Blog

Kapitola 15 – Je to moje vina, nebo ne?

 

Spokojeně se posadila do křesla, nohy stočila pod sebe a sáhla po rozečtené knize. Po téměř třech měsících, kdy – zatím úspěšně – předstírali, že jsou milenci, jí už nepřišlo divné, udělat si pohodlí v jeho komnatách. Popravdě tu trávila mnohem více času, než ve svém vlastním pokoji. Jeho domnělá přízeň, které se podle většiny školy těšila, měla i jiné výhody. Od incidentu s Bellou se ji už ve škole nikdo nepokusil napadnout. Musela se usmát, jak se Draco a jeho partička tvářili, když si je Severus pozval na kobereček a společně s Luciusem je seřvali za ten jejich nápad s kentaury. Jejímu sebevědomí dost pomohlo vidět Draca s jeho nosem nahoru, jak se smetákem a hadrem vytírá vstupní síň a „dokonalou“ Pansy vymetat popel z krbů.

Ty tři měsíce nebyly jednoduché. Ani trošku. Ale dokázala něco, co se naposledy povedlo Albusovi Brumbálovi. Poznala skutečného Severuse Snapea. Od jejich „postelové“ dohody, kdy si konečně ujasnili své role a pravidla hry, jí projevoval nezvykle mnoho důvěry. Měla podezření, že za to částečně mohl i její nově objevený talent na nitrozpyt a nitrobranu. Sice jí trvalo téměř měsíc, než tomu přišla na kloub, ale pak skoro ze dne na den neměl Severus šanci dostat se jí do hlavy a měl co dělat, aby v tomtéž zabránil jí. Stávalo se, ne zrovna často, že před ní sundával svou masku bezcitného sarkastického parchanta. Jistě, ironický byl pořád, ne proto, že by jí chtěl ublížit, ale byl to prostě jeho styl vyjadřování. Navíc měl poněkud morbidní smysl pro černý humor, kterému začínala přicházet na chuť.

Pohlédla na šachovnici. Jako obvykle spolu rozehráli jednu partii, ale neměli čas ji dokončit. Severus byl najednou kamsi odvolán. Blížila se půlnoc. Bylo jí divné, co tak naléhavého se uprostřed noci mohlo stát, že si to vyžadovalo jeho okamžitou přítomnost. Na druhou stranu ji to pravděpodobně zachránilo od velmi ponižující porážky v devíti tazích.

Nadskočila leknutím, když se s prásknutím rozlétly dveře.

„Okamžitě se vraťte do věže,“ křikl na ni Snape a byl zase pryč. Chvilku seděla překvapeně na místě, ale pak se rozběhla za ním. Dohnala ho až na konci chodby.

„Co se stalo?“ zeptala se udýchaně.

„Nařídil jsem vám vrátit se do věže,“ sykl. S touhle odpovědí se nehodlala smířit. Chytila ho za paži a trhnutím přinutila zastavit.

„Co se stalo?!“ upírala na něj své oříškově hnědé oči. Unaveně si promnul kořen nosu. Najednou vypadal staře a ztrhaně.

„Fénixův řád a zbytek bystrozorů během několika minut napadnou hrad. Nevědí, že Voldemort posílil bezpečnostní kouzla. Nedostanou se přes ně a budou zmasakrováni na pozemcích.“

„Panebože,“ přitiskla si ruku na ústa. „Nemůžeme ta kouzla zrušit?“

„Rozhodně ne dřív, než zjistí, že s nimi manipulujeme, a zabije nás za to,“ pronesl pochmurně. Ani si neuvědomil, že použil množné číslo. Většinu Fénixova řádu moc rád neměl, ale příčila se mu představa, že by je měli povraždit. Ginny Weasleyová už ztratila rodiče a bratra, nemusela přijít i o další sourozence. Jen kdyby věděl, jak to udělat. Že to nepřežije, mu ani tak nevadilo. Jen kdyby měl jistotu, že ho zabijí až potom, co ta kouzla zruší.

