Kapitola 11 – Večeře

 

Lara stála nerozhodně před skříní. Rozhodla se, že půjde dolů a zúčastní se toho setkání Fénixova řádu, které profesor pořádal. Od toho poněkud divokého rozhovoru v knihovně, po němž následoval dlouhý a poněkud intimnější rozhovor pouze s Hermionou, kdy došlo i na opravdu osobní otázky, uplynuly už dva dny a Lara se cítila naprosto perfektně. Netušila proč, ale ulevilo se jí. Včera dokonce strávila víc jak tři hodiny sama v knihovně pouze s Dracem a cítila se jenom trochu nervózní, což byl jeden z hlavních argumentů proto, aby se k nim večer připojila. Navíc společně s Miou a skřítky strávila skoro dvě hodiny přípravou jídelny a haly, kterou přeměnily v příjemný salónek. Teď stála nerozhodně před skříní a přemýšlela, co si má vzít na sebe. Nevěděla, jak moc formální to bude. Nakonec se rozhodla pro černé kalhoty a halenku, kterou jí Hermiona koupila před Vánoci v Londýně. Doplnila to korálemi, které dostala k vánocům a které ladily i s rodovým prstenem, který se jí od dnešního dopoledne leskl na prsteníčku pravé ruky. Pokud věděla, ještě nikdo nepřišel, tak ji Snape nebo Mia v nejhorším pošlou převléct.

„Kde jsou všichni?“ zeptala se, když v hale našla jenom Severuse.

„Alex s Ginny se pokoušejí uložit ty dvě neřízené střely, Draco pravděpodobně přemýšlí, jestli sem jít nebo hrát mrtvého brouka a Hermiona už asi po sté přerovnává příbory na stole,“ vyjmenoval a ani se nesnažil tvářit nadšeně.

„On k vám nepatřil?“ ozvala se překvapeně.

„Ne, i když nám v mnohém pomohl. Draco strávil válku jako syn Smrtijeda, Smrtijed a zběhlý Smrtijed. Přesně v tomhle pořadí,“ vysvětlil stručně.

„Aha.“ Na nic inteligentnějšího se nezmohla. Naštěstí to zaniklo v zahučení zelených plamenů, když se z krbu vynořila majestátní postava ministra kouzel.

„Severusi.“

„Kingsley,“ pozdravili se navzájem. „Dovol, abych ti představil slečnu Laru Greenovou. Laro, tohle je Kingsley Pastorek, Ministr kouzel a někdejší člen Fénixova řádu,“ představil je Severus.

„Těší mě.“

„Ráda vás poznávám.“

„Přijměte prosím mou omluvu za ten politování hodný incident. Ujišťuji vás, že pan Larent si to zodpoví.“

„Přežila jsem horší věci,“ pokrčila rameny. „Půjdu říct Hermioně, že jste dorazil,“ vyhnula se další konverzaci a rychle zmizela v jídelně.

„Docela ji to sebralo,“ otočil se na Severuse.

„Tohle nic není. Před třemi dny jsme měli takový menší rozhovor a dotkli jsme se i poněkud citlivých témat. Úplně se přitom sesypala. Řekla nám úplně všechno o tom, co se v domově stalo. Chtěla se potom zabít. Naštěstí v domově nesehnala břitvu nebo něco podobného. Ten večer byla zcela mimo, ale od té doby je to podstatně lepší. Včera dokonce zůstala sama s Dracem v jedné místnosti. Což bylo předtím naprosto nemyslitelné. Chtěl jsem tě požádat, jestli nemůžeš nějak zatlačit na odbor pro styk s mudlovkými úřady. Ta prasata, co jí to udělala, za to musí zaplatit.“

„Informovali jsme mudlovké úřady a ty to smetly pod stůl. Ředitelka i ti dva vychovatelé se tváří jako světci a…“ pokrčil rameny. „U soudu by to bylo její slovo proti jejich a podle našich právníků by to určitě skončilo osvobozujícím rozsudkem pro nedostatek důkazů. Bylo by to pro ni zbytečné trauma a…“

„Ahoj Kingsley,“ doslova se na něj vrhla mladá paní Snapeová. Severus potlačil úšklebek. Už si zvykl, že jeho žena je podstatně vřelejší než on, ale pokaždé, když ji viděl, jak objímá některého ze svých přátel, ho dloubl osten žárlivosti. Měl bys být rád, že je objímá a neutíká před nimi, ozývalo se jeho racionální já, ale tomu žárlivému se to stejně nelíbilo. Naštěstí pro něj, takhle uvolněná bývala jen ve společnosti poměrně úzkého okruhu lidí, nebo přesněji řečeno, úzkého okruhu mužů.

