Blog

Kapitola 12  – Rozhovor

 Hermiona se dovlekla ke katedře a zničeně se zhroutila na svou židli. Byl pátek večer a právě skončil její první týden v roli profesorky přeměňování. Měla za sebou šestnáct dvouhodinovek se studenty prvního až čtvrtého ročníku, dvě odpoledne, která strávila s Minervou, a při kterých  ke svému překvapení zjistila, že profesorské zkoušky nejsou až tak obtížné, jak si myslela, k tomu dva večery se Severusem, které se ukázaly jako velmi psychicky náročné a dvě tříhodinové fyzicky náročné rehabilitace, po kterých ji ještě teď bolelo celé tělo. Krom toho dva třeťáci jednoduše nedokázali přestat klást pitomé otázky na téma Harry, Harry a ona, Harry a jeho smrt, ona, ona a Snape, ona a její skoro smrt; a ona byla nakonec nucena udělit jim školní trest. Neskutečně se jí ulevilo, když za nimi konečně zapadly dveře. Opřela se o katedru a během minuty usnula.

Severus nervózně pokukoval po prázdné židli vedle Minervy. Musel by být slepý, aby v poledne přehlédl ty tmavé kruhy pod očima, které se Hermiona marně pokoušela zakrýt. Trochu si vyčítal, že na ni s tím místem tak tlačil. Ono učit samo o sobě bylo dost náročné, zvlášť když s tím člověk začínal. Když k tomu připočetl i její vedlejší povinnosti, divil se, že se ještě nesesypala. Trochu monotónně konverzoval s profesorem Kratiknotem, který si za tenhle týden už po třetí stěžoval na dva zmijozelské sedmáky, kteří z naprosto nepochopitelného důvodu šikanovali páťáka z Kratiknotovy koleje. Ředitelem Zmijozelu byla sice profesorka  Sebastienová, bývalá bystrozorka a současná profesorka obrany proti černé magii, ale bylo veřejným tajemstvím, že má autoritu tak do třetího ročníku. Jediná osoba, před kterou měl respekt ten zbytek, byl Severus Snape. Trochu ho štvalo, že zrovna jeho kolej je tak nezvladatelná, ale do jisté míry to byla jeho vina. Kromě něj, Kratiknota, Longbottoma a Firenzeho tu žádný profesor mužského pohlaví nebyl. Severus byl ředitel a  kolej tudíž vést nemohl. Kratiknot už měl Havraspár, Neville by ve Zmijozelu nepřežil ani deset sekund a Fizenze byl vyloučen z praktických důvodů – jako kentaur by se do koleje vůbec nedostal.  A Sebastienová byla jediná z profesorek, mimo McGonagallové, u které si byl absolutně jist, že se sebou nenechá mávat zrovna lehce. Jakmile to bylo jen trochu zdvořilé, omluvil se a vydal se za Hermionou do jejího kabinetu. Nebyla tam a nebyla ani  ve svých komnatách, respektive se mu nepovedlo se na ni doklepat. Na ošetřovně určitě také ne, Poppy byla na večeři a něco takového by mu jistě řekla. Rozhodl se ještě podívat do učebny.  Našel ji zhroucenou na katedře. Na okamžik se mu zastavilo srdce. Měl strach, že se jí udělalo zle a omdlela. Měl co dělat, aby se nerozesmál, když zjistil, že je v pořádku, jen má půlnoc. Využil toho, že většina lidí byla ve Velké síni, vzal ji do náruče a odnesl do jejího pokoje. Fakt, že ji opět držel v náručí, mu připomněl všechno to, čím spolu prošli. Takhle ji držel naposledy tehdy na věži, kdy ho prosila, aby ji zabil. Zatřásl hlavou, ve snaze zahnat nepříjemné vzpomínky. Na chvilku se probrala, když jí svlékal hábit, ale byla příliš unavená, než aby odporovala. Uložil ji do postele. Usnula dřív, než za ním zaklaply dveře.

Celý další týden ji pozorně sledoval. V pátek odpoledne sice vypadala jako po proflámované noci, ale už dokázala zůstat vzhůru tak dlouho, aby alespoň došla do postele. Čtvrtý týden dokonce dorazila v bdělém stavu na večeři do Velké síně a začátkem listopadu už si na nové tempo zvykla. Možná s tím měl co dočinění i fakt, že Severus poněkud zmírnil své požadavky na množství času stráveného procvičováním bezhůlkové magie. Ačkoli v ředitelně trávila víc času, než kdy dřív.