„Pozná ještě někdo jiný, že s tím manipulujeme?“ vytrhla ho z myšlenek.

„Co prosím?“

„Ucítí ještě někdo jiný, že jsou ta kouzla rušena?“ zopakovala klidně otázku.

„Původní kouzla dělal po první válce Brumbál. Před dvěma roky jsem je posiloval já, a teď Voldemort,“ podal požadované informace. Netušil, proč ji zajímá zrovna tohle.

„Jak to ucítí?“

„Já nevím, pokud tam nenainstaloval nějaké upozorňovací zaklínadlo, tak bude mít jen takový divný pocit. Jako by kouzlil, i když nekouzlí.“

„Takže to může snadno přehlédnout?“

„Pochybuji. Je to sice sadistický masový vrah, ale když zrovna někoho nemučí, tak má do idiota daleko,“ neodpustil si svůj sarkasmus. „Navíc je přímo na hradě.“

„Co budeme dělat?“ upřela na něj svůj štěněcí pohled. V hlavě jí to zatím šrotovalo o sto šest.

„Vy se vrátíte do věže a nehnete se odtamtud. Já zkusím zrušit ta kouzla,“ a snad to stihnu dřív, než ze mě ten maniak stáhne kůži zaživa.

„Dobře,“ slíbila překvapivě rychle. Chytil ji za ramena a přinutil ji podívat se mu do  očí.

„Zůstaňte tam. Slibte mi, že tam zůstanete,“ téměř na ní křičel. Hermionu překvapila naléhavost v jeho hlase.

„Zůstanu.“ Její slib ho trochu uklidnil. Pustil ji a zhluboka se nadechl. Otočil se a zamířil ke schodům do sklepení.

„Profesore!“ doběhla ho. Znovu se k ní otočil.

„Omlouvám se,“ řekla tiše a rychle ho políbila na tvář. Pak se rozběhla chodbou pryč. Chtěl ji zadržet. Natáhl se po ní, ale její vlasy mu proklouzly mezi prsty. Díval se za ní, dokud nezmizela v ohybu chodby. Pak vyrazil splnit svůj úkol.

 

Běžela chodbou a usilovně přemýšlela, jaké místo by si Voldemort mohl vybrat za svůj hlavní stan v Bradavicích. Věděla, že to, co se bude dít na pozemcích, bude chtít vidět z první ruky. Rozeběhla se do posledního patra, odkud byl přístup na hlavní věž. Nejvyšší bod hradu, odkud bylo vidět na celé pozemky. On mě zabije. Severus mě za tohle zabije. Utěšovala se myšlenkou, že včera konečně udělala to, k čemu se chystala už měsíc. Ginny sice neví, co má v rukou, ale doufala, že se bude řídit jejími pokyny. Pokud bystrozorové vyhrají a ona udělá to, oč ji Hermiona požádala, pak to Severus možná přežije.

 

Uprostřed schodiště se zarazil, jakoby zkameněl. Ta myšlenka ho udeřila se stejnou razancí, jakoby ho právě nakopl kůň. Šla za ním. Šla ho zabavit. Proto řekla: omlouvám se. Omlouvala se za to, že poruší slib. A ten polibek. Polibek na rozloučenou. Ohlédl se na schodiště.

„Hermiono,“ zasténal. Chtěl běžet za ní. Chtěl ji zastavit. Ale věděl, že je pozdě. Pokud by se ji pokusil zachránit, všichni ti lidé tam, co sebrali síly k poslední bitvě, by zemřeli. Přinutil srdce, aby se podřídilo rozumu a rozeběhl se po schodech dolů. Když už ji nedokáže zachránit, zajistí, aby se neobětovala zbytečně.

