Blog

Kapitola 14 – Chlupaté nadělení

Severus přecházel po pracovně. Poslouchal, jak déšť bubnuje do oken. Včerejší Dracova návštěva mu nešla z mysli, zvlášť když si uvědomil, na kolik praktických a hlavně potřebných věcí ve své snaze myslet na všechno zapomněl. Bylo nad slunce jasnější, že Lara asi nebude mít po ruce bůhvíjakou hotovost, ale taky si to mohl uvědomit sám a nemusel mu to taktně připomenout o generaci mladší kmotřenec. Za druhé, neuvědomil si, že by se Lara mohla cítit pod tlakem ohledně nároků, které si myslí, že na ni Severus má a bude mít. Sice na vyšším vzdělání viděl jen klady, ale rozhodně ji ke studiu nehodlal nutit s hůlkou u hlavy a rukama zkroucenýma za zády. Za třetí mu dělala starosti Hermiona. Spalničky sice byly na kvapném ústupu, ale její výsledky závěrečných zkoušek na Institutu ještě nepřišly, a ačkoli ji zrovna včera přesvědčoval, že za to mohou svátky, začínalo ho to znervózňovat. Nechtěl, aby jeho antipatie, po jeho závěrečných zkouškách víc než opětované, k profesoru Pendletonovi zavinily, že bude Hermiona muset zkoušky opakovat, zvlášť když botanika obsahovala tolik materiálu, že záminka na vylití studenta se našla vždy. Zejména pokud ji profesor najít chtěl. A tak stiskl zuby a strávil dopoledne běháním po obchodech, aby Hermioně koupil nějaké neutrální mudlovské knížky, aby se v té posteli zabavila a nemyslela na to.

Vyrušilo ho tiché zaklepání na dveře.

„Dále,“ pronesl celkem zbytečně. V domě nebyl nikdo jiný než Hermiona a on dodnes nepochopil, proč i po šestiletém manželství před vstupem do jeho pracovny a, když věděla, že tam je, i před vstupem do knihovny zásadně klepala. Ne že by její snahu zachovat mu soukromí neoceňoval, ale nerozuměl tomu.

„Neviděl jsi někde Křivonožku? Od včerejška jsem ho neviděla a dělá mi to starosti,“ zeptala se potichu.

Severus tiše zavrčel. Ta chlupatá potvora mu neskutečně pila krev. Buď dělala problémy tím, že jí tu bylo vidět až moc, nebo se pro změnu pár dní neukázala, což jemu vyhovovalo a Hermionu znervózňovalo. I on musel uznat, že dvanáct let je na kočku slušný věk, a že se mu mohlo snadno něco stát.

„Podívám se po něm,“ slyšel se, jak odpovídá. „Ty by ses měla vrátit do postele.“

„Dobře,“ souhlasila překvapivě rychle. Počkal, až uslyší zaklapnout dveře od ložnice a proměnil se v pantera. Z nějakého iracionálního důvodu nesnesl, aby ho při přeměně někdo viděl. Přeci jen panteří sluch a zejména čich mu při hledání jedné zablešené kočky přijdou náramně vhod. A možná ho najde dřív, než na tom pitomém dešti promokne na kost.

„Tak tady jsi ty mizero,“ sykl na kocoura, když ho o půl hodiny později, promoklý skrz naskrz, našel zalezlého pod hromadou napůl zetlelého dříví na otop v nejzazším koutě zahrady. Vážně bych měl skřítkům říct, ať tu s tím něco udělají. Už si zvykl, že ho kocour nemá rád, ale tentokrát nebylo jeho vrčení varovné, ale spíš obranné. Taky na něj nikdy nevystrkoval drápy. To si dovolil jen jednou a černý panter ho hnal přes tři zahrady, jedno pole a kus lesa. Severus se s kocourem nemazlil, šáhl po něm a za kůži ho vytáhl ven. Nicméně kocour po něm sekl drápy, a když ho nadávající a poškrábaný Severus hodil na zem, bleskurychle se vrátil k díře, ze které ho vytáhl.

„Tak se pochlub, co tam máš,“ klekl si ke kocourovi a bez cavyků ho znovu vytáhl ven. To poslední na co měl náladu, bylo hrát si za deště na schovávanou se zabláceným kocourem. Křivonožka vztekle prskal, ale znovu ho napadnout si už netroufl. Podíval se do díry. Kocour byl neskutečný požitkář a být dobrovolně venku za deště se mu vůbec nepodobalo. To spíš rozvalování se na křesle u krbu k němu sedělo líp. Upřený pohled mu z temnoty oplácely dvě vyděšené brčálově zelené oči. Vlastně v té díře neviděl nic než ty oči. Chvíli trvalo, než v tmavé díře rozeznal i zbytek drobného tělíčka.