 

*

 

„Tak to by pro dnešek stačilo. Už vám to docela jde,“ prohlásil najednou, když váza, kterou měla přenést z jednoho stolu na druhý, výjimečně neskončila jako hromádka střepů na podlaze.

„Obávám se, že to byla jen šťastná náhoda,“ odpověděla s lehkým úsměvem.

„Dnes odpoledne třetí za sebou?“

„Smím?“ zeptala se a kývla hlavou směrem k pohovce. Byla už skutečně unavená.

„Samozřejmě.“ Počkal, až se usadí a sedl si na křeslo naproti ní.

„Dáte si něco k pití?“

Hermiona překvapeně zamrkala.

„Č…čaj prosím,“ vykoktala nakonec.

„Dobby!“ zvolal Severus. Skřítek se téměř okamžitě objevil vedle jeho křesla. „Přines paní profesorce čaj a mně kávu.“

„Ano, pane,“ přitakal skřítek a s lehkou úklonou zmizel.

„Víte, že mi už šest let dlužíte partii šachů?“ zeptal se najednou.

„Matně si vzpomínám, že jsem vám ji slíbila a dokonce ji s vámi i rozehrála. Jen jsme nějak neměli čas ji dokončit.“ V očích se jí mihl stín. Tu partii rozehráli den před Voldemortovým pádem. Hermiona neměla daleko k slzám, když z některého z oken zahlédla sloup, připomínající oběti z toho večera. Sloup byl z bílého mramoru a stálo na něm čtyřicet devět jmen. Nymphadora Tonksová, Remus Lupin, Dedalus Kopál, Mundungus Fletcher, Alastor Pošuk Moody, Molly Weasleyová, Arthur Weasley, Fred Weasley, Percy Weasley, Bill Weasley, Lenka Láskorádová, Cho Changová, Oliver Wood, Katie Bellová, Angelina Johnsonová, Rufus Brousek, Hannah Abbottová, Amélie Bonesová, Thomas Darshvit a více než dvacet dalších jmen, převážně bystrozorů. U paty sloupu bylo šedesát tři křížů, jeden za každého padlého Smrtijeda a stoupence lorda Voldemorta. Sedmnáct z těch křížů představovalo studenty Zmijozelu, kteří se v boji připojili k Voldemortovi.

„Hermiono,“ zaslechla Severusův hlas a byla za to vyrušení vděčná. Omluvně se usmála.

„Netrapte se tím, Hermiono. Minulost nezměníte.“

„Já vím, ale chtěla bych. Strašně moc bych chtěla.“

„To my všichni.“

„Omlouvám se. Vím, že nejsem jediná, kdo někoho ztratil, ale zpětně si uvědomuji, že kdybych některé věci udělala jinak, mohlo to skončit líp. Kdyby mě napadlo, že ten poslední viteál je ve škole, mohl ho Harry zničit už před svým střetem s Voldemortem. Mohl zvítězit a bitva o Prasinky by byla poslední bitvou války. Žádná bitva o Bradavice, téměř vyvražděný Fénixův řád, ani mrtví studenti.“ Pokrčila rameny.

„Pokud vím, mají mudlové takové přísloví: Po bitvě je každý generál. Také bych spoustu věcí udělal jinak, nebo je naopak vůbec neudělal, ale stojím si za tím, že v dané situaci, s tím, co jsem v tu chvíli věděl, jsem udělal maximum toho, co se udělat dalo. Postavte si to stejně, nebo se z toho zblázníte.“ Doporučil jí.

„Možná máte pravdu,“ připustila nakonec.

Pozvedl tázavě obočí a Hermiona zdvihla ruce na znamení, že se vzdává.

„Určitě máte pravdu,“  přiznala. „Ale to nemění nic na tom, co cítím.“

„Co se stalo, nejde odestát a vaše výčitky na tom nic nezmění.“

„Já to vím. Ale vědět to a smířit se s tím jsou bohužel dvě naprosto odlišné věci. Ta druhá mi dělá docela potíže,“ předvedla, že mu dokáže být rovnocennou soupeřkou.