 

Bella netušila, co ji zabilo. Ležela na podlaze a upírala skelný pohled k nebi, kde vycházely první hvězdy. Ty samé, které sledovala celé ty roky v Azkabanu. A její vrah měl za její smrt krutě zaplatit. Bella by se určitě rozesmála při pohledu do rudých očí plných zuřivé nenávisti, ale Hermioně do smíchu nebylo. První kletba přilétla tak rychle, že ji ani nepostřehla, natož aby ji stihla odrazit. Mrštila s ní o zeď. Tvrdě dopadla na podlahu a lapala po dechu. Jen zázrakem se jí podařilo udržet hůlku v ruce. Vyslala proti němu jednoduché odzbrojovací kouzlo a on ho bez nejmenších potíží odrazil.

„Na víc ssse nezmůžeššš?“ zeptal se posměšně. Smýkl s ní po podlaze k protější zdi. Stojan jednoho z dalekohledů ji udeřil do zad. Stále v ruce zoufale svírala hůlku.

„Avada Ke….“ Ale než stihla kletbu dokončit, letěla přes místnost potřetí. Tentokrát se s ní nemazlil. Zatmělo se jí bolestí před očima. Udržoval kouzlo a čím dál silněji ji mačkal proti zdi. Měla dojem, jakoby si na ni sedl slon. Nedokázala se pohnout, nedokázala pozvednout hůlku, nedokázala se nadechnout. Docházel jí vzduch. Hůlka jí vyklouzla z prstů. Začínala ztrácet vědomí. V okamžiku, kdy se jí zatmělo před očima, ukončil kouzlo a nechal ji tvrdě dopadnout na podlahu. Zoufale lapala po dechu. Začínalo jí docházet, že zabít Bellatrix nebyl nejlepší nápad, jak na sebe upoutat pozornost, ale nemohla riskovat. Nemohla si dovolit, aby Voldemort její potrestání předal Belle a sám se věnoval dění venku. Soudě podle hluku, doléhajícího až sem, se na pozemcích strhla bitva.

Najednou jí něco dlouhého a úzkého dopadlo na záda a ona vykřikla palčivou bolestí. Koutkem oka zaregistrovala, jak bič vyrostlý z Voldemortovy hůlky letí vzduchem, než jí na rameno dopadla další rána.

„Zabila jsssi mou nejvěrnějššší,“ sykl vzteklý Voldemort a znovu udeřil. Schoulila se do klubíčka, aby si ochránila alespoň hlavu. Rány dopadaly jedna za druhou. Voldemort supěl námahou, ale nepřestával do ní tlouct hlava nehlava. Byla napůl v bezvědomí, když konečně přestal a nechal bič zmizet. Dopřál jí pár minut oddechu. Zběžně zkontroloval dění dole na pozemcích. Zlověstně se usmál, když viděl, že útočníci se stále marně snaží dostat skrz ochranné bariéry.

Hermiona prudce oddechovala a doufala, že už je konec. Že už si jí nebude všímat, ale ostrá palčivá bolest ji probrala zpět do reality. Přešel ke cruciatům. Zatínala nehty do kamenné podlahy v zoufalé snaze nekřičet bolestí. Marně. Po třetím cruciatu začala ztrácet vědomí.

„Enervate,“ sykl, aby ji probral. „Teprve začínáme,“ zbavil ji veškerých nadějí. Kletby přilétaly v rychlém sledu. Od neustálého křiku ztratila hlas a už jen tiše sténala. Občas to prokládal povzbuzujícími zaklínadly, aby jí zabránil omdlít. Bohužel to fungovalo naprosto bezchybně. Svíjela se na podlaze a modlila se, aby ji už zabil. Pokoušela se myslet na cokoli jiného, než na tu neskutečnou bolest, která prostupovala každičkou buňkou jejího těla. Už ani nevnímala, kdy je pod vlivem kletby a kdy jen doznívá její účinek. Bolelo to pořád. Téměř se usmála, když si vzpomněla na svůj strach, co s ní Snape provede, až zjistí, že ho podvedla.