Jako na zavolanou sešli dolů Alex s Ginny a rozproudila se zprvu trochu prkenná konverzace. Během necelé hodinky dorazili i ostatní. Většina z nich přijala zprávu, že Severus s Hermionou skoro adoptovali sedmnáctileté děvče, s překvapením, ale nikdo se kvůli tomu Laře nevyhýbal. To ovšem neplatilo o Dracovi a Lara se přistihla, že vedena nečekanou vlnou solidarity tráví většinu času v rozhovoru s Dracem a dvěma zrzavými chlapci. Dvojčaty. Měla dojem, že se jmenovali Fred a George Weasleyovi, ale nebyla si tím moc jistá. Přeci jen jí v rychlém sledu představili kolem dvaceti lidí, z nichž znala jen profesorku McGonagalovou a z doslechu i Harryho Pottera. Dvojčata jako jedni z mála neměli s Dracem nejmenší problém. Ke svému vlastnímu překvapení se dobře bavila. Historky z obchodu s Kouzelnickými kratochvilnými kejkly byly chytlavé a nejednou přistihla i jindy zcela vážného Draca, jak se nepatrně usmívá.

 

*

 

Sluneční paprsky ji probudily s jemností sekery. Rychlý pohled na hodiny jí prozradil, že spala sotva pět hodin. Včera to celkem protáhli. Pokud si to pamatovala přesně, o čemž po čtyřech skleničkách vína nebyla tak úplně přesvědčená, poslední hosté odešli kolem třetí ráno. Skoro litovala Ginny a Alexem, kteří už minimálně tři hodiny poskakovali kolem dvojčat. Vyhrabala se z postele a zamířila do kuchyně pro spásný hrnek kávy. Ke svému překvapení, nalezla v hale Draca, který vypadal, že kolem sebe každou chvíli začne metat smrtící kletby. Kolem něj bylo rozházené pexeso, Řachavý Petr a domino. Důvod jeho „výtečné“ nálady pochopila vzápětí, když ji ze schodů málem srazila dvojčata v šíleném spurtu o to, kdo mu první podá svoji oblíbenou knížku a dočká se tak přečtení té své pohádky. Závod vyhrál Daniel, který se Dracovi hned vydrápal do klína. Draco ji zahlédl a obdařil ji zmučeným pohledem, který němě křičel o pomoc. Lara to nevydržela a nahlas se rozesmála, až jí z očí tekly slzy. Draco ji počastoval zhnuseným pohledem a odevzdaně začal listovat knížkou.

Překvapeně zamrkal, když si zvedla Daniela do náruče a usadila se s ním na klíně na pohovku vedle Devona.

„Řekni skřítkům, ať nám sem pošlou snídani a nezapomenou na kafe a jdi si lehnout. Vypadáš příšerně,“ vybídla ho a otevřela knížku.

„Díky, jsi můj zachránce. Ještě že dneska odjíždějí. Jsem líný stavět si před dveře komodu,“ usmál se na ni děkovně.

„Ta by nepomohla, věř mi,“ vrátila mu úsměv a dala se do čtení. O pohádce o zeleném domečku sice nikdy neslyšela, ale vzhledem k ohmataným stránkám měla dojem, že bude mít úspěch.

„Už zase? Je mi moc líto, že tě zase vzbudili,“ omlouvala se o necelou hodinu později Ginny hned jak sešla dolů.

„Tentokrát to odnesl Draco. Mám takový dojem, že po vašem odjezdu si z čiré radosti střihne oslavný tanec. Když jsem ho tu před hodinou našla, vypadal, že uvažuje, zda bude jednodušší spáchat dvojnásobnou vraždu nebo sebevraždu.“

„Jo. Udělala bych pro ně cokoli, ale to vstávání kolem pátý mi neskutečně leze krkem.“

„Ani se ti nedivím.“

 

*

„Hraješ šachy?“ ozvalo se za ní, když vracela na svá místa vypůjčené knihy. Pozítří se vracela do bradavic a tak se pomalu začínala balit.

„Ano,“ otočila se překvapeně. „Tedy pro přesnost, znám pravidla a párkrát jsem je i hrála, ovšem moje figurky obvykle velmi brzy skončí pobité mimo šachovnici.“

„Budu shovívavý,“ kývl rukou směrem ke stolku s šachovnicí.