„To asi všem, Hermiono. Na druhou stranu jste měla svým způsobem štěstí. Byla jste ušetřena toho příšerného humbuku, který se kolem vás a zesnulého pana Pottera po válce strhl.“

„Ne tak zcela. Naši si Denního věštce z té doby schovávali. Když jsem to později četla, byla jsem ráda, že jsem tou dobou byla v kómatu, jinak bych té potvoře musela zakroutit krkem.“

„Pokud tou potvorou myslíte Ritu Holoubkovou, tak jsem to málem udělal za vás. Ta ženská se nezastaví absolutně před ničím.“

„Co z toho proboha měla? Po procesu bylo nad slunce jasné, že jsem nebyla vaše milenka, ani Harryho milenka, a stejně byly různé fantazie na tohle téma na titulní stránce ještě půl roku potom.“ Zakroutila nechápavě hlavou.

„Vymýšlela si, dokud to prodávalo noviny. Svým způsobem jí to nakonec zlomilo vaz. Vydavatel se musel omluvit snad každé druhé osobě v kouzelnickém Londýně. Tak ji vyrazil. Teď je na volné noze a je ještě otravnější než dřív.“

„To mi povídejte, do nemocnice se pokoušela dostat sedmadevadesátkrát a ze zahrady rodičů jsem ji musela vykázat téměř dvacetkrát, než jí to Kingsley zakázal. Raději jsem Denního věštce přestala číst.“

„Zcela zbytečné. Jste hlavní hvězdou posledních osmi vydání Týdeníku čarodějek.“

„Bože,“ zaúpěla a schovala hlavu do dlaní.

„Poslední článek má titulek Ledová panna se vrací do Bradavic,“ poznamenal.

„Já ji zabiju. Ne. Přerazím Poppy za to, že o tom u soudu mluvila a pak Holoubkovou prokleju do sedmého kolene.“

„Jsem si jistý, že Filius Kratiknot vám s potěšením pomůže vymyslet obzvlášť šťavnatou kletbu.“

„Jak vy vlastně víte, co píšou v tom týdeníku?“ zeptala se najednou a než se dokázala zastavit, vyprskla smíchy. Představa Snapea, jak pokradmu schovává výtisk Týdeníku čarodějek za obzvlášť tlustou a nevzhlednou knihou o lektvarech, byla prostě k popukání.

„Divila byste se, co všechno studentům zabavíte,“ odpověděl a předstíral, že si jejího veselí nevšiml.

„V mých hodinách to zatím bylo jen pár podivně vyhlížejících sladkostí z Georgeova krámku,“ usmála se smutně. Od Fredovy smrti se George změnil. Hodně se uzavřel do sebe a obchodu už se nevěnoval s takovým zápalem jako dřív.

„Pokud s ním budete mluvit, zeptejte se ho, jak se zbavíme té bažiny v sedmém patře.“

„Vy jste na to doteď nepřišel?“ zeptala se překvapeně.

„Ne,“ zavrčel.

„Je mi líto, že vám to říkám zrovna já, ale ta bažina tu asi bude už napořád.“

„Je vidět, že ve vymýšlení podobných pitomostí byli skuteční mistři,“ chtěl ještě něco říct, ale rozkašlal se ošklivým suchým kašlem.  Hermiona ho ustaraně sledovala. Když se mu konečně podařilo záchvat kašle potlačit, dolila mu čaj, aby to měl čím zapít.

„Měl byste si zajít za madame Pomfreyovou. Neznělo to hezky,“ podotkla opatrně, a ačkoli se snažila, nepovedlo se jí z hlasu vytěsnit obavy.

„Nejsem tu od toho, abych vám zněl hezky,“ zavrčel na ni příkřeji, než musel. Viděl, jak sebou polekaně trhla.

„Omlouvám se, měla bych jít a přestat vás zdržovat. Jistě máte na práci užitečnější věci, než se zabývat mou maličkostí,“ poznamenala. V očích se jí zrcadlila bolest. Odešla rychle. Tak rychle, jak jen mohla, aniž ji mohl obvinit z útěku.