Náhle ji ochromila nová vlna bolesti. Ve zlomku sekundy si stihla uvědomit, že tohle rozhodně nebyl cruciatus, než se hradem rozezněl její výkřik, který byl umlčen krví, která se jí drala do úst. Pak konečně ztratila vědomí.

 

Severus se vyčerpaně opřel o zeď a pokusil se popadnout dech. Už když před dvěma roky ta kouzla posiloval, málem přitom vypustil duši. Ale to nebylo nic ve srovnání s tím, jak unaveně se cítil právě teď. S vypětím všech sil se odlepil od zdi a vydal se ke schodišti. Musel nahoru, musel na věž. Musel zjistit, jestli je ještě naživu. V druhém patře ji uslyšel. Zoufalý nelidský výkřik, který umlkl tak náhle, jako začal. Zaryl se mu do těla jako tisíce jehel. Ačkoli byl ještě před pár vteřinami sotva schopný udělat krok, rozeběhl se nahoru. Těch jedenáct pater a téměř tři sta schodů vyběhl na jeden zátah. Vrazil do dveří tak rychle, že málem zakopl o Bellinu mrtvolu. Pohled, který se mu naskytl, mu zmrazil krev v žilách.

Voldemort právě kopnutím obracel Hermionino tělo na záda. Z úst a nosu jí tekly pramínky krve a vytvářely vedle ní rostoucí kaluž, ještě zvětšovanou krví prosakující skrz šaty. Hlukem vyrušený Voldemort překvapeně vzhlédl. Když poznal Severuse, vystřídala se v jeho obličeji celá škála emocí, od překvapení a šoku, přes poznání až k pochopení. Právě v tom okamžiku si uvědomil, že již kolem hradu necítí bariéry. Pochopil, kdo je zrádce, kterého už marně dva roky mezi svými stoupenci hledal. Obrátil se k Severusovi.

„Podcenil jsssem tě. Nevěřil bych, že jsssi něčeho takového ssschopen. Possslal jsssi tu malou udělat za sssebe špinavou práci. Possslal jsssi ji na sssmrt, aby sssisss kryl záda,“ syčel Voldemort. Severus mu to nevyvracel.

„Avada Kedavra.“ Voldemort jen tak tak uhnul smrtícímu paprsku. Vyslal na Severuse vlastní avadu, ale ten ji odrazil zrcadlovým kouzlem a hned vzápětí vyslal odzbrojující zaklínadlo. Voldemort pod jeho náporem o krok ustoupil. Severus byl téměř nepříčetný. Vrhal proti němu všechna možná bojová a útočná kouzla, na která si dokázal vzpomenout. Od obyčejného expelliarmus, přes sectumsempru, až po opravdové lahůdky z černé magie. Voldemort je odrážel jen s vypětím všech sil. Jen občas se mu povedlo vyslat kletbu na Severuse. Ten se s jejich odrážením nezdržoval. Neměl už co ztratit. Ignoroval zranění, která mu kletby způsobovaly. Bylo mu jedno, jestli to přežije nebo ne. Jediné, co chtěl, bylo vzít toho parchanta s sebou do pekla. Opatrně obešel Hermionino tělo a pokračoval v zuřivém útoku. Voldemort pod náporem jeho kleteb pomalu couval směrem k oknu. Najednou neměl kam ustoupit a lýtky narazil na podestu pod oknem. Ta chvilka nepozornosti, kdy sbíral ztracenou rovnováhu, Severusovi stačila. Dobře mířeným ohňovým zaklínadlem ho přinutil pustit hůlku. Voldemort si instinktivně přitiskl popálenou ruku k tělu. Ani nepostřehl mávnutí hůlky, kterým Severus  zrušil ochranná kouzla v oknech.

