Kapitola 16 – Abyste mi dala druhou šanci

 

„Tak kde je?“ Severus měl co dělat, aby nezačal křičet. Snažil se mírnit. Přemluvit Helen k  tomuto rozhovoru mu trvalo téměř půl roku. Po třech měsících čilé korespondence z jeho strany ten zatracený dopis konečně otevřela a po dalších šesti dopisech mu dokonce odepsala. Ne že by si její odpověď hodlal dát za rámeček. Ale teď tu seděli už skoro hodinu a kromě informace, že je na tom Hermiona už psychicky docela dobře, se nedozvěděl vůbec nic. Potřeboval vědět, kde je, a to mu Helen evidentně říct nehodlala.

„Daleko od vás a to je jen dobře,“ odbyla ho.

„Chci si s ní jen promluvit.“

„Myslím, že jste jí toho řekl víc než dost. Teď, když se konečně dala trochu dohromady, vám nedovolím, abyste jí zase ublížil.“

„Nechci jí ublížit.“

„A předtím jste jí také nechtěl ublížit?“ zeptala se paní Grangerová posměšně. „Tak to se mi asi jenom zdálo, že probrečela večery, a když se před námi snažila předstírat, že je všechno v nejlepším pořádku, byla duchem úplně mimo. Psychicky se zhroutila. Litovala, že přežila válku. Byla přesvědčená, že není dost dobrá, aby ji měl někdo rád. Že si nezaslouží, aby ji měl někdo rád.“

„Merline, jak ji něco takového mohlo napadnout?“ uklouzlo Severusovi. Tohle nechtěl. Potřeboval, aby odešla z Bradavic, aby odešla od něj, dokud byl schopný ji nechat jít.  Netušil, co všechno tím způsobí.

„Všichni tři muži, kteří pro ni něco znamenali, se na ni vykašlali. Potter se nechal zabít, Weasley a vy jste ji odkopli, jako by byla prašivá. Mně s Perrym, Ginny a Kingsleym trvalo tři měsíce jí tu blbost dostat z hlavy natolik, aby zase byla ochotná vystrčit nos ze svého pokoje. Respektuje vaše rozhodnutí, tak jí laskavě dejte pokoj. Rozhodně nestojím o to, vidět ji zase na dně. Proč jste ji odkopnul, když ji teď chcete zpátky?“

„Chtěl jsem, aby byla šťastná s někým, kdo se k ní hodí,“ řekl po chvíli ticha téměř neslyšně. Helen si uvědomovala vážnost situace, ale nemohla se ubránit hlasitému smíchu.

„Šťastná?!“ vyskočila. „Ani smrt Pottera ji nesebrala tak, jako tohle vaše milé gesto. Panebože, nechápu, co na vás vidí! Jste starý, protivný, sarkastický a necitelný parchant, který si ji vůbec nezaslouží!“

„Přesně tohle jsem jí řekl,“ odpověděl s hořkým úsměvem. „Evidentně máme na mou osobu stejný názor.“ Helen se trochu uklidnila a sedla si zpět ke stolku.

„Když se po Vánocích vracela zpět, dělala si o vás starosti, ale vypadala šťastně. Poprvé, co se probrala z kómatu, se mi zdála skutečně šťastná. Bůhví, že někoho jako vy jsem si k ní nepředstavovala. Měla si najít přítele svého věku, přece není tak těžké najít kluka, co by vedle ní nevypadal jako blbec? Ale ona se zhlédla ve vás. A pak se v květnu vrátila úplně na dně s tím, že když vám řekla, co k vám cítí, odkopl jste ji jako kus smetí. Dva měsíce poté si našla novou práci a před osmi měsíci se odstěhovala. Byla přesvědčená, že by nám dál neměla viset na krku. Snažili jsme se jí to s Perrym rozmluvit, ale nedala na nás. Postavila se na vlastní nohy a snaží se začít znovu, bez přátel, bez Bradavic a bez vás.“

„Bez přátel?“

„Hermioně vždy dělalo potíže najít si přátele. Potter a většina Weasleyových jsou po smrti. Ten její zrzek Ron ji odkopnul hned, jakmile zaslechl ty pomluvy, a jak jste mi sám řekl, našel si novou přítelkyni tak rychle a ehm… efektivně, že se hned po škole musel ženit, aby z ní nebyla svobodná matka. Vlkodlak a ta jeho bystrozorka jsou po smrti, stejně jako Harryho kmotr. Stýká se už jenom s tou nejmladší Weasleyovou a Pastorkem. To není moc, nemyslíte?“

„Tak mi dovolte, abych jí pomohl,“ řekl naléhavě. Paní Grangerová se napila, aby získala čas na rozmyšlenou.

