Kapitola 13  – Záchranná akce

 

Zaslechla, jak před chatrčí přešlápla koňská kopyta. Znovu bezmocně trhla pouty. Hrubý lýkový provaz, pevně omotaný kolem jejích zápěstí, se jí zařezával do kůže a pevně poutal její ruce k masivnímu dřevěnému kůlu, zapuštěnému do země. Ve zraněném rameni jí bolestivě cukalo a odřeniny a škrábance nepříjemně pálily. Byla sebevražda sem chodit, dobře to věděla. Oni neměli čaroděje zrovna v lásce ani za Brumbála. Teď se ta nevraživost přehoupla v ryzí nenávist. Nemohla si pomoci, ale musela sem jít. Vzpomněla si na rozhovor, který náhodou vyslechla ani ne před čtyřiadvaceti hodinami. Nemohla jim dovolit to udělat. Prostě nemohla.

 

Nelíbilo se jí to. Vůbec se jí to nelíbilo. Potkala je jen náhodou. Zrovna se vracela z knihovny. Do školního trestu u profesora Malfoye jí zbývalo něco přes hodinu. Chtěla se ztratit zpět do astronomické věže. Tam měla klid. Přinejmenším tam nepotkávala Rona a jeho nový objev. Nemohla říct, že by ztrácel čas. Když je spolu viděla poprvé, utekla, aby ji neviděli brečet. Pak zvítězila hrdost. Pokud pro něj znamenala tak málo, že si ani nezasloužila šanci vše vysvětlit, pak o něj nestála. Rozhodně se nemínila doprošovat. Pokud už ji všichni měli za děvku, pak bude děvka se zbytky hrdosti.

 

Potkala je u Komnaty nejvyšší potřeby. Tedy ne tak docela. Včas si jich všimla a ukryla se do jednoho z temných výklenků. Neviděla je všechny, ale poznala, o koho jde. Malfoy, Crabbe, Goyle, Zabini, Parkinsonová, Nott a tři další Zmijozelové.

„Už mě nebaví dál čekat.“

„Ani mě ne. Nejsme žádné děti. Nikdo z nás.“

„To je nám na nic. Už není s kým bojovat. Nemáme příležitost jim ukázat, co v nás je.“

„Ale ukážeme jim to,“ vmísil se do hovoru Draco.

„Na Grangerové?“ olízl si Goyle rty.

„Ne. Otec se Snapem uzavřeli ohledně ní nějakou sázku. Pokud se jí něco stane a otec prohraje, nechci být ten, kdo to zaviní, a vy jistě také ne. Krom toho jsem měl na mysli něco většího.“

„Většího?“ ozvala se Pansy. Hermiona si nemohla pomoct, ale považovala ji za největší krávu v ročníku. Vždy, když promluvila, jen papouškovala něco, co řekl její miláček Draco.

„Slyšel jsem otce. Kentauři v Zapovězeném lese se bouří proti Pánovi. On se snaží najít zbytky toho směšného Fénixova řádu a na ně nemá čas. Uděláme to za něj.“

„Jak?“

„Pamatujete, co nám loni říkal ten tupec Hagrid o jejich jeslích u Černého jezera…“

 