Nemám, chtělo se mu za ní zakřičet, ale neudělal to. Sakra, ty taky musíš všechno pokazit, pomyslel si hořce. Z její poslední poznámky poznal, že se jí hluboce dotknul. Bylo to už šest let, ale ten půlrok, kdy jí všichni opovrhovali a stranili se jí pro její původ, ji těžce ranil. Nezanechal – na rozdíl od Voldemortových kleteb – jizvy na těle, ale o to hlubší a nebezpečnější šrámy na duši. Projevila zájem a on ji příkře odbyl. Zachoval se přesně tak, jak by se zachoval rozený Zmijozel k nebelvírské mudlovské šmejdce. City jsou slabina, sám jí to před lety řekl. Tak proč se toho sakra nedokáže držet? Vstal a vztekle nakopl dveře, za nimiž zmizela.

 

*

 

Na konci chodby zahlédla známé víření černého pláště a změnila směr. Místo do Velké síně zamířila do sborovny. Od jejich rozhovoru v ředitelně uplynuly už dva týdny a oni spolu stále téměř nemluvili. Sice spolu od té doby absolvovali tři večery věnované bezhůlkové magii, ale konverzace vázla. Ona se – na rozdíl od někoho – nedovedla chovat jako kus ledu. Neměla tušení proč, ani kdy se tak stalo, ale záleželo jí na něm. Věděla to už tehdy před lety, když mu zachraňovala krk. Nalhávala si, že mu pomáhá jen proto, že on je lepší než Voldemort. Ten poslední večer na věži po boji si uvědomila, jak velká lež to byla. A když se pak objevil v nemocnici, jen se o tom utvrdila. Z nějakého nepochopitelného důvodu jí byl tenhle sarkastický mrzout sympatický. Velmi sympatický. O to víc ji jeho chování ranilo.

Na jejich první hodině sice Snape podnikl skutečně chabý pokus o omluvu, ale jí to bylo jedno. O neupřímné omluvy nestála. Za ty měsíce s ním dokázala bezpečně poznat, kdy je upřímný a kdy ne. Věděl, že jí ublížil. Zase ublížil. Byla si jistá, že si dá pozor, aby se to neopakovalo, ale nelitoval toho. Proč by taky měl? Vždyť jen ranil city své podřízené. Za Brumbála se nerozpakoval rýt do svých kolegů, tak proč by teď neměl rýt do své zaměstnankyně?

Hermiona při příchodu a odchodu pozdravila, jinak nepromluvila. O konverzaci se tedy staral Snape poznámkami typu: S citem! Soustřeďte se! Spěcháte někam?!                                                      Kdyby minulý týden opět nechtěně nerozbila vitrínu v Pamětní síni, poslala by ho i z kouzlením bez hůlky do háje. Samozřejmě neměla tušení o tom, že tu vitrínu rozbil právě Severus a rozhodně ne neúmyslně.

„No tak, Hermiono! Tu vázu jste dneska rozbila už po osmnácté a to jste tu sotva půl hodiny. Nechcete se začít soustředit?!“ obořil se na ni, když už po osmnácté za ten večer používal Reparo, aby jejich učební pomůcku uvedl do původního stavu.

„Baví vás to hodně?“ nevydržela to.

„Co konkrétně?“ zeptal se sladce.

„Zvedat si na mně sebevědomí.“

„Jde to moc snadno na to, aby mě to mohlo bavit,“ poznamenal jízlivě. Hermiona v duchu napočítala do desíti, aby potlačila nutkání vrazit mu facku a prásknout za sebou dveřmi.

„Až si konečně přestanete hrát, dejte mi vědět,“ zpražila ho pohledem a zamířila ke dveřím.

„Dávejte si pozor na jazyk! Hodně věcí se změnilo, ale pořád jsem nad vámi. Tehdy profesor a ředitel, teď zaměstnavatel. Nezapomínejte na to.“ Hermiona se k němu otočila s pečlivě neutrálním výrazem. Z její tváře nemohl vyčíst vůbec nic.

„Máte pravdu, hodně věcí se změnilo, ale Zmijozel zůstane Zmijozelem. První tři body vašeho desatera ovládáte vskutku bravurně. Nicméně jedna z okolností se dost podstatně změnila. Dnes můžu rozhodovat sama za sebe, aniž bych riskovala, že se u rodičů doma zastaví vaši kolegové v kápích,“  řekla, než opustila ředitelnu. Severus  přistoupil k oknu a zadíval se na potemnělý les. Tohle se mu vymykalo z rukou. Záleželo mu na ní víc, než si byl ochoten přiznat. Místo aby se k ní podle toho choval, ji ze strachu, že se mu vysměje,  neustále zraňoval. Jeho úvahy o Hermioně přerušilo zaklepání na dveře, po kterém do jeho pracovny vpadla evidentně rozčilená Minerva.