„Co po ní chcete?“ zeptala se nakonec.

„Aby se vrátila,“ řekl prostě. Jeho společnice se zatvářila jako vzteklá kočka bránící  svá mláďata.

„Vy jeden hajzle! Zaměstnankyně a milenka v jednom… Věřím, že to by se vám určitě líbilo,“ zasyčela vztekle. „S mou pomocí nepočítejte.“

„Měl jsem na mysli spíš partnerka a manželka v jednom. A pokud by k tomu přibyla i zaměstnankyně, rozhodně bych neprotestoval,“ opravil ji chladně. „Je tak těžké pochopit, že vaši dceru miluji…?“

„Tak proč jste ji vyhnal?“ skočila mu do řeči.

„Jak jste před chvíli sama řekla, jsem starý, protivný, jízlivý a velmi nespolečenský člověk. A je vysoce nepravděpodobné, že by se na tom někdy něco změnilo. Nezasloužím si ji. Chtěl jsem, aby byla šťastná s někým, kdo si ji zaslouží.“

„V tom s vámi souhlasím. Nezasloužíte si ji, ale ona je bůhví proč přesvědčená, že vy jste přesně to, po čem celý život toužila. Tedy, byla o tom přesvědčená, když mi brečela na rameni potom, co jste jí vyrazil. A… neberte si to osobně, ze srdce doufám, že za ten skoro rok změnila názor.“

„To je možné. Dáte mi příležitost to zjistit?“

 

*

 

„Tak já půjdu. Až skončíte, nechte klíč na vrátnici.“

„Na shledanou a pěkný víkend, pane.“

„Vám taky, Hermiono, vám taky.“

Když za vedoucím archivu, panem Slotehoodem, zapadly dveře, vrátila se zpět k pergamenům. Starostolec dnes projednával odvolání Draca Malfoye a jeho žádost o předčasné propuštění. Bylo třeba vyhledat všechny dokumenty k jeho případu, a teď, když jeho žádost byla zamítnuta, je zase vrátit do archivu. Čekal ji dlouhý večer, ale ani v nejmenším jí to nevadilo. Doma na ni stejně nikdo nečekal. I Křivonožka raději běhal za sousedovic Mickou, než aby sledoval, jak se utápí ve smutku. Vzala jeden ze štosů pergamenů a zamířila do vedlejší místnosti. Trvalo jí víc jak hodinu, než zařadila pergameny, co si přinesla, a tři další hromady na ni ještě čekaly na stole. S povzdechem se vrátila do kanceláře. Na pohled, který se jí naskytl, nebyla připravená. Doslova zamrzla mezi dveřmi. O Slotehoodův stůl se ležérně opíral ředitel Bradavické školy čar a kouzel. Trvalo několik vteřin, než se vzpamatovala natolik, aby za sebou alespoň zavřela dveře archivu.

„Úřední hodiny skončily ve dvě,“ oznámila mu suše.

„Nepřišel jsem kvůli archivu,“ opravil ji. Mlčky ji pozoroval. Za ten rok ještě zkrásněla, pokud to vůbec bylo možné. Vypadala štíhleji a křehčeji, než když ji viděl naposledy. Krom toho se jí nějak povedlo zkrotit její nepoddajné vlasy a měla je teď stočené do úhledného uzlu na temeni hlavy. Měla nádherně tvarovanou šíji. Zmizely i poslední následky jejích zranění. Na její chůzi nebyla znát ani nejmenší známka toho, že ještě před dvěma roky byla schopná chodit jen s vypětím všech sil a o berlích.

„Až se vynadíváte, opustil byste laskavě moji kancelář?!“ přerušila jeho myšlenky.

„Chtěl bych si s vámi promluvit.“

„Není o čem. Jak jste sám řekl, to téma je uzavřené a nikdy se k němu nebudeme vracet. Teď jděte.“ Přešla ke dveřím na chodbu. Otevřela je a pokynula mu, ať odejde.

„Omlouvám se.“

„Na to už je trochu pozdě. Kdybyste přišel tehdy… Po pár dnech nebo i týdnech. Nejspíš bych vám po jediné omluvě skočila kolem krku a vše ostatní hodila za hlavu. Ale z téhle romantické naivity jsem už díky bohu vyrostla. Jděte.“

„Promluvme si. Jeden rozhovor, kdy mi budete moci omlátit o hlavu všechno, čím jsem se vás kdy dotkl. Pokud i po něm budete chtít, abych odešel, půjdu, a už se vás nebudu pokoušet kontaktovat.“

Tohle považovala za více než rozumnou nabídku. Ale zároveň věděla, že čím déle tu zůstane, tím těžší pro ni bude poslat ho pryč. Zavřela dveře a opřela se o ně.