Ještě ten den, hned po trestu, se nenápadně vytratila z hradu. Sice ji zahlédla paní Norrisová, ale po všech těch potížích, které kvůli ní s Harrym a Ronem měli, ji bez výčitek svědomí proměnila v solný sloup. Minimálně jeden kouzelník na hradě bude kompetentní dát ji do pořádku. Rozběhla se k lesu. Zahlédla na pozemcích dvě zahalené postavy. Skryla se za tím, co zbylo z Hagridovy hájenky. Počkala, až jí postavy zmizí z dohledu a obrátila se k lesu. Ještě před chvílí jí to přišlo jako dobrý nápad. Teď už si tím tak jistá nebyla. Les vypadal zlověstně a nepřístupně i ve dne. V noci byl přímo hrůzostrašný. Rozsvítila hůlku a vykročila do temnoty. Měla jen nepříliš jasnou představu, kde v lese Černé jezero leží. Věděla, že se musí držet vpravo od hájenky, jinak by mohla zabloudit k rokli  akromantulí. Obrovští lidožraví pavouci byli to poslední, co jí dnes večer ještě scházelo. Opatrně se prodírala podrostem. Ostré trny rostlin a drobné větvičky se jí zachytávaly do šatů. Přes husté koruny stromů sem nedopadalo žádné měsíční světlo. Mohla se spoléhat jen na svou hůlku. Klopýtala přes kameny a vyvrácené kmeny mnohem pomaleji, než čekala. Byla na cestě víc jak čtyři hodiny. Škrábance už dávno přestala počítat a ušla sotva tři míle. Mohla být tak v polovině cesty. Respektive byla v polovině cesty, pokud už dávno neztratila směr a už hodiny tu nechodila v kruzích. Klopýtla o další kámen. Unaveně zaklela a prodírala se dál. Musela je varovat. Najednou zaslechla šustění větví. Polekaně se otočila. Ať upírala oči do tmy, jak chtěla, neviděla nic, než siluety kmenů, ztrácejících se v noční tmě. V duchu si poblahopřála, že měla dost rozumu na to, aby se ujistila, že dnes není úplněk. Když pár minut nic neslyšela, pokračovala v cestě. Občas se šustění ozvalo znovu, ale už se nezastavila. Nebyla si jistá, zda by se neotočila a nerozběhla se zpět ke hradu. Dál se odhodlaně prodírala lesem.

Najednou ucítila v rameni ostrou palčivou bolest, která ji srazila k zemi. Poslední, co viděla, byl dřík šípu s bílými pírky, trčící z jejího ramene a čtyři kopyta s tmavou srstí. Probrala se až spoutaná v téhle chatrči. Měla na sobě jen džíny a halenku nasáklou krví. Neobtěžovali se ji ošetřit. Už ani neměla sílu se tomu divit. Jen doufala, že ji vyslechnou dřív, než ji zabijí.

Bylo jí neskutečně zle. Byla vyhladovělá a podle tepání krve, které cítila ve spáncích, začínala být i dehydratovaná. Ramenem jí pulzovala ostrá bolest. Nohy s kopyty na druhé straně dveří znovu přešláply. Látka zakrývající vchod do chatrče se odhrnula. Musela přimhouřit oči před světlem, které ji oslnilo. Dovnitř vešli dva kentauři. Jedním z nich byl Bane. Druhého, podstatně staršího, nikdy neviděla. Zaklonila hlavu, aby jim viděla do tváře, ale i tento jednoduchý pohyb vyvolal novou vlnu bolesti ve zraněném rameni. Bane pro to neměl nejmenší pochopení. Bez ohledu na její zranění ji chytil za halenu a vytáhl do stoje. Jejímu výkřiku bolesti a sněhově bílé barvě ve tváři nevěnoval nejmenší pozornost. Starý kentaur se nesouhlasně zamračil, ale nezasáhl.

„Chceš nám něco říct, než starší rozhodnou o tvém osudu?“ zeptal se jí Bane znechuceně. Bylo víc než jasné, že tenhle výslech nebyl jeho nápad.

„Že byste měli svá mláďata držet ve vesnici,“ řekla to, kvůli čemu sem přišla.

„Mluv jasně,“ sykl Bane a zmáčkl jí rameno. Vykřikla bolestí. Minul se dobou, výslechy na gestapu by vedl skvěle, pomyslela si, než se bezvládně sesula k jeho nohám.

 

 

Ginny nervózně prohledávala hrad. Nikde nemohla Hermionu najít. Naposledy ji viděla v pátek večer, když odcházela na svůj trest k Malfoyovi. Bála se, aby jí Lucius neublížil. Nedávala pozor, zahnula za roh a do někoho vrazila. Tvrdě se rozplácla o zem. Ten někdo měl víc štěstí a střet ustál. Popadl ji za loket a vytáhl na nohy.