„Můžeš mi vysvětlit, co se děje?“ zeptala se ho podrážděně. Pozvedl tázavě obočí, absolutně netušil, o čem mluví.

„Právě jsem potkala Hermionu. Řekla mi, že nemusím plýtvat energií na zařizování jejích zkoušek, a že naše další hodiny jsou zbytečné, protože je už nebude potřebovat. Vzhledem k tomu, kde jsem ji potkala, musela jít zrovna odtud, tak mi pro Merlina řekni, co jste si zase provedli?!“

„Kromě toho, že jsem si na ní podruhé za tři týdny zcela nevhodně zchladil žáhu? Vůbec nic. Ty zkoušky jí domluv a počítej s dalšími hodinami. Já s ní promluvím.“

„Jen jestli si potom spíš nezabalí,“ poznamenala Minerva nedůvěřivě.

„Umím být milý, když chci.“

„To je ten problém, Severusi. Ty chceš jen tehdy, když je to pro tebe výhodné. Když máš mizernou náladu, jsi naprosto nesnesitelný a lidé kolem tebe jsou zralí na prášky. Když máš normální náladu, dá se s tebou občas i vyjít, ale abys byl milý? Měl by sis uvědomit, že slušné chování ani omluva ještě nikdy nikoho nezabily. Když jsi ji sem vzal, myslela jsem, že jí chceš pomoct, ale poslední dobou to spíš připomíná rafinovanou pomstu. Ujasni si, co vlastně chceš. Minimálně Hermioně tím usnadníš život.“

„Jsi má kolegyně a přítelkyně, ne má matka,“ upozornil ji chladně.

„Škoda, že se s ní nemůžu potkat. Zajímalo by mě, jestli jsi byl stejně necitelný ledový čumák i jako dítě,“ vrátila mu to a rázně za sebou bouchla dveřmi. Severus vrhl po dveřích vražedný pohled a zhluboka si povzdechl. Ženské mizerné. Pak vyrazil do kabinetu mladší z profesorek přeměňování. Nebyla tam a nenašel ji ani v učebně, ani v jejích komnatách. V duchu znovu zaklel. Snad nebyla tak pitomá, aby se takhle pozdě vydávala mimo Bradavice.

„DOBBY!“

Skřítek se se svěšenou hlavou a provinilým výrazem objevil před ním.

„Kde je profesorka Grangerová?“ zeptal se věcně. Mohl sledovat, jak skřítek sám se sebou svádí tuhý vnitřní boj. Oddanost Hermioně a povinná ústa k pánovi. V okamžiku, kdy se chystal omlátit si hlavu o stěnu, Snape svou otázku trošku zobecnil.

„Je na hradě, nebo na pozemcích?“

„Na pozemcích,“ pípl skřítek a tvářil se přitom nesmírně provinile. Severus už mu dál nevěnoval pozornost. Rychle zamířil do Vstupní síně a ven na pozemky. Pohlédl směrem k Hagridovi. Hájenka byla utopená ve stínu lesa a nesvítilo v ní jediné okno. Tam tedy nebude. Zamířil proto k jezeru. Jako studentka ráda sedávala pod vrbou na jeho břehu, či na skalnatém ostrohu, kterým se cíp Zapovězeného lesa zařezával hluboko do poklidné hladiny, a při prudším větru se o něj lámaly vlny.  Vrba stála osaměle na břehu, musela tedy být na skalisku. Našel ji sedět schoulenou pod jedním ze zakrslých stromů na samém okraji skalnatého srázu. Byl odtud nádherný výhled na celé jezero, zalité měsíčním světlem. Když se trochu otočil, viděl i celý hrad.

 

*

 

„Proč utíkáte?“ proťal ticho jeho klidný hlas.

„Hodlám se poučit ze svých chyb.“

„Považujete Bradavice za chybu?“

„Bradavice ne, vás ano.“ Trošku se odtáhla, když si sedl vedle ní a opřel se zády o stejný strom.

