odmítavě hlavou. „Chci vědět, jak to skončí, ale nehodlám v jejich přítomnosti trávit víc času, než je nezbytně nutné. Vlastně si nejsem tak úplně jistá, jestli se nespokojím jen s článkem v novinách, než si jít rozsudek poslechnout přímo k soudu.“

„Nechte si to v klidu projít hlavou. Ještě na to máte dost času. Pokud tam dnes chcete jít, měla byste se jít nasnídat. Za hodinu musíme vyrazit.“