„Weasleyová?!“

„Pro…promiňte, pane řediteli,“ omluvila se rozpačitě. Tohle se jí tedy skutečně povedlo.

„Co tady děláte?!“ zeptal se vztekle. Bylo víc než hodinu po večerce a ona se tu promenuje po chodbách.

„Hledám Hermionu,“ vyhrkla. Severus neslyšně zaúpěl. Ta holka mě jednou přivede do hrobu.

„Jak hledáte?!“

„Naposledy jsem ji viděla včera večer, jak šla na školní trest k Malfoyovi. Nespala ve věži a ani dnes ji nikdo neviděl,“ téměř zavzlykala Ginny. Bylo vidět, že se o kamarádku skutečně bojí.

„Netuším kde je, ale vím, že od Malfoye odešla kolem druhé ráno a v celku. Takže se okamžitě vraťte na kolej, a pokud vás mimo věž uvidím dřív než u snídaně, budete mít školní trest do konce roku,“ zavrčel a zmizel ve tmě.

 

 

Probrala se až druhý den. Ke svému překvapení už neseděla spoutaná u kůlu, ale ležela na provizorním lůžku. Rameno měla obvázané a pod hlavou místo polštáře svoji bundu. Pokusila se posadit. Málem se jí to i povedlo, ale zamotala se jí hlava a s bolestným syknutím se zhroutila zpět. Trvalo několik minut, než se chatrč a vše okolo přestalo točit a ona to zkusila znovu. Tentokrát úspěšně. Přemýšlela, jestli má cenu vstávat, když do chatrče vklusal Bane.

„Zvedej se!“ přikázal, ale ačkoli jí to nešlo zrovna rychle, ani se jí nedotkl. Jen tam stál a netrpělivě přešlapoval. Když konečně stála, vyšel ven a ona ho následovala. Nic jiného jí ani nezbývalo. Z osady plné kentaurů by neměla šanci se dostat ani s hůlkou, natož bez ní.

Bane ji zavedl ke skupince postarších kentaurů. Nepříliš šetrně ji strčil před sebe a sám o pár kroků ustoupil.

„Nedovoleně jsi vstoupila na naše území. Máš nám k tomu co říct, než rozhodneme o tvém trestu?“ zeptal se jeden z kentaurů. Měla dojem, že to byl ten z chatrče, ale nebyla si jistá.

„Je mi jedno, co se mnou plánujete, ale napřed mě vyslechněte. Večer před tím, než jsem přišla sem, vyslechla jsem ve škole náhodou rozhovor, který mi nebyl určen. Několik studentů ze Zmijozelu není spokojeno s tím, jak se k nim Voldemort chová. Vědí, že jste jedni z mála, co se mu staví otevřeně na odpor. Chtějí na něj zapůsobit tím, že vás porazí….“

„V lese proti nám nemají šanci,“ odfrkl si Bane a několik kentaurů souhlasně přikývlo.

„Ne, v lese ne, ale co když vás přimějí les opustit?“ Teď už výrazy některých kentaurů nebyly tak sebevědomé. „Na loukách u hradu by vám les ochranu neposkytoval a i přes svou výhodu rychlosti byste byli snadným cílem. Štítové kouzlo kouzelníka ochrání před šípem, ale vás štít před smrtící kletbou ne,“ vysvětlila.

„Co o jejich plánu víš?“ zeptal se starý kentaur celkem laskavě.

„My se o vás učíme ve škole. Víme, že mláďata do tří let věku vychováváte mimo osadu v jakýchsi jeslích.“ Starý kentaur přikývl. „Oni vědí, nebo jsou alespoň přesvědčeni, že vědí, kde vaše jesle hledat. Vědí, že tam s mláďaty bývají jen starší ženy a ne bojovníci.  Ženy chtějí zabít a mláďata vyvést z lesa jako návnadu. Pokud by to nešlo, tak je také zabít. Vědí, že vaše zákony by vás donutily jít se pomstít. Vyšli byste z lesa tak jako tak. Buď kvůli mláďatům, nebo kvůli pomstě. Bez ohledu na to, jak dobří v boji jste, venku by měli převahu oni.“ Davem se rozneslo poděšené a překvapené mumlání. Zřetelně viděla, jak některé kentaurky nervózně přešlapují. Zřejmě matky mláďat v jeslích.