„Expelliarmus,“ ozval se chladný a oproti okolnostem naprosto vyrovnaný hlas. Síla kouzla mrštila Voldemortem na okno. Starý dřevěný rám nevydržel a pod náporem jeho váhy praskl. Pán všeho zla a postrach kouzelnického světa se zřítil z nejvyšší bradavické věže v záplavě zetlelého dřeva a popraskaného skla.

Severus zahodil hůlku a rozběhl se k Hermioně. Velice opatrně jí zkusil tep. Byl téměř nehmatný a neskutečně rychlý. Stačilo mu odhrnout její hábit, aby zjistil proč. Bílou školní blůzu měla úplně nasáklou krví. Nebylo na ní snad jediné bílé místo. Nemusel být studovaný léčitel, aby poznal, že umírá. Slyšel, jak se po schodišti blíží kroky, ale ignoroval je. Nezáleželo mu na tom, kdo přichází. Jemně ji vzal do náruče. Lehounce přejel prsty po její tváři.

„Severusi,“ zasténala tak tiše, že měl na okamžik dojem, že se mu to jenom zdá.

„Hermiono. Jsem tady. Už je po všem. Už je dobře.“ Slyšel, jak někdo vrazil do místnosti a zakopl o tělo ležící u dveří. Nevěnoval tomu pozornost.

„Je… je mi to líto… omlouvám se… nemohla jsem jinak… nezlob se… prosím… nezlob se.“

„Já vím. Nezlobím se. Vůbec se nezlobím,“ zašeptal.

„Ustup od ní,“ rozkázal mu hrubý hlas, ale ignoroval ho. Cítil, jak se k němu Hermiona přimkla.

„Nepouštěj mě,“ zasténala potichu.

„Nepustím,“ slíbil jí. Všiml si, jak se k nim někdo sklonil.

„Kingsley,“ zašeptala najednou. Severus překvapeně vzhlédl. Až teď vzal bystrozora na vědomí. „Kingsley,“ zašeptala naléhavěji. Docházel jí čas a ona mu to musela říct. Bystrozor se k ní sehnul. Chtěl ji od Severuse převzít, ale ona se od něj odtáhla. „Já… dala jsem Ginny… vezmi si to… vezmi si to od ní……. Podívej… podívej se než… než mu ublížíš. Podívej…“

„Podívám,“ slíbil Kingsley, ačkoli absolutně netušil, o čem mluví.

„Severusi,“ zašeptala., „pomoz mi, prosím. Skonči to. Prosím.“

„Ne. Já… já nemůžu.“

„Prosím. Bolí to… moc to bolí… prosím pomoz mi… prosím,“ šeptala zoufale s tváří zabořenou v jeho hábitu.

„Pomůžu,“ slíbil jí tiše.

„Severusi! Neopovažuj se!“ ozval se bystrozor, ale nepokusil se ho zastavit. Moc dobře si uvědomoval, že dívka umírá a nic na světě to nedokáže změnit.

„Už to nebude bolet, slibuji,“ řekl Severus tiše a políbil ji do vlasů. Jemně položil ruku na její hruď. Na okamžik se objevilo modré světlo. Pak už jen cítil, jak v jeho náručí ochabuje. Hlava jí klesla dozadu a z úst se vydral další pramínek krve.

„Dostaň ji do nemocnice. Dostaň ji do nemocnice. Každá vteřina hraje roli. Dostaň ji k léčitelům,“ dokázal ze sebe Severus vypravit, než se v bezvědomí zhroutil vedle ní. Kingsley na něho chvíli nechápavě koukal. Vždyť ji právě zabil. K čemu doktoři? Pak spíše jen z povinnosti zkontroloval Hermioně tep. Překvapením málem oněměl, když ho ucítil pod prsty. Byl slabý a velmi rychlý, ale pravidelný.

Do místnosti vběhli dva lidé a to ho probralo. V jednom z mužů poznal Charlieho Weasleyho.

„Weasley, vezmi Hermionu a okamžitě ji dostaň k Mungovi. Okamžitě!“