„Prosím.“

„Byl jsem tehdy jediný důvod, proč jste tak narychlo opustila Bradavice?“

„Vy jste byl víc než jeden důvod, proč odejít,“ opravila ho chladně.

„Nenávidíte mě za to?“

„Tehdy jsem cítila bolest a zklamání,“ upřesnila. „Ale když jsem pak s odstupem byla schopná o tom přemýšlet, přišel vztek. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem si dovolila věřit, že to není jen vaše další hra.“

Merline! Tak tohle si myslí?! Že to byla jen další hra? Další předstírání?

„Alespoň jednou mi řekněte pravdu. Vaše chování, pozornosti, starostlivost, galantnost. Co to bylo? Pocit viny, který vám přerostl přes hlavu, nebo jen další hra?“

„Hra? Hry vzaly za své společně s Temným pánem. Vše, co se stalo pak, bylo skutečné. Žádná hra. Alespoň z mé strany to hra nebyla.“

„Přestaňte!“ třásla se vzteky. „Moc dobře víte, co jsem k vám cítila.“

„Cítila?“ zeptal se opatrně. Tohle byl velmi tenký led.

„Co po mě vlastně chcete?“ zeptala se se slzami v očích.

„Abyste mi dala ještě jednu šanci.“ Hermiona se na něj podívala a odmítavě zakroutila hlavou.

„Na to je pozdě, profesore, moc pozdě.  Byla jsem hloupá, když jsem si dovolila zamilovat se do vás, a naivní, když jsem vám o svých citech řekla. Byla jsem bláhová, když jsem věřila, že i vy cítíte něco ke mně. Pamatujete, co jste mi tehdy řekl? Co jste mi řekl, když jsem vám vyznala lásku? Připomenu vám to. Řekl jste, že moje romantické poblouznění vaší osobou je sice roztomilé a lichotí vám, ale ocenil byste, kdybych vás svými zamilovanými výlevy vícekrát neobtěžovala a raději zaměřila svou pozornost na někoho přiměřenějšího.“

„Hermiono, já…“ umlčela ho zdviženou rukou.

„Nemusíte mít obavy. Dala jsem na vaše doporučení. Kromě Ginny a Kingsleyho se s kouzelníky stýkám jen pracovně. Dělám si rekvalifikační kurz na sekretářku. Psaní na stroji a tak. Až skončí, najdu si práci ve svém světě, ve společnosti mně přiměřených, přesně tak, jak jste si přál.“

Tohle prosté sdělení zapůsobilo jako ledová sprcha. Severus se dál nedokázal ovládnout. Rychle k ní přistoupil, vzal ji za ramena a zatřásl s ní.

„Hermiono! To přece nemyslíte vážně?! Jste jedna z nejnadanějších mladých čarodějek. Přece to všechno nehodíte za hlavu a nezašijete se někam do kanceláře?! Zahodíte všechno jen proto, že vám to doporučil starý mrzout?!“ Skoro na ni křičel. Nedokázal si představit, že by to myslela vážně. Tohle přece nemůže udělat. Nemůže MU to udělat. V mudlovském světě by nikdy neměl šanci ji najít. Přece ho jen tak nevyškrtne ze svého života. Jenže pak si uvědomil krutou pravdu. Stejně nemilosrdně vyškrtl ze svého života on ji.

„Hermiono?!“ Jeho naléhavý hlas ji probral z překvapení. Vytrhla se z jeho sevření. Nechápala, co se to s ní děje. Kdysi by za jeho doteky dala život, ale teď ji obtěžovaly.

„Nesahejte na mě!“ sykla vztekle. „Nejsem váš majetek.“ Díval se na ni a cítil se jako největší hlupák pod sluncem.

„Merline!“ zašeptal zoufale. „Co jsem vám to udělal?“ Pomalu k ní přistoupil. Jednou rukou ji chytil za paži a druhou za bradu. Přinutil ji se na něj podívat.

„Opravdu to vše zahodíte kvůli radě jednoho mizery?“

„Ne.“ Na okamžik se mu ulevilo. Pak svou odpověď doplnila.