„Kde podle nich naše jesle jsou?“ zeptal se jeden ze starších.

„Prý někde u Černého jezera,“ řekla tiše. Davem to zahučelo a některé ženy zbledly. Jesle tedy skutečně byly u Černého jezera.

Jeden ze starších kývl na Baneho a ten drapl Hermionu za ruku a vlekl ji zpět do chatrče. Jak s ní neurvale trhl, neubránila se výkřiku bolesti. Jedna z kentaurek ho odstrčila a ujala se Hermiony sama. Doprovodila ji do chaty a chtěla odejít.

„Počkejte,“ zastavila ji Mia. Kentaurka se otočila.

„Mohla bych dostat napít, prosím?“ zeptala se. Měla příšernou žízeň.

„Máš i hlad?“ zeptala se kentaurka. Hermiona plaše přikývla. Žena jen pokývala hlavou a odešla. Za chvíli se ovšem vrátila s miskou vody a něčím, co Hermiona později identifikovala jako sušené maso. Raději se neptala, jaké že zvíře to vlastně jí. Další návštěvu měla až za několik hodin. Opět ji tam vyzvedl Bane a vedl ji za staršími. Cestou si mohla všimnout, že osazenstvo vesnice značně prořídlo.

„Máme na tebe poslední otázku,“ pronesl starý kentaur. „Proč jsi nás varovala?“ V Hermioně všechno vřelo. Jak můžou být tak slepí?

„Máte představu, jak to teď v kouzelnickém světě vypadá?“ Několik z přihlížejících si odfrklo a ozvaly se i výkřiky, že jim to může být jedno. „Kolik lidí už zbytečně umřelo jenom proto, že nemají rodokmen podle jeho představ? Nechci, aby umírali další.“

„My nejsme lidé,“ upozornil ji kentaur.

„Lidé nebo kentauři, dvě boty nebo čtyři kopyta, já v tom rozdíl nevidím. Nevinní jako nevinní.“ Kentauři se spolu chvíli domlouvali.

„Vzhledem k závažnosti informací, které jsi nám přinesla, ti umožníme beztrestně odejít. Bane tě doprovodí na hranice našeho území, kde ti vrátí hůlku. Nebylo by vhodné, abychom tě ještě někdy chytili na našem území.“ Pouze přikývla. Na víc neměla čas. Bane do ní strčil a zamířil ven z osady. Vyrazila za ním. Osada jim pomalu ještě ani nezmizela z očí, když zjistila, že jím nasazené tempo prostě nezvládne. A Bane rozhodně neměl v úmyslu zpomalit. Nakonec si zničeně sedla na vyvrácený kmen.

„Pokračujeme,“ zavrčel na ni Bane. Bylo zjevné, že svým úkolem není moc potěšen a chce se jí co nejrychleji zbavit.

„Leda bys mě vzal na záda,“ odsekla mu. Kentaur zrudnul vzteky.

„Nejsem žádný valach, ty jedna čarodějnická couro,“ vyprskl vztekle. Jeho poznámku ignorovala a pokusila se vymotat z nohavice kalhot jakýsi šlahoun s trny. Najednou měla jeho ruku na krku.

„Že tě rada nechala odejít, to ještě neznamená, že se musíš dostat z lesa. Žije tu spousta potvor, které by rády zjistily, jak chutná člověk,“ zasyčel na ni.

„I jak chutná kentaur,“ ozvalo se za ním. Bane se překvapeně otočil. Přímo na srdce mu mířil hrot šípu. „Pusť ji,“ zavelel Firenze. Bane ji hodil ne zem a nasupeně si svého někdejšího druha prohlížel.

„Nemáš na našem území co dělat.“

„Kdybys udělal, co ti rada nařídila, nemusel bych tu být. Vrať jí hůlku.“ Bane ho neochotně poslechl a hodil ji Hermioně k nohám. Ta ji zvedla a nespouštějíc z Banea oči, přešla za Firenzeho. Vyrazila směrem, kterým tušila kraj lesa. Pár minut za ní bylo naprosté ticho. Pak zaslechla dusot kopyt a než se stihla ohlédnout, Firenze si ji vyhodil na záda. Chytla se ho kolem pasu, aby udržela rovnováhu.

„Tudy by ses dostala přímo k akromantulím,“ upozornil ji a mírně změnil směr klusu.

„Mizera,“ sykla. Nemohla vidět, jak mírně pokýval hlavou. Bane rozhodně neplánoval dostat ji z lesa živou.

„Firenze,“ ozvala se po pár minutách ticha.

„Poslouchám.“

„Děkuju.“

 

*

 

Začínal si připadat jako idiot. Snad každých dvacet minut kontroloval ten Potterův pitomý plánek. Nebyla na něm. To mohlo znamenat jen dvě věci. Buď byla mimo školní pozemky, nebo, a to bylo bohužel pravděpodobnější, byla na hradě. Respektive její tělo bylo někde na hradě. Už před několika měsíci si ověřil, že plánek mrtvé nezobrazuje. Přesto se nutil doufat, že z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu opustila pozemky. Proto  každou chvíli kontroloval ten plánek. Druhou možnost si odmítal připustit. Pokud by skutečně byla mrtvá, na hradě byly stovky míst, kam vrah mohl ukrýt její tělo s minimálním rizikem, že se vůbec někdy najde. S trochou štěstí by se objevilo za pár týdnů díky pachu rozkladu nebo zcela náhodou při příští přestavbě hradu.

Znovu odložil brk, kterým se marně pokoušel opravit domácí úkoly z lektvarů a zahleděl se do plánku. Najednou mu brk vypadl z ruky. Stopy označené jako Hermiona Grangerová  mířily od Vstupní síně směrem k astronomické věži. Nechal úkoly být a vyrazil za ní. Tohle si ta holka odskáče.

Vzdálenost k astronomické věži překonal v rekordním čase. Hermiona se zrovna sesouvala na jednu z lavic, když rozrazil dveře.

Leknutím nadskočila.

„Můžete mi říct, kde jste sakra posledních čtyřiadvacet hodin byla?“ zařval vztekle.

Teď bych možná přeci jen dala přednost Banemu, pomyslela si. Než stihla cokoli říct, chytil ji za ramena a prudce s ní zatřásl. Vykřikla bolestí. Ačkoli byl vzteky bez sebe, samozřejmě si nemohl přiznat, že to nebyl jen vztek, ale do značné míry i strach o její život, tohle ho zchladilo. Všiml si, že na blůze vykukující zpod bundy jsou tmavé skvrny. Nevšímal si jejích protestů a bundu jí sundal. Na levém rameni byla košile samá krev. Ještě nestačila úplně zaschnout.

„To nic není…..“

Ignoroval její pokusy o vysvětlení a halenku z ní jednoduše strhl. Narazil na obvaz, skrz nějž prosakovala krev. Stihl ho stejný osud jako halenku.

Vzdala se jakéhokoli pokusu protestovat. Po událostech posledních hodin už ani neměla sílu se pohoršovat nad tím, že tu před ním stojí jen v kalhotách a podprsence.

Severus si zatím pečlivě prohlédl její několik hodin starý čistý průstřel ramene.

„Co jste to u Merlina zase vyváděla? Nemůže uplynout týden, aby vám nešlo o krk?!“ K jeho překvapení se mu vysmekla z rukou a zabořila tvář do jeho hábitu. Rozbrečela se jako malé dítě. Jako by se teprve teď dostavil šok z toho, co právě prožila. Téměř automaticky ji sevřel v náručí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami

Menu