„Protože jsem jízlivý mrzout?“

„To bezesporu jste. A jak je vidět, my dva nejsme schopní vedle sebe koexistovat ani na tak relativně velkém území, jako je Bradavický hrad, aniž bychom na sebe štěkali jak vzteklí psi. A na tohle já už prostě nemám sílu. Nebaví mě pořád bojovat. Nechci už bojovat, ani s vámi, ani s kýmkoliv jiným. Život je příliš krátký na to, aby ho člověk promarnil bojem.“ Zadívala se na hladinu, na níž se v měsíčním světle třpytily vlnky hnané chladným podzimním větrem.

„Takže ho raději strávíte na útěku.“

„Možná. Přinejmenším jediný, komu tím ublížím, budu já sama.“

„A co ti, které necháte za sebou? Těm neublížíte?“

„Nesnažte se mi hrát na city. Od vás to není fér,“ chtěla ho zarazit. Netušila jak, ale věděla, že na té věži jí zachránil život. I proti své vůli k němu cítila vděčnost a snahu mu vyhovět. Pokud s ní přes city mohl někdo úspěšně manipulovat, byl to právě Severus.

„Život není nikdy fér. Proto se mu říká život. Když už tu rozebíráme Severuse Snapea jako vaši životní chybu, to, že jste mu minimálně dvakrát zachránila život, považujete také za chybu?“ zeptal se opatrně. Dodnes nepochopil, co ji tehdy vedlo k nutkání nastavovat za něj krk. Její motivy, kterým nerozuměl, ho trápily celou tu dobu, co byla v kómatu.

„Každý život stojí za záchranu,“ vyhnula se elegantně odpovědi.

„I ten můj?“ nenechal se odbýt.

„To byste mi měl říct spíš vy. Je to váš život. Stálo za to pro vás nasazovat krk?“ Chvilku trvalo, než mu došlo, že svou otázku myslí smrtelně vážně.

„Ještě tak rok, možná dva po procesu, bych vám řekl, že to byla pěkná blbost. Od Albusovy smrti jsem počítal s tím, že Voldemortův konec bude i můj. Celou tu dobu, co jste byla mimo, bych vám za to s chutí nařezal. Osvobozující verdikt byl pro mě naprostý šok. Neměl jsem tušení, jak bych se zase mohl vrátit do normálního života. Dvacet let se mnou manipuloval Voldemort nebo Albus a já si odvykl žít sám za sebe.

Za ty roky jsem se… nesmířil jsem se s tím, ale přijal jsem jako fakt, že za mou mladickou chybu platí nevinní a nějak jsem se naučil s tím vědomím žít. Ale nedokázal jsem pochopit, proč jste za ni nakonec musela platit i vy. Nezvládl jsem se smířit s tím, jak jste kvůli mně dopadla. Nikdy jsem si nepotrpěl na sentiment, ale na mém stole stále leží vaše učebnice, které jste tam ten poslední večer nechala, a rozehraná partie šachu stále čeká, až si najdeme čas ji společně dohrát.

Po procesu jsem de facto dostal šanci začít s čistým štítem, a k mému překvapení to většina kouzelnické veřejnosti přijala mnohem snadněji, než já. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nikdy nenapadlo s tím vším skončit, ale připadalo mi to jako něco, co bych vám nemohl udělat. Sakra ženská, i když jste byla v kómatu, převrátila jste mi život naruby nehorázným způsobem. Našel jsem si život, s kterým jsem spokojený. Ale jestli stál za záchranu? To musíte posoudit vy, protože jen vy znáte zaplacenou cenu.“ Hermiona si vedle něj pobaveně odfrkla.

„Netušila jsem, že sentimentální Severus Snape může být tak roztomilý,“ rýpla si do něj. Záměrně přehlédla pohled, kterým ji rozčtvrtil, a přisunula se blíž k němu. „Ale zpět k tématu. Někdy si jsem jistá, že ano, ale jsou chvíle, kdy jste na zabití.“ Severus se vedle tiše zasmál. Protáhl ruku za jejími zády a přitáhl ji blíž k sobě.

„Dáte Bradavicím ještě jednu šanci?“ zeptal se opatrně. Nesnesl by pomyšlení, že kvůli němu skutečně odejde.

„Ne. Bradavicím ne.“