„Budu se řídit radou člověka, kterého jsem si kdysi vážila a jehož jsem hluboce milovala, a který mi ublížil víc, než kdokoli před ním.“ Vzala ho za ruku, kterou ji držel za bradu, a jemně se vyprostila z jeho sevření. Chtěla, aby odešel, ne… potřebovala, aby odešel. Okamžitě. S každou další minutou, kterou trávila v jeho blízkosti, si víc a víc uvědomovala, že ačkoli si téměř rok nalhávala, že veškeré její city k němu jsou pryč, opak je pravdou. Pokud to vůbec bylo možné. Milovala ho víc, než tenkrát.

Severus se s bolestným povzdechem otočil. Došel k oknu a zadíval se na potemnělé ulice. Tohle se mu vymklo z rukou. Ne, tohle se mu vymklo z rukou už před osmi lety, kdy si s nemalým zděšením uvědomil, že jeho pocity ohledně jisté studentky se štěněcím pohledem a vrabčím hnízdem na hlavě, která několikrát do týdne okupovala jeho kanape, jsou něco víc než obyčejná starost o osobu, za kterou měl zodpovědnost.

„On vás také miloval a stále miluje. Byl k vám krutý, protože se bál. Měl strach pustit si vás příliš blízko, protože jednou byste si nevyhnutelně uvědomila, že je, jaký je, a nikdy se nezmění. A pak byste odešla. Chtěl vás ušetřit zklamání a rozčarování. Chtěl, abyste byla šťastná s někým, kdo si vás zaslouží. Nebo si to možná nalhával, aby ospravedlnil své sobecké chování, když vás vyhnal, aby nemusel být u toho, až vám nevyhnutelně spadnou růžové brýle a vy ho pošlete k šípku, přesně tak, jak si zaslouží. Jenže nepočítal s tím, jak moc vás miluje. Poslal vás pryč úmyslně, aby vás i sebe ušetřil zklamání. Věděl, že tím ublíží sobě i vám, ale Merlin ví, že mu až doteď nedošlo, jak moc. Udělal by cokoli, aby ty věty, kterými vás od sebe odehnal, mohl vzít zpět.“ Otočil se k ní.

„Chtěl by, abyste se vrátila jako jeho snoubenka, manželka, matka jeho dětí a jako cokoli dalšího, co si jen budete přát.“ S tím ji vzal za ruku a do dlaně jí položil malou krabičku od klenotníka.

„Vím, že nežádám zrovna málo a uvědomuji si, že život se mnou nebude vždy procházka růžovou zahradou. Jsem si lépe než kdokoli jiný vědom svých chyb a vím, že se vám nikdy nebudu moci dostatečně omluvit za to, jak jsem vám ublížil. Chci, abyste o tom přemýšlela. Nechte si pár dní na rozmyšlenou,  pak mi odpovězte a já slibuji, že vaši odpověď budu akceptovat, ať bude jakákoli.“

Pak jí sevřel prsty, až krabička zmizela v její dlani. Zavřel za sebou neslyšně dveře a nechal stát zoufalou a šokovanou Hermionu uprostřed kanceláře, kde se po pár minutách sesula v slzách na podlahu. Tam ji také, stočenou do klubíčka a vzlykající, našel Kingsley. Vypadala jako hromádka neštěstí. Sedl si k ní na podlahu a opatrně ji vzal do náruče. Opřel si její hlavu o rameno a jemně ji hladil po vlasech.

„Šššššššš, bude dobře. Ať se stalo cokoli, bude zase dobře,“ utěšoval ji. Moc dobře věděl, co se asi stalo. Zahlédl v hale Severuse, jak odchází z ministerstva a když mu vrátný řekl, jaké oddělení navštívil, rozhodl se pro jistotu zajít za Hermionou podívat.

Hermiona něco zavzlykala do jeho hábitu a on dokázal rozeznat slova Snape a zbláznit.

„Copak? Co se stalo tak strašného?“

„Snape… vzlyk… tady… rozhovor… vzlyk… milovat… vzlyk… krabička… škyt…“ Kingsley z jejího sdělení nebyl zrovna moudrý. Trpělivě svíral Hermionu v náručí, dokud se neuklidnila natolik, aby mohla normálně mluvit.

„Objevil se v kanceláři a… nenechal se vyhodit, že si se mnou potřebuje promluvit. Trochu jsme se pohádali a křičeli na sebe, tedy spíš on na mě. Pak řekl, že mě vyhodil, protože se bál pustit si mě k tělu, a že mě miluje a chce, abych se vrátila a nejspíš mě přitom požádal o ruku,“ stručně shrnula Snapeovu návštěvu, zatímco jí Kingsley podával jeden papírový kapesníček za druhým.

„Nejspíš?“ Panebože, jak někdo může nevědět, jestli byl požádán o ruku? I když na druhou stranu silně pochyboval o tom, že by se Severus snížil k něčemu tak přízemnímu a hlavně srozumitelnému, jako prosté: vezmeš si mě?