„Bojím se, že mě by zachránila jen dočasná slepota,“ usmála se, ale sedla si k hracímu stolku.

„Že by nedostatek sebevědomí? Nechce se mi věřit, že by to bylo až tak zlé.“

„Za chvíli uvidíš sám,“ pokrčila rameny. A skutečně, nehráli ani patnáct minut, když dostala první šach mat. Druhý dostala o necelých deset minut později. Před třetím ji nečekaně zachránil Severus.

„Dovolíte?“ ozvalo se za ní nečekaně a ona leknutím smetla několik vyřazených figurek na zem. Ty, které ještě stály na šachovnici, ji za to obdařily zhnuseným pohledem. Severus se přes ni natáhl, sebral Dracovi střelce a řekl: „Šach.“

Draco se na něj pohoršeně podíval a pak se věnoval šachovnici.

„Nic si z něho nedělejte. Včera prohrál třikrát se mnou a dvakrát s Miou a tak se snaží zvednout si sebevědomí,“ mrkl na ni.

„Neříkám, že není příjemné pro změnu vyhrát, ale rozhodně jsem ji nevyzval za tímhle účelem,“ sykl na Severuse. „Hraješ líp alespoň dámu, mahjong, domino, mlýn, mikádo …“

„Mah – co?“ zeptala se zmateně.

„Mahjong. Naučím tě to. Je to podstatně jednodušší než šachy. Hrála jsi někdy pexeso?“ ptal se, zatímco sledoval, jak se figurky o překot hrnou do krabice od šachů, evidentně potěšeny tím, že tenhle masakr skončil. Vysvětlit pravidla mahjongu mu trvalo asi minutu a Laře se v něm dařilo podstatně líp než v šachu.

„To, cos včera udělala, bylo milé, ale zcela zbytečné. Nepotřebuji, aby mě někdo litoval,“ ozval se najednou.

„Prosím?“

„Viděla jsi, že tam stojím sám, a přišla sis se mnou povídat,“ vysvětlil. „Nestojím o milosrdenství.“

„Za prvé, nedělala jsem to ani tak pro tebe jako pro sebe. Nebyla jsem zrovna štěstím bez sebe, že tu kolem mě bylo skoro dvacet lidí, které jsem v životě neviděla. Kdyby mi profesor před pár dny neřekl, že by byl rád, abych se toho zúčastnila, nešla bych tam. Za druhé, nebylo mi tě líto. Většina z nich mi přišli jako milí lidé, takže pokud tě nemají rádi, asi k tomu mají důvod. A za třetí, až do teď jsem si myslela, že jsme se nakonec alespoň my čtyři dobře bavili. Kdybych tušila, že tě obtěžuju, dala bych ti pokoj,“ syčela ke konci.

Draco zvedl ruce v gestu vzdání se. „Nechtěl jsem tě rozčílit. Taky jsem se ke svému překvapení dobře bavil,“ chlácholil ji.

„Fajn,“ pokrčila rameny.

„Vadí ti to?“

„Co?“ zeptala se zmatena tou náhlou změnou tématu.

„Cizí lidé,“ upřesnil otázku. „Zdálo se mi, že s Fredem a Georgem sis docela rozuměla.“

„Vadí i nevadí. Jsem z nich nervózní. Tohle bylo relativně snadné. Byla tu spousta žen a taky lidé, kterým důveřuju. Mnohem horší je to, když jsem sama. Minulý měsíc jsme byli v Prasinkách. Holky šly do Medového ráje a já se chtěla stavit v knihkupectví. Je to takový zapadlý krámek, ale asi ho znáš. Byl tam prodavač a dva zákazníci. Všechno muži. Myslím, že bych odtamtud nedokázala zmizet rychleji, ani kdyby tam místo nich byla smečka vyhladovělých vlkodlaků.“

„Myslíš, že ti to časem vadit přestane?“ zeptal se dřív, než si uvědomil, jak netaktní otázka to je.

„To nevím. Hermiona tvrdí, že si na to časem zvyknu a zvládnu i takovéhle věci, ale že úplně se toho strachu nezbavím. Doufám, že má pravdu. Bylo by to dost hloupé, muset chodit jen do obchodů s prodavačkami,“ pokusila se to odlehčit. Ale Draco přesto poznal, že není tak nad věcí, jak se snaží předstírat.

„To mě mrzí. Nikdo by ve tvém věku neměl mít takovéhle problémy. Nikdo.“

„Obávám se, že své problémy si nevybíráme,“ pokrčila rameny a sebrala z hrací desky poslední pár kamenů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami