Kapitola 14 – Někdy ta nejlepší rozhodnutí nejsou ta nejlepší

 

Nedokázal si pomoci. Jeho oči ho odmítaly poslouchat a jeho pohled neustále sklouzával k prázdné židli vedle Minervy. Věděl, že jí ublížil. Vlastně ne. Zachoval se mnohem hůř. Ublížil jí a ponížil ji. Ještě ráno sám sobě nalhával, že je připraven na nevyhnutelné a nepříjemné důsledky, které s sebou jeho rozhodnutí ponese, ale teď zjišťoval, jak hodně se mýlil. Netušil, jak moc mu bude její přítomnost chybět. Znovu sklouzl pohledem na prázdnou židli. Zachoval se jako pěkný parchant. Byl si jistý, že výraz Hermioniny tváře nevymaže z paměti do nejdelší smrti. Jak jí to mohl udělat? Ona mu řekla, že ho miluje, a on se jí vysmál. Pokusil se přinutit svou mysl, aby se zabývala večeří a ne dívkou, která byla právě teď díky němu nešťastná a ponížená, ale nedařilo se mu to.  Jeho pohled opět sklouzl k její židli.

„Odjela,“ přerušila jeho úvahy Minerva.

„Cože?!“

„Byla za mnou asi před hodinou a vypadala, jako by se právě vrátila z pohřbu. Řekla, že odjíždí. Prý víš proč. Mám ti vyřídit, že respektuje tvoje rozhodnutí a očekává, že ty budeš respektovat její. Použila můj krb a odletaxovala se do Londýna. Asi mi nechceš vysvětlit, co se stalo?“

„Ne, to skutečně nechci.“

„Ať už jsi jí řekl nebo udělal cokoli, ublížilo jí to. Hodně,“ řekla ještě, než odložila příbor a odešla od stolu.

 

*

 

Hermiona nakopla jeden ze svých kufrů a svezla se na postel. Netušila, že obyčejná slova mohou tak bolet. Přesně věděl, co říct, aby jí ublížil. Netušila, jak krutý umí být. Tohle si od něj nezasloužila.

Milovat ho bylo bláhové. Věděla to. Říct mu o svých citech byla hloupost. Proč prostě nemůže být šťastná? Chce toho tak moc, když touží po někom, kdo by ji měl rád? Po někom, kdo by ji přijal takovou, jaká je a kdo je? To je opravdu tak nesnesitelná, nepřístupná a ošklivá, že o ni nikdo nestojí? Co udělala, že si zasloužila být pořád jen sama?

Byla si jistá, že tu scénu z ředitelny si bude pamatovat do konce života. Řekla mu, že ho miluje. Bože, dokonce ho i políbila a on ji od sebe odstrčil. Vysmál se jejím citům. Vysmál se jí. Řekl jí, ať si najde přiměřenější objekt svého zájmu. Byla tak blbá! Jak si jen mohla myslet, že by si bývalý Smrtijed mohl něco začít s mudlovskou šmejdkou?

Stočila se na posteli do klubíčka a vzdala marný boj s potokem slz, řinoucím se jí z očí. Ani nepostřehla, když ji o hodinu později našel její otec. Vzlykala mu v náručí, dokud neusnula. O dva dny později dokázala své matce alespoň přibližně říct, co se stalo. Od toho večera byla slova Bradavice a Severus Snape v domě na jihu Londýna tabu.

Hermiona se uzavřela do sebe. S rodiči komunikovala minimálně. Většinu času trávila schoulená na parapetu okna a dívala se na pole, která se rozprostírala za jejich domem. O své okolí téměř neprojevovala zájem. Když jí matka po téměř dvou týdnech vybalila kufr, který si přivezla z Bradavic, smetla hůlku i diplom s mistrovským titulem, který získala sotva před měsícem, do koše. Už je nechtěla nikdy vidět. Její matka je vyndala a uložila do sekretáře. Nechala je tam. Jak jí mohla vysvětlit, jak mizerně se při pohledu na ně cítí? Co všechno jí připomínají. Opět zabloudila pohledem k oknu. Bylo vidět, jak se pomalu blíží léto. Jako by pro ni toto období bylo prokleté. Touhle dobou zemřel Sirius, Brumbál, ona téměř zemřela při bitvě o Bradavice, a teď se cítila jako absolutní nula. Nula se zlomeným srdcem a zničeným sebevědomím. To si skutečně nezaslouží být alespoň chvíli šťastná?!

Vzpomněla si, jak se o Vánocích, které trávila doma, nemohla dočkat, až se zase vrátí do Bradavic. Severusovi se povedlo přechodit zápal plic a těsně před svátky zkolaboval na chodbě. Šíleně ji tím vyděsil. Chtěla zrušit návštěvu rodičů a zůstat v Bradavicích, ale potom, co ji Poppy téměř hodinu ujišťovala o tom, že bude v pořádku, domů přece jen odjela. Ale myšlenkami zůstala v Bradavicích.

 

*

 

Severus stál u okna a díval se na jezero. Sotva před hodinou za ním byl Kingsley. Jejich rozhovor byl krátký a téměř nereprodukovatelný. Ještě nikdy neviděl bývalého bystrozora tak rozzuřeného. Ani tehdy po bitvě, kdy se stěží ovládal, aby Severuse, Brumbálova vraha a zrádce, nezabil přímo v té věži. Severus si už od toho rozhovoru, který měl před víc než týdnem s Hermionou, připadal jako pěkný parchant, a Kingsley mu to dnes dokonale omlátil o hlavu.

Nevadilo, že mu řekl, že je bezcitný arogantní parchant, který by měl dostat doživotí někde na samotce, aby nemohl ubližovat všem kolem sebe, a který si nezaslouží přátele. To byla ostatně pravda.  Ale zprávy o Hermioně se ho dotkly.

Kingsley se zmínil, že se zhroutila a je na uklidňujícím lektvaru, aby vůbec byla schopná fungovat a její rodiče ji mohli spustit z očí beze strachu, že ji najdou v koupelně s podřezanými žílami nebo oběšenou na lustru. Znovu přestala kouzlit.

Poppy, která se o Hermionu starala, s ním už čtyři dny nemluvila. Vlastně jeho existenci zcela ignorovala. Pokud mohl soudit, byla na něj naštvanější víc než tehdy, když si myslela, že Hermionu zneužívá. Tehdy ho alespoň zdravila na chodbě. Včera večer řekl Minervě, proč Hermiona odešla. Bývalá zástupkyně ředitele mu bez obalu řekla, co si o něm myslí, a to bylo vůbec poprvé, co slyšel tu starou dámu mluvit jinak, než dokonale spisovně. Vlastně až do včerejška netušil, že i Minervin slovník obsahuje slova jako mizera, sebestředný sobec a parchant. Nedivil se jí. On sám si v duchu nadával zhruba každých pět minut, když se jeho myšlenky i proti jeho vůli stočily zpět k Hermioně.

Sám sobě namlouval, že se ji snažil chránit. Co by měla za život vedle starého nespolečenského mrzouta, jakým on bezesporu je? Po logické stránce se jeho rozhodnutí nedalo nic vytknout. On zůstane sám jako po celý svůj život, a ona si najde někoho svého věku, kdo jí dá plno lásky a pohody, jakou si po tom všem zaslouží. Tak proč se sakra cítí jako největší mizera pod sluncem?!

 

*

 

Uplynuly dva měsíce, než se odvážila to udělat. Vzala svou dávku uklidňujícího lektvaru a vylila ji do umyvadla. Dnes měla nastoupit na své nové místo a potřebovala čistou hlavu. Nemohla první den do práce dorazit omámená uklidňujícím lektvarem. Doufala, že jí práce pomůže vytlačit z hlavy myšlenky, které ji stále nutily k slzám. Musela se tomu konečně postavit čelem. Její rodiče jí byli neskutečnou oporou, ale nemohla jim viset na krku věčně. Musela se už konečně smířit s faktem, že pro muže, pro něhož nejednou riskovala život, a kterého hluboce miluje, nic neznamená. Nic neznamená, nic neznamenala a nic znamenat nebude. Nebyla pro něj nic víc, než prostředek, kterým mohl utišit své svědomí.

Co jí bylo platné, že jí byly plné noviny. Holoubková se zjevně nudila a z bývalé Potterovy kamarádky a jedné z aktérek boje proti Voldemortovi udělala mediální hvězdu. Vyměnila by všechno za normální život, za přátele, za někoho, komu by na ní záleželo. Věděla, že je nespravedlivá. Rodičům, Ginny, i Pastorkovi na ní záleželo, ale to nebylo to, po čem toužila. Nechtěla si to připustit. Odmítala si to přiznat, ale chyběly jí jejich hádky. Byli schopni se do krve pohádat kvůli úplným maličkostem a vzápětí na vše zapomenout při další partii šachu. Chyběl jí on. Strašně jí chyběl. I přes to, jak moc jí ublížil, ho nedokázala nenávidět. Nedokázala na něj přestat myslet. Zhluboka se nadechla a potlačila slzy, které se jí draly do očí. Měla by se dát do pořádku a vyrazit, nebo přijde hned první den pozdě.  Otevřela sekretář a pohledem narazila na diplom, který získala po úspěšném absolvování profesorských zkoušek. Odolala nutkání roztrhat ho na kousky. Rázně sekretář zabouchla a s povzdechem otevřela skříň, aby si našla něco na sebe.

 

*

Osmnáct kroků. Osmnáct kroků byl obvod ředitelny. Už ji takhle přeměřoval druhý týden. Bylo to víc než půl roku, co Hermiona odešla. Co ji vyhnal, opravil se hořce. Čím déle byla pryč, tím víc mu chyběla. A co víc, kromě těch žvástů v Týdeníku čarodějek o ní neměl žádné zprávy. Z domu svých rodičů se odstěhovala, to bylo jisté. Víc než týden tam nechal stát jednoho ze skřítků, ale Hermiona se neukázala. Pokusil se kontaktovat její matku, ale dopis mu přišel obratem zpátky. Neotevřený. Když se snížil k tomu, aby o pomoc požádal Ginevru Weasleyovou – Jordanovou, odpověď dostal. Slovník jeho bývalé studentky byl, jak se ukázalo, také poměrně bohatý. Mezi řádky jasně vyčetl, že Ginny sice ví, kde Hermiona je, ale jemu to nehodlá říct, ani kdyby k ní přilezl po kolenou. Kingsleyho se zeptat neodvážil. Ministr se na něj kvůli ní pořád zlobil. Kdyby mu řekl, že jí opět hodlá zasahovat do života, asi by s ním přestal mluvit úplně.

Přemýšlel, co by mohl zkusit dál. Ne, že by byl úplně bez nápadů. Hermiona odcházela poněkud narychlo a pár věcí tu zapomněla. Například kartáč na vlasy a na něm několik vlasů. Byl největší žijící znalec černé magie. Najít s jejich pomocí jejich majitelku, by mu nedělalo nejmenší problém. Problémem byl postoj Hermiony k černé magii. Byl si jistý, že první, nebo nejpozději druhá její otázka, kdyby se objevil na jejím prahu, by zněla, jak jste mě našel. Tedy pokud by mu naštvaně nezabouchla beze slova dveře před nosem. Ne, že by se jí v takovém případě divil. On na jejím místě by se nechtěl vidět do konce života. Ona černou magii nesnášela stejně, možná víc, jako jeho její síla fascinovala. Kdyby ji našel pomocí černé magie, měla by akorát další důvod, poslat ho k čertu. Navíc se jen dohadoval, jak na tom Hermiona psychicky je. Pokud už se dala dohromady, to poslední co chtěl, bylo srazit ji zase zpátky na dno. Sedl si ke stolu a napsal další dopis Helen Grangerové.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami

Menu