„Tak ty sis našel kamaráda,“ pronesl napůl ke kocourovi a napůl k sobě. Kotě ani v nejmenším nevypadalo, že by vylezlo dobrovolně. Prošacoval si kapsy v marné snaze najít alespoň kapesník nebo něco jiného, čím by tu potvoru mohl vytáhnout, aniž by ho celého poškrábala. Samozřejmě jako naschvál nenašel nic jiného, než něčí vizitku. Skvělé. Vydavatelství Rychlé čmáry. Vydáme cokoli do tří dnů. To mi fakt pomůže. Pomyslel si kysele. Jak velké drápy může mít takové kotě? zauvažoval a strčil ruku do díry. Ostré! konstatoval o tři vteřiny později, kdy se mu jak jehly ostré drápky zaryly do masa. Naštěstí nebyly moc dlouhé. Kotě proti svému vytažení na déšť protestovalo zuby drápy a vůbec mu nevadilo, že už ze svého úkrytu bylo promoklé až na kůži a podle toho, jak se třáslo, i pěkně prochladlé. Přeci jen byl začátek února a teplota kolem tří stupňů nad nulou. Severus zatnul zuby, chytil tu zmítající se a prskající kouli za srst na zádech, zamířil s ní do domu a snažil se přitom nešlápnout na podstatně větší kouli, která mu skákala po nohách a zatínala drápy do jeho skoro nových a teď už nejspíš úplně zničených kalhot.

Potvory mizerný!

O deset minut, patnáct litrů vody a nepočítaně škrábanců později zjistil, že se mu zkrátka nedostává nadávek a to svůj slovník, který mu umožňoval plynule klít v šesti jazycích, považoval za skutečně bohatý. Kotě, zdvořile řečeno, smrdělo jako týden stará mrtvola a on ho potřeboval vykoupat, což se kotěti ani v nejmenším nezamlouvalo. Bylo mu pár týdnů, skoro se mu vešlo do dlaně, ale pralo se líp než profesionální zápasník. Záměr umýt ho ponořené do vody v umyvadle vzdal v okamžiku, kdy se mu kotě ve snaze uniknout od té vody co nejdál vysmeklo a zahučelo pod hladinu. Od té doby škrábalo a kousalo s dvojnásobnou vervou a navíc kolem sebe cákalo spousty vody. Severus vypadal, jako by právě vylezl ze sprchy a rozhodně za to nemohl jen ten venkovní déšť. Pokus se sprchou dopadl podobně. Nakonec to vzdal, namočil cíp ručníku a třel kotěti srst tak dlouho, dokud nebylo čisté. To už to mrně snášelo podstatně lépe a kouslo ho jen jednou, když mu stekla voda do očí. Křivonožka to vše sledoval zalezlý pod vanou. Když Severusovi už alespoň po dvacáté skočil po noze a zaryl mu drápy přímo do čéšky, Severus vypěnil, popadl milého kocoura za chlupy a hodil ho do polonapuštěné vany. Málo vody na to, aby se té bestie definitivně zbavil, ale dost na to, aby teď seděla pod vanou schlíplá jako zmoklá slepice. Když s kotětem skončil, pevně ho zabalil do suchého ručníku a uložil do druhého umyvadla. Vytáhl z pod vany Křivonožku a v rámci možností ho usušil ručníkem. Bylo to s podivem, ale kočka, která prožila život mezi kouzelníky, nesnesla kouzla. Ještě tak maximálně nějaký ten lektvar nebo mast, ale když na něj jednou použili posilující kouzlo, osypal se, jako by měl neštovice a další tři měsíce naprosto nepředstavitelným způsobem línal. Jeho chlupy byly úplně všude, právě vypraným oblečením počínaje a kávou konče. Severus dokonce musel na pár týdnů přestat dělat lektvary poté, co mu jeden, který se kontaminoval chlupy, vybouchl do obličeje.

Skončil s ním akorát, když se z umyvadla ozvalo zoufalé zamňoukání. Kotěti se ručníkové vězení vůbec nezamlouvalo. Popadl smotaný ručník a vyrazil do ložnice. Křivonožka se už už chystal po něm zase skočit, ale Severusův vzteklý pohled ho přiměl stáhnout ocas a o krok ustoupit.

Jakmile otevřel dveře ložnice, kocour zmizel jako žíznivá čára v posteli u Hermiony a začal se k ní lísat a příst s hlučností menšího kompresoru.

„Severusi?“ věnovala mu pohled a všimla si, že vypadá jak po boji.

„Nejspíš toho budu hořce litovat, ale na,“ podal jí zamotaný ručník. Hermiona si ho spíš ze zvyku vzala. O to víc ji překvapilo, když sebou ručník začal vrtět. Opatrně ho rozbalila a na klín jí vypadlo bílo hnědé kotě.

„Kam jdeš?“ zeptala se Severuse, který zamířil ke dveřím.

„Smýt ze sebe chlupy a podívat se do knih, jestli existuje nějaká antikoncepce pro kočky. Je to ona a já silně pochybuji, že s ní má ta tvoje potvora jiné než rozmnožovací úmysly.“