Hermiona se až teď přiměla rozevřít dlaň a na stůl vypadla malá krabička. Kingsley ji otevřel a tiše hvízdl.

„Teda nevím, jestli tě miluje, ale rozhodně mu na tobě musí setsakra záležet,“ řekl a podal krabičku Hermioně. V černé sametové podložce tam byl zasazen úžasný prsten z platiny s velkým briliantem, vybroušeným do třpytivé kapky srdčitého tvaru.

„Co mu na to odpovíš?“ zeptal se, když šok opadl a ona byla schopná zase vnímat.

„Já… nevím. Kdyby tohle udělal před rokem, měl by ještě několik hodin potom problém sundat si mě z krku, ale dnes? Já opravdu nevím. Tenkrát jsem mu nabrousila nůž a on si s gustem bodl. Mám strach dát mu ho do ruky znovu.“

 

*

 

„Severusi!“ zařval Kingsley, jakmile vypadl z krbu v jeho pracovně. Bylo mu úplně jedno, že v křesle naproti Severusovi sedí Minerva McGonagallová a tváří se víc než překvapeně.

„Můžeš mi, ty pitomče, vysvětlit, co tě to zase napadlo? Ty té chudince holce prostě nedáš pokoj? Nejdřív ji kvůli tobě mučí, pak ji málem zabijí a nakonec se pro tebe nechá skoro zabít a stráví šest let v kómatu, abys jí pak místo poděkování zlomil srdce a k dovršení všeho si ještě umaneš dostat ji do blázince!“ Pak se otočil na Minervu.

„Promiň, ale nepředstavitelně mě naštval.“ Minerva pozvedla tázavě obočí.

„Po té, co odtud před víc jak rokem Hermionu vyhodil, se až do dnešního dne neobtěžoval ji jakkoli kontaktovat, ale dnes si to nakráčel na ministerstvo, a potom, co se s ní pohádal, ji požádal o ruku.“

„Nepohádali jsme se,“ upozornil ho Severus.

„Hermiona tedy nevypadala, že by za sebou měla zrovna běžný rozhovor,“ vrátil mu to kousavě Kingsley.

„Mluvil jsi s ní?“ zeptal se Severus opatrně.

„Tak výraz „mluvil“ bych zrovna nepoužil. Zahlédl jsem tě v hale a šel ji raději zkontrolovat. Mít tě po ruce, tak jsem tě v tu chvíli přerazil. I když… jestli Helen zjistí, jak jsi jí zase zdeptal dceru, tak to udělá za mě.“

„Zdeptal?“ ozvala se Minerva. „Já měla za to, že Severuse, ačkoli se zachoval jako pěkný idiot,“ věnovala Severusovi pohled ve stylu opovaž se to popřít, „pořád miluje.“

„Byla schoulená na podlaze a trvalo skoro půl hodiny, než se dala dohromady natolik, aby se mezi tím vzlykáním dala rozeznat nějaká slova. Brečela tak, že málem vytopila ministerstvo,“ dal Kingsley Severusovi studenou sprchu.

„Pochopil jsem správně, že jsi ji požádal o ruku?“

„Ano.“

„Odpověděla ti?“

„Ne. Řekl jsem jí, ať si to rozmyslí a pak mi odpoví, a že její rozhodnutí budu respektovat.“

„Fajn. Až do Výročního plesu tě nechci na ministerstvu vidět. Pokud tam budeš něco  potřebovat, pošleš někoho z profesorů. A od té holky se budeš držet dál. Jasný? Absolutně nechápu, co vidí nebo viděla na takovém arogantním mizerovi. Pokud tě nekontaktuje ona, dáš jí pokoj. Je z tebe zralá na prášky a na mou duši by jí měli dát svatozář za to, že tě ještě neproklela.“

„Nepřeháníš to s tím ochranitelským pudem?“ zeptal se chladně Severus.

„Raději obětuji přátelství s tebou, než se dívat, jak se znovu hroutí. Jednou mi to bohatě stačilo. Ta holka si prošla peklem za Voldemorta a další jí děláš ze života ty. Je krok  od polstrované cely v blázinci. A pokud můžu zabránit tomu, aby za ní zaklaply dveře, tak to udělám. Za jakoukoli cenu.“ Pak zamířil ke krbu.

„A jestli se letos zase pokusíš vyhnout se tomu plesu, zakroutím ti krkem. Letos tě omlouvá jen pohřeb. Tvůj pohřeb!“ varoval ho chladně Kingsley, než zmizel v krbu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami

Menu